Rozvaliny Gorlanu

Dvacet jedna

Během dní, které následovaly po lovu na kance, si Will všiml jisté změny v přístupu ostatních lidí k němu. Ve způsobu, jak s ním hovořili a jak se na něj dívali, když šel kolem, byla jistá vstřícnost, dokonce respekt. Nejnápadnější to bylo u vesničanů. Byli to prostí lidé s rozhledem omezeným na každodenní život, a tak měli sklony přikrášlovat a nadsazovat každou událost, která se nějak vymykala všednosti.

Než uběhl první týden, byly zvěsti o tom, co se na lovu událo, už natolik překroucené, že podle nich Will úplně sám složil oba kance, když zaútočili z křoví. Pár dní nato jste při poslechu příslušného příběhu mohli bezmála uvěřit, že ten hrdinský čin vykonal jediným šípem, kterým čistě prostřelil tělo prvního kance a druhého zasáhl do srdce.

„Já jsem toho vlastně až tak moc neudělal,“ svěřil se Haltovi jednoho večera, když seděli u krbu v útulné chaloupce na kraji lesa, kterou spolu sdíleli. „Vůbec jsem nejednal promyšleně. Prostě se to tak nějak sběhlo. A kance jste přece zabil vy, ne já.“

Halt jen pokyvoval hlavou, upřeně zíral na poskakující žluté plameny za mřížkou krbu.

„Lidi si můžou myslet, co se jim zachce,“ řekl tiše. „Nikdy si toho zbytečně moc nevšímej.“

Willovi ale ta sláva vadila. Cítil, že mu přerůstá přes hlavu. Taková úcta by ho těšila, kdyby vycházela z něčeho, co se skutečně přihodilo. V hloubi duše cítil, že udělal něco užitečného a možná dokonce chvályhodného. Jenomže příběh, jehož se stal hrdinou, byl od začátku do konce vymyšlený, a protože on byl v jádru čestný, nemohl na to být vůbec pyšný.

Bylo mu i trochu trapně, protože jako jeden z mála zúčastněných sledoval Horácův počáteční, instinktivní a odvážný krok, když se postavil mezi útočícího kance a Willa s Cukem. Vyprávěl i Haltovi, jak to bylo. Myslel si, že hraničář třeba bude mít příležitost ocenit před sirem Rodneym Horácovu obětavou akci, ale mistr jen pokýval hlavou a stručně řekl:

„Sir Rodney to ví. Jemu nic neunikne. Má v hlavě víc než obyčejné rvačky a potyčky.“

A s tím se Will musel spokojit.

Přístup lidí z okolí hradu, rytířů z bojové školy, mistrů a učňů byl jiný. Tam měl Will pocit, že ho zkrátka berou a uznávají, že se zachoval správně. Všiml si, že lidé si teď víc pamatují jeho jméno, takže když měli s Haltem něco na práci v okolí hradu, zdravili ho stejně jako Halta.

Sám baron byl přátelštější než kdy předtím. Byl pyšný na to, jak dobře si vede jeden z jeho hradních svěřenců.

Will by nejraději všechno probral s Horácem. Jejich cesty se ale křížily málokdy, a tak příležitost nepřicházela. Chtěl by se ujistit, že bojovnický učeň ví, že pro Willa nemají ty směšné povídačky, které zaplavily vesnici, žádný význam, a doufal, že jeho bývalý kamarád z opatrovny ví, že on se na šíření těch báchorek nijak nepodílí.

Willovo učení a výcvik mezitím postupovaly zvýšeným tempem. Halt mu oznámil, že za měsíc se vydají na Sněm — pravidelnou každoroční událost v hraničářském kalendáři.

Na Sněmu se scházívalo všech padesát hraničářů, aby si vyměnili novinky, pohovořili si o problémech, které se vyskytly v království, a vypracovávali plány. Pro Willa byl Sněm významný tím, že to byla také doba hodnocení učňů, kdy se zjišťovalo, zda jsou způsobilí postoupit s výcvikem do dalšího ročníku. Will měl smůlu, že se učil teprve sedm měsíců. Kdyby neprošel hodnocením na letošním Sněmu, musel by na další příležitost čekat celý další rok. Proto každý den od svítání do soumraku cvičil a cvičil. Pojem volná sobota byl pro něj dávno zapomenutým luxusem. Střílel jeden šíp za druhým do terčů různých velikostí, za různých podmínek, vstoje, vkleče, vsedě. Střílel i z postavení v úkrytu mezi stromy.

A cvičil s noži. Neúnavně házel, v kleku, v sedě, v odskoku doleva, v odskoku doprava. Cvičil se ve vrhání většího nože tak, aby cíl zasáhl nejprve jilec. Protože, jak pravil Halt, někdy potřebujete osobu, která je cílem, jenom omráčit, a tak není od věci vědět, jak na to.

Procvičoval plížení, učil se zůstat bez hnutí i v případě, že si byl jistý, že musel být odhalen, a zjistil, že lidé si ho velmi často prostě nevšimnou, dokud se skutečně nepohne a nevzdá to. Učil se trik, který používají pátrači, když očima přejedou nějaké místo a ihned se tam rychlým pohledem vrátí znovu, aby postřehli každý nepatrný pohyb. Učil se o zametačích — zvědech, kteří nepozorovaně následují pohybující se skupinu, aby přistihli každého, komu se snad podařilo zůstat nespatřen, a vyjde z úkrytu, když skupina přejede.

Pracoval s Cukem, rozvíjel jejich vzájemný vztah a náklonnost, která mezi nimi oboustranně tak rychle zakořenila. Učil se využívat koníkův mimořádně vyvinutý čich a sluch a poznat podle toho varování před nebezpečím. Učil se signály, které byl kůň vycvičen vysílat ke svému jezdci.

A tak nakonec nebylo divu, že Will stále odkládal cestu klikatou stezkou na hrad Redmont za Horácem, aby si s ním mohl promluvit. Bral to tak, že nějaká příležitost k setkání se dříve či později naskytne. Zatím mohl jen doufat, že Horác má díky svému jednání důvěru sira Rodneyho i dalších členů bojové školy.

Naneštěstí pro Horáce to vypadalo, že nic nemůže být dál od pravdy.

Sir Rodney byl z mladého urostlého učně zmatený. Podle všeho měl všechny vlastnosti, které bojová škola potřebovala. Byl statečný. Rozkazy plnil okamžitě a pořád projevoval mimořádnou dovednost při výcviku se zbraněmi. Jeho školní práce ale byla žalostná. Úkoly odevzdával pozdě, nebo odfláknuté. Zdálo se, že mu dělá problémy soustředit se na výuku — jako by byl pořád mimo. A k tomu všemu tu bylo podezření, že má zálibu ve rvačkách. Nikdo z instruktorů ho nikdy neviděl, že by se pral, ale často měl na těle modřiny a drobné pohmožděniny a podle všeho neměl mezi spolužáky žádné dobré kamarády. Všichni se mu naopak vyhýbali obloukem. To všechno vytvářelo obrázek svárlivého, nepřizpůsobivého, líného rekruta, který má určitou míru obratnosti se zbraní.

Když bojový mistr zvážil všechna pro a proti, začínal si se značnou dávkou neochoty myslet, že bude muset Horáce z bojové školy vyloučit. Vše k tomu směřovalo. Jenže instinkty mu napovídaly, že se mýlí. Že je tu ještě nějaká jiná okolnost, kterou přehlédl.

Ty okolnosti byly ve skutečnosti tři: Alda, Bryn a Jerome. A i v čase, kdy bojový mistr přemýšlel o budoucnosti svého nejnovějšího rekruta, si zase jednou Horáce podávali.

Vypadalo to, že Horác se pokaždé snaží najít místo, kde by mohl jejich pozornosti uniknout, jenže tři mazáci ho vyslídili. Pochopitelně to pro ně nebylo složité, jelikož měli síť špehů a informátorů mezi ostatními nováčky, kteří se jich báli ve škole i mimo ni. Tentokrát zahnali Horáce do kouta za zbrojnici, na tiché místo, které objevil před několika dny. Stál obklíčený u kamenné zdi zbrojnice, tři kadeti v půlkruhu kolem něj. Každý z nich držel tlustý klacek a Alda měl přes ruku kus složeného hrubého plátna.

„Hledáme tě, bobánku,“ oznámil Alda. Horác mlčel. Očima přejížděl od jednoho k druhému a odhadoval, který z nich se pohne první.

„Bobánek nám dělá ostudu,“ ucedil Bryn.

„Dělá ostudu celý bojový škole,“ přidal se Jerome. Horác usilovně přemýšlel. Byl z jejich slov zmatený. Neměl ponětí, o čem mluví. Další Aldova věta mu v tom udělala jasno.

„Bobánka museli zachraňovat před velikým, zlým kancem,“ řekl.

„Zachránil ho mrňavej, plíživej, špionskej učedníček,“ přisadil si Bryn hlasem plným jízlivosti.

„A teď kvůli tomu vypadáme všichni jako pitomci.“ Když to Jerome říkal, šťouchl Horáce do ramene a narazil ho na hrubou kamennou zeď. Obličej měl zlostí celý rudý a Horác poznal, že se k něčemu chystá. Ruce podél těla se mu sevřely v pěst. Jerome si toho všiml.

„Nesnaž se mě zastrašit, bobánku! Je čas, abys dostal za vyučenou.“ Výhružně vykročil. Horác se otočil, aby na něj viděl, a v tom okamžiku pochopil, že udělal chybu. Jeromův pohyb byla jen finta. Skutečný útok přišel od Aldy — než se Horác stačil vzepřít, navlékl mu přes hlavu silný jutový pytel a pevně ho zatáhl, takže Horác v něm byl sevřený od pasu nahoru, oslepený a bezmocný. Cítil, jak se mu kolem ramen omotávají další smyčky, které pytel upevňují. Pak přišly rány.

Horác bezmocně vrávoral, neschopný bránit se, a ti tři do něj mlátili hlava nehlava těžkými klacky, které si přinesli. Narazil do zdi a upadl, ruce připevněné k tělu nedokázaly pádu zabránit. Tři kluci pokračovali s tupou, bezuzdnou nenávistí, rány padaly dál, pršely na jeho nekrytou hlavu, paže a nohy.

„Teď si zavolej špionka, bobánku, ať tě zachrání.“

„To máš za to, že kvůli tobě vypadáme jako blbci.“

„Nauč se úctě k bojový škole, bobánku.“

Pokračovalo to dál a dál, i když se svíjel na zemi a pokoušel se uniknout ranám. Byl to nejhorší výprask, jaký mu kdy dali, a nepřestávali, dokud nezůstal nehybně ležet v milosrdném polovičním bezvědomí. Pak si do něj každý z nich ještě párkrát bouchl a potom Alda stáhl pytel. Horác se roztřeseně nadýchl čerstvého vzduchu. Každé místečko na těle ho strašně bolelo. Odněkud zdálky zaslechl Brynův hlas.

„A teď dáme stejnou lekci špionkovi.“ Ostatní se smáli a bylo slyšet, že odcházejí. Tiše sténal, toužil po osvobozujícím bezvědomí, chtělo se mu spočinout v jeho černé, přívětivé náruči, aby ta bolest odešla, alespoň na chviličku.

Pak ho naplno zasáhl význam Brynových slov. Chystali se totéž udělat Willovi — z toho pitomého důvodu, že si mysleli, že jeho odvážný čin na záchranu Horáce nějak ponížil je i bojovou školu. S nesmírným úsilím zahnal laskavé objetí temnoty a namáhavě se pokoušel postavit na nohy. Opřel se o zeď, sténal bolestí, lapal po dechu a hlava se mu točila. Vzpomněl si na svůj slib Willovi: Jestli někdy budeš potřebovat kamaráda, můžeš se obrátit na mě.

Přišel čas ten slib splnit.