Nemesis

4

Poprvé ji přemluvil před šestnácti lety, v roce 2220, v tom vzrušujícím roce, kdy se před nimi otevřely brány Galaxie dokořán.

Janus Pitt měl tehdy tmavě hnědé vlasy a ještě nebyl komisařem Rotoru, ačkoli o něm všichni mluvili jako o muži stoupajícím vzhůru. Už tehdy stál v čele Výzkumného a Obchodního oddělení, a projekt Dálková Sonda spadal pod jeho zodpovědnost a byl do značné míry výsledkem jeho snažení.

Šlo o první pokus o překonání vesmírného prostoru pomocí hyperposilovaného pohonu.

Pokud jim bylo tehdy známo, jediný Rotor vyvinul hyperposilovací technologii, a Pitt byl nejsilnějším zastáncem návrhu, aby vynález zůstal v tajnosti.

Na schůzi Rady tehdy řekl. „Sluneční soustava je přelidněná. Nové vesmírné kolonie pro sebe stále obtížněji nacházejí dostatečný prostor. Nebude trvat dlouho a všude bude nepříjemně těsno. A co víc, každá kolonie má svou ekologickou rovnováhu a ta se nám začíná vymykat z rukou. Omezujeme obchod ze strachu, aby se k nám nedostaly zástupy něčích parazitů či patogenů.

Zbývá nám jediné řešení, vážení pánové, a to opustit sluneční soustavu — bez fanfár, bez ohlášení. Odejít a najít si nový domov, kde budeme moci založit nový svět s vlastním lidstvem, vlastní společností, vlastním způsobem života. A toho nejde docílit bez hyperposilovaného pohonu — který my máme. Ostatní kolonie ho dříve či později také vyvinou a vydají se do vesmíru. Sluneční soustava bude jako odkvetlá pampeliška, jejíž chmýří je rozeseté po celém vesmíru.

Když vyrazíme jako první, najdeme možná vhodný svět dřív, než se ostatní rozhodnou následovat nás. Mezitím už můžeme být pevně usídlení, takže když po nás přijdou další a což se může stát, narazí na náš nový svět, budeme dost silní na to, abychom je poslali jinam. Galaxie je velká a vhodné světy musí být i jinde.“

Ozvaly se tehdy námitky, jak by ne, velmi ostré námitky. Někteří protestovali ze strachu — strachu před neznámem. Někteří protestovali ze sentimentality — sentimentality vůči domovské planetě. Někteří protestovali z idealismu — z touhy předat získané vědomosti, aby mohli s nimi jít i druzí.

Pitt mohl sotva čekat, že zvítězí. Odvážil se prosazovat svůj názor jen proto, že mu Eugenie Insignová dodala vítězný argument. Bylo neuvěřitelné štěstí, že s tím tehdy přišla nejprve za ním.

V té době byla ještě mladá, šestadvacetiletá, vdaná, ale prozatím bezdětná. Vešla celá vzrušená, s ruměncem ve tváři a s náručí počítačových sestav.

Vzpomněl si, že se tehdy zamračil, rozladěný její opovážlivostí. Byl sekretářem oddělení a ona — ona nebyla nikdo, i když, jak se dál ukázalo, byl to ten úplně poslední okamžik, kdy nebyla nikdo.

V tu chvíli si to samozřejmě neuvědomoval a byl pobouřený, že bez ohlášení vtrhla dovnitř. Její zjevné rozrušení v něm vzbuzovalo odpor. Chystala se ho seznámit s nekonečnou složitostí něčeho, co držela v rukou, a udělat to navíc s takovým nadšením, že ho to muselo ve chvilce odrovnat.

Správně měla vypracovat krátké shrnutí a předat ho jednomu z jeho asistentů. To se jí také chystal říci. „Vidím, že máte s sebou nějaké údaje, paní doktorko, kterými chcete upoutat moji pozornost. Rád se na ně v patřičném čase podívám. Co kdybyste je nechala u jednoho z mých asistentů?“ A ukázal ke dveřím. Toužebně si přál, aby udělala čelem vzad a odkráčela naznačeným směrem. (Někdy, v zahálčivých chvílích pozdějších let, přemítal, co by se asi stalo, kdyby to tenkrát opravdu udělala. Tuhla mu při té myšlence krev v žilách.)

Ona ale řekla: „Ne ne, pane sekretáři. Musím mluvit s vámi a s nikým jiným.“ Hlas se jí přitom chvěl, jako by nemohla ovládnout své rozrušení. „Jde o největší objev, který kdo učinil, od doby — od doby —“ Nenašla slova. „Prostě ten největší.“

Pitt pochybovačně pohlédl na archy papírů. Třásly se jí v rukou, zatímco on na sobě nezaregistroval žádnou odezvu odpovídající jejímu vzrušení. Tihle specialisté si vždycky myslí, že nějaký mikropokrok v jejich mikrooboru může rozmetat celý dosavadní systém.

„Tak dobrá, doktorko, můžete mi to nějak laicky vysvětlit?“ rezignoval.

„Jsme pod clonou, pane?“

„Proč bychom měli být pod clonou?“

„Nechci, aby to kdokoliv slyšel, dokud si nebudu jistá, že — že — musím všechno znova projít a dvakrát zkontrolovat, až nebudu mít nejmenší pochybnosti. Ale, abych řekla pravdu, žádné pochybnosti nemám. Asi se nevyjadřuji moc srozumitelně, že?“

„Ne,“ odpověděl mrazivě Pitt a položil ruku na kontaktní tlačítko. „Jsme pod clonou. Tak spusťte.“

„Všechno je tady. Ukážu vám to.“

„Ne. Nejdřív mi to vysvětlete. Slovy. Stručně.“

Zhluboka se nadechla. „Pane sekretáři, objevila jsem nejbližší hvězdu.“ Oči měla rozšířené a prudce dýchala.

Pitt řekl: „Nejbližší hvězda je Alfa Centauri a ví se to čtyři staletí.“

„Nejbližší, o které víme, ale ne nejbližší, o které můžeme vědět. Objevila jsem hvězdu, která je ještě blíž. Naše Slunce má vzdáleného průvodce. Věřil byste tomu?“

Pitt si ji pozorně prohlížel. Nebylo to nic neobvyklého. Stačilo, aby byli dostatečně mladí a nezkušení a měli dostatek elánu, a stávalo se každou chvíli, že předčasně explodovali.

„Jste si tím jistá?“ zeptal se.

„Jsem. Opravdu. Podívejte se na moje údaje. Je to nejfantastičtější objev v astronomii od doby —“

„Pokud je to ovšem pravda. A neukazujte mi žádné údaje. Podívám se na ně později. Vysvětlete mi to. Jestli existuje hvězda bližší než Alfa Centauri, proč ji doposud nikdo neobjevil? Proč to muselo čekat až na vás, paní doktorko?“ Věděl, že to znělo jízlivě, ale nezdálo se, že by tomu věnovala pozornost. Byla příliš rozrušená.

„Z jednoho prostého důvodu. Je za mračnem, hustým mračnem hvězdného prachu, které se shodou okolností nachází mezi tímto průvodcem a námi. Kdyby prach netlumil její záři, byla by to hvězda osmé velikosti a bezpochyby by neušla pozornosti. Prach zeslabuje její viditelnost a činí z ní hvězdu devatenácté velikosti, ztracenou mezi miliony ostatních slabých hvězd. Nebylo proč si jí všímat. Nikdo se jí nezaobíral. Je na konci jižní oblohy, takže většina teleskopů na prakoloniích na ni ani nešla nasměrovat.“

„Když je to tak, jak to, že jste si jí všimla vy?“

„Díky Dálkové Sondě. Abyste pochopil, tato Sousední hvězda a Slunce vzájemně střídají svá postavení, relativně, samozřejmě. Předpokládám, že se tato hvězda a Slunce otáčejí kolem společného gravitačního centra, a to velmi pomalu, v periodě několika milionů let. Je možné, že před pár staletími bylo jejich vzájemné postavení takové, že hvězdu bylo na jedné straně mračna vidět v plném svitu, ale bez teleskopu byste ji i tak nezpozoroval. A teleskopy jsou staré jen šest set let — tedy mladší než místa na zeměkouli, ze kterých byla Sousední hvězda viditelná. Za pár století bude znovu jasně viditelná a bude zářit na druhé stráně prachového mračna. My na to ale nemusíme čekat. Dálková Sonda nám ta staletí ukrátila.“

Pitt cítil, jak se mu zrychluje tep, takový vzdálený pocit, jako by se v něm něco rozhořívalo. Řekl:

„Chcete tím naznačit, že Dálková Sonda pořídila snímek právě toho úseku oblohy, ve kterém se Sousední hvězda nachází, a že byla dostatečně daleko ve vesmíru, aby viděla za mračno a vyfotila ji v plném svitu?“

„Přesně tak. Máme hvězdu osmé velikosti tam, kde by žádná hvězda osmé velikosti neměla existovat a její spektrum je spektrum rudého trpaslíka. A rudého trpaslíka nejde zpozorovat na příliš velkou vzdálenost, takže musí být velmi blízko.“

„Dobrá, ale proč blíž než Alfa Centauri?“

„Přirozeně jsem prostudovala daný výsek oblohy, jak je vidět z Rotoru, a žádná hvězda osmé velikosti tam nebyla. Zato jsem kousek vedle našla hvězdu devatenácté velikosti, která nebyla na snímku pořízeném z Dálkové Sondy. Domyslela jsem si, že hvězda devatenácté velikosti je ve skutečnosti utlumená hvězda osmé velikosti, a fakt, že se nenacházely přesně v tomtéž místě, musel být výsledkem paralaxního posunu.“

„Ano, tomu bych rozuměl. Blízké objekty pozorované z různých míst se na vzdáleném pozadí zdají jakoby posunuté.“

„To je pravda, ale hvězdy jsou tak daleko, že i kdyby se Dálková Sonda vzdálila na kus světelného roku, nezpůsobila by změna její polohy významnější změnu postavení vzdálených hvězd. Těch blízkých ovšem ano. A tato Sousední hvězda se posunula o ohromný kus, samozřejmě v poměrném měřítku. Zkoumala jsem oblohu z různých bodů, ve kterých se nacházela Dálková Sonda při své cestě do vesmíru. Během té doby byly pořízeny tři snímky a Sousední hvězda na nich byla stále jasnější, v závislosti na tom, jak ji Dálková Sonda monitorovala stále blíž a blíž k okraji mračna. Podle velikosti paralaxního posunu vychází, že Sousední hvězda musí být ve vzdálenosti jen něco málo větší než dva světelné roky. To je poloviční vzdálenost Alfy Centauri.“

Pitt se na ni zkoumavě díval. Dlouhé mlčení, které následovalo, jen přidalo na její nervozitě a nejistotě.

„Pane sekretáři,“ řekla, „podíváte se teď na ty údaje?“

„Ne,“ řekl. „Stačí, co jste mi řekla. Teď vám musím položit několik otázek. Takže, pokud vás dobře chápu, pravděpodobnost, že by se někdo soustředil na hvězdu devatenácté velikosti a snažil se získat její paralaxu, aby určil její vzdálenost, je zanedbatelná.“

„Prakticky nulová.“

„Existuje nějaký další způsob, jak si všimnout, že nějaká matná hvězda musí být velmi blízko?“

„Může mít velký vlastní pohyb — jako hvězda. To znamená, že kdybyste ji neustále pozorovali, změnila by vlastním pohybem, víceméně po přímce, své postavení na obloze.“

„Šlo by ji v tom případě zpozorovat?“

„Mohlo by, ale ne všechny hvězdy mají velký vlastní pohyb, přestože jsou blízko nás. Pohybují se v trojrozměrném prostoru a my jejich vlastní pohyb vidíme ve dvojrozměrné projekci. Vysvětlím vám —“

„Ne, hodlám vás i nadále držet za slovo. Má tato hvězda velký vlastní pohyb?“

„To by se muselo spočítat, a chvilku by to trvalo. Mám několik starších snímků dané části oblohy a pokud má nějaký větší vlastní pohyb, mohla bych ho určit. Musela bych na tom nějakou dobu pracovat.“

„Ale myslíte si, že má takový vlastní pohyb, který by upoutal pozornost astronomů, kdyby si hvězdy náhodou všimli?“

„Ne, to ne.“

„Takže je možné, že my na Rotoru jsme jediní, kteří o Sousední hvězdě vědí, protože jsme jako jediní vyslali Dálkovou Sondu. Je to váš obor, doktorko. Souhlasíte s tím, že jsme jediní, kteří vyslali Dálkovou Sondu?“

„Dálková Sonda není tak docela tajný projekt, pane sekretáři. Přijali jsme od ostatních kolonií do jeho programu několik experimentů a se všemi je diskutovali, dokonce i se Zemí, která se o astronomii poslední dobou příliš nezajímá.“

„Ano, přenechává ji koloniím, což je chvályhodné. Ale nevyslala nějaká kolonie vlastní Dálkovou Sondu, aniž bychom si toho všimli?“

„O tom silně pochybuji, pane. K tomu by potřebovali hyper-posilovaný pohon, a technologii hyperposilování jsme drželi v naprosté tajnosti. Kdyby ji měli, tak bychom to věděli. Museli by provádět experimenty ve vesmíru, které by nás na to upozornily.“

„Podle Smlouvy o výměně vědeckých informací mají být všechny údaje získané Dálkovou Sondou veřejně publikovány. Znamená to, že jste již informovala —“

Insignová ho rozhořčeně přerušila. „Ovšem, že ne. Než něco zveřejním, musím toho zjistit mnohem víc. Prozatím mám pouze předběžný výsledek, který vám zde důvěrně předkládám.“

„Ale nejste jediný astronom, který pracuje na projektu Dálková Sonda. Předpokládám, že jste své výsledky už ukázala kolegům.“

Insignová se začervenala a odvrátila zrak. Potom omluvně dodala. „Ne, neukázala. Já ten údaj postřehla. Já za ním šla. Já rozpracovala jeho význam. Já. A chci mít jistotu, že zásluha za to připadne mně. Jen jedna hvězda může být nejblíže Slunci, a já chci být zapsána ve vědeckých análech jako její objevitelka.“

„A co když se najde ještě bližší,“ Pitt si dovolil první úsměv během jejich rozhovoru.

„Dávno by se o ní vědělo. I o té mé by se vědělo, nebýt nezvyklé existence toho nepatrného mračna. Další — ještě bližší — hvězda nepřichází vůbec v úvahu.“

„Takže si to shrneme, doktorko. Vy a já jsme jediní, kdo ví o Sousední hvězdě. Mám pravdu? Nikdo jiný?“

„Ano, pane. Jen vy a já, prozatím.“

„Žádné prozatím. Musí to zůstat v tajnosti, dokud nebudu připraven seznámit s tím několik určitých osob.“

„Ale Smlouva o výměně vědeckých informací —“

„Tu musíme ignorovat. Každé pravidlo má svoji výjimku. Na váš objev se vztahuje Bezpečnostní předpis kolonie. A jakmile dojde k aplikaci Bezpečnostního předpisu, nemůžeme váš objev zveřejnit. Hyperposilovací technologii také nezveřejňujeme.“

„Ale existence Sousední hvězdy nemá nic společného s bezpečností kolonie.“

„Právě naopak, paní doktorko. Možná si to neuvědomujete, ale přišla jste na něco, co může změnit osud lidské rasy.“

5

Stála a strnule na něj zírala.

„Sedněte si. Vy a já jsme teď něco jako spiklenci a musíme si důvěřovat. Od této chvíle, když budeme sami, jste pro mě Eugenie a já pro vás Janus.“

„Nemyslím, že by to bylo vhodné,“ namítla Insignová.

„Bude muset, Eugenie. Konspirace založená na chladných, formálních vztazích je nemožná.“

„Jenže já nechci s nikým a o ničem konspirovat, to je všechno. Nechápu, proč by měla fakta týkající se Sousední hvězdy zůstat utajena.“

„Máte strach o své prvenství, je to tak?“

Insignová na vteřinku zaváhala, potom řekla:

„Mám. Na to můžete vzít jed, Janusi. Svoje prvenství mít musím.“

„Teď na chvilku zapomeňte,“ řekl, „že nějaká Sousední hvězda existuje. Víte, že už hodnou dobu prosazuji, že by měl Rotor opustit sluneční soustavu. Co si o tom myslíte vy? Opustila byste sluneční soustavu?“

Pokrčila rameny. „Nejsem si jistá. Bylo by to pěkné, vidět poprvé zblízka pár astronomických objektů — ale taky z toho jde trochu strach, ne?“

„Myslíte opustit domov?“

„Ano.“

„Ale ten byste neopustila. Váš domov je Rotor,“ rozpřáhl paže. „Měla byste ho s sebou.“

„Ale i tak, pane sek — Janusi, Rotor není všechno, co znamená slovo domov. Co naše sousedství, ostatní kolonie, planeta Země, celá sluneční soustava?“

„Přelidněné sousedství. Nakonec bude stejně muset někdo odejít, chtě nechtě. Na Zemi byla kdysi doba, kdy museli někteří lidé překonat hřebeny hor, přeplout oceány. Před dvěma staletími museli Pozemšťané opustit svoji planetu a založit kolonie. Toto je pouze další kapitola téhož prastarého příběhu.“

„Chápu, ale jsou lidé, kteří to nikdy neudělali. Jsou lidé, kteří stále zůstávají na Zemi. Jsou lidé, kteří už nekonečné generace žijí v jednom malém pozemském regionu.“

„A ty chceš být jednou z těch soch.“

„Myslím, že to je to, co chce můj muž, Crile. O vašich názorech se vyjadřuje zcela otevřeně.“

„Proč ne, máme na Rotoru svobodu projevu i myšlení, takže se mnou nemusí souhlasit, to jak má chuť. Ale chci se zeptat na něco jiného. Když lidé, obecně — ať už na Rotoru nebo jinde, uvažují o opuštění sluneční soustavy, kterou oblast mají na mysli?“

„Alfu Centauri, samozřejmě. To je hvězda, o které si všichni myslí, že je nejblíž. I s hyperposilovaným pohonem nedosáhnete průměrné rychlosti vyšší, než je rychlost světla, takže by vám to zabralo čtyři roky. Kamkoli jinam by to trvalo mnohem déle, a čtyři roky je už i tak dost dlouhá doba na cestování.“

„A řekněme, že bychom mohli cestovat ještě rychleji, a že bychom mohli dorazit mnohem dál než jen k Alfě Centauri, kam bychom pak šli?“

Insignová chvilku uvažovala a potom řekla: „Myslím — stále k Alfě Centauri. Bylo by to pořád v našem nejbližším sousedství. Hvězdy by v noci vypadaly skoro stejně a to by uklidňovalo. A nacházeli bychom se blízko domova, pro případ, že bychom se chtěli vrátit. Kromě toho, Alfa Centauri A, což je největší ze tří hvězd soustavy, je prakticky dvojníkem našeho Slunce. Alfa Centauri B je sice menší, ale ne příliš. A i kdybychom vyškrtli Alfu Centauri C, rudého trpaslíka, stále by to byly dvě hvězdy za jednu, jinak řečeno, dvě planetární soustavy.“

„Řekněme, že by nějaká kolonie odletěla k Alfě Centauri, našla poměrně vhodnou obyvatelnou planetu, založila tam nový svět a ve sluneční soustavě by se o tom vědělo. Kdyby se další kolonie rozhodla opustit sluneční soustavu, kam by se vydala?“

„K Alfě Centauri, samozřejmě,“ odvětila bez váhání Insignová.

„Lidská rasa by tedy stále směřovala na 'vyzkoušená místa a kdyby měla některá kolonie úspěch, ostatní by ji velmi brzy následovali, až by byl nový svět stejně přelidněný jako ten starý, až by i tam existoval nespočet menšin s nespočtem kultur a nakonec nespočet kolonií s nespočtem ekologií.“

„Tak by nastal čas vyrazit k další hvězdě.“

„Jenže úspěch na jednom místě, Eugenie, by vždycky přitáhl další kolonie. Zdravá dobrá planeta přiláká zástupy dalších.“

„Asi máte pravdu.“

„Ale když se vydáme ke hvězdě, která je pouhé dva světelné roky vzdálená, pouze poloviční vzdálenost k Alfě Centauri, a nikdo kromě nás o tom nebude vědět, kdo za námi půjde?“

„Nikdo, dokud nenajdou Sousední hvězdu.“

„Ale to může trvat dlouho. Mezitím se všichni nahrnou k Alfě Centauri nebo k některé z mála hvězd, které přicházejí v úvahu. Nikdy si nevšimnou rudého trpaslíka, kterého budou mít prakticky pod nosem, a kdyby si ho přece jen všimli, zavrhnou ho jako nevhodné místo ke kolonizaci — pokud ovšem nebudou vědět, že z něj už lidé učinili 'prosperující podnik'.“

Insignová na něj nejistě hleděla. „Ale o čem to vlastně mluvíme? Řekněme, že se vydáme k Sousední hvězdě, aniž by se to někdo dozvěděl. Jaký z toho pro nás plyne užitek?“

„Budeme ten svět moci zalidnit. Jestli tam najdeme obyvatelnou planetu —“

„Nenajdeme. Ne kolem rudého trpaslíka.“

„Potom musíme využít všechny suroviny, které tam existují, k vybudování neomezeného počtu kolonií.“

„Myslíte, abychom měli pro sebe větší možnosti?“

„Ano. Mnohem větší možnosti, než kdyby se hned za námi přihnali ostatní.“

„Tím tedy získáme trochu víc času. Ale i když budeme sami, nakonec stejně zaplníme všechen vhodný prostor okolo Sousední hvězdy. Jen nám to místo dvou set let bude trvat pět set. Jaký v tom bude rozdíl?“

„Všechen, jaký si jen dokážeš představit. Když tam necháš přiletět ostatní kolonie, budou tam tisíce odlišných kultur, které si s sebou přinesou všechnu zlobu a úpadek celé pozemské historie. Ale když nám dáš čas, abychom tam mohli být sami, vybudujeme si systém kolonií jednotné kultury a ekologie. Bude to neporovnatelně lepší situace — méně chaotická, méně anarchistická.“

„Méně zajímavá. Méně rozmanitá. Méně živá.“

„Vůbec ne. Časem se odlišíme, tím jsem si jistý. Každá kolonie bude mít svoje specifika, ale všechna vystavěná na společném základě, ze kterého budou tato specifika pocházet. Už jenom proto se naše kolonie stanou neporovnatelně lepšími. A i kdybych se mýlil, musí ti být přece jasné, že experiment tohoto druhu se musí jednou uskutečnit. Je to logický vývoj, tak proč ho nevyzkoušet na jedné určité hvězdě? Vybrat jednu hvězdu, rudého trpaslíka, o kterého by se normálně nikdo nezajímal a zkusit, jestli dokážeme vybudovat společnost nového typu a pokud možno lepší.

Ať se ukáže, co dokážeme,“ pokračoval, „když nebudeme muset vybíjet svou energii na zbytečných kulturních odlišnostech a když se naše biosféra nebude muset bránit neustálým útokům cizích ekologií.“

Insignová cítila, jak se v ní něco pohnulo. I kdyby to nefungovalo, lidstvo by se aspoň něco naučilo — to, že by to nefungovalo. A kdyby to přece fungovalo?

Ale potom zavrtěla hlavou. „To je marný sen. Sousední hvězda bude stejně objevena, bez ohledu na to, jak moc se budeme snažit udržet ji v tajnosti.“

„Ruku na srdce, Eugenie, z jak velké části vděčíte za svůj objev náhodě? Prostě jste si náhodou všimla jedné hvězdy. Prostě jste ji náhodou srovnala s tím, co jste viděla na jiné mapě. Taky jste si jí nemusela vůbec všimnout. Stejně jako by si jí za podobných okolností nemuseli všimnout ostatní.“

Insignová neodpověděla, ale výraz na její tváři dával Pittovi za pravdu.

Ztišil hlas, skoro jako by ji chtěl hypnotizovat. „Když budeme mít pouhých sto let náskok, pouhých sto let, abychom mohli vytvořit novou společnost, staneme se dost velcí a silní na to, abychom zajistili vlastní obranu a přinutili ostatní, aby nás minuli a pokračovali dál. Potom už se nebudeme muset schovávat.“

Insignová znovu neodpověděla.

„Přesvědčil jsem vás?“

Otřásla se. „Ne docela.“

„Tak o tom přemýšlejte. Žádám vás pouze o jednu laskavost. Mezitím, co o tom budete přemýšlet, neříkejte nikomu ani slovo. Zatím uschovám všechna data týkající se Sousední hvězdy. Nezničím je, slibuji. Jestli se vydáme k Sousední hvězdě, budeme je potřebovat. Uděláte pro mě aspoň tohle, Eugenie?“

„Ano,“ hlesla nakonec. Nato vypálila: „Ještě jedna věc. Pojmenovat ji musím já. Když jí dám jméno, tak to bude moje hvězda.“

Pitt se malinko usmál. „A jak byste ji chtěla pojmenovat? Hvězda Insignové? Eugenina hvězda?“

„Ne. Zas tak pošetilá nejsem. Chci, aby se jmenovala Nemesis.“

„Nemesis? N-E-M-E-S-I-S?“

„Ano.“

„Ale proč?“

„Na konci dvacátého století si pár vědců nějaký čas pohrávalo s myšlenkou o existenci sousední hvězdy Slunce. Nakonec z toho nic nebylo. Žádná sousední hvězda se nenašla, ale dali jí tehdy pracovní název 'Nemesis'. Chtěla bych vzdát čest oněm dávným myslitelům.“

„Nemesis? Nejmenovala se tak jedna řecká bohyně? Jedna z těch nesympatických?“

„Bohyně pomsty, spravedlivé odplaty a božího trestu. Slovo samo proniklo do jazyka spíše jako taková květnatost. Když jsem se na ně zeptala počítače, definoval je jako 'archaismus'.“

„A proč ji tehdy tak nazvali?“

„Mělo to co dělat s ohonem nějaké komety. Nemesis, jak se zdá, při svém oběhu kolem Slunce procházela jejím ohonem a způsobovala kosmický déšť, který každých dvacet šest milionů let zahubil velkou část života na Zemi.“

Pitt vypadal překvapeně. „Vážně?“

„Ne, vážně ne. Tahle hypotéza nevydržela, ale i tak ji chci pojmenovat Nemesis. A chci, abych v análech figurovala jako ten, kdo jí dal jméno.“

„To vám slibuji, Eugenie. Je to váš objev a jako takový vejde do našich záznamů. Až zbytek lidstva objeví Nemesis, dozví se, kdo ji objevil a jak k tomu došlo. Vaše hvězda, vaše Nemesis, bude první hvězdou, jinou než Slunce, jež bude svítit nad lidskou civilizací; a první vůbec, jež bude svítit nad lidskou civilizací, která vznikla někde jinde.“

Pitt ji pozoroval, jak odchází. Mohl být spokojený. Zapadne do řady. To, že ji nechal hvězdu pojmenovat, byl od něho mistrovský tah. Bezpochyby bude chtít vidět svou vlastní hvězdu. Bezpochyby ji bude přitahovat představa o vybudování logické, spořádané civilizace kolem její hvězdy, která se může stát kolébkou civilizace rozeseté po celé galaxii.

A potom, když už se vlastně měl oddávat blažené vidině zářivé budoucnosti, jím otřásl slabý závan nevysvětlitelného strachu, pocitu, který mu byl naprosto cizí.

Proč Nemesis? Proč ji napadlo dát jí jméno bohyně pomsty a boží spravedlnosti?

Byl málem ochoten věřit, že je to zlověstné znamení osudu.