Rozvaliny Gorlanu

Dvanáct

Halt zkoumal terč, do něhož Will střílel, a pokyvoval hlavou.

„Není to vůbec špatné,“ prohlásil. „Ve střílení se rozhodně zlepšuješ.“

Will se musel usmát. Byla to od Halta vlastně velká pochvala. Halt si jeho výrazu všiml a okamžitě doplnil: „Když budeš cvičit — když budeš mnohem víc cvičit, mohl by ses vytáhnout až skoro k průměru.“

Will netušil, jak dobrý je podle Halta průměr, ale nějak cítil, že to asi nebude nejlepší. Úsměv mu zvadl v tváři, Halt mávl rukou a cvičení ukončil.

„Střílení je prozatím dost. Jde se,“ zavelel a ráznými kroky vyrazil po lesní pěšině.

„Kam jdeme?“ ptal se Will a poklusával, aby hraničářovým dlouhým krokům stačil.

Halt zvedl oči nahoru ke stromům. „Proč má tenhle kluk pořád tolik otázek?“ ptal se jich.

Odpovědi se samozřejmě nedočkal.

Šli asi hodinu, až dorazili k malé skupině chatrných obydlí ukrytých hluboko v lese.

Will by se k smrti rád zase vyptával. Ale teď už pochopil, že Halt stejně nehodlá odpovídat, takže držel jazyk za zuby a čekal na svou příležitost. Věděl, že dřív nebo později se dozví, proč sem přišli.

Halt šel první a zamířil nahoru k největší boudě, pak se zastavil a Willovi dal znamení, ať udělá totéž.

„Haló, Starý Bobe!“ zavolal.

Will slyšel, jak se někdo štrachá z boudy ven a pak se ve dveřích objevil sehnutý vrásčitý člověk. Vousy měl dlouhé, zcuchané a špinavě bílé. Byl skoro úplně holohlavý. Jak se k nim blížil, šklebil se od ucha k uchu a kýval Haltovi na pozdrav. Will ho dokonce i cítil, Starý Bob totiž páchl jako chlív. A navíc ne zrovna moc čistý chlív.

„Přeju dobrý ráno, hraničáři!“ pozdravil Starý Bob. „Koho mi to sem vedeš na návštěvu?“

Pronikavě se zadíval na Willa. Oči měl jasné a velmi bystré, přestože byl špinavý a zanedbaný jako nějaký pobuda.

„To je Will, můj nový učeň,“ oznámil Halt. „Wille, tohle je Starý Bob.“

„Dobré ráno, pane,“ zdvořile pozdravil Will. Stařík se kdákavě zachechtal.

„Řiká mi pane! Slyšíš to, hraničáři, řiká mi pane! Koukej z tohohle Willa udělat pořádnýho hraničáře!“

Will se na něj usmál. Starý Bob byl špindíra, ale bylo na něm něco sympatického — možná to, že si z Halta zjevně nic nedělal. Will si nevzpomínal, že by zažil, aby někdo s nepřístupným hraničářem mluvil takovýmhle tónem.

„Jsou připraveni?“ zeptal se Halt. Staroch zase zakdákal a několikrát přikývl.

„Připravený, to teda jsou!“ řekl. „Pojď se na ně podívat.“

Vedl je dozadu za chatrč, kde se nacházel malý oplocený výběh. Na vzdálenějším konci byl skromný přístřešek. Jen střecha a opěrné sloupy. Zdi žádné. Starý Bob pronikavě hvízdl, až z toho Willovi naskočila husí kůže.

„Tamhle jsou, vidíš?“ řekl a ukazoval k přístřešku.

Will se podíval a uviděl dva koníky, kteří klusali ke starochovi a vítali se s ním. Když se přiblížili, zjistil, že jeden z nich je spíš kůň a druhý pony. Oba ale byli malá huňatá zvířata, naprosto nepodobná hrdým koním, na kterých baron a jeho rytíři jezdili do války.

Větší kůň se okamžitě hnal k Haltovi. Ten ho poplácal po krku a dal mu jablko z nádoby kousek od plotu. Kůň jablko radostně schroupal. Halt se natáhl a tiše mu řekl do ucha pár slov. Kůň pohodil hlavou a zařehtal, jako kdyby mu hraničář pověděl nějaký dobrý vtip.

Pony čekal u Starého Boba, dokud taky nedostal jablíčko, aby si pochutnal. Pak se jedno jeho velké, moudré oko obrátilo k Willovi.

„Tenhle se jmenuje Cuk,“ řekl staroch. „Bude asi tak velký jako ty, co?“

Podal Willovi uzdu z provazu, ten ji uchopil a zahleděl se koni do očí. Bylo to takové chundelaté zvířátko. Nohy mělo krátké, ale statné. Tělo válcovité. Hříva i ocas byly zknocené a nečesané. Will si pomyslel, že na koně nevypadá zrovna velkolepě.

Vždycky snil o koni, na kterém jednoho dne pojede do bitvy: kůň v těch snech byl pokaždé velký a silný. Byl bujný a černý jako uhel, vyhřebelcovaný a vykartáčovaný tak, že zářil jako černá zbroj.

Zdálo se, že kůň jeho myšlenky snad vycítil, a jemně ho šťouchl hlavou do ramene.

Možná že nejsem dost velký, říkaly jeho oči, ale přece jen tě můžu překvapit.

„No tak,“ řekl Halt. „Co si o něm myslíš?“ Hladil nozdry druhého koně. Byli očividně staří přátelé. Will zaváhal. Nechtěl nikoho urazit.

„Je takový… malý,“ prohlásil nakonec.

„To ty taky,“ připomněl mu Halt. Na to neměl Will žádnou odpověď. Starý Bob funěl smíchy.

„Není to žádnej kůň pro rytíře, co, hochu?“ zeptal se.

„Tedy… ne, to není,“ rozpačitě uznal Will. Bob se mu líbil, a myslel si, že by si každou kritiku ponyho bral osobně. Ale Starý Bob se jednoduše zase rozchechtal.

„Jenže to všem těm krásnejm bitevním koňům klidně nandá,“ prohlásil pyšně. „Takovou má výdrž. Pojede celej den, dlouho potom, co ty skvělý koně padnou k zemi a chcípnou.“

Will se pochybovačně zadíval na to chlupaté stvoření.

„Věřím, že určitě ano,“ řekl zdvořile.

Halt se opřel o plot výběhu.

„Tak ho vyzkoušej,“ vybízel. „Ty běháš rychle. Pusť ho a zkus, jestli ho zase dokážeš chytit.“

Will postřehl výzvu v hraničářově hlase. Pustil provaz, který sloužil jako uzda. Kůň hbitě odskotačil doprostřed ohrady, jako by pochopil, že jde o nějakou zkoušku. Will se protáhl pod zábradlím a polehoučku se k ponymu blížil. Přátelsky natahoval nuku. „No tak, kamaráde,“ říkal. „Klidně stůj.“

Natáhl ruku po uzdě, ale koník se najednou zacukal. Uhnul na jednu stranu, pak na druhou, pak Willa elegantně obešel a odtančil právě tak daleko, aby na něho Will nedosáhl.

Will to zkusil znovu.

Kůň se mu opět klidně vyhnul. Will si začínal připadat jako blázen. Popošel ke koni, který couval a posouval se blíž a blíž k rohu ohrady. Pak, když si Will myslel, že už ho má, hbitě odtančil stranou a zas byl pryč.

Will už se neovládl a rozběhl se za ním. Kůň pobaveně řehtal a odskotačil do bezpečné vzdálenosti. Tahle hra ho bavila.

A tak to šlo pořád dál. Will se přiblížil, kůň uhnul, uskočil a utekl. Ani v té mrňavé ohradě ho nedokázal chytit.

Zastavil se. Bylo jasné, že Halt ho bedlivě sleduje. Will se na pár vteřin zamyslel. Nějak to přece jít musí. Tak rychlého a hbitého koně nikdy nechytí. Musí přijít na jiný způsob…

Zadíval se na soudek jablek za plotem. Svižně podlezl zábradlí a popadl jablko. Pak se vrátil do ohrady, zůstal klidně stát a natáhl ruku s jablkem.

„Tak pojď, kamaráde,“ lákal ponyho.

Cuk zastříhal ušima. Jablíčka měl rád. Taky se mu líbil ten kluk — hezky si s ním hrál. Pohodil souhlasně hlavou, přiklusal k Willovi a jemně si vzal jablko z jeho dlaně. Will chňapl po uzdě a pony chroustal jablíčko. Jestli se o nějakém koni někdy dalo říct, že vypadá blaženě, tak to byl určitě Cuk tady a teď.

Will zvedl hlavu a viděl, jak Halt pochvalně přikyvuje.

„Dobře vymyšleno,“ prohodil hraničář. Starý Bob chlapíka v šedé pláštěnce šťouchl loktem do žeber.

„Je to chytrej kluk!“ zakdákal. „Chytrej a taky zdvořilej! Ten půjde s Cukem dobře do party, žejo?“

Will poplácával Cukovi huňatý krk a vztyčené uši. Podíval se na starocha.

„Proč mu říkáte Cuk?“ zeptal se.

Pony najednou cukl hlavou tak, že to Willovi málem vytrhlo paži z kloubu. Zapotácel se a měl co dělat, aby znovu našel rovnováhu. Starý Bob se hýkavě rozesmál na celé kolo.

„Zkus hádat!“ navrhoval rozchechtaně.

Byl to nakažlivý smích, a Will se musel smát taky. Halt se zadíval na slunce, které rychle mizelo za stromy, jež obklopovaly mýtinu Starého Boba a přilehlé louky.

„Vezmi ho tamhle pod přístřešek a Bob ti ukáže, jak ho hřebelcovat a krmit,“ řekl a potom se obrátil ke starochovi: „Zůstaneme dnes v noci u tebe, Bobe, jestli proti tomu nic nemáš.“

Starý koňák potěšeně kýval hlavou. „Budu rád, když budu mít společnost, hraničáři. Někdy jsem u koní sám tak dlouho, že si začínám připadat taky jako kůň.“ Bezděčně zalovil v sudu s jablky, jedno si vybral a roztržitě se do něj zakousl — jako to před chvilkou udělal Cuk. Halt se na něj díval se zdviženým obočím.

„Tak to jsme přišli zrovna včas,“ poznamenal suše. „A zítra se podíváme, jestli Will bude umět na Cukovi jezdit stejně dobře, jako ho umí chytit.“ Když to říkal, tušil, že jeho učeň toho v noci moc nenaspí.

Nemýlil se. Chatrč Starého Boba měla jen dvě místnosti, takže po večeři se Halt natáhl na podlahu u krbu a Will si ustlal na čisté hřejivé slámě ve stodole a naslouchal tlumenému frkání koní. Měsíc putoval po nebi, Will ležel s očima dokořán a hlavou se mu honily neklidné myšlenky. Bál se, co přinese zítřejší den. Bude umět na Cukovi jezdit? Ještě nikdy na koni neseděl. Co když mu to nepůjde?

Nezraní se? A co hůř, neztrapní se? Starý Bob se mu líbil a nechtěl před ním vypadat jako nemehlo. Vlastně ani před Haltem, uvědomil si trochu překvapeně. A zatímco přemýšlel, kdy pro něj začalo Haltovo dobré mínění mít takový význam, konečně usnul.