Rozvaliny Gorlanu

Dvacet sedm

Řev lovících kalkarů se vytrácel kamsi na sever a tři hraničáři prožili bezesnou noc. Když ty zvuky předtím zaslechli poprvé, Gilan šel osedlat Blaze. Kvůli strašlivému vytí těch dvou bestií hnědák nervózně frkal. Halt ale Gilana gestem ruky zastavil.

„Za něčím takovým se nepustím potmě,“ řekl stručně. „Počkáme do úsvitu, pak se poohlédneme po jejich stopách.“

Najít stopy bylo dost snadné, neboť kalkarové se zřejmě nijak nesnažili svůj postup skrývat. Dvě mohutná těla zdupávala vysokou trávu a zanechávala za sebou zřetelnou stopu směřující k severovýchodu. Halt našel stopu první z příšer, pak o pár minut později objevil Gilan druhou, asi tři sta kroků vlevo a postupující rovnoběžně — dost blízko na to, aby si netvoři přišli na pomoc v případě napadení, ale dost daleko, aby se vyhnuli pasti nastražené na toho druhého.

Halt se chvíli rozmýšlel a potom dospěl k rozhodnutí.

„Ty si vezmeš toho druhého,“ řekl Gilanovi. „Will a já půjdeme za tímhle. Chci mít jistotu, že oba udržují stejný směr. Nerad bych, aby se jeden z nich vrátil a vpadl nám do zad.“

„Myslíte, že vědí, že jsme tady?“ zeptal se Will a ze všech sil se snažil, aby jeho hlas zněl klidně a lhostejně.

„Mohli by. Ten člověk z plání, kterého jsme viděli, měl čas, aby je varoval. Nebo je to jen náhoda a oni vyrážejí za dalším úkolem.“ Podíval se na pruh pošlapané trávy, vytrvale směřující stále jedním směrem. „Rozhodně se zdá, že mají nějaký cíl.“ Otočil se opět ke Gilanovi. „V každém případě měj oči otevřené a dávej dobrý pozor na Blaze. Koně ty šelmy ucítí dřív než my. Nechceme padnout do léčky.“

Gilan přikývl a odklonil Blaze zpátky k druhé stopě. Halt dal rukou signál a všichni tři hraničáři se rozjeli vpřed směrem, kterým se pustili kalkarové.

„Já budu sledovat stopu,“ řekl Halt Willovi. „Ty koukej po Gilanovi, pro jistotu.“

Will upřel pohled na vysokého hraničáře, který ujížděl stejným tempem nějakých dvě stě kroků od nich. Blaze byl vidět jen od plecí nahoru, dolní polovinu těla skrývala vysoká tráva. Kvůli terénním nerovnostem zmizel čas od času z dohledu jezdec i kůň. Když se to stalo poprvé, Will zareagoval poplašným výkřikem, protože to vypadalo, že Gilan se prostě propadl do země. Halt se rychle otočil, šíp už napůl vytažený, ale v tom okamžiku se Gilan s Blazem znovu objevili a nejspíš ani netušili, že nakrátko způsobili paniku.

„Omlouvám se,“ zamumlal Will a mrzelo ho, že dovolil svým nervům, aby nad ním zvítězily. Halt se na něj pronikavě zadíval.

„To je v pořádku,“ řekl klidně. „Chtěl bych, aby ses ozval pokaždé, když si budeš myslet, že se něco děje.“ Halt věděl až moc dobře, že Will by mohl příště váhat, jestli se znovu nejedná jen o planý poplach. To zaváhání by jim všem mohlo být osudné.

„Vždycky mi řekni, když se ti Gilan ztratí z očí. A pak mi řekni, až se znovu objeví,“ požádal učně. Will přikývl. Rozuměl mistrovým důvodům.

A tak jeli dál, pronikavý nářek Kamenných píšťal jim v uších zněl stále silněji, protože se ke kruhu kamenů znovu přibližovali. Will si uvědomil, že tentokrát by se k nim měli dostat mnohem blíž, jelikož kalkarové nejspíš mířili přímo tam. Během jízdy se pravidelně ozývala Willova hlášení.

„Zmizel… ještě nic… V pořádku. Už ho zase vidím.“ Klesání a stoupání terénu bylo ve vlnách vysoké trávy téměř nepostřehnutelné. Will si vlastně nikdy nebyl jistý, jestli nějakým dolíkem projíždí Gilan, nebo oni s Haltem. Často to platilo současně.

Jedna nepříjemná chvíle nastala, když Gilan s Blazem zmizeli z dohledu, a neobjevili se za obvyklých pár vteřin.

„Nevidím ho…,“ hlásil Will. Pak: „Pořád nic… pořád nic… nikde není…“ Jak v něm narůstalo napětí, zvyšoval hlas. „Nikde nejsou… pořád nikde…“

Halt zastavil Abelarda, připravil si luk a očima zkoumal krajinu nalevo od nich, kde se měl objevit Gilan. Halt ostře zahvízdal tři vzestupné tóny. Zakrátko zaslechli zřetelně zahvízdanou odpověď, stejné tři tóny, tentokrát sestupně. Will s úlevou vydechl a právě v tu chvíli se Gilan znovu vynořil z trávy s plnou parádou. Zíral na ně a rozpřahoval ruce v jednoznačné otázce: Co se děje?

Halt jen mávl rukou a jelo se dál.

Když se blížili ke Kamenným píšťalám, byl Halt stále ostražitější. Kalkara, kterého s Willem sledovali, mířil přímo ke kamennému kruhu. Halt přitáhl Abelardovi otěže, zaclonil si oči a upřeně zkoumal ponuré kameny. Pátral po nějakém pohybu nebo náznaku, že na ně kalkarové třeba číhají a chtějí je přepadnout ze zálohy.

„Je to jediný slušný úkryt na míle daleko,“ prohodil. „Nemůžeme riskovat, že tam na nás ty zatracené potvory čekají. Pojedeme ještě opatrněji.“

Dal Gilanovi znamení, ať přijede k nim, a vysvětlil mu situaci. Nato se rozestoupili po obvodu kamenů a pomalu se přibližovali ze tří různých směrů. Dávali přitom pozor na koně, jestli něco nevětří. Místo však bylo pusté. Zblízka bylo nervy drásající kvílení větru v otvorech Kamenných píšťal skoro nesnesitelné. Halt si zamyšleně kousal ret a zíral přes travnaté moře na dvě rovné stopy, které zanechávali kalkarové.

„Trvá nám to moc dlouho,“ prohlásil konečně. „Jakmile budeme jejich stopu vidět na pár set kroků před sebou, pojedeme rychleji. Zpomal, když dorazíš k nějakému kopečku, nebo pokaždé když nebude stopa vidět dál než na padesát kroků.“

Gilan kývl na srozuměnou a přesunul se na své místo. Pobídli teď koně do lehkého klusu, jakým hraničářští koně uměli urazit velké vzdálenosti. Will se dál díval po Gilanovi, a pokaždé, když se cesta ztrácela z dohledu, Halt nebo Gilan zahvízdali a zpomalilo se do kroku, dokud se krajina před nimi opět neotevřela.

Když padla noc, zase se utábořili. Halt pořád odmítal sledovat ty dva zabijáky potmě, i když díky měsíci byla jejich stopa snadno viditelná.

„Za tmy je pro ně moc snadné obrátit se zpátky,“ vysvětloval. „Až nás nakonec odhalí, chci být dostatečně varován.“

„Myslíte, že se jim to povede?“ zeptal se Will, protože postřehl, že Halt řekl až, a ne jestli. Hraničář se podíval na svého žáčka.

„Vždycky si mysli, že nepřítel o tobě ví a že tě napadne,“ poučoval. „Tak se vyhneš nepříjemnému překvapení.“ Položil Willovi ruku na rameno a pokračoval: „Bude to pořád nepříjemné, ale aspoň to nebude překvapení.“

Ráno pokračovali po stopě, stále ujížděli rychlým tempem a zpomalovali, jen když neměli přehled o tom, co je před nimi. Krátce po poledni dorazili na konec pláně a opět vjížděli do zalesněné krajiny na sever od Deštných a temných hor.

Zjistili, že kalkarové se spojili, že už neudržují široký rozestup jako na otevřené pláni. Jejich směr ale zůstával stejný, severovýchod. Tři hraničáři sledovali stopu další hodinu, potom Halt s Abelardem zpomalil a dal zbývajícím dvěma znamení, aby sesedli k poradě. Shlukli se kolem mapy království — Halt ji rozložil na trávě a její okraje zatížil šípy, aby se nesmotávala.

„Podle stop to vypadá, že jsme se k nim přiblížili,“ sdělil svým společníkům. „Ale pořád ještě mají před námi náskok dobrého půl dne. Tak, tímhle směrem postupují…“

Vzal nový šíp a položil ho na mapu tak, aby ukazoval směr, kterého se kalkarové drželi poslední dva dny a dvě noci.

„Jak vidíte, tímhle směrem jsou jen dvě důležitější místa, kam by mohli mít namířeno.“ Ukázal na mapu. „Tady jsou rozvaliny Gorlanu. Nebo dál na severu samotný hrad Araluen.“

Gilan se zprudka nadechl. „Hrad Araluen?“ podivil se. „Snad si nemyslíš, že by se odvážili jít po králi Duncanovi?“

Halt se na něj podíval a zavrtěl hlavou. „To já zkrátka nevím,“ odpověděl. „Nevíme o těch bestiích skoro nic a polovina toho, co si myslíme, že víme, jsou nejspíš báchorky. Musíš ale uznat, že by to byl odvážný tah, přímo mistrovský, a Morgarath se takovým tahům nikdy nevyhýbá.“

Dal jim trochu času, aby tu myšlenku mohli strávit, pak vedl spojnici od jejich současného stanoviště na severozápad. „Teď mě něco napadlo. Podívejte, tady je hrad Redmont. Asi den jízdy odtud — a pak další den jízdy je to sem.“

Ukazoval čáru od Redmontu na severovýchod k symbolu na mapě, jenž označoval rozvaliny Gorlanu.

„Jezdec, který pojede rychle a bude mít dva koně, by to mohl zvládnout za necelý den do Redmontu a pak přivést barona a sira Rodneyho sem, k rozvalinám. Jestli budou kalkarové dál postupovat tímhle tempem, mohli bychom je tam zastavit. Vyšlo by to jen taktak, ale je to možné. A s pomocí dvou válečníků, jako jsou Arald a Rodney, budeme mít daleko větší naději skoncovat s těmi zatracenými potvorami jednou provždycky.“

„Ještě okamžik, Halte,“ přerušil ho Gilan. „Řekl jsi jezdec, a když bude mít dva koně?“

Halt se podíval Gilanovi do očí. Pochopil, že mladý hraničář už vytušil, co má za lubem.

„Je to tak, Gilane,“ odpověděl. „A nejlehčí z nás pojede nejrychleji. Chci, abys předal Blaze Willovi. Když bude přesedat z Cuka na tvého koně, může to stihnout včas.“

Viděl nesouhlas v Gilanově tváři a dokonale ho chápal. Žádnému hraničáři by se nelíbila představa, že má svého koně svěřit někomu jinému — i kdyby to měl být hraničář. Gilan ale zároveň chápal, že ten návrh má logiku. Halt vyčkával, až se mladík vyjádří, a Will je oba sledoval. Oči měl vykulené při představě zodpovědnosti, kterou se chystali na něj naložit.

Ticho nakonec přerušil Gilan.

„Dává to smysl,“ přikývl odevzdaně. „Tak co mám udělat?“

„Poběžíš v mých stopách,“ rázně prohlásil Halt, svinul mapu a dal ji zpátky do sedlové brašny. „Když si budeš moct někde opatřit koně, udělej to a pak mě dožeň. Jinak se sejdeme v Gorlanu. Když tam kalkary nenajdeme, Will na tebe může počkat s Blazem. Já půjdu dál za kalkary a vy mě pak dohoníte.“

Gilan kývl hlavou na souhlas a Halta zahřálo, že se v něm nezmýlil. Jakmile Gilan pochopil smysl jeho návrhu, nebyl z těch, kdo by se přeli nebo měli námitky. Gilan ale trochu posmutněle připomněl: „Myslím, že jsi říkal, že se možná bude hodit můj meč.“

„To jsem říkal,“ odvětil Halt, „jenže tohle dává možnost přivést jednotku rytířů v plné zbroji, se sekyrami a kopími. A ty víš, že to je nejlepší způsob, jak s kalkary bojovat.“

„To je pravda,“ uznal Gilan a potom vzal Blazovu uzdu, zkrátil pomocí uzlu otěže a přehodil je hnědákovi přes krk. „Můžeš klidně začít na Cukovi,“ radil Willovi. „Blaze si tak bude moct odpočinout. Půjde za tebou sám a stejně tak i Cuk, až pojedeš na Blazovi. Svaž takhle otěže na krku i Cukovi, aby se netahaly po zemi a někde nezadrhly.“

Už se otáčel k Haltovi, ale pak si na něco vzpomněl. „A jo, než na něj prvně nasedneš, nezapomeň říct: ‚Hnědé oči‘.“

„Hnědé oči,“ zopakoval Will.

„Ne mně. Tomu koni,“ neodpustil si Gilan. Byl to starý hraničářský vtip a zasmáli se mu všichni tři. Pak se ale Halt vrátil k úkolům, které je čekaly.

„Wille? Víš jistě, že dokážeš najít cestu do Redmontu?“

Will kývl. Sáhl si na kapsu, kde měl schovanou vlastní kopii mapy, a podíval se, kde je slunce, aby určil směr.

„Severozápad,“ prohlásil sebejistě a ukazoval směr, pro který se rozhodl. Halt spokojeně pokyvoval hlavou.

„Před západem slunce narazíš na Lososí řeku, ta ti poskytne dobrý orientační bod. A hlavní silnice vede jen kousek na západ od řeky. Celou cestu jeď stejnoměrným klusem. Nežeň koně, jen bys je vyčerpal a při tak velké vzdálenosti bys byl nakonec pomalejší. A jeď opatrně.“

Halt se vyhoupl do Abelardova sedla a Will nasedl na Cuka. Gilan ukazoval na Willa a šeptal něco Blazovi do ucha.

„Za ním, Blazi. Za ním.“ Hnědý kůň, chytrý jako všichni hraničářští koně, pohodil hlavou, jako kdyby potvrzoval, že příkazu porozuměl. Ještě než se rozdělili, měl Will jednu otázku, která ho pálila.

„Halte,“ zeptal se, „rozvaliny Gorlanu… co to přesně je?“

„Je to ironie, viď?“ odpověděl Halt. „Jsou to rozvaliny hradu Gorlan, který kdysi patřil Morgarathovi.“