Rozvaliny Gorlanu

Dvacet tři

Vtýdnech, které následovaly po konečném střetnutí se třemi kadety, kteří ho šikanovali, zpozoroval Horác jednoznačnou změnu života v bojové škole.

Nejvýznamnějším rysem té změny bylo, že Alda, Bryn a Jerome byli ze školy vyloučeni. Navíc byli vypovězeni z hradu a přilehlé vesnice. Sir Rodney měl nějaký čas podezření, že mezi mladšími učni školy je nějaký problém. Haltova nenápadná návštěva ho upozornila, v čem problém spočívá, a následné vyšetřování záhy vyneslo na světlo celý příběh o způsobu, jakým byl Horác šikanován. Sir Rodney vynesl rozsudek rychle a nesmlouvavě. Tři kadeti z druhého ročníku dostali půl dne, aby si sbalili své věci. Bylo jim poskytnuto něco peněz a jídlo na týden a byli odvezeni na hranice léna, kde jim bylo bez obalu a jednoznačně sděleno, aby se už nevraceli.

Jakmile byli pryč, Horácova situace se zásadně zlepšila. Pravidelný denní program byl stále stejně tvrdý a náročný. Ale bez dodatečné zátěže, kterou na něj nakládali Alda, Bryn a Jerome, Horác zjistil, že se s výcvikem, kázní a učením dokáže lehce vypořádat. Rychle projevil schopnosti, které v sobě podle sira Rodneyho měl. A co víc, jeho spolubydlící, když už se nebáli pomsty starších učňů, začali být mnohem vstřícnější a přátelštější.

Krátce řečeno, Horác měl pocit, že jeho život se podstatně zlepšil.

Jen ho mrzelo, že za to nemůže Haltovi patřičně poděkovat. Po událostech, které se přihodily na louce, strávil Horác několik dnů na ošetřovně, kde se postarali o jeho podlitiny a pohmožděniny. Když ho pak propustili, zjistil, že Halt s Willem už odjeli na Sněm hraničářů.

„Už tam budeme?“ zeptal se Will, to dopoledne snad už podesáté.

Halt si jen malinko otráveně povzdechl. Kromě toho nijak nereagoval. Už byli na cestě tři dny a Will měl dojem, že Sněmoviště musí být blízko. Během poslední hodiny vnímal ve vzduchu neznámou vůni. Zmínil se o tom Haltovi a ten mu stručně sdělil: „To je sůl. Blížíme se k moři,“ a dál se o tom odmítal bavit. Will poočku mrkl na svého mistra v naději, že se třeba uráčí podělit se s ním o nějaké další informace, ale hraničářův pronikavý zrak bedlivě zkoumal terén před nimi. Will si všiml, že čas od času se také dívá nahoru do stromů, které cestu lemovaly.

„Vy něco hledáte?“ zeptal se Will a Halt se v sedle otočil.

„Konečně užitečná otázka,“ ocenil. „Ano, vlastně hledám. Náčelník hraničářů nechává všude kolem Sněmoviště postavit hlídky. Když přijíždím, vždycky se je snažím obelstít.“

„Proč?“ zeptal se Will a Halt si dovolil nepatrně se pousmát.

„Udržují se tak ve formě,“ vysvětloval. „Pokusí se dostat se nám nenápadně za záda a sledovat nás až na místo, aby mohli říct, že mě dostali. Je to hloupá hra, která se jim moc líbí.“

„Proč je to hloupé?“ nechápal Will. Znělo to přesně jako nějaké z těch cvičení, která s Haltem pravidelně prováděli. Hraničář se v sedle otočil a bez mrknutí oka zíral na Willa.

„Protože se jim to zatím nikdy nepovedlo,“ řekl. „A letos se budou snažit ještě víc, protože vědí, že mám s sebou učně. Budou chtít zjistit, jak jsi dobrý.“

„Patří to k té zkoušce?“ zeptal se Will a Halt přikývl.

„Je to její začátek. Pamatuješ, co jsem ti říkal včera večer?“

Will přikývl. Poslední dva večery u táborového ohně dával Halt Willovi tichým hlasem rady, jak si má počínat při Sněmu. Včera večer rozebírali taktiku pro případ, že by je někdo sledoval ze zálohy, a právě o tom teď Halt mluvil.

„Kdy budeme…,“ začal Will, ale Halt byl najednou ve střehu. Varovně zvedl prst, aby Will mlčel, a Will ho okamžitě uposlechl. Hraničář mírně pootočil hlavu. Koně klidně jeli dál.

„Slyšíš to?“ zeptal se Halt.

Také Will natahoval krk. Připadalo mu, jako by odněkud za nimi zaslechl slabé údery kopyt, tedy možná. Nebyl si ale jistý. Kroky jejich vlastních koní všechny zvuky přicházející zezadu překrývaly. Pokud tam někdo byl, jel stejným krokem jako oni.

„Změň krok,“ zašeptal Halt. „Až řeknu tři. Raz, dva, tři.“

Špičkou levé nohy oba zároveň zlehka šťouchli koně do boku. Byl to pouze jeden z mnoha signálů, na které byli Cuk a Abelard naučeni reagovat.

Oba koně ihned při dalším kroku zaváhali. Pak jakoby poskočili a zase pokračovali svým tempem.

Krátké zaváhání však časově posunulo pravidelné údery kopyt a Will stačil zaslechnout další dusání kopyt za jejich zády, něco na způsob zpomalené ozvěny. Pak ten jiný kůň také změnil krok, aby ho srovnal s nimi, a zvuk byl pryč.

„Hraničářský kůň,“ řekl tiše Halt. „To bude určitě Gilan.“

„Jak to víte?“ zeptal se Will.

„Takhle rychle umí změnit krok jenom hraničářský kůň. A bude to Gilan, protože pokaždé je to Gilan. Dělá mu dobře pokoušet se mě nachytat.“

„Proč?“ nerozuměl Will a Halt se na něj přísně podíval.

„Protože to byl můj poslední učeň,“ vysvětloval. „A bývalí učni se z nějakého důvodu prostě neustále snaží nachytat svoje bývalé mistry na švestkách.“ Vyčítavě se podíval na svého nynějšího učně. Will se už chystal namítnout, že on by se po skončení výcviku nikdy takhle nechoval, ale pak mu došlo, že nejspíš ano, a to při té nejbližší příležitosti. Námitka zůstala nevyřčená.

Halt mu naznačil, aby mlčel, a propátrával cestu před nimi. Pak ukázal. „Tamhle v tom místě,“ řekl. „Jsi připraven?“

Blízko u cesty stál velký strom a jeho větve visely dolů kousek nad úroveň hlavy jezdce na koni. Will si ho chvíli prohlížel, potom kývl. Cuk s Abelardem pokračovali rovnoměrným krokem ke stromu. Když dojeli blíž, Will vysunul nohy z třmenů a vytáhl se do podřepu na Cukově hřbetu. Změna polohy Cukovu chůzi nijak neovlivnila.

Když projížděli pod větvemi, Will natáhl ruce, chytil se té nejnižší a vyhoupl se na ni. V okamžiku, kdy jeho váha odlehčila koníkův hřbet, začal Cuk našlapovat rázněji a při každém kroku vtlačoval kopyta do země, aby případný stopař nezjistil, že kůň je najednou lehčí a pravděpodobně bez jezdce v sedle.

Will tiše vyšplhal výš do koruny stromu, až našel místo, kde měl pevnou oporu a dobrý výhled. Mohl sledovat Halta a oba koně, jak pomalu jedou po cestě.

Když dojeli k další zatáčce, Halt pobídl Cuka, aby jel dál, pak zastavil Abelarda a zhoupl se ze sedla. Klekl si a vypadal, jako když zkoumá půdu a hledá stopy.

Teď mohl Will slyšet toho dalšího koně za nimi. Podíval se zpátky na cestu, po které přijeli, ale pronásledovatele skrývala další zatáčka.

Pak slabé údery kopyt ustaly.

Will měl sucho v ústech a srdce mu v hrudi tlouklo rychleji a rychleji. Připadalo mu, že to musí slyšet každý v okruhu tak padesáti kroků. Zvítězil však jeho výcvik a on stál bez hnutí na větvi stromu mezi listím a skvrnitými stíny a sledoval cestu, kterou přijeli.

Něco se pohnulo!

Zachytil ten pohyb jen koutkem oka, pak byl pryč. Upřeně zíral na to místo vteřinu nebo dvě a pak si vzpomněl na Haltovy poučky: Nezaměřuj pozornost jen na jedno místo. Pořád sleduj všechno kolem a pořád všechno pozoruj opakovaně. Uvidíš ho jako pohyb, ne jako postavu. Nezapomeň, že i on je hraničář a že je vycvičený v umění nebýt spatřen.

Will se zaměřil na širší okolí a prozkoumával les za sebou. Během několika vteřin byl odměněn dalším pohybem. Ohnutá větvička se vrátila na své místo, když kolem ní tiše prošla neviditelná postava.

Pak, o dalších deset kroků dál, se nepatrně zakýval jeden keř. Potom spatřil trs vysoké trávy, jak se zvolna narovnává do původní polohy, v které ho předtím sešlápla právě procházející noha.

Will stál jako socha. Žasl nad tím, že jejich pronásledovatel se dokáže lesem pohybovat, aniž by ho Will zahlédl. Ten druhý hraničář zřejmě nechal koně někde vzadu a stopoval Halta pěšky. Willovy oči sjely na chviličku k Haltovi. Mistr stále vypadal zahloubaný do nějaké stopy na zemi.

Z lesa vyšel další pohyb. Neviditelný hraničář teď minul Willův úkryt a vracel se zpátky k cestě, s úmyslem překvapit Halta zezadu.

Vysoká postava v šedozelené pláštěnce najednou jako by vyrostla ze země uprostřed cesty, nějakých dvacet kroků za klečícím Haltem. Will zamrkal. V jednom okamžiku tam postava nebyla. V příštím jako by se zhmotnil vzduch. Willova ruka se začala sunout k toulci na zádech, pak ale v pohybu ustala. Včera večer mu Halt říkal: Počkej, až budeme mluvit. Když nebude mluvit, uslyší i sebemenší tvůj pohyb.

Will polkl a doufal, že dlouhán přesun jeho ruky směrem k toulci nezaslechl. Podle všeho ale zastavil pohyb včas. Zdola slyšel veselé volání.

„Halte, Halte!“

Halt se otočil, pomalu se zvedal a oprašoval si kolena. S hlavou ke straně si pozorně prohlížel postavu stojící uprostřed cesty a nenuceně se opírající o dlouhý luk, stejný jako měl Halt.

„Nuže, Gilane,“ zavolal, „vidím, že tě pořád baví stejné staré vtipy.“

Vysoký hraničář pokrčil rameny a zvesela odpověděl: „Zdá se, že letos je to vtip o tobě, Halte.“

Když Gilan mluvil, Willova ruka rychle, ale tiše zajela do toulce, vybrala jeden šíp a vložila ho do tětivy luku. Teď zase mluvil Halt.

„Vážně, Gilane? A jaký to bude vtip? To mě zajímá.“

Když Gilan odpovídal svému někdejšímu mistrovi, bylo z jeho hlasu jasně slyšet, jakou má radost.

„No tak, Halte. Uznej to. Jednou jsem byl lepší než ty — a ty víš, kolik let jsem se o to pokoušel.“

Halt si zamyšleně mnul rukou mírně prošedivělou bradu.

„Vlastně mě ničí, že se o to pokoušíš pořád.“

Gilan se zasmál. „Měl bys vědět, Halte, jaká je to rozkoš pro bývalého učně, dostat svého mistra. No tak. Uznej to. Letos jsem vyhrál já.“

Zatímco dlouhán mluvil, Will opatrně napjal luk a zamířil na kmen stromu zhruba dva kroky vlevo od Gilana. V uších mu zněl Haltův pokyn: Vyber si cíl dost blízko na to, abys ho vylekal, až vystřelíš. Ale pro všechno na světě, ne moc blízko. Jestli se pohne, nechci, abys skrz něj prostřelil šíp!

Halt se nepohnul z místa v prostředku cesty. Gilan teď rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. Haltův klid mu pomalu začínal vadit. Zdálo se, že si najednou není úplně jistý, že se Halt opravdu jenom pokouší vykličkovat z pasti.

Haltova další slova jeho podezření potvrdila.

„Ach ano … učni a mistři. Zvláštní kombinace, to je pravda. Ale řekni mi, Gilane, můj bývalý učni, nezapomínáš letos na něco?“

Možná to bylo kvůli způsobu, jakým Halt položil mírný důraz na slovo „učni“, ale Gilan si najednou uvědomil, že se dopustil chyby. Začal otáčet hlavu a pátral po učni. Dočista na něj zapomněl.

Zrovna když s tím začal, Will vystřelil svůj šíp.

Prosvištěl vzduchem kolem vysokého hraničáře a se zadrnčením se zabodl do stromu, který si Will vybral. Gilan sebou leknutím trhl a pak se jeho oči obloukem zvedly do větví stromu, v jejichž úkrytu Will stál. Will obdivoval, jak byl Gilan i v okamžiku takového překvapení schopen rychle zareagovat a určit směr, odkud útočník vystřelil.

Gilan mrzutě vrtěl hlavou. Bystrýma očima rozeznal malou postavu v šedozeleném oblečení skrytou mezi stíny v listoví.

„Pojď dolů, Wille,“ zavolal Halt. „A seznam se s Gilanem, jedním z našich méně obezřetných hraničářů.“ Hleděl na Gilana a kroutil hlavou. „Říkával jsem ti to už odmalička, že? Pospíchej pomalu. Do ničeho se nežeň.“

Gilan poněkud zahanbeně přikyvoval. A styděl se dokonce ještě víc, když Will seskočil z nejnižší větve a vysoký hraničář viděl, jak malý a mladý ten učeň vlastně je.

„Zdá se,“ poznamenal, „že jsem byl tak zaujatý lovem na starou šedou lišku, že jsem přehlédl malou opičku schovanou ve větvích.“ Pousmál se nad vlastní chybou.

„Tak opička, jo?“ bručel Halt. „Řekl bych, že on dneska udělal opičku z tebe. Wille, tohle je Gilan, můj někdejší učeň a teď hraničář z léna Meric — i když nechápu, čím si to oni zasloužili.“

Gilan se usmál výrazně víc a podával ruku Willovi.

„A zrovna když jsem si myslel, že jsem tě konečně dostal, Halte,“ prohlásil upřímně. „Tak ty jsi Will,“ pokračoval a pevně Willovi potřásal rukou. „Jsem rád, že tě poznávám. To byla dobře odvedená prácička, mladíku.“

Will se zazubil na Halta a ten malinko, ale významně pohnul hlavou. Will si vzpomněl na poslední pokyn, který včera večer od Halta dostal:

Když někoho porazíš, nikdy se mu neposmívej. Buď velkorysý a něco na jeho jednání pochval. Nebude mít radost z porážky, ale líp ji unese. Ukaž mu, že si ho vážíš. Pochvalou můžeš získat přítele. Posměšky si vždycky naděláš jen nepřátele.

„Ano, já jsem Will,“ řekl. Pak přidal: „Nemohl byste mě naučit, jak to děláte, že se takhle pohybujete? Bylo to úžasné.“

Gilan se smutně usmál. „Myslím, že až tak moc skvělé to nebylo. Nejspíš jste o mně věděli už dávno.“

Will zavrtěl hlavou, vzpomněl si, jak moc se musel namáhat, aby Gilana vypátral. Teď, když na to myslel, zněla jeho chvála i jeho prosba ještě opravdověji, než si uvědomoval.

„Viděl jsem vás, když jste dorazil,“ řekl. „A viděl jsem, kde jste. Ale od té chvíle, co jste zašel za tu zatáčku, jsem vás vůbec nezahlídl. Chtěl bych se umět pohybovat jako vy.“

Willova očividná upřímnost Gilana potěšila, bylo mu to vidět ve tváři.

„Tedy, Halte,“ řekl, „vidím, že tenhle mladík nemá jen nadání. Má i vynikající způsoby.“

Halt je oba pozoroval: svého nynějšího učně a svého bývalého učně. Kývnutím směrem k Willovi ocenil jeho zdvořilá slova.

„Nenápadně se pohybovat, to uměl Gilan vždycky ze všeho nejlíp,“ prohlásil. „Prospělo by ti, kdyby tě to chtěl naučit.“ Přistoupil ke svému bývalému učni a vzal ho jednou rukou kolem ramen. „Jsem rád, že tě zase vidím.“

Přátelsky se objali. Potom Halt ustoupil na délku paže a pozorně si Gilana prohlížel.

„Jsi rok od roku hubenější,“ řekl nakonec. „Kdy si na ty kosti pořídíš nějaké svaly?“

Gilan se smál. Podle všeho spolu takhle žertovali už dlouho.

„Zdá se, že ty máš dost za nás za oba,“ rýpl si. Dloubl Halta do žeber, vůbec ne jemně. „Co to tady vidím? Nezačíná ti růst bříško?“ Zazubil se na Willa. „Vsadím se, že teď jen posedává v chatě a tebe nechá dělat všechny domácí práce.“

Než stačili Halt nebo Will odpovědět, otočil se a zahvízdal. Za pár vteřin vyklusal ze zatáčky na cestě jeho kůň. Když vysoký mladý hraničář přecházel ke koni a nasedal, Will si všiml meče, který visel v pochvě u sedla. Zmateně se otočil k Haltovi.

„Já myslel, že meče nosit nesmíme,“ řekl tiše. Halt se na okamžik nechápavě zamračil. Pak sledoval Willův pohled a zjistil, co ho k té otázce vedlo.

„Ne že bychom nesměli,“ vysvětloval, když oba také nasedali na koně. „Jde o to, čemu dát přednost. Stát se dobrým šermířem trvá léta a na to my nemáme čas. Musíme rozvíjet i jiné schopnosti.“

Viděl, že Willova pusa je připravena vyslovit další otázku, a pokračoval. „Gilanův otec je rytíř, takže Gilan už cvičil s mečem několik let, když se dal k hraničářům. Byl považován za zvláštní případ a měl dovoleno v tom výcviku pokračovat, i když byl mým učněm.“

„Ale já myslel…,“ spustil Will a pak ztichl. Gilan klusal na koni k nim a Will si nebyl jistý, jestli by bylo zdvořilé vyslovit další otázku před ním.

„Tohle před Haltem nikdy neříkej,“ radil Gilan, protože zaslechl Willova poslední slova. „Odpoví ti jenom: ‚Ty jsi jen učeň. Ty ještě nemáš co myslet.‘ Nebo: ‚Kdybys opravdu myslel, neptal by ses‘.“

Will se musel usmát. Přesně tahle slova slýchával od Halta a Gilan ho napodobil úplně dokonale. Teď se na něj ale oba vyčkávavě dívali a chtěli slyšet otázku, kterou měl na jazyku, takže se do toho pustil.

„Jestli je Gilanův otec rytíř, neměl nárok na bojovou školu? Nebo si o něm taky mysleli, že je moc malý?“

Halt s Gilanem se podívali jeden na druhého. Halt zdvihl jedno obočí a pak pokynul Gilanovi, aby odpověděl sám.

„Mohl jsem jít do bojové školy,“ vysvětloval Gilan. „Ale já si vybral hraničáře.“

„Někdo to tak dělá, víš?“ dodal klidně Halt. Will se nad tím zamyslel. Vždycky předpokládal, že k hraničářům nechodí šlechtici. Podle všeho se mýlil.

„Ale já myslel…,“ začal, a ihned si uvědomil svou chybu. Halt s Gilanem se podívali na něj, pak jeden na druhého a svorně prohlásili:

„Ty jsi jen učeň. Ty ještě nemáš co myslet.“

Pak obrátili koně a odklusali. Will chvatně srovnal Cuka a cválal za nimi. Když je dohonil, oba hraničáři uhnuli koně ke straně a uvolnili mu místo mezi sebou. Halt se tvářil nepřístupně jako vždycky. Ale když jeli v přátelském tichu dál, Willa začínalo zaplavovat příjemné pomyšlení, že je teď součástí výjimečné, pevně propojené skupiny.

Byl to hřejivý pocit, že někam patří, jako by poprvé ve svém životě dorazil domů.