Rozvaliny Gorlanu

Osmnáct

Will se musel v duchu smát. Těžko si dokázal představit něco, co by se rozzuřenému divokému kanci podobalo míň.

„Jak jste věděl, že tam je?“ zeptal se tiše Halta. Hraničář pokrčil rameny.

„Všiml jsem si ho před pár minutami. Taky se naučíš cítit, že tě někdo pozoruje. Pak se ho naučíš najít.“

Will nad tím obdivně kroutil hlavou. Haltovy pozorovací schopnosti byly nepochopitelné. Není divu, že z něj lidi na hradě měli takový strach!

„No tak,“ spustil přísně Halt, „co se tady plazíš? Kdo ti poručil, abys nás špehoval?“

Stařík si nervózně mačkal ruce a očima přejížděl od Haltova nesmlouvavého výrazu k hrotu šípu, teď skloněnému, ale pořád ještě založenému v tětivě Willova luku.

„Nešpehuju, pane! Ne, ne! Nešpehuju! Slyšel jsem vás přijíždět, tak jsem si myslel, že se vrací ten ohromnej pašík!“

Halt svraštil obočí. „Ty sis myslel, že jsem divoký kanec?“ zeptal se. Rolník znovu chvatně zavrtěl hlavou.

„Ne. Ne. Ne. Ne,“ drmolil. „Aspoň ne když jsem vás uviděl! Ale pak jsem zas nemoh vědět, kdo jste. Mohli to být třeba loupežníci.“

„Co tu pohledáváš?“ uhodil na něj Halt. „Ty nejsi zdejší, že ne?“

Rolník se snažil vyhovět a znovu potřásal hlavou.

„Jsem z Willowtree Creeku, tam odtud!“ řekl. „Stopoval jsem toho pašíka a doufal jsem, že najdu někoho, kdo z něj udělá slaninku.“

Halt najednou projevil živý zájem. Upustil od přísného ironického tónu, kterým dosud mluvil.

„Tak tys toho kance viděl?“ zajímal se a rolník si zase rozpačitě mačkal ruce a ustrašeně se rozhlížel, jako by se bál, že „pašík“ se každou chvilku objeví mezi stromy.

„Viděl jsem ho. Slyšel jsem ho. Už ho vidět nechci. Je zlej, pane, dejte na moje slova.“

Halt se znovu zadíval na stopy.

„Určitě je obrovský, to v každém případě,“ uvažoval nahlas.

„A divokej, pane!“ pokračoval rolník. „Ten má v sobě přímo ďábelskej vztek. A roztrhal by člověka nebo koně a slupnul ho k snídani, to by dokázal!“

„Tak proč jsi ho sledoval?“ zeptal se Halt a pak ještě dodal: „A jak se vlastně jmenuješ?“

Rolník narovnal hlavu, kloubem ukazováku se ťukl do čela a po vojensku pozdravil.

„Petr, pane. Říkají mi Slanej Petr, kvůli tomu, že si rád trochu posolím maso, to jo.“

Halt přikývl. „To věřím, že ano,“ řekl trpělivě. „Ale co sis myslel, že provedeš s tím kancem?“

Slaný Petr se poškrábal na hlavě a vypadal trochu rozpačitě. „Já vlastně ani nevím. Myslel jsem, že třeba najdu nějakýho vojáka nebo rytíře a ten si s ním poradí. Nebo třeba hraničáře,“ připojil to, co ho právě napadlo.

Will se zazubil. Halt při zkoumání stop ve sněhu klekl na jedno koleno a pak se zvedl. Oprášil trochu sněhu z nohavic a přešel k místu, kde Slaný Petr stál a nervózně přešlapoval z nohy na nohu.

„Nadělal hodně škody?“ zajímal se hraničář a starý rolník několikrát rychle kývl hlavou.

„To teda jo, pane! To teda jo! Zabil tři psy. Zdupal pole a zničil ploty. A moc nechybělo a zabil mýho zetě, když se ho pokoušel zahnat. Jak jsem řek, pane, je zlej!“

Halt si zamyšleně mnul bradu.

„Hmmm,“ zabručel. „Tak to by se s tím nepochybně mělo něco udělat.“ Pohlédl na slunce klonící se k západnímu obzoru a pak se obrátil k Willovi. „Jak dlouho bude ještě světlo, Wille?“

Will zkoumal polohu slunce. Halt teď nevynechal jedinou příležitost, aby ho poučil, vyptával se nebo zkoušel jeho znalosti a rozvíjel dovednosti. Will věděl, že nejlepší je odpověď si pečlivě rozmyslet. Halt měl raději přesné odpovědi, než rychlé.

„Něco málo přes hodinu?“ tázavě řekl Will. Viděl, jak Halt zamračeně stáhl obočí a vzpomněl si, že hraničář navíc nemá rád, když se odpovídá otázkou.

„To se mě ptáš, nebo mi to sděluješ?“ prohodil Halt. Will zavrtěl hlavou a zlobil se sám na sebe.

„Něco málo přes hodinu,“ odpověděl s větší jistotou a tentokrát Halt souhlasně přikývl.

„Správně.“ Znovu se obrátil ke starému rolníkovi. „Dobrá, Slaný Petře, chtěl bych, abys donesl zprávu baronu Araldovi.“

„Baronu Araldovi?“ zeptal se rolník nervózně. Halt se znovu zamračil.

„Vidíš, cos udělal?“ řekl vyčítavě Willovi. „Teď jsi ho naučil odpovídat na otázku otázkou!“

„Omlouvám se,“ mumlal Will a chtě nechtě se usmíval. Halt potřásl hlavou a mluvil dál na Slaného Petra.

„Správně, baronu Araldovi. Jeho hrad najdeš, když půjdeš pár mil po téhle stezce.“

Slaný Petr si zastínil oči dlaní a zíral tím směrem, jako kdyby byl hrad už vidět. „Říkáte hrad?“ podivoval se. „Já jsem nikdy žádnej hrad neviděl!“

Halt si netrpělivě povzdechl. Udržet toho starého mluvku u tématu už začínalo být únavné. „Správně, hrad. Půjdeš ke stráži u brány…“

„Je to velkej hrad?“ zeptal se ten starý brach.

„Je to velikánskej hrad!“ zařval na něj Halt. Slaný Petr vyděšeně uskočil. Zatvářil se ublíženě.

„Není třeba křičet, mladíku,“ ohradil se dotčeně. „Já se jen zeptal, nic víc.“

„Dobře, tak mě nepřerušuj,“ řekl hraničář. „Ztrácíme čas. Takže, posloucháš mě?“

Slaný Petr přikývl.

„Dobrá,“ pokračoval Halt. „Půjdeš ke stráži u brány a řekneš, že máš vzkaz od Halta pro barona Aralda.“

Staříkovi se ve tváři rozsvítilo poznání.

„Halt?“ zeptal se. „Snad ne hraničář Halt?“

„Ano,“ odpověděl odevzdaně Halt. „Hraničář Halt.“

„Ten, co řídil útok na Morgarathovy wargaly?“ ptal se Slaný Petr.

„Ten samý,“ ucedil Halt nebezpečně tichým hlasem. Slaný Petr se točil jak na obrtlíku.

„No,“ řekl. „A kde je?“

„Já jsem Halt!“ zahromoval na něj hraničář a přitom svůj obličej přiblížil těsně k Slanému Petrovi. Starý rolník zase ucouvl. Pak ale sebral odvahu a nevěřícně kroutil hlavou.

„Ne, ne, ne,“ prohlásil odhodlaně. „To nemůžete bejt vy. Hraničář Halt je přece vysokej jak dva chlapi a stejně tak širokej. Hotovej obr to je! Hrdina, udatnej v boji. Vy nemůžete bejt on.“

Halt se odvrátil a snažil se uklidnit. Willovi se opět do tváře vkrádal úsměv, který se nedal ovládnout.

„Já … jsem … Halt,“ prohlásil hraničář a slova odděloval odmlkami, aby to Slaný Petr nemohl přeslechnout. „Když jsem byl mladý, byl jsem vyšší a taky mnohem širší. Ale teď mám tuhle velikost.“ Zabodl své blýskavé oči zblízka do staříkových a výhružně na něj hleděl. „Rozumíš?“

„No, když to říkáte…,“ ustupoval Slaný Petr. Pořád hraničáři sice nevěřil, ale v Haltových očích byl zlověstný lesk, který varoval, že by nebylo moudré dál odporovat.

„Dobře,“ řekl Halt ledově. „Tak povíš baronovi, že Halt a Will…“

Slaný Petr otevřel pusu, aby vypustil další otázku. Halt staříkovi okamžitě zacpal pusu rukou a ukazoval tam, kde vedle Cuka stál Will.

„Tamhle to je Will.“ Slaný Petr kýval, poulil oči, a pusu mu pořád svírala ruka bránící dalším otázkám a vyrušování. Hraničář pokračoval: „Řekneš mu, že Halt a Will jdou po stopě divokého kance. Až najdeme jeho doupě, přijdeme na hrad. Když baron svolá lovce, můžou vyrazit zítra ráno na lov.“

Pomalu uvolnil ruku z rolníkových úst. „Pamatuješ si všechno?“ zeptal se hraničář. Slaný Petr důležitě přikyvoval. „Tak mi to zopakuj,“ vyzval ho Halt.

„Jít na hrad, říct stráži u brány, že mám vzkaz od vás… Halta… pro barona. Říct baronovi, že vy… Halt… a on… Will jdete po stopě divokýho kance a chcete najít jeho doupě. Říct mu, aby na zítra ráno byli lovci připravení k lovu.“

„Dobře,“ řekl Halt. Pokynul Willovi a oba se vyhoupli zpátky do sedel. Slaný Petr stál nejistě na stezce a zíral na ně.

„Tak už běž,“ pobídl ho Halt a ukazoval směrem, kde ležel hrad. Starý rolník ušel pár kroků, pak usoudil, že už je v bezpečné vzdálenosti, tak se otočil a volal na podmračeného hraničáře:

„Beztak vám nevěřím! Nikdo se takhle nezmenší ani neztenčí!“

Halt vzdychl a otočil koně zpátky k lesu.