Rozvaliny Gorlanu

Pět

Bylo hodně po půlnoci. Blikající pochodně kolem hradního nádvoří, už jednou vyměněné, začínaly znovu skomírat. Will je několik hodin trpělivě sledoval a čekal na tuhle chvíli — až bude světlo bídné a stráže poslední hodinu před střídáním ospalé.

Tohle byl jeden z nejhorších dní, jaké zažil. Zatímco kamarádi slavili, užívali si hostinu a pak se bezstarostně proháněli po hradě a po vesnici, Will se ztratil do tichého lesa, vzdáleného asi míli od hradu. Tam, v tlumeně zeleném chládku pod stromy, strávil odpoledne v hořkých úvahách, připomínal si hlubokou bolest zklamání a uvažoval, co asi stojí na papíře, který hraničář předal baronovi.

Když se den chýlil ke konci a stíny padající na pole mezi lesy se začaly dloužit, dospěl k rozhodnutí.

Musel zjistit, co je napsané na tom papíře. A musel to zjistit dnes v noci.

Když padla tma, vydal se zpátky do hradu. Vyhýbal se jak vesničanům, tak i lidem z hradu, a znovu se ukryl ve větvích smokvoně. Cestou nepozorovaně vklouzl do kuchyně a nabral si chleba, sýr a jablka. Jak večer pokračoval a hrad se začínal připravovat na noc, zasmušile jídlo přežvykoval a ani nevnímal, jakou má chuť.

Sledoval přesuny stráží a pochopil, v jakém intervalu chodí na pravidelnou obchůzku. Kromě jednotky strážných tu byl ještě seržant ve službě u dveří do věže, které vedly ke komnatám barona Aralda. Byl ale tlustý a uzívaný a pro Willa nepředstavoval žádné nebezpečí. Will ostatně stejně nehodlal jít dveřmi ani po schodech.

Díky nenasytné zvědavosti a zálibě chodit tam, kam neměl, si během let vypěstoval schopnost pohybovat se zdánlivě otevřeným prostorem tak, aby ho nikdo neviděl.

Nejvyšší větve stromů se komíhaly ve větru, takže v měsíčním světle vytvářely pohyblivé vzory — a Will je teď velice šikovně využil. Instinktivně přizpůsobil své pohyby rytmu stromů a hravě vplynul do obrazců na nádvoří, stal se jejich součástí a tak se v nich skryl. Nedostatek úkrytů mu svým způsobem ten úkol usnadnil. Tlustý seržant nepočítal s tím, že by se někdo mohl pohybovat po otevřeném nádvoří. Nečekal, že někoho uvidí, a také nikoho neviděl.

Se zatajeným dechem se Will přitiskl k drsným kamenům zdi věže. Seržant byl sotva pět kroků od něj a Will slyšel, jak funí. Malý výstupek ve zdi ho ale před seržantovýma očima skryl. Will si prohlížel zeď před sebou, zaklonil se a zadíval se vzhůru. Okno baronovy pracovny bylo vysoko a trochu bokem. Aby se k němu dostal, musel by vyšplhat nahoru, pak hledat cestu po obvodu zdi až k místu, které bude za bodem, kde stojí na stráži seržant, a potom zase vzhůru k oknu. Nervózně si olízl rty. Na rozdíl od hladkých vnitřních zdí věže měly velké kamenné bloky, které tvořily venkovní zeď, mezi sebou spáry. Vyšplhat po nich bude hračka. Celou cestu nahoru bude mít spoustu opor pro nohy a úchytů pro ruce. Bylo mu jasné, že na některých místech může být kámen za spoustu let ohlazený počasím, a tak bude muset postupovat opatrně. Ale v minulosti už vyšplhal na všechny tři ostatní věže, a proto u téhle žádné vážné problémy neočekával.

Jenže kdyby ho někdo viděl tentokrát, nemohl by se vymlouvat na nějaké uličnictví. Byl by uprostřed noci přistižen na místě, kde neměl vůbec co pohledávat. Baron u téhle věže rozhodně nepostavil stráže jen tak pro zábavu. Měli ji chránit před vetřelci.

Nervózně svíral ruce v pěst. Co mu můžou udělat? Při výběru o něj nikdo nestál. Už byl odsouzen k životu na poli. Co by ještě mohlo být horší?

V hloubi duše mu ale zahlodala pochybnost: nevěděl přece určitě, že je odsouzen k takovému životu. Slabá jiskřička naděje pořád zůstávala. Možná se baron slituje. Možná že kdyby ho Will zítra ráno hodně moc prosil a řekl mu všechno o svém otci a jak důležité pro něj je dostat se do bojové školy, snad by se mu jeho přání splnilo. A pak, až by ho vzali, by jim svou snaživostí a oddaností dokazoval, že si zaslouží v té škole být a snad by později opravdu vyrostl.

Zato kdyby ho v příštích pár minutách přistihli, nezbyla by mu ani ta nejmenší naděje. Neměl vůbec představu, co by s ním udělali, kdyby ho chytili, ale mohl si být jistý, že do bojové školy by se určitě nedostal.

Váhal, potřeboval, aby ho něco malinko postrčilo k činu. Postaral se o to tlustý seržant. Ozvalo se funění a štrachání okovaných bot po kamenné dlažbě, jak sháněl dohromady svou výstroj, a Will pochopil, že seržant se chystá provést jednu z nepravidelných obchůzek. Zpravidla to obnášelo ujít několik kroků kolem věže na každou stranu od dveří a pak se vrátit na původní stanoviště. Bylo to spíš kvůli tomu, aby neusnul, než z jiného důvodu, ale Willovi bylo jasné, že jestli něco neudělá, budou si během několika vteřin stát tváří v tvář.

Rychle a lehce začal šplhat po zdi. Prvních dvacet stop urazil za pár vteřin, lezl po drsném kameni jako obrovitý čtyřnohý pavouk. Pak, když se dunivé kroky ozývaly přímo pod ním, ztuhl, připlácnutý ke zdi pro případ, že by nějaký šramot mohl strážného varovat.

Zdálo se, že seržant skutečně něco zaslechl. Zastavil se přímo pod místem, kde Will visel, civěl do noci a pokoušel se proniknout pohledem skrz flekaté pohyblivé stíny, které vytvářel měsíc a kymácející se stromy. Jenže, přesně jak Will zjistil předchozího večera, lidé se málokdy podívají nahoru. Seržant, konečně spokojený, že to, co zaslechl, nebylo důležité, pokračoval dál v obchůzce kolem věže.

To byla příležitost, kterou Will potřeboval. Mohl se také přemístit po obvodu věže, takže byl přímo pod oknem, k němuž se chtěl dostat. Ruce i nohy hravě nacházely oporu, pohyboval se tempem skoro tak rychlým, jako kdyby šel, stále výš a výš po zdi věže.

V jednom místě se podíval dolů, a to byla chyba. Přestože hlava výškám odolávala, svět se mu zahoupal před očima, když uviděl, jak daleko se dostal a jak hluboko pod ním jsou tvrdé kamenné dlaždice hradního nádvoří. Seržant se dostával zpátky do zorného pole — z téhle výšky vypadal jako malá figurka. Will mrkáním zahnal okamžik závratě a pokračoval v lezení, možná o trochu pomaleji a opatrněji než dosud.

Potom přišla chvíle, kdy se mu málem zastavilo srdce. Zrovna když natahoval pravou nohu nahoru, levá bota se smekla na hraně velkých stavebních bloků ohlazených větrem a on zůstal viset jen na konečcích prstů a nohama chvíli zoufale hledal oporu. Ale našel ji a pokračoval dál.

Když konečně rukama nahmátl kamennou okenní římsu, vytáhl se nahoru, nohama se přehoupl přes parapet a zlehka skočil dovnitř do místnosti, zaplavila ho vlna úlevy.

Baronova pracovna byla pochopitelně prázdná. Velkým oknem proudil dovnitř bledý svit tříčtvrtečního měsíce.

A list papíru, který měl odpovědět na otázku o Willově budoucnosti, ležel tady, na psacím stole, tam, kam ho baron položil. Will se nervózně rozhlédl po pracovně. Baronovo ohromné křeslo s vysokým opěradlem stálo za stolem jako na hlídce. V místnosti se temně a nehnutě tyčilo i několik dalších kusů nábytku. Z portrétu na jedné zdi na Willa vyčítavě civěl jeden z baronových předků.

Setřásl hloupé úvahy a hbitě přešel ke stolu. Jeho měkké boty se nehlučně pohybovaly po holých prknech podlahy. List papíru, v odraženém měsíčním svitu zářivě bílý, byl na dosah. Jen se podívám, přečtu si to a vypadnu, říkal si Will. Nic víc nemusel udělat. Natáhl po něm ruku.

Prsty se dotkly papíru.

A jakoby odnikud vyrazila čísi ruka a popadla ho za zápěstí!

Will vyděšeně vykřikl. Srdce mu vyskočilo až do krku a najednou zíral do chladných očí hraničáře Halta.

Kde se tady vzal? Will věděl najisto, že v místnosti předtím nikdo nebyl. A neslyšel ani vrznout dveře. Pak si vzpomněl, jak se hraničář umí zahalit do té divné, flekaté šedozelené pláštěnky, splynout s prostředím a ztratit se ve stínech tak, aby ho nikdo neviděl.

Ale na tom, jak to Halt dokázal, vlastně nezáleželo. Opravdický malér byl, že Willa nachytal v baronově pracovně. To znamenalo konec všech Willových nadějí.

„Napadlo mě, že něco takového třeba zkusíš,“ řekl tiše hraničář.

Willovi srdce stále ještě divoce bušilo úlekem, který před okamžikem utrpěl. Zahanbeně a odevzdaně svěsil hlavu.

„Nemáš mi k tomu co říct?“ zeptal se Halt. Will jen mlčky zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu ji zvednout a střetnout se s tím temným, pronikavým pohledem. Haltova další slova potvrdila Willovy nejhorší obavy.

„No, tak se podíváme, co si o tomhle pomyslí baron.“

„Halte, prosím! Ne…“ Pak to Will vzdal. To, co provedl, se nedalo ničím omluvit. Zbývalo mu jediné — přijmout trest jako muž. Jako bojovník. Jako jeho otec, napadlo ho.

Hraničář si ho chvíli upřeně prohlížel. Willovi se zdálo, jako by zahlédl záblesk… pochopení? Pak oči zase potemněly.

„Copak?“ zeptal se Halt stroze. Will zavrtěl hlavou.

„Nic.“

Hraničář sevřel Willovo zápěstí jako v železech a vyvedl ho ze dveří na široké točité schodiště, které směřovalo nahoru k baronově komnatě. Strážní na vrcholu schodiště překvapeně zírali při pohledu na hrozivě se tvářícího hraničáře a na chlapce vedle něj. Halt jim dal rychle znamení, a tak ustoupili a otevřeli dveře baronovy komnaty.

Místnost byla jasně osvětlená a Will se chvíli zmateně rozhlížel. Byl si jistý, že když čekal a hlídal na stromě, viděl světla v tomhle poschodí zhasnout. Pak si všiml těžkých závěsů na okně a pochopil. Na rozdíl od baronovy pracovny dole, kde bylo jen málo nábytku, byl tento pokoj příjemně zaplněný pohovkami, podnožkami, koberci, goblény a křesly. V jednom křesle seděl baron Arald a pročítal kupu hlášení.

Když Halt se svým zajatcem vstoupil, baron zvedl hlavu od stránky, kterou měl právě rozečtenou.

„Takže jsi měl pravdu,“ řekl baron a Halt přikývl.

„Přesně jak jsem řekl, můj pane. Přeběhl po hradním nádvoří jako stín. Obešel strážného, jako by tam ani nebyl, a vylezl po věži jako nějaký pavouk.“

Baron odložil hlášení na postranní stolek a nahnul se kupředu.

„Říkáš, že vylezl po věži?“ zeptal se trochu nevěřícně.

„Bez lana. Bez žebříku, můj pane. Bylo to pro něj tak jednoduché jako pro vás, když ráno nasedáte na koně. Vlastně jednodušší,“ opravil se Halt a snad se i malinko pousmál.

Baron se zamračil. Věděl, že by potřeboval trochu shodit, a když měl za sebou dlouhou noc, museli mu někdy s nasedáním na koně pomáhat. Zřejmě ho nijak zvlášť nepobavilo, že mu to Halt teď připomněl.

„No tak,“ řekl a změřil si Willa přísným pohledem, „tohle je vážná věc.“

Will mlčel. Nevěděl jistě, jestli by měl něco říct, nebo ne. Obojí v sobě skrývalo určité nebezpečí. Byl by ale raději, kdyby Halt barona nezlobil řečmi o nadváze. To jeho postavení rozhodně nepomáhalo.

„Tak co s tebou uděláme, náš malý Wille?“ pokračoval baron. Vstal z křesla a začal přecházet po místnosti. Will ho po očku sledoval a pokoušel se odhadnout jeho náladu. Energická vousatá tvář nic neprozrazovala. Baron se zastavil a zadumaně si hladil bradku.

„Pověz mi, Wille,“ začal a odvrátil se od nešťastného chlapce, „co bys udělal na mém místě? Co bys udělal s klukem, který se uprostřed noci vloupá do tvé pracovny s úmyslem ukrást důležitý dokument?“

„Já nekradl, můj pane!“ Protest vyjel z Willa dřív, než se stačil ovládnout. Baron se k němu obrátil a povytáhl obočí ve zjevné nedůvěře. Will zkrotle pokračoval: „Já jen… chtěl jsem se podívat, to je všechno.“

„Možná že ano,“ připustil baron, ale jeho obočí zůstalo stále povytažené. „Ale neodpověděl jsi na moji otázku. Co bys dělal na mém místě?“

Will znovu svěsil hlavu. Může prosit o milost. Může se omlouvat. Může zkusit vysvětlovat. Pak se ale napřímil a srovnal si to v hlavě. Věděl, co přijde, když ho chytí. A přesto se rozhodl, že to riskne. Neměl tedy žádné právo prosit o odpuštění.

„Můj pane…“ spustil nesměle, protože si uvědomoval, že jde o rozhodující okamžik v jeho životě. Baron ho sledoval, stále napůl otočený k oknu.

„Ano?“ vybídl ho a Will nějak sebral odvahu mluvit dál.

„Můj pane, nevím, co bych udělal na vašem místě. Vím jen, že není žádná omluva pro to, co jsem udělal, a přijmu každý trest, pro který se rozhodnete.“

Když mluvil, zvedl hlavu a díval se baronovi do očí. Přitom zachytil baronův letmý pohled směrem k Haltovi. V tom pohledu něco bylo. Kupodivu to bylo skoro jako výraz uznání nebo souhlasu. Pak to zmizelo.

„Máš nějaký návrh, Halte?“ zeptal se baron důsledně neutrálním tónem.

Will se podíval na hraničáře. Ten se tvářil nepřístupně jako obvykle. S prošedivělými vousy a krátkými vlasy vypadal ještě odmítavěji a zlověstněji.

„Možná by šlo ukázat mu ten papír, co ho tak moc chtěl vidět, můj pane,“ prohlásil a vytáhl list z rukávu.

Baron si na chvilku dopřál úsměv. „To není špatný nápad,“ poznamenal. „Řekl bych, že právě to mu jaksi naznačí, jak bude potrestán, že?“

Will přejížděl očima od jednoho k druhému. Dělo se tu něco, čemu nerozuměl. Baron si podle všeho myslel, že to, co právě řekl, bylo docela vtipné. Naproti tomu Halta nechával ten vtip zcela chladným.

„Když to říkáte vy, můj pane,“ odvětil Halt nezúčastněně. Baron horlivě mával rukou.

„Ber to jako legraci, Halte! Jako legraci! Tak už mu ukaž ten papír.“

Hraničář přešel místnost a podával Willovi papír, kvůli němuž bylo tolik v sázce. Willovi se třásla ruka, když si ho bral. Trest pro něj? Ale jak mohl baron dopředu vědět, že si bude zasluhovat potrestání? Dřív, než se Will rozhodl vniknout k němu do pracovny?

Všiml si, že baron ho nedočkavě sleduje. Halt, jako vždycky, byl lhostejná socha. Will rozložil list papíru a četl slova, která tam napsal Halt.