Rozvaliny Gorlanu

Třicet

Halt se krčil mezi kusy rozpadlého zdiva uvnitř zříceného, zarostlého nádvoří, které kdysi bývalo Morgarathovou pevností. V noze, zmrtvělé v místě, kam se zaťaly kalkarovy spáry, mu začínalo bolestně cukat a cítil, jak provizorním obvazem, kterým ránu omotal, prosakuje krev.

Věděl, že někde nablízku po něm slídí druhý kalkara. Čas od času zaslechl jeho kradmé pohyby a jednou dokonce i jeho chraptivý dech, to když se přiblížil k Haltově skrýši mezi dvěma velkými kusy zřícených hradeb. Halt věděl, že je jen otázkou času, kdy ho objeví. A až k tomu dojde, bude s ním konec.

Byl zraněný a beze zbraně. Luk byl pryč, vzal za své při strašlivém prvním útoku, když jeden šíp za druhým nastřílel do té první obludy. Znal sílu svého luku a průraznost těžkých a jako břitva ostrých hrotů šípů. Nemohl uvěřit, že netvor schytal takovou smršť šípů a pořád se řítil proti němu, jako by se nic nestalo. Než mu ale došly síly, bylo už pozdě, aby se Halt staral o jeho kumpána. Druhý kalkara byl skoro u něj, mocnými spáry mu vyrval a rozlomil luk, takže Halt se taktak stihl prodrat do bezpečí mezi zborcené zdi.

Jak se obluda sápala za ním, vytasil saský nůž a ohnal se po té děsivé tlamě. Jenže příšera byla na něj moc rychlá a těžký nůž sjel po jednom z jejích tuhých předloktí. Zároveň si Halt uvědomil, že má proti sobě ty rudé oči naplněné nenávistí, a ucítil, jak ho opouštějí duševní síly, jak mu svaly tuhnou hrůzou a jak ho to táhne k té strašlivé bestii před ním. Stálo ho nesmírné úsilí odtrhnout oči od netvorova pohledu, a když po něm sekly spáry podobné medvědím a rozťaly mu podélně stehno, zapotácel se a saský nůž upustil.

Pak prchal. Byl beze zbraně a krvácel. Nezbylo mu než doufat, že v bludišti rozvalin unikne nestvůře, kterou měl v patách.

Změnu v pohybu kalkarů vytušil někdy pozdě odpoledne. Jejich rovnoměrná a dosud přímá cesta k severovýchodu náhle změnila směr a netvoři se nečekaně rozdělili, oba se otočili o devadesát stupňů, každý na jinou stranu, a zapadli do okolního lesa. I ze stop, které bylo až dosud tak snadné sledovat, bylo zřejmé, že teď se je snaží skrývat, takže jen stopař tak zkušený jako hraničář je dokázal sledovat. Poprvé po letech cítil Halt v žaludku studený kámen strachu, když si uvědomil, že kalkarové nyní loví jeho.

Rozvaliny byly blízko, a tak se rozhodl, že se postaví k odporu raději tam než někde v lese. Abelarda zavedl do bezpečí a vydal se pěšky k rozvalinám. Věděl, že kalkarové zaútočí, jakmile padne tma, a tak se připravil, jak nejlépe uměl, a natahal dřevo, aby mohl založit velký oheň. V troskách kuchyně dokonce objevil půl džbánu oleje. Byl žluklý a odporně zapáchal, ale hořet ještě mohl. Nalil ho na hranici dříví a stáhl se zpět, do místa, kde měl záda krytá zdí. Vyrobil si zásobu pochodní, a jak se stmívalo, udržoval je zapálené. Čekal na nelítostné zabijáky, až si pro něj přijdou.

Vytušil jejich přítomnost dřív, než je uviděl. Pak rozeznal dvě kolébavé postavy. Na pozadí temných stromů vypadaly jako dvě ještě temnější skvrny. Zpozorovali ho okamžitě. Postarala se o to plápolající pochodeň zaražená do zdi za ním. Nevšimli si ale hranice dřeva nasáklého olejem — a na to on spoléhal. Jakmile zaryčeli svůj lovecký pokřik, mrštil hořící pochodeň na hranici. V mžiku vyskočily plameny a žlutě ozářily temnotu.

Netvoři na chvíli zaváhali. Oheň pro ně znamenal jedinou zhoubu. Jenže viděli, že hraničář není v blízkosti plamenů, a tak se hnali dál — přímo do smrště šípů, kterou je Halt přivítal.

Kdyby museli překonat ještě dalších sto kroků, byl by je zastavil oba. V toulci mu zbývalo víc než tucet šípů. Čas a vzdálenost ale hrály proti němu a on stěží zachránil holý život. Teď se choulil mezi dvěma kusy zdiva ve skrýši, která tvarem připomínala stříšku, schovaný v malém dolíku v zemi a zahalený pláštěnkou, která ho maskovala už spoustu let. Jedinou nadějí teď bylo, že dorazí Will s Araldem a Rodneym. Kdyby té zrůdě dokázal unikat, než přijde pomoc, mohl by mít naději, že přežije.

Snažil se nemyslet na jinou možnost — totiž že by Gilan dorazil před nimi, sám a vyzbrojený jen lukem a mečem. Poté, co Halt poznal kalkary zblízka, věděl, že jediný člověk má proti nim pramalou naději. Jestli Gilan dorazí dřív než rytíři, tak tu on i Halt zahynou.

Nestvůra teď prohledávala staré nádvoří jako honicí pes, když slídí po zvěři. Postupovala metodicky, odzadu dopředu prozkoumávala každé místečko, každou škvírku, každý možný úkryt. Haltovi bylo jasné, že tentokrát ho najde. Dotkl se rukou jilce malého vrhacího nože, jediné zbraně, která mu zbyla. Byla by to chabá, skoro bezvýznamná obrana, jenže to bylo všechno, co mu zůstalo.

Pak to uslyšel: nezaměnitelné těžké dusání kopyt bojových koní. Zvedl hlavu a malou škvírkou mezi kameny, které ho kryly, uviděl kalkaru. I on to slyšel. Stál obrácený ke zborceným zdem, odkud zvuk přicházel, a větřil.

Koně zastavili a k Haltovi dolehl ohlušující řev smrtelně zraněného kalkary, který se postavil novým nepřátelům. Údery kopyt zesílily, nabraly na rychlosti a síle. Pak za strašlivého ryčení vyšlehl k nebi obrovský rudý záblesk. Halt si domyslel, že první kalkara byl nejspíš natlačen do ohně. Začal pomaličku couvat a vyprošťovat se z úkrytu. Třeba by dokázal zbylého kalkaru obejít, uhnout stranou a přelézt zeď dřív, než si ho všimne. Vypadalo to nadějně. Obluda teď upírala pozornost k tomu, co se dělo za zdí. Hned jak to Halta napadlo, věděl, že stejně nemá na vybranou, i když kalkara po něm v tu chvíli očividně přestal pátrat a místo toho se začal plížit k pobořené zdi, která tvořila jakési schody na hradby.

Za pár okamžiků by mohl jeho nic netušící přátele napadnout a zaskočit z druhé strany. To mu Halt musel překazit.

Halt byl teď z úkrytu úplně venku. Přeběhl přes nádvoří, kličkoval a proplétal se mezi roztroušenou sutí. Malý nůž jakoby o své vlastní vůli vyklouzl z pouzdra. Kalkara Halta uslyšel, než stačil udělat šest kroků, otočil se k němu zpátky a rozběhl se jako opice, hrozivě mlčenlivý, aby Haltovi odřízl cestu dřív, než stihne varovat své přátele.

Halt se náhle zastavil, strnul jako socha, s očima přilepenýma k postavě, která se proti němu kolébavě valila.

Po několika dalších krocích se kalkarův hypnotický pohled zmocní Haltovy mysli. Cítil, jak neodolatelné nutkání pohlédnout do těch rudých očí narůstá. Pak sám oči zavřel, svraštil obočí v zuřivém soustředění a jedním plynulým instinktivním pohybem vedl nůž nahoru, vzad a vpřed. Pohyb cíle přitom sledoval pouze vnitřním zrakem a popaměti řídil vrh a rotaci nože k místu, kde nůž a cíl splynuly v jedno.

Takový hod dokázal provést jen hraničář — a navíc jen jeden z mála. Nůž zasáhl kalkaru do pravého oka. Kalkara běsnil a řičel bolestí, zastavil se, aby vyrval mučivé ostří, které mu vězelo v lebce a bolestivě se propalovalo až do mozku. Nato Halt proběhl kolem něj ke zdi a drápal se po kamenech vzhůru.

Když se vyškrábal na vršek pobořených hradeb, Will ho spatřil jako temnou postavu. Ale ať už vypadala ta postava jakkoli, nemohl si ji s nikým splést.

„Halt!“ křičel a ukazoval, aby ho oba rytíři také viděli. Všichni tři hleděli, jak se hraničář zastavil, ohlédl se a zaváhal. Pak se pár kroků za ním začal vynořovat obrovský stín patřící kalkarovi, jehož zranění bylo bolestivé, ale zdaleka ne smrtelné.

Baron Arald se chystal nasednout na koně. Pak mu došlo, že tou hromadou kamení a zdiva nedokáže žádný kůň projet, a tak vytáhl ze sedlové pochvy velký široký meč a rozběhl se k ruinám.

„Zpátky, Wille!“ volal a běžel vpřed. Will se stáhl s Cukem zpět k okraji lesa.

Halt na zdi výkřik slyšel a viděl Aralda přibíhat. Sir Rodney mu byl v patách a nad hlavou točil velkou válečnou sekerou.

„Skoč, Halte, skoč!“ křičel baron a Halt nepotřeboval žádnou další pobídku. Seskočil z hradeb, a když dopadal na zem, stočil se do klubka, aby pád zmírnil. Pak vyskočil na nohy a nemotorně utíkal vstříc rytířům — rána na noze mu znovu začala krvácet.

Se srdcem v krku Will sledoval, jak Halt běží k rytířům. Kalkara na okamžik zaváhal, pak zuřivě zařičel, až v žilách tuhla krev, a skočil po Haltovi. Ale zatímco Halt seskočil přímo dolů, kalkara se mohutně odrazil neuvěřitelně silnýma zadníma nohama a jediným skokem Halta dostihl. Švihl mohutnou tlapou, zasadil Haltovi ne zcela přesnou ránu a srazil ho v kotrmelcích na zem, kde hraničář zůstal v bezvědomí ležet. Nestvůra ale nedostala čas Halta dorazit, neboť se k ní přiřítil baron Arald. Široký meč zasvištěl v smrtícím oblouku proti jejímu hrdlu.

Kalkara byl děsivě rychlý, smrtelné ráně se vyhnul, a ještě než se baron stačil narovnat, zaťal mu spáry do odkrytých zad. Drápy roztrhly kroužkovou košili jako kus hadru a Arald vyhekl bolestí i překvapením. Prudký úder ho srazil na kolena, široký meč mu vypadl z rukou a z půl tuctu hlubokých ran na zádech se řinula krev.

Byl by na tom místě zemřel, nebýt sira Rodneyho. Bojový mistr roztočil těžkou válečnou sekeru, jako by to byla pouhá hračka, a zaťal ji kalkarovi do boku.

Plstnatá voskovitá srst netvora ochránila, ale prudkost úderu ho připravila o rovnováhu. Zapotácel se a přitom rozlíceně řval. Sir Rodney postoupil kupředu, zaujal pevný postoj mezi kalkarou a zhroucenými těly Halta a barona a napřáhl sekyru k dalšímu drtivému úderu.

A pak náhle pustil zbraň z rukou a stál před obludou, vydán jí zcela na pospas, protože mocný kalkarův pohled, vycházející teď z jednoho zdravého oka, ho zbavil vlastní vůle a schopnosti myslet.

Kalkara vyřvával své vítězství k nočnímu nebi. Černá krev mu stékala po tlamě. Ještě nikdy v životě nezažil takovou bolest, jakou mu způsobili tihle tři zakrslíci. A teď zemřou za to, že si troufli postavit se proti němu. Avšak primitivní inteligence, která ho řídila, potřebovala svou chvíli triumfu, a tak nad třemi bezmocnými muži znovu a znovu řval.

Will to vše vyděšeně sledoval. Kdesi na samém okraji mysli mu zablikal nápad. Sjel očima stranou a uviděl dohasínající pochodeň, kterou předtím odhodil baron Arald. Oheň. Jediná zbraň, která by dokázala kalkaru zničit. Jenže je čtyřicet kroků od něj…

Bleskově vytáhl z toulce šíp, sklouzl ze sedla a uháněl k blikající pochodni. Po jejím držadle líně stékala notná dávka lepkavé rozehřáté smůly. Rychle namáčel hrot šípu do té měkké lepivé hmoty, až se z ní udělal pořádný chuchvalec. Ten potom přidržel ke zbytkům ohně, dokud se nerozhořel.

Čtyřicet kroků od Willa ten obrovský netvor uspokojoval svoji potřebu triumfovat, jeho ryk, násobený ozvěnou, se valil nocí. Tyčil se nad dvěma těly — Haltem v bezvědomí a baronem Araldem ochromeným bolestí. Sir Rodney pořád nehybně stál na místě s rukama bezmocně spuštěnýma podél těla a čekal na smrt. Teď kalkara zvedl mohutnou drápatou přední tlapu, aby ho srazil. Rytíř necítil nic než ochromující hrůzu z toho pohledu.

Will táhl šíp k sobě, do plného napnutí, až přitom cukl bolestí, když mu plameny popálily ruku, která luk svírala. Zacílil trochu výš, aby vyrovnal váhu smůly, a vypustil šíp.

Šíp stoupal v jiskřícím oblouku, při letu vzduchem plamen zeslábl na pouhé doutnání. Kalkara vnímal, že se blíží světelný záblesk, a otočil se, aby se podíval, co to je. Tím zpečetil svůj osud, neboť šíp dopadl přesně na jeho mohutnou hruď.

Tvrdou srstí připomínající šupiny šíp sotva pronikl. Ale když se zastavil, malý plamínek se znovu rozhořel, maz v srsti kolem něj se vzňal a oheň se začal neuvěřitelnou rychlostí šířit.

Teď kalkarův řev naplnila hrůza, protože ucítil dotek ohně — jediné věci na světě, které se bál.

Netvor plácal do plamenů na prsou tlapami, jenže tím se oheň jenom rozšířil na přední končetiny. Najednou plameny rudě vzplály a v několika vteřinách zachvátily celé kalkarovo tělo. Netvor hořel od hlavy k patě a slepě se motal dokola v marné snaze uniknout. V jednom kuse řičel, a jak plameny každou vteřinou sílily, pronikavý ryk stoupal stále výš a výš po stupnici agónie, kterou kalkarova mysl nejspíš ani nechápala.

A pak řvaní ustalo a nestvůra byla mrtvá.