Nemesis

65

Crile Fisher se snažil zakrýt rozrušení a zachovat si stejný klidný výraz, jaký měli na tváři ostatní.

Nevěděl, kde se v daném okamžiku nachází Tessa. Nemohla být daleko, protože Superluminal byl poměrně malý — ačkoli byl přeštípnutý vedví, takže někdo v jednom oddílu mohl být skrytý před zraky člověka v druhém oddílu.

Ostatní tři členové posádky byli pro Fisher a pouze jako tři páry rukou. Všichni měli své úkoly, které právě prováděli. Jediný Fisher neměl žádný, snad kromě toho, aby se ostatním nepletl pod nohy.

Téměř pokradmu se na ty tři (dva muži a jedna žena) podíval. Věděl, kdo jsou a už častokrát s nimi hovořil. Byli mladí. Nejstarší z nich byl Čao-Li Wu, třicet osm let, hyperspecialista. Potom Henry Jarlow, tomu bylo třicet pět a nakonec Merry Blankowitzová, nejmladší člen posádky, sedmadvacetiletá s ještě vlhkým razítkem na doktorském diplomu.

Wendelová, pětapadesátiletá, byla proti nim stařena, zato však byla vynálezcem, projektantem a polobohyní celého projektu.

To Fisher byl navíc. Příští narozeniny, které se blížily, mu mělo být padesát, a neměl žádnou profesionální průpravu. Z hlediska mládí či vědomostí neměl vlastně žádné právo být na palubě lodi.

Jenže kdysi pobýval na Rotoru. To mělo váhu. A Wendelová ho chtěla s sebou a to zapůsobilo ještě více. A totéž chtěl i Tanayama a Koropatský, a to bylo rozhodující.

Loď si beze spěchu razila cestu napříč vesmírem. Fisher to cítil, přestože tomu navenek nic nenasvědčovalo. Cítil to někde ve střevech, nějakými čidly — pokud tam nějaké měl. Zlostně si pomyslel: Já byl v kosmu déle než vy všichni dohromady, mnohem víckrát a na mnohem více lodích. Hned poznám, že téhle lodi chybí jakákoli 'plavnost', cítím to, jakmile se jí dotknu. Vy ne.

Superluminal musel postrádat 'plavnost'. Běžný pohon, který udržoval normální kosmická plavidla v pohybu napříč vakuem, byl na Superluminalu minimalizovaný. Musel být, protože většinu lodi zabíraly hyperprostorové motory.

Byl jako mořský pták nemotorně se kolébající po souši, která mu nebyla souzena.

Náhle se objevila Wendelová. Vlasy měla trochu rozcuchané a mírně se potila.

„Je všechno v pořádku, Tesso?“

„Ano, v naprostém.“ Opřela se o jeden z výklenků ve stěně (velmi užitečných, uváží-li se nevelká pseudogravitace, která se na lodi udržovala). „Žádné potíže.“

„Kdy přejdeme do hyperprostoru?“

„Za pár hodin. Musíme se nejdříve dostat na správné souřadnice, aby všechny okolní gravitační zdroje působily podle propočtů.“

„Abychom se přesně strefili?“

„Přesně tak.“

Fisher řekl: „To tedy znamená, že hyperprostorový let není zrovna praktický. Co když nevíš přesně, kde všechno je? Co když máš naspěch a nemáš čas zakalkulovat každé gravitační zakolísání?“

Wendelová s náhlým úsměvem vzhlédla k Fisherovi. „Nikdy ses na něco takového neptal. Proč teď?“

„Nikdy předtím jsem nebyl na skutečném hyperprostorovém letu. V nových podmínkách se tato otázka nabízí s větší naléhavostí, abys věděla.“

„Tato a další otázky se mi nabízely celé roky s tou nejvyšší možnou naléhavostí. Vítej v klubu.“

„Fajn, ale odpověz.“

„S radostí. Za prvé, existují zařízení, která měří celkovou gravitační intenzitu z jak skalárního, tak tenzorického hlediska v každém bodě prostoru, ať už je ti jeho okolí známé či nikoli. Výsledek sice není tak přesný, jako kdybys pečlivě změřil každičký gravitační zdroj a složil je dohromady, ale je postačující — když je čas vzácný. A jestli máš ještě víc naspěch a musíš stisknout hyperprostorové tlačítko, mám-li to tak říct, a vložit svůj osud do rukou štěstěny v naději, že gravitace nebude tak důležitá a nějaká ta chybička se ztratí, potom bude přechod doprovázený něčím, co se dá zhruba přirovnat k zakopnutí — jako když vejdeš do dveří a podrážkou zachytíš o práh. Můžeme-li se tomu vyhnout, fajn, ale pokud ne, neznamená to nutně konec. Přirozeně bychom byli rádi, aby první přechod proběhl co nejlépe, už jen pro náš duševní klid — když pro nic jiného.“

„A co když máš naspěch, myslíš si, že gravitace je zanedbatelná, a ona není?“

„Musíš doufat, že k něčemu takovému nedojde.“

„Hovořila jsi kdysi o napětí během přechodu z hyperprostoru. To znamená, že by se hned náš první přechod mohl ukázat osudným, přestože gravitace bude v normě.“

„Mohl by, ale pravděpodobnost osudné nehody během jednotlivého přechodu je nesmírně malá.“

„I když nebude osudná, může být nepříjemná, že?“

„Na to je těžká odpověď, protože to bude jen subjektivní názor. Pochop, že tu nedochází ke zrychlení. U hyperposilování se musí loď za pomoci nízkoenergetického hyperprostorového pole dopracovat k rychlosti světla a chvílemi ji i překročit. Účinnost je nízká, rychlosti a riziko vysoké a otevřeně ti řeknu, že nevím, k jakým nepříjemnostem může nebo nemůže dojít.

Při našem typu superluminálního přesunu, při použití vysoko-energetického hyperprostorového pole, probíhají přechody při normálních rychlostech. V jednom okamžiku můžeme letět rychlostí tisíc kilometrů za sekundu, a v dalším rychlostí tisíc milionů kilometrů za sekundu bez zrychlení. A protože k žádnému zrychlení nedochází, tak ho ani necítíme.“

„Jak nemůže k žádnému zrychlení docházet, když se během jediného okamžiku rychlost zvýší miliónkrát?“

„Protože přechod je matematickým ekvivalentem zrychlení. Ovšem na zrychlení tvé tělo reaguje a na přechod nikoli.“

„Ale jak to můžeš vědět?“

„Tak, že se z jednoho bodu hyperprostoru do druhého pošlou zvířata. Jsou v hyperprostoru jen zlomek mikrosekundy. Nás však zajímá pouze přechod mezi prostorem a hyperprostorem a k tomu, buď v jednom či druhém směru, dojde i při tom nejkratším možném přesunu hyperprostorem.“

„A vy jste vyslali zvířata?“

„Ovšem. Jakmile dosáhla bodu určení, sice nám zrovna nevykládala, jaké to tam bylo, ale byla tam a vypadala klidná a bez jediného škrábnutí. Bylo jasné, že je nepotkalo nic nepříjemného. Vyzkoušeli jsme to na celém tuctu nejrůznějších zvířat. Dokonce jsme to zkusili i na opicích, a všechny se vrátily v naprostém pořádku — kromě jednoho případu.“

„Á-ha. Té se stalo co?“

„Zvíře bylo mrtvé, zohavené k nepoznání, ale příčinou byla chyba v naprogramování. Nemělo to s přechodem nic společného. Něco podobného se může přihodit i nám. Pravděpodobné to není, ale může se to stát. Bylo by to totéž jako to zakopnutí o práh, kdy o něj zavadíš podpatkem, zakopneš, upadneš a zlomíš si přitom vaz. Takové věci se opravdu staly, ale aby se staly pokaždé, kdy překračujeme práh, to ne. Stačí?“

„Co mi zbývá,“ zamumlal chmurně Fisher. „Stačí.“

O dvě hodiny a dvacet sedm minut později přešla loď bezpečně do hyperprostoru, aniž by to kdokoli z posádky nějak pocítil, a tím se uskutečnil první superluminální let daleko přesahující rychlost světla.

K přechodu došlo, podle standardního pozemského času, patnáctého ledna roku 2237 v 21:20.