Nemesis

66

Ticho!

Marlene se ho nemohla nabažit — tím spíš, že ho mohla kdykoli přerušit. Sehnula se pro kamínek a hodila ho na skálu. Dopadl na zem, vydal tlumený zvuk, a zůstal ležet.

Z Kopule vyšla, na sobě jen tolik oblečení, kolik by si vzala na Rotoru, a tak se cítila naprosto uvolněně.

Vydala se rovnou k potůčku, aniž by cestou sledovala nějaké orientační body.

Poslední matčina slova zněla spíš jen jako chabá prosba. „Marlene, prosím tě, nezapomeň, že jsi slíbila, že zůstaneš na dohled Kopule.“

Krátce se usmála, ale nevěnovala tomu zvláštní pozornost. Možná zůstane na dohled a možná ne. Neměla v úmyslu nechat se nějakým způsobem omezovat, ať už musela pro udržení matčina klidu slíbit cokoli. Koneckonců měla s sebou vysílačku. Mohli ji kdykoli lokalizovat. Ona sama ji mohla použít k určení polohy vysílače v Kopuli.

Kdyby se jí něco stalo — kdyby upadla nebo si nějak ublížila — mohli by si pro ni přijít.

Kdyby ji zasáhl meteor — tak by ji zabil, co jiného. S tím by nemohl nikdo nic dělat, i kdyby byla na dohled Kopule. I přes znepokojivé pomyšlení na meteory se na Erythro cítila nádherně a nerušené. Na Rotoru byl neustále hluk. Kamkoli jste se pohnuli, vzduch se všude rozechvíval a otřásal a bombardoval zvukovými vlnami vaše utrápené uši. Na Zemi, s jejími osmi miliardami obyvatel, biliony živočichů, hromovými bouřemi a divokými přívaly vody z moře a oblohy, to muselo být ještě horší. Jednou se pokoušela poslouchat nahrávku nazvanou „Zvuky Země“, rvalo jí to uši a rychle toho nechala.

Zato zde, na Erythro, bylo tak nádherné ticho.

Marlene přišla k potůčku. Voda jí s tichým bubláním tekla u nohou. Zdvihla drsný kamínek a hodila jej do vody. Trochu to šplouchlo. Zvuky nebyly na Erythro zakázané, jenom se jimi šetřilo; byly to občasné ozdůbky, které měly za úkol ještě víc zkrášlovat všeobklopující ticho.

Dupla nohou do měkkého jílu na okraji potůčku. Uslyšela tlumené žuchnuti, noha zanechala nejasný obrys stopy. Sehnula se, nabrala do dlaní trochu vody a pokropila jí půdu pod sebou. Ta zvlhla a místy ztmavla — rudá na růžovém podkladě. Přidala ještě trochu vody a nakonec položila pravou botu na tmavé místo a přitlačila. Když nohu zdvihla, otisk byl hlubší.

Z koryta potůčku vyčnívalo několik kamenů. Přešla po nich na druhou stranu.

Šla dál, svižně si vykračovala, pohupovala přitom rukama a zhluboka se nadechovala. Moc dobře věděla, že procento kyslíku je tu poněkud menší než na Rotoru. Kdyby se rozběhla, rychle by se unavila a ani neměla chuť. Kdyby běžela, 'spotřebovala' by svůj svět rychleji.

Chtěla vidět všechno!

Ohlédla se.

Hrouda Kopule byla ještě stále vidět, zvláště bublina zastřešující astronomickou laboratoř. Rozezlilo ji to. Chtěla být tak daleko, aby se mohla otočit kolem dokola a spatřit jen obzor jako dokonalý — třeba nepravidelný — kruh, bez jakýchkoli známek lidské přítomnosti (kromě sebe).

(Neměla by zavolat Kopuli? Neměla by říct matce, že bude na chvilku z dohledu? Ne, jenom by se pohádaly. Mohli přijímat její signál. Podle něj poznají, jestli je naživu, tedy, jestli se pohybuje. Kdyby ji volali, tak je bude ignorovat, rozhodla se. Vážně! Musí ji nechat na pokoji.) Oči se pomalu přizpůsobovaly růžovému nádechu Nemesis a celého okolí. Nebyla to už jen růžová; byly to všechny její odstíny, dokonce i odstíny fialové a oranžové, v některých místech až žluté. Po čase se jejím zbystřeným smyslům začaly jevit jako docela nová paleta barev, stejně rozmanitá jako na Rotoru, ale více uklidňující.

Co by se stalo, kdyby se lidé na Erythro usídlili, zaplnili ji životem a postavili tu města? Zničili by ji? Anebo by se poučili ze Země a spravovali by tento panenský svět jinak, přetvořili ho v něco blízkého jejich nejtajnějším představám?

Jejich nejtajnějším představám?

To byl ten problém. Různí lidé mají různé představy a navzájem by se donekonečna přesvědčovali o své pravdě. Nebylo by lepší nechat Erythro prázdnou?

Bylo by to správné, když by ji lidé mohli používat? Marlene věděla, že ona Erythro opustit nechtěla. Těšilo ji být tu. Vlastně ani nevěděla proč, ale připadala si tu víc doma než kdy na Rotoru.

Byla to nějaká atavistická vzpomínka na Zemi? Měla snad v genech lásku k obrovskému, nezměrnému světu; takovému, které malé, umělé, otáčející se vesmírné městečko nemohlo nahradit? Bylo to vůbec možné? Země se od Erythro přece lišila snad vším, kromě velikosti. A jestli se Země udržela v jejích genech, proč by potom nebyla v genech každé lidské bytosti?

Musí na to existovat nějaké vysvětlení. Marlene potřásla hlavou, jako kdyby si ji chtěla pročistit, a začala se točit kolem dokola, jako by byla uprostřed samého nekonečna. Zvláštní, že jí Erythro nepřipadala pustá. Na Rotoru člověk viděl celé akry obilí a ovocných sadů, zelené a jantarové mlžné závoje, všechny ty pravidelně nepravidelné lidské obrazce. Avšak zde, na Erythro, člověk zahlédl pouze zvlněnou krajinu, promíchané kusy kamení všech velikostí, jakoby rozeseté ledabylou rukou obra — podivuhodné, zadumané, mlčenlivé vzory, sem tam protkané vodními stužkami, protékajícími kolem a mezi nimi. A vůbec žádný život, nepočítáte-li myriády drobounkých, bakterie připomínajících buněk, které díky energii z červeného světla Nemesis udržovaly v atmosféře kyslík.

Nemesis, jako každý rudý trpaslík, bude Erythro dál zásobovat energií dalších pár set miliard let, shromažďovat ji a dohlížet, aby Erythro a jejím mrňavým prokaryotům bylo po celou dobu teplo a příjemně. Dlouho potom, co vyhasne pozemské Slunce a další jasné hvězdy, které se narodily ještě později, vyhasnou také, bude Nemesis zářit stále stejně a Erythro se bude nezměněná otáčet kolem Megas a prokaryoti si budou žít a umírat také v podstatě beze změn.

Lidé neměli dozajista žádné právo do tohoto neměnícího se světa vtrhnout a změnit ho. Jenže kdyby na Erythro byla sama, co potrava — a společnost?

Mohla by se občas vracet do Kopule pro zásoby nebo aby si oživila potřebu vídat se s druhými lidmi, ale i tak by většinu svého času trávila sama s Erythro. Ale nenásledovali by ji další? Jak by jim v tom mohla zabránit? A s dalšími, ať už jakkoli nepočetnými, nepropadl by Ráj neodvratné zkáze? Nepropadá Ráj zkáze už tím, že do něj vstoupila ona sama — pouze ona?

„Ne!“ vykřikla. Vykřikla to hlasitě, v náhlém dychtivém popudu zjistit, zda dokáže neznámou atmosféru přinutit, aby jí její vlastní slova donesla k uším.

Uslyšela se, ale rovný terén neodrážel žádnou ozvěnu. Výkřik jen zazněl a okamžitě odezněl.

Znovu se otočila. Z Kopule už byl jen tenký stín na horizontu. Skoro nepostřehnutelný. Skoro. Přála si, aby nebyl vidět vůbec. Přála si nevidět nic než sebe a Erythro.

Zaslechla tichý povzdech větru a poznala, že nabírá rychlost. Nebyl dost silný, aby ho cítila, ani se neochladilo, ale ani to nebylo nepříjemné.

Bylo to jen tiché „Á-á-á-á-á“

Radostně ho napodobila: „Á-á-á-á-á.“

Marlene zvědavě zdvihla, zrak k obloze. Meteorologové předpověděli na ten den jasno. Bylo možné, aby na Erythro začala nějaké nepředvídaná a nenadálá bouře? Že by se zdvihl vítr a začal nepříjemně foukat? Že by po obloze táhla mračna a rozpršelo se dřív, než by se stačila vrátit do Kopule?

Hloupost, stejná hloupost jako to s těmi meteory. Samozřejmě, že na Erythro pršelo, ale teď měla nad hlavou jen pár růžových chomáčků, které se líně vlekly po temném a čistém nebi. Nevypadalo to, že se schyluje k bouřce.

„Á-á-á-á-á,“ zašeptal vítr. „Á-á-á-á-á eí-í-í-í.“

Dvojitý zvuk, Marlene se zamračila. Co to mohlo způsobit? Určitě ne jen vítr. To by musel vát přes nějakou překážku, aby tak kvílel. A žádná překážka v dohledu nebyla.

„Á-á-á-á-á eí-í-í-í áh-h-h-h.“

Tentokrát to byl trojitý zvuk, s důrazem na druhém zakvílení.

Marlene se nechápavě rozhlédla kolem dokola. Nedalo se určit, odkud to přicházelo. Aby něco mohlo takový zvuk vydávat, muselo to vibrovat, ale ona nic neviděla, necítila.

Erythro vypadala prázdná a mlčenlivá. Ta žádné zvuky vydávat nemohla.

„Á-á-á-á-á eí-í-í-í áh-h-h-h.“

Zase. Jasněji než předtím. Jako by se jí to ozvalo v hlavě a při té myšlence se jí málem zastavilo srdce a zachvěla se. Cítila, jak jí na rukou naskakuje husí kůže; nemusela si to ověřovat.

S hlavou nemůže být nic v nepořádku! Nic!

Čekala, až se to znovu ozve. A ozvalo se. Hlasitěji. Ještě jasněji. Najednou se v tom ozval důraznější tón, jako kdyby si to někdo nacvičoval a postupně se zlepšoval.

Nacvičoval? Nacvičoval co?

Proti své vůli, docela proti své vůli, ji napadlo: jako kdyby se někdo, kdo neumí artikulovat souhlásky, pokoušel vyslovit její jméno.

A jako by to byl signál, nebo jako by její myšlenky uvolnily další bariéru, nebo jí snad zostřily představivost, uslyšela –

„Má-á-á leí-í-í n-á-á.“

Automaticky, aniž by si to uvědomovala, zdvihla ruce a zakryla si uši.

Marlene, pomyslela si — v duchu.

Nato se ozvalo napodobující: „Máár-leí-ná.“

A potom znova, už jakoby lehce, jakoby přirozeně. „Marlene.“

Zachvěla se. Poznala ten hlas. Byl to Aurinel, Aurinel z Rotoru, kterého neviděla od toho dne, kdy mu na Rotoru řekla, že Zemi čeká zkáza. Od té doby si na něj málem nevzpomněla — a pokud ano, tak vždycky s bolestí.

Proč slyšela jeho hlas tam, kde nebyl — či vlastně jakýkoli hlas tam, kde neměl být žádný?

„Marlene.“

Kapitulovala. Byla to erythrejská Nákaza, o které si byla tak jistá, že se jí netýká.

Jako smyslů zbavená se rozběhla směrem ke Kopuli, aniž rozvážila, kterým směrem leží.

Že přitom křičela, nevěděla.

67

Dovnitř ji dovedli. Zaregistrovali její náhlý, uspěchaný návrat. Dva strážci v E-oblecích jí okamžitě vyrazili naproti a uslyšeli její křik.

Ten však ustal dřív, než se k ní dostali. Zpomalila a nakonec se i zastavila; ještě než si jich stačila všimnout.

Když stáli u ní, klidně se na ně podívala a ohromila je otázkou: „Co se děje?“

Ani jeden jí neodpověděl. Nějaká ruka se natáhla po jejím lokti a ona podrážděně ucukla.

„Nedotýkejte se mě,“ řekla. „Půjdu s vámi do Kopule, jestli vám jde o tohle, ale chodit umím sama.“

A bez řečí se vrátila s nimi. Naprosto se ovládala.

68

Eugenie Insignová, ústa vyschlá a rty bledé, se snažila zakrýt zděšení. „Co se stalo, Marlene?“

Marlene odvětila, temné oči rozšířené a nevyzpytatelné: „Nic. Vůbec nic.“

„Tohle mi neříkej. Utíkala jsi a křičela.“

„Chvilku možná, ale jenom chvilku. Víš, bylo tam ticho. Takové ticho, že jsem měla po nějaké době pocit, že jsem ohluchla. Nic než ticho, chápeš? Tak jsem začala dupat nohama a potom utíkat, jen abych uslyšela nějaký hluk, a taky křičet —“

„Jenom proto, aby ses slyšela?“ zamračila se Insignová.

„Ano, mami.“

„Jestli si myslíš, že ti tohle uvěřím, tak se pleteš. Výkřiky, které jsme zachytili, nebylo žádné křičení naschvál kvůli rámusu. Byly to výkřiky hrůzy. Něco tě vyděsilo.“

„Vždyť ti to říkám. Ticho. Strach z hluchoty.“

Insignová se obrátila k D'Aubissonové. „Doktorko, je možné, že když nic, ale vůbec nic neslyšíte, a přitom jste zvyklá neustále něco slyšet, tak si vaše uši mohou vsugerovat, že něco slyší, aby se mohly cítit užitečné?“

D'Aubissonová se přinutila k mdlému úsměvu. „To je barvitý způsob, jak to podat, ovšem je pravdou, že absence počitků může vyústit v halucinace.“

„Právě to mě asi tak rozrušilo. Ale potom, co jsem uslyšela vlastní hlas a vlastní kroky, jsem se uklidnila. Zeptejte se těch dvou strážců, kteří pro mě přišli. Byla jsem naprosto klidná, když ke mně přišli, a bez řečí jsem je následovala do Kopule. Zeptej se jich, strýčku Sievere.“

Genarr přikývl. „Už mi to řekli. A navíc jsme to sami viděli. Takže — to by bylo všechno.“

„Tak to tedy ne,“ ohradila se Insignová, tvář bílou — strachem a zlostí. „Víckrát už ven nejde. Experiment skončil.“

„Ne, mami,“ protestovala rozhořčeně Marlene.

D'Aubissonová zvýšila hlas, jako by chtěla předejít zlostné výměně názorů mezi matkou a dcerou. „Experiment neskončil, doktorko Insignová. Jestli ještě půjde ven nebo ne, je vedlejší. Nejprve se musíme vypořádat s důsledky toho, co se stalo.“

„Co tím myslíte?“

„To, že je sice pěkné povídat si tu o neexistujících hlasech, protože ucho není zvyklé na ticho, ale zajisté další příčinou vysvětlující neexistující hlasy je počátek určité mentální nestability.“

Insignová vypadala zděšeně.

Marlene se nahlas zeptala: „Myslíte tím erythrejskou Nákazu?“

„Přímo ne, Marlene,“ odpověděla D'Aubissonová. „Na to nemáme žádné důkazy, pouze dohady. Takže potřebujeme další mozkový snímek. Je to pro tvé vlastní dobro.“

„Ne,“ odmítla Marlene.

„Neříkej ne,“ přesvědčovala ji D'Aubissonová. „Je to nutnost. Nemáme na vybranou. Je to něco, co prostě musíme udělat.“

Marlene se zpod svých temných a přemýšlivých očí na D'Aubissonovou zadívala: „Vy doufáte, že mám Nákazu. Vy chcete, abych měla Nákazu.“

D'Aubissonová ztuhla a zareagovala nakřáplým hlasem: „To je směšné. Jak se opovažuješ něco takového vůbec říct?“

Ale teď už to byl Genarr, kdo se D'Aubissonové vpíjel do očí. „Ranay, tuhle Marleninu vlastnost jsme už spolu probírali a jestli říká, že chceš, aby měla Nákazu, tak ses musela nějak prozradit. Tedy, pokud to Marlene myslí vážně a neříká to ze strachu nebo ze vzteku.“

„Myslím to vážně,“ ujistila ho Marlene. „Div že se tím nadějným očekáváním nezalkla.“

„Ranay?“ opáčil Genarr o poznání chladněji. „Je to tak?“

„Chápu, co má to děvče na mysli:“ řekla D'Aubissonová se zamračeným pohledem. „Už léta jsem nestudovala čerstvý případ pokročilé Nákazy. V době, kdy to bylo možné, kdy byla Kopule právě založená, ještě nevybavená, jsem v podstatě neměla vhodné prostředky na její studium. Z profesionální stránky bych velmi ráda uvítala možnost podrobného studia Nákazy moderní přístrojovou technikou, abych mohla, možná, odhalit její přesný původ, způsob léčby a prevenci. To je příčina vzrušení, to ano. Profesionální vzrušení — to je to, co si tato mladá dáma, která nedokáže číst myšlenky, vykládá jako radostné vzrušení. Není to tak jednoduché.“

„Jednoduché to možná není,“ řekla Marlene, „ale zlovolné ano. V tom se nemýlím.“

„V tom se mýlíš. Snímek se musí udělat a také se udělá.“

„Neudělá,“ skoro ječela Marlene. „Musela byste to udělat násilím anebo mě nadopovat a to by snímek znehodnotilo.“

Insignová třesoucím se hlasem pronesla: „Proti její vůli se jí nebude nic dělat.“

„Tohle je něco, co jde zcela mimo její vůli nebo nevůli —“ začala D'Aubissonová, načež zavrávorala a popadla se za břicho.

Genarr bez rozmýšlení řekl: „Co se děje?“

Potom, aniž by vyčkal na odpověď, nechal Insignovou, aby D'Aubissonovou dovedla k nejbližší pohovce a přiměla ji si lehnout, otočil se k Marlene a chvatně pronesl: „Marlene, dej si udělat ten test.“

„Nechci. Řekne, že mám Nákazu.“

„Neřekne, to ti zaručuji. Pokud ji opravdu nemáš, tak ne.“

„Nemám.“

„Já vím, že ne, a mozkový snímek to potvrdí. Důvěřuj mi, Marlene. Prosím.“

Marlene se podívala z Genarra na D'Aubissonovou a zase zpátky. „A budu moci jít zase ven?“

„Samozřejmě. Kdy jen budeš chtít. Pokud jsi v pořádku — a ty jsi si jistá, že v pořádku jsi, ne?“

„Naprosto.“

„Potom to mozkový snímek jenom potvrdí.“

„Ano, ale ona mi zakáže jít znova ven.“

„Kdo? Tvá matka?“

„A doktorka.“

„Ne, neodváží se tě zastavit. Teď mi jen řekni, že si necháš udělat mozkový snímek.“

„Tak dobře. Ať je po jejím.“

Ranay D'Aubissonová se s námahou postavila.

69

D'Aubissonová si prohlížela počítačovou analýzu Marlenina mozkového snímku, zatímco ji Siever Genarr pozoroval. „Pozoruhodné,“ zabručela.

„To už víme,“ řekl Genarr. „Je to pozoruhodná mladá žena. Jde o to, jestli došlo ke změnám?“

„K žádným,“ odpověděla D'Aubissonová.

„Zní to, jako byste byla zklamaná.“

„Nezačínejte s tím znovu, veliteli. Jisté profesionální zklamání tu je. Ráda bych studovala podmínky.“

„Jak se cítíte?“

„Vždyť jsem vám řekla —“

„Myslím fyzicky. To vaše včerejší zhroucení bylo trochu zvláštní.“

„To nebylo zhroucení. To bylo z nervového vypětí. Nestává se mi často, aby mě někdo obviňoval, že si přeji něčí vážné nemocnění — a aby tomu ostatní skutečně věřili.“

„Co to bylo? Záchvat nechutenství?“

„Možná. V každém případě bolesti v krajině břišní. A mdloby.“

„Stává se vám to často, Ranay?“

„Ne, nestává,“ odsekla. „Ani z neprofesionálního chování mě často neobviňují.“

„Prostě je to vznětlivé děvče. Proč si to tak berete?“

„Nemohli bychom změnit téma? Nejsou tu žádné změny mozkové struktury. Pokud byla normální předtím, je normální i teď.“

„V tom případě nebudete z profesionální stránky nic namítat proti tomu, aby mohla pokračovat v průzkumu Erythro, že?“

„Jelikož se jí zjevně nic nestalo, nemám důvod jí v tom bránit.“

„Jste ochotná jít v té věci dál a poslat ji ven sama?“

Postoj D'Aubissonové nabyl na nevraživosti. „Víte, že jsem byla navštívit komisaře Pitta.“ Neznělo to jako otázka.

„Ano, vím,“ odvětil Genarr tiše.

„Požádal mě, abych se ujala vedení nového projektu zaměřeného na studium erythrejské Nákazy. Na toto studium budou uvolněny značné prostředky.“

„Myslím, že je to dobrý nápad a že vy jste bezpochyby vhodný člověk k vedení takového projektu.“

„Děkuji vám. Nicméně mě nejmenoval velitelem místo vás, takže to je, veliteli, na vás, jestli dovolíte, aby Marlene Fisherová mohla chodit ven na povrch Erythro. Já osobně se omezím na provedení jejího mozkového snímku, objeví-li se u ní nějaké známky nenormálnosti.“

„Hodlám Marlene udělit neomezené povolení k průzkumu Erythro, kdy si to jen bude přát. Mohu v tomto bodě počítat s vaší spoluprací?“

„Protože máte moji lékařskou zprávu, že nemá Nákazu, nebudu vám v tom v nejmenším bránit, ovšem příslušný příkaz budete muset vydat vy sám. Má-li být něco řečeno písemně, budete to muset podepsat sám.“

„Ale nepokusíte se mě zastavit.“

„Nemám k tomu důvod.“

70

Bylo po obědě a někde hrála pomalá hudba. Siever Genarr, když znepokojené Eugenii Insignové všechno podrobně vylíčil, nakonec řekl:

„Slova jsou z úst Ranay D'Aubissonové, ale význam, to, co se za nimi skrývá, pochází od Januse Pitta.“

Insignin znepokojený výraz se ještě více prohloubil: „Opravdu si to myslíš?“

„Ano, myslím — a ty bys měla také. Myslím, že znáš Januse lip než já. Je to vážné. Ranay je kompetentní lékařka, velmi inteligentní a je i dobrý člověk, jenže je ambiciózní — stejně jako jsme tím či oním způsobem my všichni — a tak se dá zneužít. Ve skutečnosti chce vejít do historie jako někdo, kdo zvítězil nad erythrejskou Nákazou.“

„A proto by byla ochotná riskovat život Marlene?“

„Ochotná ve smyslu, že by to chtěla nebo že by po tom toužila, to ne, ale ochotná ve smyslu — prostě když to jinak nepůjde.“

„Ale musí přece existovat nějaký jiný způsob. Poslat Marlene do nebezpečí jako nějakého pokusného králíka, to je zrůdnost.“

„Ne z jejího pohledu a zcela jistě ne z Pittova pohledu. Ztráta jedné duše stojí za záchranu světa, když by ho učinila pro miliony lidí obyvatelným. Je to tvrdý způsob, jak na to pohlížet, ale budoucí generace mohou z Ranay udělat hrdinku právě za tu tvrdost a souhlasit s ní v tom, že jedna duše stála za záchranu tisíců.“

„Ano, pokud to nejsou jejich duše.“

„Samozřejmě. Po celou historii byli lidé odhodláni přinášet oběti na úkor jiných. Jak by to jistě udělal i Pitt. Nebo se mnou nesouhlasíš?“

„Co se týče Pitta, ano,“ přitakala rezolutně Insignová. „Když si pomyslím, že jsem s ním celá ta léta pracovala.“

„Takže dobře víš, že by na to pohlížel ve velmi moralistických souvislostech. 'Co nejvíce dobra pro co nejvíce lidí, řekl by. Ranay přiznává, že s ním během své poslední návštěvy Rotoru mluvila a já dám krk na to, že právě tohle jí, ať už těmi nebo jinými slovy, řekl.“

„Co by asi řekl,“ pronesla hořce Insignová, „kdyby Marlene vlivu Nákazy podlehla — zatímco problém Nákazy by zůstal nevyřešený? Co by řekl, kdyby se život mé dcery zbytečně zredukoval na bezduché živoření? A co by řekla doktorka D'Aubissonová?“

„Ta by z toho byla nešťastná. Tím jsem si jistý.“

„Protože by se jí nedostalo ocenění za objevení protiléku?“

„Ovšem, ale také kvůli Marlene — dokonce se odvážím tvrdit, že by se cítila vinna. Ona není netvor. A co se týče Pitta —“

„Ten je netvor.“

„Ani to bych netvrdil, ale má omezené vidění. Vidí jen své plány o budoucnosti Rotoru. Kdyby se stalo něco neblahého, tedy z našeho pohledu, nepochybně by si to zdůvodnil tak, že Marlene by tak či tak představovala překážku těmto plánům, a že se to všechno vlastně stalo pro dobro Rotoru. Nezatížilo by mu to příliš svědomí.“

Insignová slabě zavrtěla hlavou. „Přála bych si, abychom se mýlili a podezřívali Pitta a D'Aubissonovou zbytečně.“

„Já bych si to přál také, ale raději se spolehnu na Marlene a její interpretaci mluvy těla. Tvrdí, že Ranay byla šťastná při představě, že by měla možnost studovat Nákazu a já dávám přednost jejímu názoru.“

„D'Aubissonová říkala, že byla šťastná z profesionálních důvodů,“ upřesnila Insignová. „To, svým způsobem, dokážu pochopit, jsem koneckonců také vědec.“

„Jistěže jsi,“ řekl Genarr a usmál se. „Odhodlala ses opustit sluneční soustavu a vydat se neznámou cestou napříč světelnými roky. abys získala nové astronomické poznatky, přestože jsi věděla, že to může znamenat zánik všech obyvatel Rotoru.“

„To mi připadalo velice nepravděpodobné.“

„Dostatečně nepravděpodobné, abys riskovala život ročního dítěte? Mohlas ho nechat u manžela a zajistit mu tím bezpečí, přestože by to znamenalo, že už ho více nespatříš. Namísto toho jsi dala jeho život v sázku, ani ne tak pro dobro Rotoru, jako pro svoje vlastní.“

„Přestaň, Sievere. Jsi bezcitný.“

„Pouze se snažím ukázat ti, že při troše důvtipu se dá téměř na všechno pohlížet ze dvou naprosto rozdílných hledisek. Ano, D'Aubissonová to nazývá profesionální radostí z možnosti studovat jistou nemoc, ale Marlene to nazývá doktorčinou zlovolností a já znovu dávám přednost Marlenině výkladu.“

„To ovšem znamená,“ svěsila Insignová koutky úst, „že chce Marlene dostat znovu na povrch Erythro.“

„Řekl bych, že ano, ale je dostatečně opatrná, aby trvala na tom, abych příkaz vydal já, a dokonce doporučuje, abych to udělal písemně. Chce se ujistit, že to budu já, a ne ona, kdo ponese zodpovědnost, když to nevyjde. Začíná uvažovat jako Pitt. Náš přítel Janus je nakažlivý.“

„V tom případě ji nesmíš poslat ven, Sievere. Proč bychom měli hrát Pittovi do karet?“

„Právě naopak, Eugenie. Vůbec to není tak jednoduché. My ji musíme poslat ven.“

„Cože?“

„Nemáme na výběr, Eugenie. Bez ohledu na nebezpečí. Teď už totiž vím, že jsi měla pravdu, když jsi mi tvrdila, že na planetě existuje nějaká všeprostupná forma života, která na nás může určitým způsobem působit. Poukázala jsi na to, že právě to se stalo se mnou, s tebou, se strážcem, a to pokaždé, když Marlene někdo nějak oponoval. A teď jsem to viděl na vlastní oči u Ranay. Když se Ranay pokoušela na Marlene vynutit mozkový snímek, zhroutila se. Když jsem Marlene přesvědčil, aby s mozkovým snímkem souhlasila, Ranay se okamžitě ulevilo.“

„Tak vidíš sám, Sievere. Jestli je na planetě nějaká zlovolná životní forma —“

„Tak počkat, Eugenie. Neřekl jsem zlovolná. I kdyby tato životní forma, ať už to je cokoli, způsobila Nákazu, jak tvrdíš, tak ta přece ustala. Ty jsi říkala, že to bylo proto, že jsme se napohled spokojili s životem v Kopuli, jenže kdyby ta životní forma byla opravdu zlovolná, tak by nás vyhladila docela a nespokojila se s něčím, co mi připadá jako civilizovaný kompromis.“

„Nepovažuji za rozumné pokoušet se pochopit jednání zcela neznámé životní formy a odvozovat z něj její emoce nebo úmysly. To, co si myslí, může snadno zcela překračovat naše chápání.“

„Souhlasím, Eugenie, ale Marlene neubližuje. Všechno, co dosud udělala, mělo za cíl Marlene ochránit, zabránit rušivým vlivům.“

„Když je to tak,“ namítla Insignová, „proč se potom vyděsila, proč se s křikem rozběhla ke Kopuli? Té její povídačce o tom, že ji vystrašilo ticho a že se jen pokoušela způsobit nějaký hluk, aby ho přerušila, neuvěřím ani za tisíc let.“

„Tomu se dá opravdu jen těžko uvěřit. Jenže jde o to, jak rychle její panika pominula. Než se k ní její 'rádobyzachránci' dostali, působila naprosto normálním dojmem. Já bych hádal, že ta životní forma udělala něco, co Marlene poděsilo — řekl bych, že stejně jako my nedokážeme pochopit její emoce, nedokáže ona pochopit naše — ale když viděla, co způsobila, bez meškání ji uklidnila. To by vysvětlovalo, co se stalo a znovu demonstrovalo povahu oné životní formy.“

Insignová se mračila. „S tebou je ten problém, Sievere, že máš nutkání vidět v každém — a ve všem — něco dobrého. Na tvůj úsudek se nedá spoléhat.“

„Dá nebo nedá, sama zjistíš, že se Marlene nemůžeme nijak postavit. Cokoli se rozhodne udělat, to taky uskuteční, a ti, co se jí postaví, skončí hekající bolestí nebo rovnou v bezvědomí.“

„Ale co je to za životní formu?“

„Nevím, Eugenie.“

„Nejvíc ze všeho mi teď nahání hrůzu otázka: Co zamýšlí s Marlene?“

Genarr zavrtěl hlavou. „Nevím, Eugenie.“ Bezmocně si hleděli do očí.