Nemesis

EPILOG

Znovu Janus Pitt seděl sám obklíčený.

Rudý trpaslík už nebyl nástrojem zkázy. Byl to jen rudý trpaslík, který měl být lidstvem, stále arogantnějším a přesto stále mocnějším, odsunut stranou.

Avšak Nemesis tu byla stále, přestože už ne jako hvězda.

Celé miliardy let se život na Zemi vyvíjel izolovaně, prováděl své jedinečné experimenty, stoupal a klesal, vzkvétal a úpěl pod hrozbou zániku. Možná existovaly i jiné světy, na kterých se po celé miliardy let rozvíjel život izolovaně.

A všechny experimenty — všechny, nebo téměř všechny — skončily v dlouhodobém měřítku nezdarem. Jeden či dva se zdařily a vyvážily všechny ostatní.

Ale to se mohlo stát pouze v případě, že se ve vesmíru našlo dostatek místa pro izolování všech těchto experimentů. Kdyby byl Rotor — jejich Archa — stejně izolovaný jako byla Země a sluneční soustava, možná by se to podařilo právě jemu.

Ale teď –

Sevřel pěsti vztekem — a zoufalstvím. Věděl totiž, že lidstvo bude přebíhat z jedné hvězdy na druhou stejně snadno, jako kdysi z jednoho světadílu na druhý a ještě předtím z jedné oblasti do druhé. Žádná izolace, žádné samostatné experimenty. Jeho velký experiment byl prozrazen a zardoušen.

Znovu zvítězí tatáž anarchie, tatáž degenerace, tatáž bezohledná krátkozrakost, tytéž kulturní a sociální disproporce — ale v galaktickém měřítku.

Co bude následovat? Galaktické impérium? Všechny hříchy a přehmaty přenesené z jednoho světa na miliony dalších? Všechny bolesti a nesnáze hrůzně znásobené?

Kdo bude schopen pochopit smysl galaktického bytí, když nikdo nepochopil smysl bytí jediného světa? Kdo se naučí rozumět trendům a předpovídat budoucnost v galaxii hemžící se lidmi?

Nemesis přece jen měla přijít.