Nemesis (Issac Asimov) читать бесплатно онлайн полную версию книги

DVACET OSM START

61

Oficiálně to neslo velmi komplikovaný název, ale mezi těmi několika Pozemšťany, kteří měli možnost se s tím setkat, se tomu říkalo Stanice čtyři. Z názvu bylo zřejmé, že jí dříve předcházely tři obdobné objekty — z nichž už žádný nesloužil svému účelu, vlastně byly prakticky demontovány. Existovala také Stanice pět, která nikdy nebyla dokončena a postupně zchátrala.

Je sporné, zda měla většina pozemského obyvatelstva vůbec ponětí o existenci Stanice čtyři, která zvolna obíhala kolem Země po orbitě nacházející se hodný kus za Měsícem.

První stanice bývaly odrazovými můstky Země, kde se zakládaly kolonie a posléze, když se toho ujali sami kolonisté, se ze Stanice čtyři stala pozemská základna pro lety na Mars.

Takový let na Mars se však uskutečnil pouze jediný, jelikož se ukázalo, že kolonisté byli pro dlouhé lety po psychologické stránce daleko lépe vybaveni (žili vlastně ve světě, který byl ve skutečnosti jedna obrovská vesmírná loď) a Země jim to s ulehčením přenechala.

Stanice čtyři v současné době k něčemu sloužila jen zřídkakdy a byla udržována jen jako pozemský opěrný bod ve vesmíru, jako symbol toho, že kolonisté nejsou jedinými vlastníky nezměrného prostoru za hranicemi pozemské atmosféry.

Teď však Stanice čtyři měla svůj účel.

Těžkopádně k ní mířila velká nákladní loď a nesla s sebou pověsti (šířící se mezi koloniemi), že se chystá další — ve dvacátém třetím století první — pokus dostat pozemskou posádku na Mars. Někteří říkali, že jde pouze o výzkumné cíle, jiní, že jde o založení pozemské kolonie na Marsu, aby se obešlo těch pár kolonií, které kolem planety obíhaly; a další se domnívali, že Země chce vybudovat předsunutou základnu na některém rozměrnějším asteroidu, na který si ještě žádná kolonie nečinila nárok.

Ve skutečnosti se v nákladním prostoru lodi nacházel Superluminal s posádkou, jež ho měla dopravit ke hvězdám.

Tessa Wendelová, přestože z ní byl už osm let téměř Pozemšťan, se s vesmírem vyrovnala klidně jako každý rozený kolonista. Vesmírné lodi svou podstatou mnohem víc připomínaly kolonie než planetu Zemi. A to byl důvod, proč se Crile Fisher, přestože absolvoval už tolik vesmírných letů, cítil poněkud nesvůj.

Tentokrát to bylo něco víc než jen nepřirozenost vesmírného prostoru, co se podepisovalo na napětí posádky na palubě nákladní lodi. Fisher si stěžoval: „Nemůžu to čekání vydržet, Tesso. Trvalo nám to celá léta, abychom se dostali, kde jsme, Superluminal je hotový, a my stále čekáme.“

Wendelová na něj zamyšleně pohlédla. Takto si jeho roli nikdy nepředstavovala. Co po něm chtěla, byly chvíle odpočinku, které by mozku, unavenému náročností projektu, umožnily nabrat čerstvých sil. To bylo to, co očekávala; ale dopadlo to docela jinak.

Najednou zjistila, jak bezmocně na něm lpí. Jeho problémy se staly jejími. Roky jeho čekání teď bezpochyby přijdou vniveč a ona se obávala jeho zoufalství, které bude následovat po nevyhnutelném zklamání. Prozíravě se snažila krotit jeho sny studenou sprchou, zchladit jeho unáhlené naděje na shledání s dcerou, ale neuspěla. Pokud se za poslední léta vůbec něco změnilo, tak jen to, že jeho optimismus, bez žádného patrného důvodu — alespoň žádného, který by jí vysvětlil — ještě vzrostl.

Tessa se nakonec uspokojila (a uklidnila) faktem, že to nebyla jeho žena, na kterou se Crile těšil, ale pouze dcera. Ovšem, po pravdě, nikdy nepochopila jeho stesk po dceři, kterou viděl naposledy jako nemluvně. Sám jí žádné vysvětlení nenabídl a ona se o něj neprosila. Nač taky? Byla si jistá, že jeho dcera není naživu, že na Rotoru není nic naživu. Jestli se Rotor opravdu nacházel v blízkosti Sousední hvězdy, tak jen jako obrovská hrobka vznášející se v prostoru, navždy bloudící a navždy ztracená (opak by musel být obrovská náhoda). Bude Crila muset nějak uklidnit a udržet při smyslech, až se nevyhnutelná představa stane realitou.

„Zbývají už jen dva měsíce čekání — nanejvýš,“ řekla Tessa konejšivě. „Když jsme mohli čekat roky, tak už nás dva měsíce nezabijí.“

„Právě to mnohaleté čekání činí pouhé dva měsíce nesnesitelnými,“ zamumlal Fisher.

„Dívej se na to z jiné stránky, Crile,“ řekla Wendelová. „Nauč se sklonit před nutností. Světový kongres nám jednoduše dřív vyrazit nedovolí. Upírají se na nás zraky všech kolonií a neexistuje žádná záruka, že všechny uvěřily prohlášení, že máme namířeno k Marsu. Vzhledem k celkovým výsledkům Země v dobývání vesmíru na tom jistě není nic zarážejícího. Když setrváme dva měsíce v nečinnosti, budou se domnívat, že máme potíže — tomu naopak uvěří nadmíru ochotně, uklidní je to a odvrátí jejich pozornost.“

Fisher zlostně zavrtěl hlavou. „Koho zajímá, jestli se dozví, co děláme? Vystartujeme a zmizíme. Potom celé roky superluminální let nezopakujeme — mezitím budeme disponovat celou flotilou superluminálních plavidel a rychlými kroky směřovat k dobytí galaxie.“

„Nebuď si tím tak jistý. Je snazší něco okopírovat a vylepšit, než vymyslet. A pozemská vláda, vzhledem ke svým žalostným výsledkům ve vesmíru, kde kolonie mezitím dosáhly věku dospělosti, z psychologických důvodů zjevně prahne po neoddiskutovatelné prioritě.“ Pokrčila rameny. „Kromě toho potřebujeme víc času na prozkoušení Superluminalu v podmínkách nízké gravitace.“

„Ty vaše testy nikdy neskončí, že?“

„Nebuď netrpělivý. Tohle je tak nová a nevyzkoušená technologie a je tak nepodobná všemu, co kdy lidstvo mělo, že jí žádné testy navíc nemohou uškodit, zvláště když trochu tápeme v tom, jak přechod do a z hyperprostoru ovlivňuje intenzitu gravitačního pole. Vážně, Crile, nemůžeš nám mít za zlé, že jsme opatrní. Koneckonců před pouhými deseti lety byl superluminální let považován za teoreticky nemožný.“

„I opatrnosti může být někdy příliš.“

„Snad. Ale nakonec to budu já, kdo rozhodne, že už jsme udělali, co se po nás chtělo. Potom vystartujeme. Slibuji, že bezdůvodně čekat nebudeme. Nebude to zbytečná opatrnost.“

„Doufám.“

Wendelová na něj pochybovačně pohlédla. Musela se zeptat. „Víš, Crile, v poslední době jsi nějak nesvůj. Dva měsíce jsi hořel nedočkavostí, potom jsi nějakou dobu ochladl a teď jsi zase jako na trní. Stalo se snad něco, o čem nevím?“

Fisher se najednou uklidnil. „Nic se nestalo. Co by se mělo stát?“

Wendelové se zdálo, že se uklidnil příliš rychle, že přechod z napětí do pohody byl nanejvýš podezřelý. Řekla: „To se ptám já tebe, co se asi mohlo stát. Pokoušela jsem se tě varovat, Crile, že Rotor jako fungující svět pravděpodobně nenajdeme, pokud ho vůbec najdeme. Nenajdeme — pravděpodobně nenajdeme žádného z jeho obyvatel naživu.“ Vyslechla si jeho umíněné mlčení a potom dodala: „Copak jsem tě na takovou možnost neupozorňovala?“

„Častokrát,“ odvětil Fisher.

„A ty se zatím chováš, jako by ses už nemohl dočkat něčeho, z čeho se jisto jistě vyklube šťastné shledání. Je nebezpečné spoléhat na klamné naděje, stavět na nich všechno. Co je příčinou tak náhlé změny tvého postoje? Mluvil jsi s nějakým neospravedlnitelným optimistou?“

Fisher zrudl.

„Proč bych musel s někým mluvit? Proč bych sám nemohl dojít v této nebo kterékoli jiné věci k nějakému závěru? To, že nerozumím teoretické fyzice a ty ano, ještě neznamená, že jsem natvrdlý nebo úplně tupý.“

„Ne, Crile. Nic takového jsem si o tobě nikdy nemyslela, a ani jsem to nechtěla naznačit. Pověz mi, co si ty myslíš o Rotoru?“

„Nic světoborného ani duchaplného. Jenom bych řekl, že v prázdném prostoru se s velkou pravděpodobností nenajde nic, co by mohlo Rotor zničit. Je snadné říkat, že jestli Rotor vůbec dorazil k Sousední hvězdě, může už z něj být vrak, ale co je mohlo jak cestou, tak potom, co dorazili, zničit? Prosím tě, popiš mi nějaký konkrétní katastrofický scénář — kolize — jiné civilizace — cokoli.“

Wendelová naléhavým tónem odmítla: „Nemohu, Crile. Nemám žádné mystické vize toho, co se jim přihodilo. Jde jen o samotné hyperposilování. Je to nevypočitatelná technologie, to mi věř. Nepoužívá rovnoměrným způsobem prostor ani hyperprostor, ale klouže po jejich rozhraní, kolísá v krátkých periodách jak na jednu, tak na druhou stranu a přechází z prostoru do hyperprostoru a potom z hyperprostoru zpátky do prostoru a to i několikrát za minutu. Takže k takovému přechodu dojde během jejich cesty odtud k Sousední hvězdě miliónkrát i víc.“

„A co?“

„To, že přechod je mnohem nebezpečnější než úrovňový let v prostoru či hyperprostoru. Nevím, jak dalece Rotořané zvládli hyperprostorovou teorii, ale je pravděpodobné, že ji zvládli jen v základní formě, jinak by jistě vyvinuli opravdový superluminální let. Při našem projektu, který hyperprostorovou teorii rozpracoval do nejmenších podrobností, se nám podařilo stanovit, jaké vlivy má na hmotné objekty přecházení z prostoru do hyperprostoru a vice versa.

Pokud je objektem bod, nepůsobí na něj během přechodu žádné napětí. Pokud to však bod není — pokud je to trochu rozměrnější část hmoty, jako by byla naše loď — pak vždycky existuje omezený časový úsek, během kterého je jedna jeho část v prostoru a druhá v hyperprostoru. To vytváří napětí — jeho velikost závisí na velikosti objektu, fyzikálním složení, rychlosti přechodu a tak dále. Nebezpečí, které z jediného — či z tuctu přechodů — vyplývá, je dokonce i pro objekt velikosti Rotoru víceméně zanedbatelné.

Až se Superluminal vydá — superluminálně — na cestu k Sousední hvězdě, můžeme takových přechodů udělat celý tucet anebo taky jen dva. Bude to bezpečný let. Naproti tomu, během letu s hyperposilováním dojde k milionu takových přechodů, abys věděl, tedy vzroste pravděpodobnost výskytu osudného napětí.“

Fisher vypadal zděšeně. „Je to jisté?“

„Ne, nic není jisté. Je to statistická záležitost. Loď může projít miliony — nebo miliardami přechodů — bez toho, aniž by se něco přihodilo. Na druhou stranu může být zničena už při prvním přechodu. Ovšem pravděpodobnost něčeho takového každým přechodem rychle narůstá.

To tedy znamená, že Rotor se vydal na cestu jen s minimálními znalostmi o riziku, které s sebou přechody nesou. Kdyby věděli víc, tak by nikdy neodletěli. Je tedy velká pravděpodobnost, že nějakým napětím prošli, napětím, které mohlo být dostatečně slabé, aby jim umožnilo 'dopotácet' se k Sousední hvězdě, nebo takové, které bylo dostatečně silné, aby je zcela vymazalo ze světa. Proto tam můžeme najít vrak nebo taky vůbec nic.“

„Nebo kolonii, která přežila,“ odsekl rebelantsky Fisher.

„Nebo,“ připustila Wendelová. „Nebo se proti vší pravděpodobnosti můžeme sami dostat do osudného napětí a z toho důvodu nic nenajít. Chci po tobě, abys byl připravený, ne na určitosti, ale na možnosti. A pamatuj, že ti kdo na to pohlížejí bez podrobných vědomostí hyperprostorové teorie, mohou jen velmi těžko dojít k nějakým rozumným závěrům.“

Fisher upadl do hlubokého a zjevně sklíčeného ticha, zatímco Wendelová ho znepokojeným pohledem sledovala.

62

Pro Tessu Wendelovou byla Stanice čtyři podivným prostředím. Bylo to, jako kdyby někdo zamýšlel vybudovat malou kolonii, ale přitom ji vybavil jen jako kombinaci laboratoře s observatoří a startovací plošinou. Nebyly tam žádné farmy, žádné příbytky, nic z toho. co tvořilo příslušenství kolonie, byť už jakkoli malé. Dokonce jí chyběla i rotace, která by ji udělila příslušné pseudogravitační pole.

Ve skutečnosti nebyla stanice nic víc než vesmírná loď s nadbytkem prostoru. Přestože mohla být permanentně obydlená — za předpokladu, že by se zajistil nepřetržitý přísun potravin, vzduchu a vody (nějaká recyklace tam existovala, ale nebyla ekonomická) — bylo zřejmé, že by tam jednotlivec dlouho nevydržel.

Crile Fisher jízlivě poznamenal, že Stanice čtyři připomíná jednu ze starodávných kosmických stanic z počátků Kosmického věku, která nějakým nedopatřením přežila do dvacátého třetího století.

Ovšem v určitém ohledu byla přece jen jedinečná. Nabízela panoramatický pohled na systém Země-Měsíc. Z kolonií, které Zemi obíhaly, šlo obě tělesa jen zřídkakdy spatřit v jejich skutečné vzájemné poloze. Avšak ze Stanice čtyři nebyly Země a Měsíc vidět nikdy víc než patnáct stupňů od sebe, a jak se Stanice čtyři otáčela kolem gravitačního centra systému (tedy zhruba kolem Země), skýtal pohled na proměnlivé postavení obou těles, jak z hlediska polohy, tak i fáze a měnící se velikosti Měsíce (podle toho, zda pozorovatel stál na téže straně stanice, které odpovídala strana Země, nebo na opačné), nekonečnou, dech vyrážející podívanou.

Slunce bylo automaticky blokováno 'umzatem' (Wendelová se musela někoho zeptat, aby zjistila, že to znamená zkratku pro „Umělé zatmění“) a výhled na oblohu stanice se zhoršil pouze tehdy, když Slunce prošlo příliš blízko Měsíce nebo Země.

Nyní se projevil Tessin kolonistický původ, protože toto představení Země a Měsíce ráda sledovala, hlavně proto (vysvětlovala), že tak měla jistotu, že už není na Zemi.

Alespoň tak to řekla Fisherovi. Ten se jen kysele usmál. Neušlo mu její rychlé rozhlédnutí, než to vyslovila.

Pravil: „Vidím, že mi to nechceš říci, hlavně proto, že jsem Pozemšťan a mohlo by se mě to dotknout. Ale žádné strachy, jsem nad věcí.“

„Nevěřím ti ani slovo, Crile.“

Šťastně se na něj usmála. Hodně se změnil od té nemilé rozmluvy, tehdy, kdy se poprvé dostali na Stanici čtyři. Byl naštvaný, ano, ale spíš tím horečným očekáváním „něčeho“, než čímkoli jiným.

Zeptal se:

„Vážně si myslíš, že tvému kolonistickému původu ještě i v této fázi hry nedůvěřují?“

„Jistě. Oni nikdy nezapomínají. Jsou stejně konzervativní jako já a já nikdy nezapomínám, že jsou to Pozemšťané.“

„Asi zapomínáš, že i já jsem Pozemšťan.“

„To proto, že ty jsi Crile a do žádné jiné škatulky nezapadáš. A já jsem Tessa. A tím to hasne.“

Fisher zamyšleně pronesl:

„Neštve tě někdy, že jsi superluminální pohon vypracovala pro Zemi a ne pro svou rodnou Adelii?“

„Ale já jsem to neudělala pro Zemi a za jiných okolností bych to neudělala ani pro Adelii. V každém případě to dělám pro sebe. Dostala jsem k vyřešení určitý problém a úspěšně jsem jej zvládla. Teď vejdu do historie jako vynálezce superluminálního pohonu a to jsem udělala pro sebe. Možná to zazní nabubřele, ale dělám to také pro lidstvo. Nezáleží na tom, na kterém světě k objevu dojde. Někdo na Rotoru vynalezl hyperposilování, ale teď ho máme i my, a stejně tak ostatní kolonie. Superluminální pohon budou mít všechny kolonie nakonec také. Vývoj se může odehrát kdekoli, nakonec to stejně pomůže celému lidstvu.“

„Ale Země ho potřebuje víc než ostatní kolonie.“

„Myslíš kvůli Sousední hvězdě, které se kolonie mohou snadno vyhnout tím, že v případě nutnosti odletí pryč, což Země nemůže. Nu, ano, ale tento problém přenechám pozemským vůdcům. Já jim dodala nástroj a oni už musí vypracovat metodu, jak ho co nejlépe využít.“

„Jestli to dobře chápu, tak zítra odlétáme,“ podotkl Crile.

„Ano, konečně. Udělají z toho holografický záznam a my v něm budeme hrát hlavní role. Ale kdoví, jestli to budou někdy moci pustit široké veřejnosti a koloniím.“

„Ne dřív než se vrátíme,“ souhlasil Fisher. „Nemá smysl dávat to do holovize, když si nemohou být jistí, jestli se vůbec někdy vrátíme. Už jen to čekání pro ně bude hrozné, když s námi nebudou mít žádný kontakt. Když přistáli na Měsíci první kosmonaute, byli po celou dobu v kontaktu se Zemí.“

„Pravda,“ připustila Wendelová, „ale když Kolumbus vyplul na Atlantik, neslyšeli o něm španělští vladaři dřív, než když se po sedmi měsících vrátil zpátky.“

„Země má nyní v sázce mnohem víc, než mělo Španělsko před sedmi stoletími. Je to opravdu velká škoda, že nemáme superluminální komunikaci, když máme superluminální let.“

„Já si to myslím také. Stejně jako Koropatský, který na mě silně naléhal, abych telekomunikaci vypracovala. Ale, jak jsem mu i řekla, já nejsem žádná zázračná nadpřirozená síla, která ze sebe chrlí na počkání, co si kdo zamane. Jedna věc je poslat hyperprostorem kus hmoty, a něco docela jiného dostat hyperprostorem jakési záření. Řídí se jinými zákonitostmi dokonce i v obyčejném prostoru, takže Maxwell své elektromagnetické rovnice nevypracoval dřív, než za celá dvě století potom, co Newton vypracoval gravitační rovnice. V hyperprostoru se hmota a záření také řídí různými zákonitostmi, no a to druhé nám stále vzdoruje. Jednou superluminální komunikaci budeme mít, ale zatím ji nemáme.“

„To je zlé,“ řekl zamyšleně Fisher. „Může se stát, že bez superluminální komunikace se superluminální let stane nepraktickým.“

„Pročpak?“

„Protože absence superluminální komunikace odřízne pupeční šňůru. Mohou kolonie existovat daleko od Země — daleko od zbytku lidstva — a přežít?“

Wendelová se zamračila.

„Co je to za novou filozofickou linii, po které ses tak najednou pustil?“

„To mě jen tak napadlo. Ty, jako kolonista, jsi na to zvyklá a možná ti nepřipadá, že by život na kolonii byl ve skutečnosti lidským tvorům nepřirozený.“

„Opravdu? Mně se nikdy nepřirozený nezdál.“

„Protože ve skutečnosti jsi na takové kolonii nežila. Žila jsi v celém systému kolonií, z něhož jedna byla velká planeta s miliardami obyvatel. Co když Rotořané, když dorazili k Sousední hvězdě, zjistili, že život na izolované kolonii není to ono? V tom případě by se jistě vrátili k Zemi, ale to se nestalo. Co když je to proto, že tam nalezli obyvatelnou planetu?“

„Obyvatelnou planetu obíhající kolem rudého trpaslíka? Nanejvýš nepravděpodobné.“

„Příroda nás ráda občas doběhne a vyvrátí to, co se s takovou jistotou předpokládalo. Řekněme, že tam je obyvatelná planeta. Neměla by se pečlivě prostudovat?“

„Ach tak, začínám chápat, kam míříš. Chceš říct, že naše loď může dorazit k Sousední hvězdě a zjistit, že tam je nějaká planeta. Museli bychom si jí potom všimnout, z dálky poznat, zda není obývaná, a dát se do jejího podrobnějšího průzkumu. Chtěl bys, abychom na ní přistáli a provedli co možná nejrozsáhlejší pozorování, a abychom se zároveň pokusili najít tvou dceru. Ale co když neuronový detektor nezachytí v žádné z planetárních soustav, které může Sousední hvězda mít, ani stopu inteligence? Musíme i přesto jednotlivé planety prozkoumat?“

Fisher zaváhal: „Ano. Kdybychom zjistili jen náznak, že by mohla být některá obyvatelná, myslím, že je budeme muset prozkoumat. O každé takové planetě se musíme dozvědět co nejvíce. Evakuace Země může začít co nevidět a my musíme vědět, kam máme naše lidi odvést. Pro tebe je lehké tohle všechno ignorovat, když se kterákoli kolonie může kdykoli sebrat, aniž by musela evaku-“

„Crile! Přestaň se ke mně chovat jako k nepříteli! Najednou mě bereš jako kolonistu! Já jsem Tessa. Jestli tam nějaká planeta je, tak ji prozkoumáme, jak jen budeme moci, to ti slibuji. Ale jestli tam opravdu bude a jestli na ní budou Rotořané, tak — Co ti budu povídat, strávil jsi na Rotoru pár let, sám musíš vědět, jaký je Janus Pitt.“

„To vím. Sice jsem se s ním nikdy nesetkal osobně, ale moje že — moje bývalá žena s ním pracovala. Podle ní to byl velmi schopný, inteligentní, autoritativní člověk.“

„Velmi autoritativní. Na ostatních koloniích o něm také věděli. A většinou ho neměli moc v lásce. Byl to jeho nápad — najít pro Rotor místo skryté ostatnímu lidstvu; a nemohl udělat nic lepšího, než se vydat k Sousední hvězdě, protože byla blízko a protože o její existenci toho času nikdo, kdo nebyl z Rotoru, nevěděl. A jestli chtěl člověk jako Janus Pitt mít celou soustavu pro sebe, ať už z jakéhokoli důvodu, tak by se mu asi nelíbilo, kdyby ho někdo následoval a ohrozil jeho monopol. Jestli se mu náhodou podařilo najít planetu, která by Rotoru vyhovovala, tak by se mu nezvaní návštěvníci líbili tím méně.“

„Na co narážíš?“ zeptal se Fisher. Zdálo se, že není vyvedený z rovnováhy, jako by ve skutečnosti znal odpověď na svou otázku.

„Jak to na co? Zítra odlétáme a za poměrně krátký čas budeme u Sousední hvězdy. A jestli má opravdu planetu, což se zřejmě domníváš, a jestli zjistíme, že ji obsadili Rotořané, tak si nemysli, že postačí jen sestoupit na její povrch a říct: 'Jak se máte? To je ale překvapení! Obávám se, že nám při prvním spatření uchystá svoji vlastní verzi pozdravu a pošle nás na věčnost.“