Rozvaliny Gorlanu

Osm

Někdy na konci odpoledne Haltovi konečně došla zásoba domácích prací pro Willa. Rozhlédl se po chatě, zhodnotil nablýskané kuchyňské náčiní, krb bez jediného flíčku, důkladně zametenou podlahu a dokonale vyprášenou rohož. Vedle krbu ležela vyrovnaná hromada dříví a další dřevo, nařezané a naštípané na menší kusy, se vršilo v proutěném košíku u kuchyňských kamen.

„Hmmm. Není to špatné,“ prohlásil. „Není to vůbec špatné.“

Willa ta zdrženlivá pochvala těšila, ale než stačil mít zbytečně velkou radost sám ze sebe, Halt dodal: „Umíš vařit, chlapče?“

„Vařit, pane?“ vyjeveně se zeptal Will. Halt obrátil oči vzhůru, k nějaké neviditelné vyšší bytosti.

„Proč ta mládež vždycky odpovídá na otázku otázkou?“ zeptal se. Když se nedočkal žádné odpovědi, pokračoval: „Ano, vařit. Upravovat potraviny tak, aby se daly jíst. Chystat jídlo. Doufám, že víš, co jsou to potraviny — co je jídlo?“

„A-ano,“ odpověděl Will a dával pozor, aby v tom slově nebyl ani odstín otázky.

„Takže jak už jsem ti řekl dneska ráno, tohle není žádný velký hrad. Jestli tady chceme něco jíst, tak si to tady musíme ukuchtit,“ oznámil Halt. Zase to množné číslo, pomyslel si Will. Zatím pokaždé, kdy Halt řekl musíme, znamenalo to v překladu musíš.

„Já vařit neumím,“ přiznal se Will. Halt spráskl ruce a pak si je zamnul.

„Jasně že neumíš. Většina kluků to neumí. Takže ti budu muset ukázat, jak na to. Pojď.“

Zavedl Willa do kuchyně a odhalil mu kuchařská tajemství: jak oloupat a nakrájet cibuli, vybrat ve špižírně kus masa, očistit ho a nakrájet na úhledné kostičky, nakrájet zeleninu, zprudka opéct maso na rozpálené pánvi a nakonec přidat pořádný šplouchanec červeného vína a cosi, čemu Halt říkal „moje tajné přísady“. Vznikla lákavě voňavá směs probublávající na kamnech.

Zatímco se vařila večeře, seděli na verandě a za soumraku si v klidu povídali.

„Hraničáři vznikli asi před sto padesáti lety, za vlády krále Herberta. Víš o něm něco?“ Halt se úkosem podíval na chlapce, který seděl vedle něj. Otázku vypálil rychle a byl zvědav na jeho reakci.

Will se rozmýšlel. Jméno si matně pamatoval z výuky dějepisu, žádné podrobnosti se mu ale nevybavovaly. Přesto se rozhodl, že se s tím zkusí vypořádat blufováním. Nechtěl hned první den před svým novým mistrem vypadat jako zabedněnec.

„Ale… ano,“ řekl. „Král Herbert. Učili jsme se o něm.“

„Vážně?“ potěšilo hraničáře. „Co bys mi o něm mohl říct?“ Pohodlně se opřel a přehodil si nohu přes nohu.

Will zoufale pátral v paměti, snažil se vykutat alespoň nějaký drobeček vědomostí o králi Herbertovi. Něco udělal … ale co?

„Byl to…“ Odmlčel se a předstíral, že si urovnává myšlenky, „… král.“ Až potud si byl jistý a podíval se na Halta, jestli by to už nestačilo. Halt se skoro usmíval a rukou živě gestikuloval, ať jen pokračuje.

„Byl králem… před sto padesáti lety,“ řekl Will a snažil se, aby to znělo jistě. Hraničář se na něj smál a zase ho pobízel tím gestem.

„Hm… ano, vzpomínám si, že to byl on, kdo založil hraničářský sbor,“ řekl s nadějí v hlase a Haltovi v předstíraném překvapení vyjelo obočí vzhůru.

„Vážně? Tohle si pamatuješ, jo?“ podivoval se a Will zažil horkou chvilku, když si uvědomil, že Halt řekl jenom tolik, že hraničáři vznikli v době vlády krále Herberta, ne že je založil přímo on.

„Aha, ano, když říkám, že je založil, tak tím vlastně myslím, že byl králem, když se hraničářský sbor zakládal,“ upřesňoval.

„Před sto padesáti lety?“ podsouval mu Halt.

Will přesvědčeně přikyvoval. „Přesně tak.“

„No to je úžasné, obzvlášť když pomyslím, že jsem ti tohle právě asi před minutou povídal,“ podotkl hraničář a obočí mu zase sjelo k očím jako bouřkový mrak. Will pochopil, že by udělal líp, kdyby byl mlčel. Nakonec hraničář trochu mírnějším tónem řekl:

„Hochu, když něco nevíš, nesnaž se z toho vybruslit blufováním. Prostě mi řekni: ‚Já nevím‘, je to jasné?“

„Ano, Halte,“ zahanbeně sklopil oči Will. Chvíli bylo ticho a pak se ozval: „Halte?“

„Ano?“

„Král Herbert… já opravdu nevím,“ přiznával Will. Hraničář si jakoby odfrkl.

„Dobrá, nikdy by mě to ani nenapadlo,“ řekl. „Ale určitě si vzpomeneš, když ti řeknu, že to byl on, kdo zahnal severní klany zpátky za hranice na Vysočinu.“

A pochopitelně, hned jak to zmínil, si Will vzpomněl. Myslel si ale, že by nebylo moc chytré se s tím chlubit. O králi Herbertovi se mluvilo jako o „otci moderního Araluenu“. Sjednotil padesát lén do silného společenství a porazil severní klany. Willovi se nabízela možnost, jak si v Haltových očích zase získat trochu uznání. Kdyby zmínil název „otec moderního Araluenu“, třeba by hraničář…

„Někdy se mu říká otec moderního Araluenu,“ oznamoval právě Halt a Willovi došlo, že už to nestihne. „Sjednotil padesát lén, což je naše uspořádání až do dneška.“

„Už se mi to trochu vybavuje,“ řekl Will. Doufal, že díky slůvku „trochu“ to nebude vypadat, že teď dělá chytrého. Halt po něm mrkl a nadzdvihl obočí. Pak pokračoval.

„V té době si král Herbert myslel, že pro udržení bezpečnosti potřebuje království schopnou výzvědnou jednotku.“

„Co taková jednotka dělá?“ nerozuměl Will.

„Výzvědná jednotka zjišťuje, co chystají nepřátelé, nebo možní nepřátelé. Co mají v úmyslu. O čem uvažují. Když znáš tyhle věci dopředu, dá se obvykle vymyslet plán, jak je zastavit. A proto založil sbor hraničářů — aby dodávali království důležité zprávy. Aby pracovali jako oči i uši království.“

„A jak to děláte?“ zeptal se Will a začalo ho to moc zajímat. Halt zaregistroval změnu v jeho hlase a oči se mu spokojeně zaleskly.

„Máme oči i uši dokořán. Sledujeme království i okolní svět. Posloucháme. Díváme se. Podáváme hlášení.“

Will kýval hlavou a uvažoval. Pak se zeptal: „Tak proto se umíte udělat neviditelní?“

Hraničář opět pocítil uspokojení. Dal si ale pozor, aby si toho chlapec nevšiml.

„My se neumíme udělat neviditelní,“ vysvětloval. „To si lidi jen myslí. Dáváme si pozor, aby si nás nevšimli, to je všecko. Chce to léta učení a praxe, abys to uměl pořádně — ty ale některé potřebné vlastnosti už máš.“

Will se na něj překvapeně podíval. „Vážně?“

„Když ses včera večer pustil přes nádvoří, využíval jsi stíny a pohyby způsobené větrem, aby ses ukryl, je to tak?“

Will přikývl. „Ano.“ Ještě nikdy se nesetkal s někým, kdo by opravdu rozuměl jeho umění pohybovat se nepozorovaně. Halt pokračoval.

„My používáme stejné postupy: snažíme se splynout s okolím. Využívat ho k maskování. Stát se jeho součástí.“

„Aha, už vím,“ pochopil Will.

„Vtip je v tom, postarat se, aby o tom nevěděl nikdo jiný,“ řekl Halt. Na chvíli si Will myslel, že hraničář zavtipkoval. Jenže když se na něj podíval, tvářil se Halt vážně jako obvykle.

„Kolik je hraničářů?“ zeptal se Will. Halt i baron se několikrát zmínili o hraničářském sboru, ale Will se zatím setkal pouze s jediným — Haltem.

„Král Herbert vytvořil padesátičlenný sbor. Jednoho pro každé léno. Já mám základnu tady. Ostatní mají své základny při zbývajících devětačtyřiceti hradech po celém království.

Kromě poskytování zpráv o možných nepřátelích jsou hraničáři také ochránci zákona,“ vysvětloval Halt. „Střežíme léno, které nám bylo přiděleno, a dohlížíme, aby byly dodržovány zákony.“

„Já myslel, že tohle dělá baron Arald?“ přerušil ho Will.

„Baron je něco jako soudce,“ zavrtěl hlavou Halt. „Lidé mu předkládají svoje stížnosti a on je řeší. Hraničáři dbají o to, aby byl dodržován zákon. Přinášíme ho lidem. Když dojde ke zločinu, pátráme po důkazech. K tomu se moc dobře hodíme, protože lidé si naši přítomnost často ani neuvědomují. Pátráme po viníkovi.“

„Co se děje potom?“ zeptal se Will. Halt malinko pokrčil rameny.

„Někdy podáme hlášení lennímu baronovi a ten nechá dotyčnou osobu zadržet a obvinit. Někdy, když je to něco naléhavého, prostě… si s tím poradíme sami.“

„A co uděláme?“ vyhrkl Will dřív, než stačil sám sebe zastavit. Halt se na něj dlouze a zpytavě zadíval.

„Nic moc, když jsme zatím jen pár hodin učněm,“ odpověděl. „Ten, kdo je hraničářem už dvacet let nebo víc, nejspíš bude vědět, co udělat, a bez ptaní.“

„Aha,“ ozval se Will, patřičně usazen. Halt pokračoval.

„Pak, v době války, tvoříme zvláštní oddíl — doprovázíme vojsko, provádíme pro něj průzkum, pronikáme za nepřátelské linie, škodíme nepříteli a tak podobně.“ Podíval se na chlapce. „Je to trochu napínavější než práce na poli nebo u dobytka.“ Will kýval. Možná že život hraničářského učně bude mít přece jen něco do sebe.

„A kdo jsou nepřátelé?“ zeptal se. Co pamatoval, hrad Redmont vlastně žil v míru.

„Nepřátelé jsou uvnitř i venku,“ vykládal Halt. „Lidi jako nájezdníci ze Skandijského moře — nebo Morgarath a jeho wargalové.“

Willovi přeběhl mráz po zádech. Vzpomněl si na strašidelné zkazky o Morgarathovi, pánovi Deštných a temných hor. Když Halt viděl jeho reakci, zachmuřeně pokyvoval hlavou.

„Ano,“ potvrzoval, „Morgaratha a jeho wargalů je rozhodně třeba se obávat. Proto je také hraničáři sledují. Chceme vědět, jestli se nesrocují, jestli se nechystají k válce.“

„Ale,“ namítl Will, nejspíš proto, aby ujistil sám sebe, „když naposledy zaútočili, baronovo vojsko z nich nadělalo sekanou.“

„To je pravda,“ souhlasil Halt. „Ale jenom proto, že se o útoku vědělo…“ Odmlčel se a významně pohlédl na Willa.

„Od nějakého hraničáře?“ zeptal se chlapec.

„Přesně tak. Byl to hraničář, kdo přinesl zprávu, že Morgarathovi wargalové vyrazili… pak převedl rytíře na koních přes tajný brod, takže mohli nepřítele napadnout z boku.“

„Bylo to veliké vítězství,“ řekl Will.

„To určitě bylo. A jen díky bdělosti a pohotovosti jednoho hraničáře a znalosti stopování a tajných stezek.“

„V té bitvě padl můj otec,“ tiše pronesl Will, a Halt se na něj zvědavě podíval.

„Je to pravda?“

„Byl to hrdina. Skvělý rytíř,“ pokračoval Will. Hraničář mlčel, skoro jako by se rozmýšlel, jestli má něco říct, nebo ne. Pak prostě řekl: „To jsem nevěděl.“

Will pocítil zklamání. Na chvíli měl dojem, že Halt jeho otce znal a že by mu mohl něco povědět o jeho hrdinské smrti. Pokrčil rameny a povzdechl si.

„Proto jsem tolik chtěl jít do bojové školy,“ řekl nakonec. „Abych byl jako on.“

„Ty máš jiné schopnosti,“ připomněl mu Halt a Will si vybavil, že totéž mu řekl baron včera v noci.

„Halte…,“ začal. Hraničář ho kývnutím vybídl, ať pokračuje. „Já se trochu divil… baron říkal, prý jste si mě vybral?“

Halt zase mlčky kývl.

„A oba dva říkáte, že mám jiné schopnosti — kvůli kterým se hodím na hraničářského učně…“

„To je pravda,“ potvrdil Halt.

„No… a jaké to jsou?“

Hraničář se opřel o opěradlo židle a založil si ruce za hlavu.

„Jsi hbitý. To je pro hraničáře dobré,“ začal. „A už jsme mluvili o tom, že se umíš tiše pohybovat. To je moc důležité. Máš rychlé nohy. A jsi všetečný…“

„Všetečný? Jak to myslíte?“ zeptal se Will. Halt se na něj přísně podíval.

„Pořád se vyptáváš. Pořád chceš na všechno znát odpověď,“ vysvětloval. „Proto jsem chtěl, aby tě baron vyzkoušel s tím papírem.“

„Ale kdy jste si mě prvně všiml? Kdy vás vlastně napadlo vybrat si mě?“ dotíral Will.

„No,“ pokračoval Halt, „řekl bych, že to bylo tehdy, když jsem tě pozoroval, jak jsi z kuchyně mistra Chubba šlohnul ty koláče.“

Willovi úžasem spadla čelist.

„Vy jste mě pozoroval? Ale to bylo strašně dávno!“ Najednou ho něco napadlo. „A kde jste byl?“

„V kuchyni,“ sdělil mu Halt. „Na to, aby sis mě tam všiml, jsi měl moc práce.“

Will nevěřícně kroutil hlavou. Bezpečně věděl, že v kuchyni nikdo nebyl. Pak si zase vzpomněl, jak dovede být Halt, zahalený do své pláštěnky, dočista neviditelný. Hraničář musel rozhodně umět mnohem víc než jen vařit a uklízet.

„Líbilo se mi, jak jsi šikovný,“ uznal Halt. „Ale bylo tu něco, co se mi líbilo ještě víc.“

„A co to bylo?“ zeptal se Will.

„Potom, když to mistr Chubb na tebe řekl, viděl jsem, že se rozmýšlíš. Napřed jsi chtěl zapřít, žes ty koláče ukradl. Pak jsi to ale přiznal. Pamatuješ? Plácnul tě po hlavě tou svojí dřevěnou vařečkou.“

Will se uculil a sáhl si na hlavu. Ještě si vybavoval, jak to udělalo PRÁSK!, když mu vařečka přistála na hlavě.

„Uvažoval jsem, co by se stalo, kdybych zalhal,“ přiznal. Halt pomalu zavrtěl hlavou.

„To nikdy nedělej, Wille. Kdybys byl zalhal, nikdy by ses nestal mým učněm.“ Hraničář vstal a protáhl se.

„Teď se najíme,“ prohlásil.