Rozvaliny Gorlanu

Dvacet čtyři

„Něco se děje,“ řekl tiše Halt a dával svým dvěma společníkům znamení, aby přitáhli koním otěže.

Tři jezdci přecválali poslední čtvrt míle ke Sněmovišti. Jakmile vyjeli na malé návrší, spatřili přímo pod sebou mezi stromy volné prostranství vzdálené asi sto kroků. Ve vyrovnaných řadách stály malé stany pro jednoho a vzduch byl provoněný dýmem táborových ohňů. Na jedné straně prostranství viděli lukostřeleckou výzbroj a nedaleko od stromů se volně popásalo několik desítek malých a huňatých hraničářských koní.

Dokonce i z místa, odkud se dívali, byl patrný rozruch a neklid panující v celém táboře. Uprostřed mezi řadami stanů stál jeden větší stan o rozměrech nejméně šestkrát šest kroků a sdostatek vysoký, aby v něm mohl pohodlně stát i urostlý muž. Boční strany byly vyrolované nahoru a Will rozeznával skupinu mužů v šedozelených oděvech, kteří stáli kolem stolu a byli zjevně zabraní do hovoru. Zatímco je pozorovali, jeden z mužů se od skupiny oddělil a běžel ke koni, který čekal přímo u vchodu. Nasedl, obrátil koně na zadních, procválal táborem a zamířil k úzké stezce mezi stromy na protějším konci.

Taktak stačil zmizet v hlubokých stínech pod stromy, když tu z opačného směru přicválal další jezdec, projel mezi stany a před velkým zastavil. Kůň ještě ani nestál, a jezdec už z něj seskakoval a mířil ke skupince uvnitř.

„Co to je?“ zeptal se Will. Svraštil čelo, když si všiml, že několik malých stanů jejich majitelé strhávají a balí.

„To nevím,“ odpověděl Halt. Ukázal na řady stanů. „Zkuste najít vhodné místo k táboření. Já zjistím, co se děje.“

Pobídl Abelarda, potom se otočil a ještě volal: „Stany zatím nestavte. Jak to vypadá, možná je ani nebudeme potřebovat.“ Pak Abelardovy podkovy zaduněly po trávníku, když cválal do středu tábora.

Will s Gilanem našli místo k táboření pod velkým stromem v přijatelné vzdálenosti od ústředního shromaždiště. Pak nevěděli, co by měli dělat dál, a tak si sedli na kládu a čekali, až se Halt vrátí. Gilan Willovi vysvětlil, že větší stan je velitelský a Halt jako hraničář s vyšší hodností do něj smí vstoupit. Velitel sboru hraničářů Crowley ve stanu každý den jednal se svým štábem, organizovali činnost a porovnávali a vyhodnocovali zprávy, které přinesli jednotliví hraničáři na Sněm.

Většina stanů v okolí našich dvou mladých hraničářů byla opuštěná, ale před jedním netrpělivě sem a tam přecházel hubený vytáhlý hraničář a vypadal úplně stejně zmateně jako Gilan a Will. Když je uviděl sedět na kládě, šel se k nim přidat.

„Je něco nového?“ staral se okamžitě a zatvářil se zklamaně, když Gilan odpověděl: „Na to jsme se právě chtěli zeptat my tebe.“ Napřáhl ruku k pozdravu. „Ty jsi Merron, že?“ řekl a potřásli si rukama.

„Správně. A ty Gilan, jestli se dobře pamatuju.“

Gilan představil Willa a jejich nový společník, muž asi třicetiletý, se na něj zkoumavě zadíval.

„Tak ty jsi Haltův nový učeň,“ poznamenal. „Byli jsme na tebe zvědaví. Víš, já měl být jedním z rozhodčích v tvém případě.“

„Měl být?“ rychle se zeptal Gilan a Merron se na něj podíval.

„Ano. Pochybuju, že bude Sněm ještě pokračovat.“ Chvíli váhal a pak dodal: „Vy jste to asi neslyšeli?“

Druzí dva vrtěli hlavou.

„Morgarath zase něco chystá,“ řekl tiše Merron a Will ucítil, jak mu při zaslechnutí toho jména po zádech přeběhl mráz.

„Co se stalo?“ zeptal se Gilan a napětím přimhouřil oči. Merron potřásl hlavou a špičkou boty nespokojeně ryl do země.

„Zatím se nic jistého neví. Zprávy jsou zmatené. Ale vypadá to, že před pár dny pronikla průsmykem Tří stupňů skupina wargalů. Přemohli tamní stráže a zamířili k severu.“

„Morgarath byl s nimi?“ zeptal se Gilan. Will zůstával potichu, jen valil oči. Nezmohl se na jedinou otázku, vlastně by Morgarathovo jméno ani nedokázal vyslovit.

Merron místo odpovědi pokrčil rameny. „To se neví. Já si to zatím ani nemyslím, ale Crowley už dva dny vysílá zvědy. Možná je to jen nájezd. Jenže jestli jde o něco většího, mohlo by to znamenat začátek další války. A pokud ano, pak je velká škoda, že jsme ztratili lorda Lorriaca.“

Gilan se zaujetím vzhlédl. „Lorriac je mrtvý?“ podivil se, a Merron přikývl.

„Zřejmě mrtvice. Nebo srdce. Našli ho mrtvého před několika dny, neměl na sobě žádné známky zranění. Strnule zíral přímo před sebe. Byl nadobro mrtvý.“

„Ale on byl přece v nejlepších letech!“ zvolal Gilan. „Ještě před měsícem jsem ho viděl a byl zdravý a silný jako býk.“

Merron krčil rameny. Žádné vysvětlení neměl. Znal jenom fakta. „Myslím, že to může potkat každého,“ soudil. „Jeden prostě nikdy neví.“

„Kdo je lord Lorriac?“ zeptal se tiše Will Gilana. Mladý hraničář odpovídal a nevěřícně kroutil hlavou: „Lorriac ze Stedenu. Byl to velitel královské těžké jízdy. Pravděpodobně náš nejlepší velitel jezdectva. Jak řekl Merron, kdyby byla válka, citelně by nám chyběl.“

Ledová ruka strachu sevřela Willovi srdce. Co byl na světě, lidé mluvili o Morgarathovi šeptem, pokud o něm vůbec mluvili. Tento veliký nepřítel se stal bezmála mýtem — legendou z dávných, temných časů. Teď se mýtus znovu stával skutečností — útočící, hrozivou skutečností. Podíval se na Gilana a hledal uklidnění, ale hezký obličej mladého hraničáře vyjadřoval jenom pochyby a obavu z budoucnosti.

Halt se k nim opět připojil skoro až za hodinu. Bylo už po poledni, proto Will s Gilanem připravili jídlo — chleba, studené maso a sušené ovoce. Mírně prošedivělý hraničář sklouzl z Abelardova sedla, vzal si od Willa misku a rychle jídlo ukusoval.

„Je po Sněmu,“ oznámil stručně mezi dvěma sousty. Merron zahlédl Halta přijíždět, takže k nim znovu přispěchal. Krátce se s Haltem pozdravili a pak Merron vyslovil otázku, na kterou mysleli všichni.

„Znamená to válku?“ zeptal se ustaraně, ale Halt zavrtěl hlavou.

„To nevíme jistě. Podle posledních zpráv je Morgarath stále v horách.“

„Tak proč wargalové pronikli přes hranice?“ zeptal se Will. Všichni věděli, že wargalové dělají jen to, co chce Morgarath. Bez jeho rozkazu by něco takového nikdy nepodnikli. Halt odpověděl se zachmuřeným výrazem ve tváři.

„Je to jen malá skupina — je jich snad padesát. Jejich cílem bylo odvést pozornost. Crowley si myslí, že když byly naše stráže zaměstnány pronásledováním wargalů, z hor proklouzli dva kalkarové a ukryli se někde na Pláni samoty.“

Gilan tiše hvízdl. Merron sebou dokonce překvapeně trhl. Tváře obou mladých hraničářů vyjadřovaly naprosté zděšení nad tou novinou. Will neměl ponětí, kdo můžou být kalkarové, ale podle Haltova výrazu a reakcí Gilana a Merrona to dobrá zpráva nejspíš nebyla.

„Oni pořád ještě žijí?“ podivil se Merron. „Já myslel, že vyhynuli už před spoustou let.“

„Ale ano, rozhodně ještě žijí,“ řekl Halt. „Zbyli jenom dva, ale i to je dost velký důvod k obavám.“

Nastalo dlouhé ticho. Nakonec se Will musel nesměle zeptat: „Co jsou zač, ti kalkarové?“

Halt smutně zavrtěl hlavou. Nebylo to téma, které by chtěl probírat s někým tak mladým, jako je Will. Jenže vzhledem k tomu, co je všechny čekalo, neměl na vybranou. Chlapec se to musel dozvědět.

„Když Morgarath plánoval povstání, chtěl něco víc než jen obyčejnou armádu. Věděl, že kdyby dokázal své nepřátele zastrašit, hodně by mu to usnadnilo práci. A tak během let podnikl několik výprav do Deštných a temných hor a hledal.“

„Co hledal?“ zeptal se Will, i když měl nepříjemný pocit, že tuší, jaká bude odpověď.

„Hledal spojence, které by mohl použít proti království. Hory jsou starobylou a neprobádanou částí světa. Po staletí se v nich nic nezměnilo a povídá se, že tam prý stále žijí podivná zvířata a prastaré obludy. Ukázalo se, že na těch povídačkách je pravdy až moc.“

„Jako třeba wargalové,“ řekl Will a Halt přikývl.

„Ano. Jako wargalové. A Morgarath je velice rychle zotročil a podrobil své vůli,“ dodal s trochou hořkosti v hlase. „Ale pak Morgarath objevil kalkary. A ti jsou horší než wargalové. O moc, o moc horší.“

Will mlčel. Představa bestií, které jsou ještě horší než wargalové, byla mírně řečeno znepokojivá.

„Byli celkem tři. Ale jeden byl asi před osmi lety zabit, takže o nich víme trochu víc. Představ si tvora, něco mezi velkou opicí a medvědem, který chodí po zadních, a budeš mít jakous takous představu, jak asi kalkarové vypadají.“

„Takže i je Morgarath ovládá svými myšlenkami, jako wargaly?“ zeptal se Will. Halt zavrtěl hlavou.

„Ne. Jsou mnohem inteligentnější než wargalové. Ale jsou úplně posedlí po stříbře. Uctívají ho a schovávají a Morgarath jim ho zřejmě dává ve velkém množství, takže oni plní jeho přání. A vedou si dobře. Když stopují kořist, dovedou být neuvěřitelně prohnaní.“

„Kořist?“ ptal se Will. „Jakou kořist?“

Halt s Gilanem si vyměnili pohledy a Will pochopil, že jeho mistrovi se o tomhle tématu moc mluvit nechce. Chvíli si myslel, že Halt se chystá spustit další obsáhlý výklad o jeho nekonečných otázkách. Když mu ale začal klidně odpovídat, došlo Willovi, že jde o mnohem vážnější věc než hloupou zvědavost.

„Kalkarové jsou zabijáci. Jakmile jim řekneš, kdo se má stát obětí, udělají všechno, aby toho člověka za každou cenu dostali a zabili.“

„Nemůžeme je zastavit?“ ptal se Will a oči mu rychle sjely k Haltovu dlouhému luku a toulci ježatému černými šípy.

„Zabít kalkaru je velice těžké. Mají hustou srst, tak slepenou a zcuchanou, že je pevná jako šupiny. Šíp může projít jen stěží. Nejlepší je na ně válečná sekera nebo široký meč. Nebo by to také mohla vyřešit dobrá rána těžkým kopím.“

Willovi se na chvilku ulevilo. Ti kalkarové pomalu vypadali nepřemožitelně. V království byla ale spousta zdatných rytířů, kteří se s nimi nepochybně budou umět vypořádat.

„Takže to byl nějaký rytíř, kdo jednoho z nich před osmi lety zabil?“ zeptal se. Halt zavrtěl hlavou.

„Ne rytíř. Tři rytíři. Aby ho zabili, museli být tři a jen jeden z nich ten boj přežil. A co víc, zůstal nadosmrti zmrzačený,“ pochmurně uzavřel Halt.

„Tři muži? A samí rytíři?“ nemohl uvěřit Will. „Ale jak —“

Gilan mu skočil do řeči, než stačil otázku dokončit. „Potíž je v tom, že když se dostaneš tak blízko, abys mohl použít meč nebo kopí, kalkara tě klidně zastaví dřív, než se na něco zmůžeš.“

Při řeči jeho prsty zlehka poklepávaly na jilec meče, který mu visel u pasu.

„Jak zastaví?“ nerozuměl Will. Gilanova slova okamžitě zahnala chvilkový pocit úlevy. Tentokrát mu odpověděl Merron.

„Jeho oči,“ řekl vytáhlý hraničář. „Když se mu podíváš do očí, znehybní tě to a jsi úplně bezmocný — tak jako had svým pohledem znehybní ptáka, než ho spolkne.“

Will se na všechny tři nechápavě díval, z jednoho na druhého. To, co říkal Merron, vypadalo hodně přitažené za vlasy, než aby to byla pravda. Jenže Halt mu nijak neodporoval.

„Znehybní… jak to může dokázat? To mluvíš o nějakém kouzlu?“

Halt pokrčil rameny. Merron vypadal rozpačitě. Nikdo z nich to nechtěl rozebírat.

„Někdo tomu říká kouzlo,“ řekl nakonec Halt. „Já bych řekl, že je to spíš nějaký druh hypnózy. V každém případě má Merron pravdu. Když tě kalkara přinutí podívat se mu do očí, ochromí tě nesmírná hrůza a nejsi schopný udělat nic na svou záchranu.“

Will se vyděšeně rozhlédl, jako by čekal, že z tichých stromů každou chvilku zaútočí napůl lidoop a napůl medvěd. Cítil, jak se mu v prsou rozlévá panika. O Haltovi si myslel, že je nepřemožitelný. Ale teď tu Halt seděl a podle všeho připouštěl, že těm děsivým obludám se nedá ubránit.

„Opravdu se nedá nic udělat?“ zeptal se zoufale. Halt pokrčil rameny.

„Podle lidových povídaček se bojí ohně. Potíž je stejná jako předtím, dostat se dost blízko, aby jim oheň mohl ublížit. Stopovat kalkary a nést přitom otevřený oheň je těžké. Loví nejraději v noci a viděli by tě přicházet.“

Pro Willa bylo těžké uvěřit tomu, co slyšel. Halt mluvil o tom všem velice věcně a Gilana s Merronem ta zpráva očividně poplašila.

Dusné ticho, které nastalo, prolomil Gilan otázkou: „Proč se Crowley domnívá, že je Morgarath využívá?“

Halt se rozmýšlel. Crowleyovy domněnky se dozvěděl na důvěrné poradě. Pak pokrčil rameny. Dřív nebo později se to bude muset dozvědět každý, a oni všichni byli příslušníci hraničářského sboru, dokonce i Will.

„Už je dvakrát využil v loňském roce — aby zabili lorda Northolta a lorda Lorriaca.“ Všichni tři mladíci se po sobě zmateně podívali, takže pokračoval: „Všichni si mysleli, že Northolta zabil medvěd, pamatujete?“ Will pomalu přikývl. Teď si vzpomněl. Když byl u Halta první den jako učeň, hraničář dostal zprávu o smrti nejvyššího velitele. „Tehdy mě napadlo, že na to, aby zahynul takovým způsobem, je Northolt příliš zkušený lovec. Crowley s tím zřejmě souhlasí.“

„Ale co Lorriac?“ zeptal se Merron. „Všichni říkají, že to byla mrtvice.“ Halt po něm střelil pohledem a pak odpověděl: „To jsi slyšel? Nu, jeho lékaře to hodně překvapilo. Prohlásil, že nikdy neviděl zdravějšího člověka. Na druhou stranu…“ Odmlčel se a Gilan jeho myšlenku dokončil: „…to mohla být práce kalkarů.“

Halt přitakal. „Přesně tak. Neznáme všechny účinky mrazivého pohledu, kterým vládnou. Když ta hrůza trvá dlouho, může být dost velká, aby zastavila lidské srdce. A vyskytly se jisté neurčité zprávy, že v té oblasti bylo spatřeno velké tmavé zvíře.“

V malé skupince pod stromy opět zavládlo ticho. Kolem nich sem a tam pobíhali hraničáři, strhávali stany a sedlali koně. Halt je konečně všechny vytrhl z jejich úvah.

„Měli bychom se vydat na cestu. Merrone, ty se budeš muset vrátit do svého léna. Crowley chce, aby byla všechna vojska v pohotovosti a připravená k boji. Rozkazy dostaneme každou chvíli.“

Merron přikývl a zamířil ke svému stanu. Pak se zastavil a ještě se otočil. Něco v Haltově hlase, způsob, jakým řekl ‚ty se budeš muset vrátit do svého léna‘, ho přimělo k zamyšlení.

„A co vy tři?“ řekl. „Kam pojedete vy?“

Willovi bylo jasné, co Halt odpoví, ještě dřív, než to uslyšel. Přesto mu však děsem ztuhla krev v žilách, když ta slova zazněla: „My půjdeme po těch kalkarech.“