Nemesis

29

Od Odchodu uběhlo pět let. Crile Fisher tomu mohl jen stěží uvěřit, zdálo se to tak dávno, tak nekonečně dávno. Rotor nebyl jeho minulostí, ale životem cizího člověka, na který nešlo pohlížet jinak než se vzrůstajícími pochybami. Opravdu tam žil? Opravdu měl ženu?

Jen na dceru si pamatoval jasně, ale i vzpomínka na ni byla poněkud zmatená, protože se mu občas zdávalo, že si ji pamatuje jako dospívající dívku.

Ovšem, nesměl zapomínat na to, že poslední tři roky jeho života, od chvíle, kdy Země objevila Sousední hvězdu, proběhly v horečnatém tempu. Pobýval mezitím na sedmi různých koloniích.

Na všech bydleli kolonisté stejné pleti jako on, kteří hovořili víceméně stejným jazykem a sdíleli s ním víceméně stejné kulturní zázemí. (V tom spočívala výhoda pozemské rozmanitosti. Země si mohla opatřit agenta podobného vzhledem i kulturním zázemím populaci kterékoli kolonie.)

Jistě, existovala jistá hranice 'zapadnutí do určité kolonie. Mohl se snažit jak chtěl ztotožnit se s obyvatelstvem vzhledově, vždycky mu ale zůstal odlišný přízvuk, nedokázal se pohybovat tak přirozeně ve změněných gravitačních podmínkách, nedokázal tak klouzat v nízké gravitaci. Na každé kolonii, kterou navštívil, ho prozrazovaly desítky drobností. Vždycky se od něj malinko odtáhli, přestože se pokaždé podrobil karanténě a lékařskému vyšetření, aby vůbec mohl na kolonii vstoupit.

Jistě, pobyl na každé kolonii jen několik dnů či týdnů. Nikdy se po něm nevyžadovalo, aby někde zůstával tak permanentně, nebo aby si založil rodinu, jak tomu bylo v případě Rotoru. Rotor měl tehdy ovšem hyperposilování a Země od té doby pátrala už po něčem specifičtějším, alespoň ho posílali na mise tohoto druhu.

Byl zpátky tři měsíce. O žádném novém úkolu nebylo slechu a on ani po žádném netoužil. Měl už dost neustálého přivykání si novému prostředí, na svou ponižující odlišnost, na hraní si na turistu.

A teď tu stál Garand Wyler, starý kamarád a kolega, jenž se právě vrátil z jedné kolonie a hleděl na něj unavenýma očima. Temná kůže jeho ruky se zaleskla ve světle, jak si na chvíli přiložil rukáv k nosu a potom nechal paži klesnout.

Fisher se pousmál. To gesto dobře znal. Každá kolonie měla své vlastní charakteristické aroma, jež záviselo na plodinách, které se na ní pěstovaly, koření, které se na ní používalo, parfémech, složení průmyslu a typech používaných olejů. Člověk si toho zanedlouho ani nevšiml, ale po návratu na Zemi bylo aroma, jež na vás ulpělo, snadno postřehnutelné. Člověk se mohl vykoupat a vyprat své oblečení tak, že si toho ostatní nevšimli, ale on sám ho cítit nepřestal.

„Vítej doma,“ řekl Fisher. „Jak vypadají tvoje kolonie?“

„Jako vždycky — hrůza. Starý Tanayama má pravdu. Čeho se všechny kolonie obávají a co nejvíc nenávidí, je různorodost. Nepřejí si rozdílnosti ve vzhledu, vkusu, zvycích, v životě. Zajímá je jen vlastní uniformita a vším ostatním pohrdají.“

„Máš pravdu. Je to mrzuté.“

„To je tedy velmi mírně a velmi nepřiléhavě řečeno. 'Mrzuté. 'Ach, zašpinil jsem ubrus. To je mrzuté. 'Probůh, rozvázala se mi tkanička. To je mrzuté. Tady jde o lidstvo, člověče. O dlouho trvající lidský zápas, jak najít způsob spolužití pro všechny kultury, pro všechny rasy. Ještě to není dokonalé, ale srovnej to s tím, jak to tu vypadalo ještě před sto lety — nebe a dudy. A pak, když se konečně dostaneme do vesmíru, to všechno hodíme za hlavu a vrátíme se přímo do temného středověku. A tobě se to zdá 'mrzuté. Opravdu přiléhavá reakce na tak obrovskou tragédii.“

„Souhlasím,“ řekl Fisher, „ale dokud mi neřekneš konkrétně, co s tím můžu udělat, co pomůže jakkoli výmluvné pranýřování? Byl jsi na Akrumě, že jo?“

„Jo,“ řekl Wyler.

„Vědí o Sousední hvězdě?“

„Bezpochyby. Pokud vím, vědí o tom už všechny kolonie.“

„Byli znepokojeni?“

„Ani v nejmenším. Proč taky? Mají na to tisíce let. Dlouho předtím, než se Sousední hvězda přiblíží a bude-li vůbec nebezpečná, což není tak stoprocentně jisté, vždyť víš, můžou se prostě sebrat a odletět. Všechny kolonie se můžou sebrat a odletět. Rotor je jejich vzor a sami jen čekají na to, až budou moci vypadnout.“ Wyler se mračil, hlas měl zahořklý.

„Odejdou všichni a my tu zůstaneme trčet,“ pokračoval. „Jak máme postavit dostatek kolonií pro osm miliard lidí a dostat je všechny odtud pryč?“

„Mluvíš přesně jako Tanayama. Co nám pomůže, když se je vydáme pronásledovat, abychom je za to potrestali nebo dokonce zničili? Stejně tu pořád budeme trčet. Kdyby tu všichni jako poslušné dětičky zůstali s námi, abychom společně přivítali Sousední hvězdu, v čem by nám to pomohlo?“

„Jak můžeš být tak netečný, Crile? Tanayamou lomcuje hněv a já jsem na jeho straně. Je tak vzteklý, že by roztrhl galaxii vejpůl, jen abychom měli vlastní hyperposilování. Potřebuje ho, abychom mohli dohnat Rotor a vyhodit ho do vzduchoprázdna. Hyperposilování budeme ale potřebovat i tak — abychom ze Země dostali co nejvíc lidí, když se ukáže, že nás k tomu Sousední hvězda donutí. Takže to, co Tanayama dělá, je správné, i když to dělá z nesprávných pohnutek.“

„Představ si, že máme hyperposilování a potom zjistíme, že máme čas a prostředky na evakuaci jen jedné miliardy lidí. Která miliarda to bude? A co se stane, když ti, kteří o tom budou rozhodovat, začnou zachraňovat 'své lidi?“

Wyler zavrčel: „Na to raději ani nemyslet.“

„Správně,“ souhlasil Fisher. „Buďme rádi, že než to všechno vůbec začne, bude už dávno po nás.“

„Co se toho týče,“ Wyler najednou ztlumil hlas. „První kroky už byly možná učiněny. Mám podezření, že už máme hyperposilování. nebo ho budeme mít co nevidět.“

Fisherův výraz vyjadřoval hluboký cynismus. „K čemuž tě vede co? Sny? Intuice?“

„Ne. Znám holku, jejíž sestra zná někoho ze starochových lidí. Stačí?“

„Ovšem, že ne. Musel bys mi prozradit trochu víc než jen tohle.“

„To bohužel nemůžu. Hele, Crile, jsem přece tvůj přítel. Víš, že jsem ti pomohl získat zpátky tvé postavení v Úřadu.“

Crile přikývl. „Vím. A cením si toho. Čas od času jsem se ti to snažil odpovídajícím způsobem vrátit.“

„To je pravda a já si toho taky cením. Chci ti teď říct něco, co ber jako velmi důvěrnou informaci, která, myslím, může být pro tebe užitečná a důležitá. Jsi připravený ji vyslechnout a nechat si ji pro sebe?“

„Jako vždycky.“

„Tak tedy — asi víš, co jsme vlastně celou tu dobu dělali.“

„Jistě,“ řekl Fisher. Byla to zbytečná, řečnická otázka, která nevyžadovala odpověď.

Agenti Úřadu se už pět let (samotný Fisher tři roky) prohrabávali skládkami informačního smetí kolonií. Mrchožroutství.

Stejně jako Země, pracovaly všechny kolonie na vlastním hyperposilování. Už od té doby, co se přeslechlo, že ho Rotor vyvinul, a zcela určitě od té doby, kdy to potvrdil tím, že opustil sluneční soustavu.

Většina kolonií, možná všechny, podle všeho získala nějaké útržky informací o tom, co Rotor vyvinul. Kdyby dodržovali Dohodu o výměně vědeckých informací a poskládali všechny tyto útržky dohromady, znamenalo by to funkční hyperposilování pro všechny. To bylo však v tomto konkrétním případě jen zbožné přání. Kdoví, jaké užitečné vedlejší poznatky s sebou nová technologie přinese. Žádná kolonie se nechtěla vzdát naděje, že se to podaří právě jí a získá tak důležitý náskok, ať už v kterékoli oblasti, před ostatními. A tak si každá schovávala to, co měla — pokud vůbec něco měla — a žádná z nich neměla dost.

Samotná Země, se svým hojně rozvětveným Pozemským ministerstvem bezpečnosti čenichala, bez rozdílu po všech koloniích. Země lovila ryby, a Fisher — jak příhodné — byl jedním z jejích rybářů.

Wyler zvolna pokračoval: „Poskládali jsme všechno co máme dohromady a myslím, že to stačí na to, abychom sestrojili hyperposilovaný pohon. Taky si myslím, že se vydáme k Sousední hvězdě. Nechtěl bys být na palubě, až k tomu výletu dojde?“

„Proč bych tam měl chtít být? Jestli k takovému výletu vůbec dojde, o čemž pochybuji.“

„Já jsem si celkem jistý, že k němu dojde. Nemůžu ti prozradit svůj zdroj, ale je spolehlivý, dej na má slova. A co se tebe týče, určitě se ho budeš chtít zúčastnit. Mohl bys možná znovu spatřit svoji ženu. A když ne ji — tak své dítě.“

Fisher se nepokojně zavrtěl. Připadalo mu, že strávil polovinu svého současného života tím, že se na ty oči pokoušel zapomenout. Marlene teď bude šest let a bude mluvit stejně tiše a rozvážně — jako Roseanne. Vidět skrz lidi — jako Roseanne.

„Vykládáš nesmysly, Garande,“ řekl. „I kdyby se takový let uskutečnil, proč by mě na něj pouštěli. Poslali by odborníky z té či oné oblasti. Krom toho, jestli existuje někdo, koho bude staroch držet od všeho dál, tak jsem to já. Možná dovolil, abych se vrátil do Úřadu a přidělil mi práci, ale víš sám, jaký je jeho postoj k neúspěchu. A můj pobyt na Rotoru nic jiného nepřinesl.“

„Ano, ale právě o to jde. Právě to z tebe dělá odborníka. Jestli chce pronásledovat Rotor, jak by si mohl dovolit vyčlenit z výpravy Pozemšťana, který žil na Rotoru čtyři roky? Kdo zná Rotor lépe a kdo může vědět lépe, jak se s nimi vypořádat? Požádej ho o rozhovor a tohle mu zdůrazni, ale pamatuj — nemáš vědět o tom, že máme hyperposilování. Mluv pouze o eventualitách, v podmiňovacím způsobu. A v žádném případě mě do toho netahej. Já o tom taky nemám vědět.“

Fisherovo čelo se zbrázdilo usilovným přemýšlením. Bylo to možné? Neodvažoval se doufat.

30

Den nato, zatímco Fisher stále uvažoval, má-li to risknout a požádat Tanayamu o rozhovor, padlo rozhodnutí za něj. Dostal předvolání.

Ředitel zřídkakdy předvolával obyčejného agenta. Na to měl dostatek náměstků, aby se na nich vyřádili. Pokud staroch sám agenta předvolal, tak to pro něj skoro nikdy nevěstilo nic dobrého. A tak se Crile Fisher s pochmurnou odevzdaností připravil na úlohu inspektora vyslaného do závodu na výrobu umělých hnojiv.

Tanayama na něj vzhlédl od stolu. Fisher ho za ty tři roky, co uběhly od objevení Sousední hvězdy, viděl jen zřídka a vždycky krátce. Zdál se mu stále stejný. Malinký a scvrklý už byl tak dlouho, že nějaká další fyzická změna, jak se zdálo, nepřicházela v úvahu. Stejně tak neubylo jeho očím nic na pichlavosti a úšklebku usazenému na rtech na sžíravosti. Možná měl na sobě dokonce i tytéž šaty jako před třemi lety. Nedalo se to poznat.

Ale přestože i strohý hlas zůstal beze změny, překvapil ho jeho tón. Staroch ho očividně, navzdory astronomické nepravděpodobnosti, předvolal, aby ho pochválil.

Tanayama spustil svou podivnou, sice ne tak docela odpudivou, ale přesto lámanou planetární angličtinou: „Vyznamenal jste se, Fishere. Chci, abyste to slyšel ode mě.“

Stojící Fisher (nikdo ho nevybídl, aby usedl) se snažil zakrýt překvapení.

Ředitel řekl: „Nemůžeme kvůli tomu uspořádat žádné veřejné oslavy, laserové přehlídky a holografické průvody. Chybí k tomu tradice. Ale říkám vám to osobně.“

„To úplně stačí, řediteli,“ řekl Fisher. „Děkuji vám.“

Tanayama ho zpod přivřených víček upřeně pozoroval. „To je všechno, co řeknete? Žádné otázky?“

„Předpokládám, že mi sám sdělíte to, co potřebuji vědět.“

„Jste tajný agent, schopný muž. Sám jste na nic nepřišel?“

„Ne, řediteli. Starám se jen o to, o co je mi nařízeno se starat.“

Tanayamova malá hlava mírně přikývla. „Přiměřená odpověď, ale já čekám na jinou. Co jste vytušil?“

„Vypadá to, že jste se mnou spokojený, řediteli. Může to být proto, že jsem vám dodal nějakou informaci, jež se ukázala užitečnou.“

„V jakém ohledu?“

„Myslím, že nic není pro vás užitečnější, než kdybyste získal technologii hyperposilování.“

Tanayamova ústa vydala nezvučné: Á-á-á-h. „Co dál?“ řekl. „Předpokládejme, že máte pravdu, co uděláme dál?“

„Vydáme se k Sousední hvězdě. Lokalizujeme Rotor.“

„Nic víc? To je všechno? Dál váš pohled nesahá?“

V tu chvíli se Fisher rozhodl, že by byla hloupost nehrát vabank. Další podobná příležitost se mu už nemusí naskytnout. „A ještě tohle; až ze sluneční soustavy vyletí první hyperposilované plavidlo, já budu na jeho palubě.“

Ještě to ani nestačil doříct a už věděl, že prohrál — nebo přinejmenším nevyhrál. Tanayamovi ztvrdly rysy. Úsečným, imperativním tónem vyštěkl: „Sednout!“

Fisher za sebou zaslechl slabé zašelestění křesla, které se k němu na Tanayamova slova přisunulo — slova, kterým jeho jednoduchý komputerizovaný motor dokázal porozumět.

Fisher si sedl, aniž by se ujistil, že má křeslo pod sebou. Tanayama by to mohl chápat jako urážku a to si Fisher v tuto chvíli nemohl dovolit.

Tanayama se zeptal: „Proč chcete být na jeho palubě?“

Fisher s námahou ovládal hlas. „Řediteli, mám na Rotoru ženu.“

„Kterou jste před pěti lety opustil. Myslíte, že o vás bude ještě stát?“

„Řediteli, mám tam dceru.“

„Které byl rok, když jste odešel. Myslíte si, že ví, že má otce? Nebo, že ji to zajímá?“

Fisher mlčel. Tyto otázky si kladl nesčetněkrát.

Tanayama okamžik vyčkával a potom dodal: „K žádnému letu k Sousední hvězdě nedojde. A žádné plavidlo, na kterém by se pro vás našlo místo, nebude.“

Fisher byl podruhé donucen zakrýt své překvapení. „Promiňte mi, řediteli.“ řekl. „Neřekl jste, že máme hyperposilování. Řekl jste: 'Předpokládejme, že máte pravdu — Měl jsem dávat lepší pozor, jak jste to formuloval.“

„To jste měl. A vždycky musíte. Nicméně, hyperposilování opravdu máme. Můžeme se pohybovat vesmírem stejně jako Rotor; nebo přinejmenším budeme moci, až postavíme plavidlo přiměřeného typu a bezchybně fungující — což může trvat rok nebo dva. Ale co potom? Skutečně navrhujete, abychom s ním odletěli k Sousední hvězdě?“

Fisher opatrně odpověděl: „Určitě je to jedna z možností, řediteli.“

„Jedna z těch stupidních. Zamyslete se nad tím, chlape. Sousední hvězda je přes dva světelné roky daleko. Ať už bude náš hyperposilovaný pohon jakkoli dokonalý, potrvá nám přes dva roky, než tam dorazíme. Naši teoretikové mi teď tvrdí, že hyperposilování umožňuje lodi na krátké okamžiky cestovat nadsvětelnou rychlostí — čím rychleji, tím kratší časový úsek — důsledkem čehož se nikdy nikam nemůže dostat rychleji než světelný paprsek vyslaný z téhož místa jako loď.“

„Ale to znamená —“

„To znamená, že byste byl nucen přebývat dva roky v těsných prostorách s ostatními členy posádky. Myslíte si, že byste to dokázal? Víte moc dobře, že malá plavidla se nikdy nevydávají na dlouhou cestu. Potřebujeme kolonii, konstrukci dostatečně velkou k zajištění přiměřených podmínek — jako je Rotor. Jak dlouho nám to potrvá?“

„Nemám zdání, řediteli.“

„Snad deset let, když bude všechno klapat — když nedojde k žádným závadám a nedopatřením. Pamatujte na to, že už jsme skoro celé jedno století nepostavili jedinou kolonii. Všechny poslední kolonie postavily jiné kolonie. Kdybychom najednou začali nějakou stavět, připoutali bychom na sebe pozornost všech existujících kolonií a to nesmíme dopustit. A i když bychom takovou kolonii mohli postavit, vybavit ji hyperposilováním a poslat na dvouletý let k Sousední hvězdě, co se stane, až tam dorazí? Jako kolonie bude zranitelná a snadno zničitelná, pokud má Rotor bitevní lodě — a to určitě mít bude. A bude jich mít beze vší pochybnosti víc, než by se jich mohlo případně naložit na naši putující kolonii. Koneckonců už tam jsou tři roky a než se tam dostaneme, tak tam mohou být dalších dvanáct let. Odstřelí celou naši kolonii ještě v otevřeném vesmíru.“

„V tom případě, řediteli —“

„Žádné další dohady, agente Fishere. V tom případě musíme mít skutečný hyper pohon, abychom mohli překonat libovolně dlouhou vzdálenost v libovolně krátkém čase.“

„Promiňte, řediteli, ale je to vůbec možné? Byť i teoreticky?“

„Na to my dva neodpovíme. Potřebujeme, aby se tím problémem zabývali vědci a nemáme je. Celé století nebo i víc trpěla Země přetahováním mozků na kolonie. Teď to obrátíme. Musíme kolonie patřičným způsobem pročesat a nejlepší fyziky a inženýry přesvědčit, aby přišli na Zemi. Můžeme jim nabídnout nezanedbatelnou částku, ale musí se to provést opatrně. Nesmíme jednat příliš otevřeně, chápete, protože jinak by nám to kolonie určitě překazily. A teď —“

Odmlčel se a hloubavě si Fishera prohlížel.

Fisher se znepokojeně pohnul a otázal se: „Ano, řediteli?“

„Fyzik, o kterého mi jde, se jmenuje T. A. Wendel a je to, jak mi bylo řečeno, nejlepší hyperspecialista ve sluneční soustavě —“

„Ale byli to rotorští hyperspecialisté, kteří přišli na hyperposilování.“ Fisher nedokázal zabránit tomu, aby se mu do hlasu nevloudily jisté obavy.

Tanayama to ignoroval. „K objevům někdy dochází šťastnou náhodou a nižší intelekt může na krátkou chvíli předhonit vyšší, který si mezitím dává načas a buduje pevné základy. K tomu došlo v dějinách už několikrát. Kromě toho, to, co má Rotor, je pouhý hyperposilovaný pohon nepřekračující rychlost světla. Já chci superluminální pohon, který rychlost světla daleko překračuje. A chci toho fyzika.“

„A po mně chcete, abych vám ho přivedl?“

„Jo. Je to žena. Tessa Anita Wendelová z Adelie.“

„Uh?“

„Proto potřebujeme právě vás. Podle všeho“ — z Tanayamy jakoby okamžik vyzařovalo mlčenlivé pobavení, přestože v jeho tváři tomu nic nenasvědčovalo — „jste pro ženy neodolatelný.“

Fisherovi ztuhly rysy. „Promiňte, řediteli, že vám odporuji, ale tak si vůbec nepřipadám. Nikdy jsem si tak nepřipadal.“

„To nic nemění na přesvědčivosti mých podkladů. Wendelová je zralá čtyřicátnice, dvakrát rozvedená. Nemělo by být těžké ji přesvědčit.“

„Abych byl upřímný, řediteli, tento úkol mi připadá nechutný a vzhledem k daným podmínkám bych se přimlouval, aby byl přidělen jinému agentovi, který by se na takový úkol hodil lépe.“

„Jenže já chci vás. Jestli máte strach, že ztratíte své neodolatelně přitažlivé já, až se k ní se štítivým výrazem a ohrnutým nosem přiblížíte, můžu vám celou záležitost usnadnit, agente Fishere. Na Rotoru jste zklamal, ale vaše pozdější služby tento neúspěch částečně odčinily. Teď máte příležitost odčinit ho totálně. Pokud ovšem tu ženu nepřivedete, bude to znamenat mnohem větší neúspěch než na Rotoru, takový, který už nebudete moci odčinit nikdy. Nicméně nechci, aby vás poháněla pouze negativní motivace. Dám vám nádavkem i z druhého soudku. Přiveďte mi Wendelovou a až postavíme superluminální loď a vyšleme ji k Sousední hvězdě, budete na její palubě, když si to tak přejete.“

„Udělám, co je v mých silách,“ řekl Fisher, „a udělal bych to i bez záporné či kladné motivace.“

„Skvělá odpověď,“ liboval si Tanayama a dovolil si slabý náznak úsměvu, „a bezpochyby pečlivě připravená.“

Fisher odcházel a plně si přitom uvědomoval, že byl vyslán na svou dosud nejdůležitější rybářskou výpravu.