Rozvaliny Gorlanu

Dvacet dva

Will cvičil na otevřené louce za Haltovou chatou. Měl čtyři terče rozmístěné v různé vzdálenosti a střídavě do nich střílel, nikdy dvakrát za sebou do stejného terče. Halt mu tohle cvičení uložil a potom odjel za baronem, aby si promluvili o poselství, které přišlo od krále.

„Když budeš střílet dvakrát na stejný terč,“ vysvětloval mu, „nebudeš při určování směru a náměru spoléhat hned na první ránu. Tak se nikdy nenaučíš střílet instinktivně. Vždycky budeš potřebovat nejdřív nástřelnou ránu.“

Will věděl, že učitel má pravdu. Jenže to mu cvičení nikterak neusnadňovalo. A aby to bylo ještě těžší, Halt určil, že mezi jednotlivými výstřely nemá uplynout víc než pět vteřin.

Will se soustředěně mračil a vystřílel posledních pět šípů ze sady. Jeden za druhým v rychlém sledu prosvištěly přes louku a zadrnčely v terčích. Toho rána měl Will toulec vyprázdněný už podesáté. Udělal si přestávku, aby si prohlédl výsledky. Spokojeně pokyvoval hlavou. Všechny šípy zasáhly terč a většina z nich byla seskupena v černém vnitřním kruhu. Byla to mimořádně zdařilá série a dokazovala, že vytrvalé cvičení má svůj význam. Will pochopitelně netušil, že v království bylo mimo hraničářský sbor jen několik lukostřelců, kteří by se mu vyrovnali. Ani lučištníci v královské armádě necvičili střelbu s takovou rychlostí a přesností. Byli vycvičení střílet ve skupině, vysílat na útočníka záplavu šípů. Proto se jejich výcvik soustředil spíše na koordinaci s ostatními, tak aby všechny šípy vylétly zároveň.

Zrovna odložil luk a chystal se vytáhnout šípy z terčů, když ho zvuk kroků za zády přiměl, aby se otočil. Trochu ho překvapilo, když viděl, že ho pozorují tři učni z bojové školy. Podle červených kabátců byli ze druhého ročníku. Žádného z nich neznal, ale přátelsky kývl na pozdrav.

„Dobré ráno,“ řekl. „Co vás sem přivádí?“

Nebylo zvykem narazit na učně bojové školy tak daleko od hradu. Všiml si tlustých klacků, které všichni drželi, a napadlo ho, že si nejspíš vyšli na výlet. Ten, co stál nejblíž, hezký blonďatý kluk, se usmál a řekl: „Hledáme hraničářského učně.“

Will se nedokázal ubránit úsměvu. Hraničářská pláštěnka, kterou měl na sobě, ho přece jednoznačně označovala za hraničářského učně. Ale učeň bojové školy chtěl být třeba jen zdvořilý.

„Tak to jste ho našli,“ řekl jim. „Co si přejete?“

„Přinesli jsme ti vzkaz z bojové školy,“ oznámil ten kluk.

Byl pěkně svalnatý, jako všichni kadeti bojové školy, a urostlí byli i jeho společníci. Teď se pohnuli blíž k němu a Will instinktivně couvl o krok. Měl pocit, že jsou až moc blízko. Blíž než bylo třeba, aby jen předali vzkaz.

„Týká se toho, co se stalo při lovu na kance,“ promluvil druhý kluk. Byl to pihovatý zrzek a na jeho nose bylo zřetelně vidět, že byl kdysi zlomený — možná při cvičném zápase v bojové škole. Will se neklidně ošil. Ve vzduchu viselo něco, co se mu nelíbilo. Blonďatý kluk se pořád usmíval. Ale zrzek ani třetí kumpán, snědý kluk, který byl z té trojice nejvyšší, si zřejmě nemysleli, že je tu něco k smíchu.

„Vždyť víte,“ řekl Will, „lidi kolem toho napovídají spoustu nesmyslů. Já až tak moc neudělal.“

„My víme,“ vyštěkl zlostně zrzek a Will opět o krok couvl, protože se všichni přiblížili ještě víc. Haltův výcvik mu teď začal v hlavě bít na poplach. Nikdy lidem nedovol, aby se k tobě moc přiblížili, slýchával. Když se o to pokusí, měj se na pozoru, bez ohledu na to, kdo to je nebo do jaké míry se chová přátelsky.

„Jenže když se všude vytahuješ a každýmu vykládáš, jak jsi zachránil velkýho nešikovnýho učně z bojový školy, tak nás zesměšňuješ,“ obvinil ho vysoký kluk. Will se na něj podíval a svraštil čelo.

„To jsem nikdy neřekl!“ namítl. „Já…“

A v tu chvíli, když jeho pozornost upoutával Bryn, Alda provedl svůj výpad — přiskočil s otevřeným pytlem, aby ho natáhl Willovi přes hlavu. Byla to stejná taktika, jakou tak úspěšně použili u Horáce, jenže Will už byl ve střehu, a tak když se druzí dva dali do pohybu, vycítil útok a zareagoval.

Nečekaně se vrhl vpřed směrem k Aldovi, udělal kotrmelec a převalil se pod pytlem. Pak kolem sebe máchl nohama a podkopl nohy Aldovi, načež se ten velký kluk poroučel k zemi a rozplácl se v trávě. Jenže byli tři a Will se jim nemohl ubránit. Uhnul Aldovi a Brynovi, ale když se překulil na nohy a zrovna se zvedal, Jerome napřáhl klacek a zasadil mu strašnou ránu mezi lopatky.

S výkřikem bolesti a úleku se Will zapotácel a vzápětí se klackem rozmáchl Bryn a udeřil ho do boku. Alda se mezitím zvedl na nohy, zuřil, že se mu Will předtím tak obratně vyhnul, a třískl ho do ramene.

Hrozně to zabolelo a Will v té křeči klesl na kolena.

Tři učni bojové školy se okamžitě shlukli u něj, obstoupili ho a uzavřeli jako v pasti, s klacky zvednutými k dalšímu bití.

„Tak dost!“

Zastavil je nečekaný hlas. Will se krčil na zemi, rukama si chránil hlavu a čekal, kdy ho začnou mlátit. Vzhlédl a uviděl, že o pár kroků dál stojí Horác a je samá modřina a pohmožděnina. V pravé ruce svíral cvičný dřevěný meč bojové školy. Jedno oko měl zmodralé a ze rtu mu ukapávala krev. V očích mu ale plála taková nenávist a strašlivé odhodlání, že tři starší kluci na chvíli zaváhali. Pak si ovšem uvědomili, že oni jsou tři a že Horácův meč vlastně není o nic lepší zbraň než jejich klacky. V ten moment zapomněli na Willa, nechali ho a začali obkličovat Horáce. Těžké klacky drželi nachystané k úderu.

„Bobánek přišel za náma,“ řekl Alda.

„Bobánek si koleduje o další nakládačku,“ přidal Jerome.

„A bobánek ji dostane,“ prohlásil Bryn a sebejistě se šklebil. Jenže pak vyděšeně zaječel, protože do klacku udeřila nečekaná síla, vyrvala mu ho z ruky, roztočila ho a o několik kroků dál ho poslala k zemi.

Podobný jekot z pravé strany Brynovi prozradil, že totéž potkalo Jeroma.

Bryn zmateně zíral směrem, kterým odlétly klacky. Udělalo se mu slabo, když zjistil, že každý z klacků je probodnutý dlouhým černým šípem.

„Myslím, že jeden na jednoho bude férovější, ne?“ řekl Halt.

Bryna a Jeroma zachvátil děs, když spatřili hrozivě se tvářícího hraničáře, který stál ve stínu asi patnáct kroků od nich s dalším šípem už přiloženým k tětivě dlouhého luku.

Jen Alda se zmohl na jakous takous známku odporu. „Tohle je věc bojové školy, hraničáři,“ zkoušel se z toho dostat hrubostí. „Uděláte nejlíp, když se o to nebudete starat.“

Will se pomalu zvedal. Postřehl temnou zlost, která při těch drzých slovech zaplála hluboko v Haltových očích. Na chvilku mu přišlo Aldy skoro líto, pak se mu ale připomněla cukavá bolest v zádech a ramenou a všechny soucitné myšlenky vzaly za své.

„Věc bojové školy říkáš, synku?“ pronesl Halt nebezpečně tichým hlasem. Přešel k nim a vzdálenost, která ho dělila od Aldy, překonal několika nečekaně rychlými, lehkými kroky. Než se Alda nadál, Halt stál sotva dva kroky od něj. A přesto tenhle učeň nepřestal být drzý. Hrozivý výraz Haltovy tváře Aldu děsil, ale když ho viděl zblízka, uvědomil si, že je o dobrou hlavu vyšší než hraničář, a zase se mu vrátila sebedůvěra. Celé roky se nechával znervózňovat záhadným člověkem, který teď stál před ním. Nikdy ho nenapadlo, jak je vlastně titěrný.

Což byla toho dne druhá Aldova chyba. Halt byl malý. Ale titěrný nebyl ten správný výraz, který by ho vystihoval. A navíc Halt už mnohokrát bojoval s podstatně nebezpečnějšími protivníky, než byl učeň druhého ročníku bojové školy.

„Já jsem si nějak všiml, že tu byl napaden hraničářský učeň,“ poznamenal Halt mírně. „Tím se z toho stává i hraničářská věc, co myslíš?“

Alda pokrčil rameny. Už si věřil, že ať udělá hraničář cokoli, on si s tím hravě poradí.

„Tak se o to starejte, když chcete,“ odsekl a v hlase mu zazněl výsměch. „Mně je vlastně fuk jedno i druhý.“

Halt několikrát pokýval hlavou a vstřebával ta slova. Pak odpověděl. „Nu dobrá, myslím, že se o to postarám — tohle ale nebudu potřebovat.“

Za řeči vrátil šíp zpátky do toulce, zlehka odhodil luk stranou a zároveň se otočil. Alda ten pohyb bezděčně sledoval očima a najednou pocítil prudkou bolest, když mu Halt dupl hranou boty na místo mezi nártem a kotníkem. Alda se prudce shýbl, aby se chytil za poraněnou nohu, a hraničář se otočil na levé patě a pravým loktem vyrazil nahoru proti jeho nosu. Aldovi to zase zvedlo hlavu, zapotácel se a bolestí mu do očí vhrkly slzy. Na vteřinu nebo dvě se mu zamlžilo vidění, a také cítil slabý tlak pod bradou. Když se mu zrak vyjasnil, zjistil, že Haltovy oči jsou těsně u jeho. Neměly v sobě žádnou zášť. Místo ní tam bylo nekonečné pohrdání a opovržení, což bylo ještě děsivější.

Pichlavý tlak pod bradou trochu zesílil, a když se Alda zkusil podíval dolů, vyjekl strachy. Přímo pod bradou měl Haltův velký nůž, ostrý jako břitva, špičatý jako jehla a přitlačený k měkkým svalům jeho krku.

„Už nikdy se mnou takhle nemluv, chlapečku,“ řekl hraničář tak tiše, že Alda musel napínat uši, aby ta slova slyšel. „A už nikdy nevztahuj ruku na mého učně. Rozumíš?“

Veškerá nadutost Aldu opustila, srdce mu bušilo hrůzou a nebyl schopen slova. Nůž zatlačil na krk ještě silněji a Alda cítil, že mu pod límec stéká teplý pramínek krve. Haltovy oči náhle zaplály jako žhavé uhlíky v poryvu větru.

„Rozumíš?“ zopakoval, a Alda zaskřehotal odpověď. „Ano… pane.“

Halt ustoupil a bleskurychle zasunul nůž do pouzdra. Alda klesl k zemi a třel si bolavý kotník. Bylo jisté, že má pochroumané šlachy. Halt si ho nevšímal a obrátil se k dalším dvěma učňům z druhého ročníku. Tiskli se instinktivně jeden k druhému a s hrůzou ho sledovali v obavách, co přijde dál. Halt ukázal na Bryna.

„Ty,“ vyzval ho, „zvedni ten klacek.“ Z Haltových slov čišelo pohrdání. Bryn se ustrašeně pohnul směrem, kde na zemi ležel jeho klacek. V dřevu ještě vězel Haltův šíp. Ve strachu před nějakým trikem nespouštěl Bryn z hraničáře oči, klekl si a rukou šmátral v trávě, dokud nenahmatal klacek. Pak si zase stoupl a nerozhodně ho držel v levé ruce.

„Teď mi vrať můj šíp,“ nařídil hraničář, a vysoký snědý kluk s námahou vyprostil šíp, přistoupil k Haltovi natolik blízko, aby mu ho mohl podat, a každý sval měl přitom napjatý očekáváním, že Halt udělá nějaký nečekaný pohyb. Halt si ale jen vzal šíp a zastrčil ho do toulce. Bryn chvatně couval zpět, aby na něj hraničář nemohl. Halt se nepatrně, opovržlivě usmál. Potom se obrátil k Horácovi.

„Ty modřiny ti udělal tenhle trojlístek, že?“ zeptal se. Horác byl chvíli zticha, pak si ale uvědomil, že mlčet dál nemá smysl. Nebyl tu žádný důvod, proč by měl ty tři surovce ještě chránit. Nikdy k tomu nebyl důvod.

„Ano, pane,“ řekl odhodlaně. Halt pokyvoval hlavou a mnul si bradu.

„To jsem si mohl myslet,“ řekl. „Nu dobrá, slyšel jsem, že ti to jde dost dobře s mečem. Co takhle cvičné utkání s tímhle hrdinou, co stojí tady přede mnou?“

Horácovi se ve tváři pomalu objevoval úsměv, když mu docházelo, co hraničář navrhuje. Vykročil vpřed. „Myslím, že by se mi to líbilo.“

Bryn o krok couvl. „Počkat!“ vykřikl. „Nemůžete po mě chtít, abych…“

Dál se nedostal. Hraničářovy oči se opět zatřpytily tím nebezpečným světlem, pohnul se kousek vpřed a jeho ruka znovu sjížděla k jilci saského nože.

„Ty máš klacek. On taky. Tak dělej!“ nařídil. Hlas měl tichý a nebezpečný.

S pocitem, že je v pasti, se Bryn obrátil k Horácovi. Když teď stáli proti sobě jen sami dva, zdaleka si na mladšího chlapce tolik netroufal. Každý slyšel o Horácově skoro nadpřirozeném nadání pro šermování.

Bryn se rozhodl, že nejlepší obranou je útok. Rozběhl se proti Horácovi a rozmáchl se k ráně shora. Horác ji hravě odrazil. Stejně lehce odrazil další dva Brynovy údery. Potom, když kryl Brynovu čtvrtou ránu, sjel těsně předtím, než se obě zbraně oddělily, dřevěnou čepelí podél Brynova klacku. Neexistovala žádná záštita, která by Brynovu ruku před tím úderem ochránila, a poctivé dřevo cvičného meče mu tvrdě narazilo do prstů. Bryn zařval bolestí, pustil těžký klacek, uskočil a poraněnou ruku svíral v druhém podpaží. Horác stál, připravený pokračovat.

„Neslyšel jsem, že by někdo dovolil skončit,“ řekl mírně Halt.

„Ale… on mě odzbrojil!“ zafňukal Bryn.

Halt se na něj usmál. „To ano. Ale já věřím, že ti dovolí zvednout klacek a pokračovat. Tak do toho!“

Bryn se podíval z Halta na Horáce a zase zpátky. Nikde neviděl slitování.

„Já nechci,“ odmítal slabým hláskem. Pro Horáce bylo neskutečné porovnat tuhle zkroušenou postavičku s tím jízlivým surovcem, který mu posledních pár měsíců dělal ze života peklo. Zdálo se, že Halt bere Brynovo prohlášení na vědomí.

„Poznamenáme si tvou námitku,“ řekl zvesela. „Teď prosím pokračuj.“

Brynovi v ruce bolestně cukalo. Ale ještě horší než bolest byl strach z toho, co přijde, jistota, že Horác ho nemilosrdně ztrestá. Ohnul se, ustrašeně se natáhl po klacku a očima při tom visel na Horácovi. Mladší chlapec trpělivě počkal, dokud nebyl Bryn připraven, a pak náhle provedl klamný výpad vpřed.

Bryn strachy vyjekl a zahodil klacek. Horác znechuceně kroutil hlavou.

„Tak kdo je teďka bobánek?“ ptal se. Bryn uhýbal očima před jeho pohledem. Celý se scvrkl a oči měl zabodnuté do země.

„Jestli je to jenom bobánek,“ navrhoval Halt, „tak myslím, že mu musíš naplácat.“

Horácovi se na tváři objevil široký úsměv. Přiskočil, drapl Bryna za límec a otočil ho. Pak širokou plochou cvičného meče začal staršího kluka vyplácet na zadek, znovu a znovu, pronásledoval ho kolem mýtiny, protože Bryn se pokoušel před nemilosrdným trestáním utíkat. Bryn skučel, poskakoval a vzlykal, ale Horác ho pevně chytil za krk a pak už nebylo úniku. Když měl Horác pocit, že splatil všechno šikanování, rány a bolest, které zakusil on, konečně ho pustil.

Bryn se odpotácel, klesl na kolena do prachu a vzlykal strachem a bolestí.

Jerome v hrůze přihlížel tomu, co se dělo, a věděl, že brzy přijde na řadu on. Hodlal se vypařit, doufal, že vyklouzne, když se hraničářova pozornost upírala jinam.

„Udělej ještě jeden krok a střelím do tebe šíp.“

Will se pokusil napodobit tichý, hrozivý tón, jakým mluvil Halt. Z nejbližšího terče vytáhl několik šípů a jeden měl teď připravený, založený do tětivy. Halt se uznale ohlédl.

„Dobrý nápad,“ řekl. „Miř na levé lýtko. To bude hodně bolestivé zranění.“ Otočil se opět k místu, kde na zemi u Horácových nohou ležel a vzlykal Bryn. „Myslím, že má dost,“ prohlásil. Pak palcem ukázal přes rameno na Jeroma.

„Teď ty,“ oznámil stručně. Horác zvedl klacek, který zahodil Bryn, přešel k Jeromovi a podával mu ho. Jerome s vytřeštěnýma očima couval.

„Ne!“ vřískal. „To není fér! On…“

„No samozřejmě, že to není fér,“ souhlasil Halt klidným hlasem. „Chápu, že fér je podle tebe tři na jednoho. Dost řečí, do toho.“

Will mockrát slyšel rčení o tom, že krysa zahnaná do kouta se nakonec pustí do boje. Jerome to teď potvrdil. Přešel do útoku a Horác před deštěm ran překvapivě ustupoval. Jeromova sebedůvěra narůstala. Nějak nepostřehl, že Horác každý úder kryje jako nic, skoro pohrdavě. Jeromovy nejlepší rány Horácovu obranu ani neohrozily. Učeň druhého ročníku mohl stejně tak dobře tlouct do kamenné zdi. Potom Horác přestal ustupovat. Pevně se zapřel nohama a zastavil poslední Jeromův úder. Několik vteřin stáli těsně proti sobě a pak Horác začal Jeroma zatlačovat zpátky. Levou rukou sevřel Jeromovo pravé zápěstí, takže zbraně zůstaly zaklesnuté. Jeromovi se smekaly nohy po trávě, jak ho Horác zarputile tlačil dál a dál. Pak do něj naposledy pořádně šťouchl, až se Jerome rozplácl na zemi.

Jerome viděl, co se předtím stalo Brynovi. Věděl, že vzdát se nemá smysl. Vydrápal se na nohy a zoufale se bránil, protože teď přešel do útoku Horác. Zahnal Jeroma smrští seků zleva i zprava, šikmých seků a střech. Některé z úderů se Jeromovi podařilo vykrýt, ale prudkost Horácova útoku ho udolala. Rány mu pršely na holeně, lokty a ramena, skoro jak se jim zachtělo. Zdálo se, že Horác se zaměřuje hlavně na kosti, aby to co nejvíce bolelo. Tu a tam píchl kulatou špičkou meče Jeroma do žeber — jen tak silně, aby se udělala modřina, ale nezlomila kost.

Konečně měl Jerome dost. Uskočil před výpadem, zahodil klacek a padl na zem, hlavu přikrytou rukama. Zadnice mu vyzývavě trčela vzhůru. Horác se zastavil a tázavě se podíval na Halta. Hraničář nepatrně pokynul směrem k Jeromovi.

„Proč ne?“ prohlásil. „Taková příležitost se nenaskytne každý den.“

Nicméně i jeho překvapil hrozitánský kopanec, který Horác uštědřil té zadnici. Jerome zaryl nosem v prachu a smýklo to s ním o notný kus dopředu.

Halt zvedl klacek, který Jerome odhodil. Chvíli ho zkoumal, jak je těžký a vyvážený.

„Tohle vážně není žádná zbraň,“ prohodil. „Musí ti být divné, proč si ji vybrali.“ Pak hodil klacek Aldovi. „Hni sebou!“ rozkázal.

Blonďatý kluk byl pořád schoulený na zemi a hladil si bolístku na kotníku. Nevěřícně se podíval na klacek. Po obličeji mu tekla krev z přeraženého nosu. Nikdy už nebude vypadat tak dobře jako předtím, pomyslel si Will.

„Ale… ale… já jsem zraněný!“ namítal a procítěně zakulhal. Nemohl uvěřit, že by po něm Halt chtěl, aby podstoupil stejný trest, jakého byl právě svědkem.

Halt mlčel a prohlížel si ho, jako by na to předtím nepomyslel. Aldovi na chvilku svitl záblesk naděje.

„To teda jsi,“ řekl hraničář. „To teda jsi.“ Vypadal trochu zklamaně a Alda už začínal věřit, že Haltův smysl pro čestnou hru ho ušetří výprasku, jaký dostali jeho kamarádi. Pak se hraničářův obličej rozjasnil.

„Ale počkat,“ řekl, „to je i Horác. Že je to tak, Wille?“

Will se usmál. „To rozhodně, Halte,“ potvrdil a Aldova jiskřička naděje pohasla.

Halt se teď obrátil k Horácovi a starostlivě se ho zeptal: „Horáci, nejsi moc těžce zraněný? Můžeš pokračovat?“

Horác se usmíval. Jeho oči se ale nesmály. „No, myslím, že to zvládnu,“ odpověděl.

„Dobrá, tak se to vyřešilo!“ zaradoval se Halt. „Budeme pokračovat, ano?“

A Alda věděl, že ani pro něj není úniku. Postavil se čelem k Horácovi a poslední souboj začal.

Z trojice násilníků byl Alda nejlepším šermířem a pro Horáce byl alespoň pár minut jakýms takýms soupeřem. Ale když se chvíli vzájemně oťukávali údery a protiúdery, výpady a střehy, Aldovi rychle došlo, že Horác je proti němu mistr. Usoudil, že mu nezbývá než zkusit něco neočekávaného.

Uvolnil se, pak změnil držení klacku a uchopil ho oběma rukama jako bojovou hůl a spustil sérii rychlých úderů zleva i zprava.

Horáce to na vteřinku zaskočilo a ustupoval. Ale vzpamatoval se s kočičí rychlostí a zvolil sek na Aldovu hlavu. Kadet druhého ročníku se pokusil o běžný střeh, přehmátl a držel klacek na obou koncích, aby jeho středem kryl úder meče. Což byla teoreticky správná taktika. V praxi to dopadlo tak, že cvičný meč prostě klackem projel a Aldovi zbyly v rukách jen dvě nepoužitelné krátké tyčky. Naprosto vysílený je upustil na zem a bezbranně stál před Horácem.

Horác se podíval na kluka, který ho tak dlouhou dobu trýznil, a potom na meč ve své ruce.

„Tohle nepotřebuju,“ zamumlal a upustil meč.

Rána pravou pěstí zasáhla Aldovu čelist ze vzdálenosti necelé jedné stopy. Měla v sobě ale sílu Horácova ramene, váhu jeho těla a předlouhé měsíce útrap a osamělosti — osamělosti, jakou zná jen oběť šikanování.

Will udiveně zíral, jak ten úder zvedl Aldu ze země, mrštil jím vzad a s řachnutím ho poslal do prachu k jeho dvěma povedeným společníkům. Vzpomněl si na doby, kdy se s Horácem prával. Kdyby tehdy věděl, že Horác umí dát takovou ránu pěstí, nikdy by si s ním nezačínal.

Alda se nehýbal. Nejspíš se nějaký čas ani nebude moct hnout, pomyslel si Will. Horác udělal krok vzad, třel si zmodralé klouby a spokojeně odfukoval.

„Nemáte ponětí, jak skvělý to byl pocit,“ řekl. „Děkuju vám, hraničáři.“

Halt kývl na souhlas. „Já děkuju tobě za to, že ses zastal Willa, když ho napadli. A mimochodem, přátelé mi říkají Halt.“