Rozvaliny Gorlanu

Čtrnáct

„Obejdi ho,“ radil Halt.

Will se podíval na huňatého ponyho. Ten ho sledoval svýma chytrýma očima.

„No tak, kamaráde,“ přemlouval Will, a tahal za ohlávku. Cuk se okamžitě zapřel předníma nohama a odmítal se pohnout. Will silněji zatahal za provaz a ve snaze přimět paličatého poníka k pohybu se až zakláněl vzad.

Starý Bob kdákal smíchy.

„Asi má víc síly než ty!“ chechtal se.

Will cítil, jak mu studem rudnou uši. Zatahal ještě silněji. Cuk střihl ušima a ani se nehnul. Bylo to jako snažit se utáhnout barák.

„Nekoukej na něj,“ tiše radil Halt. „Jen vezmi provaz a jdi od něj pryč. Půjde za tebou.“

Will to tak zkusil. Otočil se k Cukovi zády, pevně sevřel provaz a dal se do pohybu. Poník poklusával za ním, jako by se nechumelilo. Will se na Halta usmál. Hraničář hlavou ukázal směrem k druhému konci výběhu. Will se tam podíval a uviděl malé sedlo přehozené přes horní břevno ohrady.

„Osedlej ho,“ řekl Hraničář.

Cukova kopyta poslušně doklapala k ohradě. Will omotal otěže kolem břevna ohrady a naložil sedlo ponymu na hřbet. Sehnul se, aby upnul sedlové popruhy.

„Jen to pořádně utáhni!“ radil mu Starý Bob.

Konečně bylo sedlo na svém místě. Will se nedočkavě podíval na Halta. „Můžu už jet?“ zeptal se.

Hraničář si zamyšleně hladil neoholenou bradu a pak odpověděl. „Když myslíš, že je to dobrý nápad, tak jen do toho,“ prohlásil.

Will se chvíli rozmýšlel. Ta věta mu zněla nějak povědomě. Jenže nedočkavost zvítězila nad opatrností. Will vsunul jednu nohu do třmenu a mrštně se vyšvihl ponymu na hřbet. Cuk stál, ani se nehnul.

„Dělej!“ poručil Will a patami udeřil ponyho do boku.

Chvíli se nic nedělo. Potom Will ucítil, jak koňským tělem projelo slabé zachvění.

Pak náhle pony vypjal svoje svalnaté pozadí a přímo vystřelil do vzduchu. Všechny čtyři nohy opustily zem naráz. Divoce se prohnul do strany, dopadl na přední nohy a zadními vykopl proti nebi. Will plavmo přeletěl ponymu přes uši, udělal ve vzduchu dokonalé salto a spadl rovnou do bláta. Sbíral se ze země a třel si zadek.

Cuk stál kousek od něj s nastraženýma ušima a se zájmem ho sledoval.

No řekni, co tě to napadlo, udělat takovouhle pitomost? stálo v těch očích.

Starý Bob se opíral o plot a mlátil se smíchy. Will se podíval na Halta.

„Co jsem udělal špatně?“ nechápal. Halt se protáhl mezi břevny plotu a přešel až k místu, kde stál Cuk a zvědavě po nich koukal. Podal uzdu zpátky Willovi a položil mu ruku na rameno.

„Nic, pokud by tohle byl obyčejný kůň,“ řekl. „Jenže Cuk je vycvičený jako kůň hraničářský —“

„A jaký je v tom rozdíl?“ skočil mu nazlobeně do řeči Will a Halt zvedl ruku, aby mlčel a poslouchal.

„Rozdíl je v tom, že každého hraničářského koně je potřeba se dovolit, než na něj jezdec poprvé nasedne,“ poučil ho Halt. „Jsou tak vycvičení proto, aby je nikdo nemohl ukrást.“

Will se poškrábal na hlavě. „Něco takového jsem nikdy neslyšel!“ divil se.

Starý Bob šel se smíchem k nim. „To ví málokdo,“ řekl. „Proto taky hraničářskýho koně nikdo neukradne.“

„Aha,“ pochopil Will, „a co se říká hraničářskému koni, než se na něj nasedne?“

Halt pokrčil rameny.

„To je u každého koně jinak. Každý reaguje na jinou žádost.“ Ukázal k většímu z koní. „Například můj kůň slyší na slova ‚permettez moi‘.“

„‚Permetez moi?‘“ jako ozvěna opakoval Will. „Co je to za slova?“

„To je galsky. Znamená to ‚dovolíte?‘ Jeho rodiče pocházeli z Galie, víš,“ vysvětloval Halt. Pak se otočil k Starému Bobovi. „Co se říká tady Cukovi, Bobe?“

Bob zakroutil očima a předstíral, že si nemůže vzpomenout. Pak se jeho tvář rozjasnila.

„Ale jo, už to mám!“ zvolal. „Tadyhle tomu je třeba říct ‚nevadí?‘, než mu nasedneš na hřbet.“

„‚Nevadí?‘“ opakoval Will a Bob zavrtěl hlavou.

„Mně to neříkej, mládenečku! Pošeptej to koni do ouška!“

Will si připadal trochu hloupě a vůbec si nebyl jistý, jestli se Halt s Bobem jen nebaví na jeho účet, ale přistoupil k Cukovi a šeptl mu do ucha: „Nevadí?“

Cuk tiše zaržál. Will se pochybovačně zadíval na ty dva a Bob mu kývnutím dodával odvahy.

„Do toho! Teď nasedni. Náš Cuk ti už neublíží.“

Velmi opatrně se Will znovu vyhoupl huňatému ponymu na hřbet. Zadek ho pořád bolel od prvního pokusu. Chvíli seděl. Nic se nedělo. Pak patami jemně ťukl Cuka do boků.

„No tak, kamaráde,“ pobídl ho zlehka.

Cuk zastříhal ušima a vykročil bezstarostným krokem.

Will byl pořád ve střehu, nechal ho obejít jednou nebo dvakrát kolem výběhu a pak ho znovu ťuknul patami. Cuk se dal do mírného klusu. Will se snadno přizpůsobil rytmu Cukových pohybů a Halt uznale přihlížel. Chlapec měl ježdění v krvi.

Halt uvolnil krátký provaz, který držel bránu ohrady zavřenou, a brána se doširoka rozevřela.

„Vyjeď s ním ven, Wille,“ volal, „ať vidíš, co vlastně dokáže!“

Will poslušně obrátil ponyho k bráně, a když vyjížděli na otevřené prostranství, ještě jednou ho pobídl patami. Ucítil, jak se nízké svalnaté tělo pod ním na chvíli napjalo a pak se Cuk dal do rychlého cvalu.

Vítr Willovi svištěl kolem uší. Trochu se sklonil k ponyho krku a pobídl ho k větší rychlosti. Nato Cuk zastříhal ušima a rozběhl se ještě rychleji než dosud.

Byl jako vítr. Plným tryskem uháněl s chlapcem k okraji stromů a jeho krátké nohy se jen kmitaly. S nejistotou, jak pony zareaguje, zatáhl Will polehounku za otěž v levé ruce.

Cuk ihned nabral směr vlevo a jako o závod se vzdaloval od stromů. Will jemně tahal za otěž, až dokud Cuka nenasměroval zase zpátky k výběhu. Údivem vyjekl, když viděl, jak daleko se dostali. Halt a Starý Bob byli teď jen malé postavičky v dálce. Jak ale Cuk letěl vysokou trávou směrem k nim, valem se zvětšovali.

Vpředu se objevila ležící kláda, a než Will stačil něco podniknout, aby se jí vyhnuli, Cuk už byl připravený a klidně překážku přeskočil. Will vzrušením vykřikl a pony odpověděl krátkým zařehtáním.

Teď už byli skoro zpátky v ohradě a Will zlehka zatáhl za otěže oběma rukama. Cuk hned zpomalil do krátkého cvalu, pak do klusu a nakonec, když Will nepřestával za otěže tahat, až do kroku. Zastavil ponyho před Haltem. Cuk pohodil chlupatou hlavou a opět zařehtal. Will se sklonil a poplácal koníka po krku.

„Je fantastický!“ vyrazil udýchaně. „Letí jako vítr!“

Halt vážně přikyvoval. „Možná ne tak docela jako vítr,“ namítl, „ale uhání pěkně.“ Obrátil se ke staříkovi. „Zapracoval jsi na něm dobře, Bobe.“

Starý Bob se polichoceně uklonil a nahnul se, aby také on malého huňatého koníka popleskal. Celý život zasvětil chovu, výcviku a přípravě koní pro hraničářský sbor a tenhle pony patřil k nejlepším, jaké kdy poznal.

„A takový tempo vydrží celej den,“ prohlásil pyšně. „Ty vykrmený válečnický koně by tenhle utahal jako nic. Mládeneček na něm taky dobře jezdí, viď, hraničáři?“

Halt si hladil vousy. „Nebylo to tak zlé,“ připustil. Boba to nadzvedlo.

„Nebylo to zlý? To jsi teda tvrďák, hraničáři. Při tom skoku na něm kluk seděl jako pírko!“ Stařík koukl na Willa, jak sedí na ponym, a uznale pokyvoval hlavou. „Ani neškube za otěže, tak jako to dělají ostatní. Má lehkou ruku pro koňskou tlamu, to se mu musí nechat.“

Will se při chvále od starého cvičitele koní culil od ucha k uchu. Nenápadně jukl po Haltovi, ale hraničář zachovával vážnou tvář jako obvykle.

Nikdy se neusmívá, pomyslel si Will. Začal sesedat, ale najednou se rychle zarazil.

„Není také něco, co bych mu měl říct, než slezu?“

Bob se zachechtal. „Ne, mládenče. Stačí říct jednou a tady Cuk si to bude pamatovat — dokud na něm budeš jezdit zrovna ty.“ Will s úlevou sesedl. Stál vedle ponyho a ten do něj přítulně drcl hlavou. Will se podíval na sud s jablky.

„Můžu mu ještě dát?“ zeptal se.

Halt kývl. „Jenom jedno,“ povolil. „Ale nezvykej ho na to. Když ho budeš pořád krmit, bude na běhání moc tlustý.“

Cuk hlučně zafrkal. Zjevně se s Haltem neshodovali v názoru na to, kolik jablek denně si může pony dát.

Pak až do večera dostával Will od Starého Boba rady ohledně jezdecké techniky, učil se starat o sedlo a postroj a jak je opravit a také si osvojoval jemnější stránky péče o malého koně.

Česal a hřebelcoval huňatou srst, až se leskla, a Cuk jeho úsilí očividně oceňoval. Celý utahaný a s rukama rozbolavělýma od té dřiny se Will nakonec rozvalil na balíku sena. Což bylo samozřejmě přesně v okamžiku, kdy do stáje vešel Halt.

„Zvedej se,“ doporučoval. „Teď není čas na povalování a nicnedělání. Jestli se chceme dostat domů před setměním, musíme sebou pohnout.“

Za řeči přehodil sedlo přes hřbet svého koně. Will se ani nenamáhal protestovat, že se „nepovaloval“, jak to nazval hraničář. Stejně věděl, že by to nebylo k ničemu. A navíc se těšil, že zpátky do Haltovy chaty na kraji lesa pojede na koni. Zdálo se, že tihle dva koně se mají stát trvalou součástí jejich života. Pochopil, že s Haltovým koněm to zřejmě předtím tak bylo a že hraničář pouze čekal, až se ukáže, jestli bude Will umět jezdit na koni a dokáže s ním zacházet, aby ho pak vyzvedli z dočasného domova ve stáji Starého Boba.

Jak klusali stinným zeleným lesem, koně pořehtávali jeden na druhého, dočista jako kdyby si spolu o něčem povídali. Willa svrběla na jazyku spousta otázek, které by rád vyslovil. Zatím si ale dával pozor a se zbytečným mluvením se před hraničářem držel zpátky.

Ale nakonec se přece jen nedokázal udržet.

„Halte?“ zkusil to.

Hraničář zabručel. Will si to vyložil jako svolení, že může mluvit dál.

„Jak se jmenuje váš kůň?“ zeptal se.

Halt po něm loupl očima. Jeho kůň byl trochu větší než Cuk, i když velikosti bojových koní z baronových stájí se nepřibližoval ani omylem.

„Řekl bych, že je to Abelard,“ odpověděl.

„Abelard?“ zopakoval Will. „A co je to za jméno?“

„Je galské,“ utrousil hraničář a tím pro něj rozhovor zřejmě skončil.

Dalších pár mil ujeli v tichu. Slunce za jejich zády teď klesalo za stromy a stíny, které jejich postavy vrhaly na cestu, byly dlouhé a pokroucené. Will si prohlížel Cukův stín. Měl děsně dlouhé nohy a směšně kraťoučké tělo. Chtěl na to upozornit Halta, ale usoudil, že takový dětinský postřeh na něj dojem asi neudělá. Místo toho sebral odvahu vyslovit otázku, která mu už několik dní nedávala pokoj.

„Halte?“ začal znovu.

Hraničář vzdychl.

„Co je zas?“ zavrčel. Jeho tón rozhodně nepovzbuzoval k další otázce. Will se přesto osmělil.

„Vzpomínáte, jak jste mi říkal, že hraničáři se zasloužili o porážku Morgaratha?“

„Mmmm,“ zabručel Halt.

„Tedy, mě by zajímalo, jak se ten hraničář jmenoval?“ zeptal se chlapec.

„Jména nejsou důležitá,“ odbyl ho Halt. „Vlastně si ani nevzpomínám.“

„Nebyl jste to vy?“ pokračoval Will, přesvědčený, že ano. Halt se k němu obrátil, opět s tím odměřeným, chladným pohledem.

„Řekl jsem, že jména nejsou důležitá,“ zopakoval. Nějakou chvíli oba mlčeli a pak hraničář pokračoval: „Víš, co je důležité?“

Will zavrtěl hlavou.

„Večeře je důležitá!“ oznámil hraničář. „A jestli sebou nehodíme, zmeškáme ji.“

Uhodil patami do Abelardových boků. Kůň vystřelil jako šíp z Haltova luku a během několika vteřin nechali Willa s Cukem daleko vzadu.

Will se také dotkl Cukových slabin patami a malý poník vyrazil ve stopách svého většího kamaráda.

„Do toho, Cuku!“ popoháněl ho Will. „Ukážeme jim, jak umí pádit opravdický hraničářský kůň.“