Nemesis

11

Odkdy to věděla? Ve chvíli, kdy dala hvězdě jméno Nemesis? Tušila už tehdy, co představuje a co znamená, a dala jí tak případné jméno, aniž by tušila pravdu?

Když ji poprvé zpozorovala — v tu chvíli záleželo jen na samotném objevu. Nedokázala myslet na nic jiného než na vlastní nesmrtelnost. Její hvězda, hvězda Insignové. Měla nutkání ji tak pojmenovat. Jak nádherně to znělo, přestože ji falešná skromnost nutila v duchu se nad tím ušklíbnout. A jak hrozné by to bylo teď, kdyby se tehdy nechala zlákat.

Po objevu přišel šok z Pittova požadavku na utajení a vzápětí divoké přípravy k Odchodu. (Bude se to jednou takto nazývat v učebnicích historie? Odchod? S velkým O?)

Potom, po Odchodu, následovaly dva roky, kdy satelitní město neustále letmo přecházelo do hyperprostoru a zpátky — hyperposilování s sebou přinášelo nekonečné výpočty, které nepřetržitě požíraly kvanta astronomických údajů, a to byla její zodpovědnost. Jen sama hustota a složení mezihvězdné hmoty –

Během těch čtyř let neměla vůbec čas zabývat se Nemesis nějak podrobněji; ani jednou nemohla zaměřit přístroje jejím směrem.

Bylo to tak? Nebo se prostě otočila zády k tomu, co nechtěla vidět? Hledala úmyslně útočiště ve všem tom tajnůstkářství, shonu a vzrušené atmosféře, která se jí nabízela?

Ale přišel čas, kdy byl za nimi poslední hyperprostorový skok; kdy měli celý měsíc zpomalovat a plout počátečním krupobitím vodíkových atomů, do kterých narazili takovou rychlostí, že se proměnily v částice kosmického záření.

Běžné kosmické plavidlo by to nevydrželo, ale Rotor měl na sobě vrstvu zeminy, kterou před Odchodem ještě zesílili, a jež částice pohlcovala.

V té době jí jeden z hyperprostorových specialistů vysvětloval, princip přecházení při podsvětelných rychlostech do hyperprostoru a zpátky.

„Vyřešit hádanku hyperprostoru,“ řekl, „a není třeba žádných dalších velkolepých objevů. Ostatní je jen rutina.“

Možná! Ostatní hyperspecialisté nicméně jeho poznámku považovali za pouhé rozdmýchávání hvězdného prachu.

Hned, jak se Insignové vyjevila hrozná pravda, rozběhla se za Pittem. Poslední rok na ni neměl téměř čas a ona to chápala. Mezi lidmi zavládlo určité napětí, které bylo tím zřetelnější, čím víc opadávalo počáteční nadšení a lidé si začínali uvědomovat, že se během několika měsíců ocitnou v sousedství jiné, podivné rudé hvězdy, v jejíž blízkosti budou muset neustále zápasit o přežití, a to bez jakékoli záruky existence vhodného planetárního materiálu, který by jim sloužil jako zdroj surovin; o existenci obyvatelného světa nemluvě.

Janus Pitt už nevypadal jako mladík, přestože vlasy měl stále stejně tmavé a obličej bez vrásek. Uběhly pouhé čtyři roku od chvíle, kdy za ním přišla se zprávou o existenci Nemesis. Z jeho očí vyzařoval pohled štvance, který smazal dřívější nadšení a strhl před světem masku bezstarostnosti.

V té době už byl komisařem. Zvoleným komisařem. Možná právě to bylo příčinou velké části jeho starostí, ale kdo ví? Insignová nikdy nepoznala opravdovou moc — či odpovědnost, jež ji doprovázela — ale něco jí říkalo, že toho, kdo ji měl, by to mohlo poznamenat právě takto.

Pitt se na ni nepřítomně usmál. Okolnosti je kdysi donutily chovat se k sobě jako dva dobří známí, protože sdíleli tajemství, o kterém zpočátku nikdo — a později téměř nikdo — nevěděl. Spolu mohli svobodně diskutovat, s druhými nikoli. Když však po Odchodu přestalo být tajemství tajemstvím, znovu se odcizili.

„Janusi,“ řekla, „přišla jsem si s tebou promluvit o něčem, co mi nedá spát. O Nemesis.“

„Je na ní snad něco nového? Říct, že není tam, kde jsi ji čekala, mi nemůžeš. Je přesně na tom správném místě, necelých šestnáct miliard kilometrů od nás. A je viditelná.“

„Ano, vím. Jenže když jsem ji ve vzdálenosti dvou světelných let objevila, automaticky jsem ji považovala za průvodce Slunce, dvě hvězdy, které obíhají kolem společného gravitačního centra. Co jiného jsem si měla myslet o dvou hvězdách, které jsou tak blízko? Připadalo mi to tak vzrušující.“

„Proč ne? Proč by se nemohlo sem tam objevit něco vzrušujícího?“

„Protože, i když je tak blízko, je zjevně přece jen příliš daleko na to, aby to mohl být průvodce. Gravitační přitažlivost mezi Nemesis a Sluncem je hrozně slabá, tak slabá, že by gravitační perturbace blízkých hvězd narušovaly jejich orbity.“

„Jenže Nemesis tam přesto je.“

„Ano, přibližně mezi námi a Alfou Centauri.“

„Co s tím má společného Alfa Centauri?“

„To, že Nemesis není od Alfy Centauri o moc dál než od Slunce. Stejně tak by mohla být jejím průvodcem. Anebo, což je ještě pravděpodobnější, ať už náleží ke kterékoli soustavě, přítomnost té druhé ji musí rozvrátit, nebo ji už rozvrátila.“

Pitt na Insignovou zkoumavě pohlédl a lehce poklepal prsty o opěradlo křesla. „Jak dlouho trvá Nemesis, než oběhne kolem Slunce — za předpokladu, že je jeho průvodce?“

„Nevím. Musela bych vypočítat její orbitu. Měla jsem to udělat už před Odchodem, ale měla jsem plnou hlavu jiných starostí — to ale není žádná omluva.“

„Tak to odhadni.“

„Po kruhové orbitě by jí oběh kolem Slunce, či přesněji, kolem gravitačního středu soustavy, trval něco přes padesát milionů let s tím, že Slunce by obíhalo podobně. Spojnice mezi nimi by tento gravitační střed vždycky protínala. Naproti tomu, pokud by se Nemesis pohybovala po protáhlé eliptické dráze a nyní by byla v jejím nejvzdálenějším bodě — a to být musí, protože kdyby postoupila ještě dál, nemohla by to být v žádném případě doprovodná hvězda, tak by jí to trvalo přibližně dvacet pět milionů let.“

„Takže naposledy, když byla Nemesis v tomto postavení, tedy víceméně mezi Alfou Centauri a Sluncem, musela být Alfa Centauri ve zcela odlišném postavení, než je teď. Rozdíl dvaceti pěti až padesáti milionů let muselo Alfu Centauri nějak posunout, že? O kolik?“

„O notný kus světelného roku.“

„Znamená to tedy, že tohle je poprvé, kdy se Nemesis nachází mezi dvěma hvězdami? Že si až doposud obíhala 'v poklidu'?“

„To ani náhodou, Janusi. I kdybys zapomněl na Alfu Centauri. jsou tu další hvězdy. Teď se přiblížila jedna, ale v minulosti se musela do interferenční vzdálenosti její oběžné dráhy přiblížit jiná hvězda. Její oběžná dráha je prostě nestabilní.“

„Tak co potom dělá v této části vesmíru, když neobíhá kolem Slunce?“

„Právě,“ řekla Insignová.

„Jak 'právě?“

„Kdyby obíhala kolem Slunce, pohybovala by se rychlostí relativní ke Slunci, něco mezi osmdesáti až sty metry za sekundu, podle hmotnosti Nemesis. To je na hvězdu velmi pomalá rychlost, takže by to vypadalo, že dlouho stojí na stejném místě. Tak by zůstala velmi dlouho za mračnem, zvláště pokud se mračno pohybuje ve stejném směru, relativně ke Slunci. Při tak pomalém pohybu a tak nevýrazném jasu není divné, že si jí až dosud nikdo nevšiml. Jenomže —“ udělala dramatickou pauzu.

Pitt, který se ani nenamáhal dát najevo zvědavost, si povzdechl a řekl:

„Tak co? Přejdeš konečně k věci?“

„Pokud by nebyla na orbitě kolem Slunce, tak by šlo o nezávislý pohyb a v tom případě by se měla pohybovat, relativně ke Slunci, rychlostí okolo sta kilometrů za sekundu, tedy tisíckrát rychleji než po orbitě. V této části vesmíru se může nacházet jen náhodou, poletí dál, mine Slunce a už se nikdy nevrátí. Jenže ona zůstává za mračnem, aniž by viditelně změnila svoji polohu.“

„Což si vysvětluješ čím?“

„Existuje způsob, jak by se mohla hnát takovým tempem a přitom vypadat, jako že nemění své postavení na obloze.“

„Že by vibrovala tam a zpátky?“

Insignová sevřela rty. „Janusi, teď není vhodný čas na žertování. Nemesis se může pohybovat víceméně přímo ke Slunci. Tím by se nevychylovala doprava ani doleva, takže by to vypadalo, jako by neměnila postavení a přitom by se řítila rovnou na nás; tedy na sluneční soustavu.“

Pitt na ni udiveně zíral. „Máš pro tohle tvrzení nějaký důkaz?“

„Zatím ne. Když jsem Nemesis objevila, nebyl důvod provádět spektrální analýzu. Potom, co jsem si všimla její paralaxy, mě sice napadlo, že bych mohla udělat ještě spektrální analýzu, ale nějak jsem se už k tomu nedostala. Pokud si vzpomínáš, postavil jsi mě do čela projektu Dálková Sonda a přikázal mi, abych zaměřila pozornost svých podřízených mimo Nemesis. Podrobnou spektrální analýzu jsem si objednat nemohla a po Odchodu — hm, prostě jsem ji neudělala. Ovšem teď ji udělám, tím si můžeš být jistý.“

„Dovol mi jednu otázku. Nevyvolalo by stejný efekt 'nehybnosti', kdyby se Nemesis pohybovala od Slunce? Pravděpodobnost, že se pohybuje opačným směrem, je padesát na padesát, že?“

„To nám řekne spektrální analýza. Posun v červeném spektru bude znamenat regresi; ve fialovém přiblížení.“

„Ale na to už je pozdě. Spektrograf ti ukáže, že se k nám přibližuje, protože se my přibližujeme k ní.“

„V tuhle chvíli bych neprovedla spektrální analýzu Nemesis, ale Slunce. Pokud se Nemesis přibližuje ke Slunci, potom se Slunce přibližuje k Nemesis, a náš pohyb se do toho dá zakalkulovat. Kromě toho už brzdíme a tak za měsíc se budeme pohybovat tak pomalu, že naše rychlost spektroskopické výsledky nijak významně neovlivní.“

Trvalo celou půl minutu než Pitt, zahloubaný v myšlenkách, s pohledem sklopeným na vyklizenou desku stolu a s rukou na počítačovém terminálu, aniž by se namáhal na ni pohlédnout, řekl: „Ne. Není třeba provádět podobná pozorování. Nechci, aby ses tím dál zabývala, Eugenie. Je to zcela nepodstatný problém, zapomeň na to.“

Pokynem ruky jí dal jasně najevo, že má odejít.

12

Eugenie staženým hrdlem pobouřeně zasípala. Tichým, nakřáplým hlasem se ohradila: „Jak se opovažuješ, Janusi? Jak se opovažuješ?“

„Co, jak se opovažuji?“ zamračil se Pitt.

„Jak se opovažuješ chtít mě vykázat jako nějakého počítačového technika? Kdybych neobjevila Nemesis, tak bychom tu nebyli. A tebe by nezvolili komisařem. Nemesis je moje. Mám do toho co mluvit.“

„Nemesis není tvoje. Patří Rotoru. Takže laskavě odejdi, ať se můžu věnovat své práci.“

„Janusi,“ zvýšila hlas. „Znovu ti opakuji, že Nemesis se se vší pravděpodobností pohybuje směrem k naší sluneční soustavě.“

„A já ti znovu opakuji, že je to jen padesátiprocentní pravděpodobnost, nic víc. A i kdyby směřovala ke sluneční soustavě — mimochodem, ne naší sluneční soustavě, ale jejich sluneční soustavě — snad mi nechceš tvrdit, že narazí do Slunce? Ani bych ti to nevěřil. Za celou existenci, za celých téměř pět miliard let do Slunce žádná hvězda nenarazila, ba ani se k němu nepřiblížila. Pravděpodobnost hvězdné kolize, i v relativně přeplněných oblastech Galaxie, je prakticky nulová. Možná nejsem astronom, ale tohle vím.“

„Pravděpodobnost je zase jen pravděpodobnost, Janusi, ne jistota. Že by se Nemesis a Slunce mohly srazit je sice teoreticky možné, ale připouštím, že tomu sama nevěřím. Problém je v tom, že tak těsné přiblížení, i když se obejde bez srážky, může být pro Zemi osudné.“

„Jak těsné je podle tebe těsné přiblížení?“

„Nevím. Než všechno spočítám, nějakou chvilku to potrvá.“

„Tak dobře. Takže podle tebe se máme zatěžovat všemi těmi nezbytnými pozorováními a propočty a když zjistíme, že situace je pro sluneční soustavu opravdu tak hrůzostrašná, tak potom co? Varovat ji?“

„No ovšem. Co jiného by nám zbývalo?“

„A jak bychom je varovali? Žádné prostředky k hyperkomunikaci nemáme, a i kdybychom je měli, oni nemají síť, kterou by hypervysílání zachytili. Kdybychom zprávu vyslali luminální cestou — světlem, mikrovlnami, modulovanými neutriny — trvalo by dva roky, než by dorazila na Zemi, za předpokladu, že náš paprsek bude dostatečně silný a koherentní. A i potom, jak bychom se dozvěděli, jestli zprávu přijali? Pokud by se obtěžovali odpovědět, odpověď by šla zpátky další dva roky. A jaký by byl konečný efekt našeho varování? Museli bychom je informovat, kde se Nemesis nachází a oni by poznali, že vysílání k nim přichází právě odtud. Celý smysl utajení, celý plán o vybudování homogenní civilizace kolem Nemesis bez vnějších intervencí by šel k čertu.“

„Ať by byla cena, kterou bychom museli zaplatit jakákoli, Janusi, jak můžeš vůbec uvažovat o tom, že bychom je nevarovali?“

„O co ti jde? I kdyby Nemesis mířila ke Slunci, jak dlouho jí potrvá, než dorazí ke sluneční soustavě?“

„K hranicím sluneční soustavy může dorazit během pěti tisíc let.“

Pitt se opřel do křesla a měřil si Insignovou pobaveným pohledem. „Pět tisíc let. Pouhých pět tisíc let? Podívej se, Eugenie, před dvěma sty padesáti lety stál na Měsíci první Pozemšťan. Dvě a půl století uplynulo a jsme u sousední hvězdy. Když to půjde dál takovým tempem, kde budeme za další dvě a půl století? U kterékoli hvězdy. Za pět tisíc let, za padesát století budeme rozptýleni po celé galaxii a ostatní formy inteligentního života nám budou muset vyklidit pole. Budeme se rozpínat k sousedním galaxiím. Za pět tisíc let bude technologie na takové úrovni, že kdyby se sluneční soustava opravdu ocitla v nesnázích, všechny její kolonie a veškerá planetární populace se prostě sebere a přestěhuje jinam, k jiným hvězdám.“

Insignová zavrtěla hlavou.

„Nemysli si, že technologický pokrok znamená, že můžeš mávnutím proutku vyklidit celou sluneční soustavu. Na to, aby se evakuovaly miliardy lidí bez chaosu a bez obrovských ztrát na životech, bude potřeba dlouhých příprav. Jestli se mají za pět tisíc let ocitnout ve smrtelném nebezpečí, musí to vědět už teď. Mají nejvyšší čas začít s přípravami.“

„Máš příliš dobré srdce, Eugenie. Nabídnu ti kompromis,“ řekl Pitt. „Vezměme v úvahu, že budeme mít k dispozici sto let na to, abychom se zde usadili, rozrostli a vybudovali prstenec kolonií, které budou dostatečně silné a stabilizované, aby si zajistily vlastní bezpečnost. Potom můžeme zjistit, kam má Nemesis namířeno a — když to bude nutné — varovat sluneční soustavu. Budou mít skoro celých pět tisíc let na to, aby se přichystali. Zdržení o jedno hloupé století určitě nebude osudné.“

Insignová si povzdechla. „Tak tohle je tvá představa budoucnosti? Lidstvo se má nekonečně handrkovat po celém vesmíru? Každá mrňavá skupinka se bude snažit svrchovaně vládnout té či oné hvězdě? Neustálá nenávist, podezírání a spory, stejně jako tomu bylo tisíce let na Zemi, jenom přenesené do vesmíru v tisíckrát větším měřítku?“

„Žádnou představu nemám, Eugenie. Lidstvo si udělá, co bude chtít. Bude se handrkovat, jak říkáš, nebo dokonce založí galaktické impérium, nebo udělá něco jiného. Nemohu lidstvu diktovat, co má udělat, ani nemám v úmyslu ho převychovat. Já mám na starosti pouze tuto jedinou kolonii a toto století k tomu, abychom se usídlili kolem Nemesis. Potom budeme oba spolehlivě po smrti a naši následovníci vyřeší problém varování sluneční soustavy — když to bude nutné. Snažím se uvažovat rozumně, bez emocí, Eugenie. Ty jsi také rozumná osoba. Zamysli se nad tím.“

Insignová to udělala. Seděla, mračila se na Pitta, zatímco on až s přehnanou trpělivostí čekal, co řekne.

Konečně promluvila:

„Dobrá. Chápu, co máš na mysli. Pustím se do analýzy pohybu Nemesis. Možná budeme moci na celou věc zapomenout.“

„Ne.“ Pitt zdvihl varovně ukazováček. „Už jsem to řekl jednou. Žádná pozorování se provádět nebudou. Kdyby se ukázalo, že sluneční soustavě nebezpečí nehrozí, tak tím nic nezískáme. Pouze uděláme to, co musíme, a na tom trvám, — strávíme příští století upevňováním civilizace Rotoru. Kdybys totiž zjistila, že nebezpečí přece jen existuje, začalo by tě hryzat svědomí a poddala by ses obavám, strachu a pocitu viny. Nakonec by se to nějak dostalo mezi lidi a oslabilo odhodlání těch Rotořanů, kteří mohou být stejně sentimentální jako ty. Příliš by nás to oslabilo. Rozumíš mi?“

Mlčela a on dodal: „Výborně. Vidím, že ano.“ Pokynem ruky jí opět dal najevo, že má odejít.

Tentokrát odešla. Pitt, který se za ní díval, si pomyslel: Začíná být opravdu nesnesitelná.