Rozvaliny Gorlanu

Dvacet

Ostatní lovci se shromáždili kolem mladého rytíře, který zvíře skolil, gratulovali mu a poplácávali ho po zádech. Baron Arald se k němu vydal také, ale ještě se cestou zastavil u Cuka, aby něco řekl Willovi.

„Dalšího takhle velikého hned tak neuvidíš, Wille,“ říkal rozmrzele. „Jaká škoda, že nevyběhl naším směrem. Takovou trofej bych si sám nechal líbit.“ Pokračoval dál, za sirem Rodneym. Ten už stál se skupinou bojovníků okolo mrtvého kance.

Will se tudíž poprvé po několika týdnech ocitl tváří v tvář Horácovi. Nastala trapná odmlka, ani jeden z chlapců nebyl ochoten udělat první krok. Horác byl z událostí toho dopoledne celý rozčilený, srdce mu pořád ještě bušilo strachem, který na něj padl, když se kanec objevil poprvé, a rád by se o ten zážitek s Willem podělil. Vzhledem k tomu, co právě zažili, byla jejich dětinská pranice bezvýznamná a jeho teď mrzelo, jak se choval v ten den před šesti týdny. Nedokázal ale najít správná slova, aby své pocity vyjádřil, a Willův nepřístupný výraz ho nijak nepovzbuzoval, takže mírně pokrčil rameny a chtěl jen přejít kolem Cuka, aby pogratuloval mladému lovci. Když se dal do pohybu, koník ztuhl, nastražil uši a varovně zaržál.

Will se ohlédl směrem ke křoví a krev se mu zastavila v žilách.

Tam, na samém okraji křovinatého porostu, stál další kanec — dokonce ještě větší než ten, co teď ležel zdechlý na sněhu.

„Pozor!“ vykřikl, když ta obrovská bestie zaryla v zemi svými tesáky.

Bylo zle. Linie lovců se rozpadla, většina z nich se vydala obdivovat velikost mrtvého kance a vychvalovat úspěšného lovce. Druhému kanci zůstali v cestě jen Will a Horác — hlavně proto, jak si Will uvědomoval, že Horác na několik osudových vteřin zaváhal. Po Willově výkřiku se Horác bleskově otočil. Mrkl na Willa, pak sjel pohledem k novému nebezpečí. Kanec sklonil hlavu, znovu zaryl v zemi a zaútočil. Všechno se událo strašně rychle. Jednu chvíli obrovité zvíře zarylo tesáky do země. V příštím momentě se hnalo na ně. Horác se mu bez váhání postavil — stoupl si mezi kance a Willa a nastavoval kopí, jak mu ukazovali sir Rodney s baronem.

Jenže na zledovatělém povrchu se mu přitom smekla noha, a on se bezmocně svalil na bok a dlouhé kopí, které svíral, mu vypadlo z ruky.

Šlo o vteřiny. Horác se bezmocně válel před smrtonosnými kly. Will kopnutím uvolnil nohy z třmenů, skočil na zem a zároveň už napínal tětivu. Bylo mu jasné, že se svým malým lukem nejspíš nedokáže zastavit šílený kančí útok. Mohl jen doufat, že přiláká pozornost rozzuřeného zvířete a odvrátí ho od bezmocného chlapce na zemi.

Vystřelil a ihned utíkal pryč od ležícího učně. Řval z plných plic a znovu vystřelil.

Šípy trčely z tlusté kančí kůže jako jehly z jehelníčku. Žádné vážné zranění nezpůsobily, ale bolest přesto projela zvířetem jako rozpálený nůž. Kanec obrátil své hrozivé, krví podlité oči k drobné poskakující postavičce a rozzuřeně se vrhl na Willa.

Nebyl čas znovu vystřelit. Horác byl pro tuto chvíli v bezpečí. Teď byl v nebezpečí sám Will. Prchal k nejbližšímu stromu a přikrčil se za něj.

Stihl to v posledním okamžiku. Zběsile útočící kanec naběhl rovnou do stromu. Obrovské tělo narazilo do kmene, otřáslo stromem až ke kořenům a vzápětí se k zemi jako vodopád snášela záplava sněhu z horních větví.

Náraz kupodivu kance nijak neomráčil. Stáhl se pár kroků zpět a znovu na Willa zaútočil. Chlapec opět skočil za strom a jen o vlásek se přitom vyhnul párajícím tesákům, když se kanec přehnal kolem.

S šíleným řevem se obrovské zvíře smykem otočilo a zase se řítilo na něj. Tentokrát přišel útok nečekaně rychle a Will nemohl uskočit v poslední chvíli stranou. Kanec přešel do trysku, v rudých očích měl běs a v mrazivém zimním vzduchu se mu kouřilo od tlamy.

Will slyšel za sebou výkřiky lovců, věděl ale, že mu na pomoc nemůžou přijít včas. Založil do luku nový šíp, i když dobře věděl, že nedokáže zraněné zvíře smrtelně zasáhnout.

Pak se ozvalo tlumené dusání kopyt ve sněhu a k běsnící obludě se vrhala malá huňatá postava.

„Ne, Cuku!“ ječel Will bez sebe strachem o svého koně. Ale poník na obrovského kance zaútočil. Když se dostal na dosah, provedl obrat na místě a vyhodil zadními kopyty. Zasáhl kance do žeber, a protože byl důkladně zapřený předníma nohama, síla úderu poslala kance k zemi a povalila ho na bok.

Kanec byl okamžitě na nohou, rozlícený ještě víc než dřív. Pony ho připravil o rovnováhu, ale kopanec mu nijak neublížil. Sekal a hrabal teď po Cukovi a poník vyděšeně ržál a uskakoval z dosahu hrozivých, jako břitva ostrých tesáků.

„Cuku! Uteč!“ znovu zaječel Will. Srdce měl až v krku. Jestli takovéhle kly zasáhnou Cukovy šlachy na nohách, pony bude navždy zmrzačený. Will nemohl jen tak stát a přihlížet, jak se jeho kůň kvůli němu pouští do nerovného boje. Vytáhl šíp a znovu vystřelil, z pouzdra vytasil dlouhý hraničářský nůž a pádil sněhem k té velké rozzuřené bestii.

Třetí šíp zasáhl kance do boku. Zase minul osudové místo a netvora jen poranil. Will zakřičel na Cuka, ať zmizí, a běžel a řval na kance. Ten si všiml blížícího se Willa a poznal tu malou postavu, která ho předtím tak rozzuřila. Rudé oči se upřely na chlapce a kančí hlava se sklonila k poslednímu, smrtícímu výpadu.

Will sledoval hroudu svalů na mohutných zadních partiích. Doběhnout do úkrytu by nestihl. Bude se zřejmě muset postavit útoku tady, na otevřeném prostranství. Když kanec zaútočil, poklekl Will na jedno koleno a zoufale před sebe napřáhl ostře nabroušený hraničářský nůž. Nezřetelně vnímal Horácův chraptivý řev, jak se bojovnický učeň s napřaženým kopím vrhal vpřed Willovi na pomoc.

Pak se k dusotu kančích kopyt přimísil hluboký svištivý zvuk a po něm následovalo pevné a hlučné MLASK! Kanec se vzepjal uprostřed skoku, zkroutil se v náhlé agónii a svalil se do sněhu.

Haltův dlouhý, velký šíp vězel skoro celý v kančím boku, kam ho naplno zarazila síla hraničářova dlouhého luku. Zasáhl útočící nestvůru přesně za levou plec, vehnal hrot šípu přímo do jejího velikého srdce a probodl je.

Dokonalá trefa.

Halt prudce zastavil Abelarda, až se kolem rozlétla sprška sněhu, vrhl se k zemi a objal roztřeseného hocha. Willa přemohla nesmírná úleva a zabořil obličej do hrubého sukna hraničářovy pláštěnky. Nechtěl, aby někdo viděl slzy, které mu proudem tekly po tvářích.

Halt vzal opatrně Willovi z ruky nůž.

„Co sis prosím tě myslel, že s tímhle dokážeš?“ zeptal se.

Will jenom potřásal hlavou. Mluvit nemohl. Cítil, jak se o něj Cuk lehce otírá čenichem, a podíval se do těch velkých, moudrých očí.

Pak vypukl zmatek a vřava, protože k nim přispěchali lovci, obdivovali velikost druhého kance a poplácávali Willa po zádech za jeho odvahu. Stál mezi nimi, maličký, a pořád se styděl za slzy, které se mu koulely po tvářích, i když se sebevíc snažil je zastavit.

„Jsou to prohnané bestie,“ prohlásil sir Rodney a šťouchl holínkou do mrtvého kance. „Všichni jsme si mysleli, že je jen jeden, protože nikdy nevycházejí z doupěte společně.“

Will ucítil na rameni ruku. Otočil se a zjistil, že se dívá do očí Horácovi — a že bojovnický učeň užasle a obdivně kroutí hlavou.

„Zachránil jsi mi život,“ řekl. „Tohle byl ten nejstatečnější čin, co jsem kdy viděl.“

Will se pokusil přejít to děkování lehkým pokrčením ramen, ale Horác se nedal. Vzpomněl si na všechny ty chvíle, kdy Willovi ubližoval. A teď ho slabší kluk svým instinktivním jednáním zachránil před vražednými, drásajícími kly. Jistým dokladem Horácova postupného zmoudření bylo, že zapomněl na vlastní instinktivní čin, kdy se postavil mezi útočícího kance a hraničářského učně.

„Ale proč, Wille? My přece…“ Nezmohl se na to, aby větu dokončil, ale Will nějak poznal, co má na mysli.

„Horáci, možná jsme se spolu v minulosti prali,“ řekl. „Ale já proti tobě nic nemám. A nikdy jsem neměl.“

Horác kývl hlavou, ve tváři mu bylo vidět, že pochopil. Pak zřejmě dospěl k nějakému závěru. „Dlužím ti za svůj život, Wille,“ prohlásil rozhodně. „Nikdy na ten dluh nezapomenu. Jestli někdy budeš potřebovat kamaráda, jestli někdy budeš potřebovat pomoc, můžeš se obrátit na mě.“

Chlapci se na sebe chvíli dívali, pak Horác napřáhl ruku a Will ji stiskl. Rytíři stáli tiše v kruhu kolem nich jako němí svědci, kteří nechtějí narušit okamžik významný pro oba chlapce. Pak k nim přistoupil baron Arald, stoupl si mezi ně a každého objal jednou rukou.

„Hezky jste to řekli, oba dva!“ chválil je upřímně, a rytíři sborově přitakávali.

Baron se radostně usmíval. Bylo to skvělé dopoledne, to říkali všichni. Pořádné vzrušení. Složili dva velké kance. A teď dva z jeho svěřenců uzavřeli zvláštní druh přátelství, které vzniká jen při společně prožitém nebezpečí.

„Máme tu dva skvělé mladé muže!“ oznámil hlasitě celé skupině a opět se ozval sborový souhlas. „Halte, Rodney, vy oba můžete být na své učně hrdí!“

„To také jsme, můj pane,“ odpověděl sir Rodney. Pochvalně kývl na Horáce. Viděl předtím způsob, jakým se chlapec bez váhání postavil útoku čelem. A líbila se mu Horácova otevřená nabídka přátelství Willovi. Moc dobře si pamatoval, jak je viděl prát se spolu při dožínkách. Zdálo se, že klukovské rvačky mají už za sebou. Cítil hluboké uspokojení, že vybral Horáce pro bojovou školu.

Halt sám za sebe neříkal nic. Když se ale Will otočil a podíval se na svého mistra, mírně prošedivělý hraničář mu pohlédl do očí a prostě kývl.

A Will věděl, že to se u Halta vyrovná té nejsrdečnější pochvale.