Nemesis

20

Jak už to chodí, byl to znovu Crile Fisher, který po tom, co se z jeho podnětu přišlo na nesrovnalosti ohledně cílového určení Rotoru, přivedl Zemi na další stopu.

Byl už dva roky zpátky na Zemi a vzpomínky na Rotor mu v mysli pomalu začínaly šednout. Z Eugenie Insignové se stala jen zmatená vzpomínka (co k ní tehdy vlastně cítil?), ale po Marlene zůstal pocit trpkosti. Zjistil, že mu v duchu stále splývá s Roseanne. Vzpomínka na roční dceru splynula se vzpomínkou na sedmnáctiletou sestru a vytvořily jedinou osobu.

Život nebyl těžký. Pobíral štědrou penzi. Dokonce se pro něj našla i práce, místo v kanceláři, kde se po něm chtěla rozhodnutí, která zaručeně nemohla ovlivnit nic důležitého. Odpustili mu, alespoň částečně, říkal si, protože si vzpomněl na tu Eugeniinu poznámku: „Kdybys věděl, kam máme namířeno —“

Přesto měl pocit, že je pod dozorem, a začínalo ho to otravovat.

Garand Wyler se jednou za čas objevil, vždycky přátelský, zvídavý a neustále se, nápadně či nenápadně, vracel k tématu Rotoru.

Nejinak tomu bylo i teď, a jak Fisher předpokládal, přišla řeč na Rotor.

Zamračil se: „Už to budou skoro dva roky. Co po mně, sakra, pořád chcete?“

Wyler zavrtěl hlavou. „Nemám tušení, Crile. Všechno, co máme, je ta poznámka tvé ženy. A jak to vypadá, sama o sobě nestačí. Za ta léta, co jste spolu strávili, musela říct ještě něco. Když si připomeneš vaše rozhovory, vaše vzájemné výměny názorů, nenapadá tě nic?“

„Tohle je už popáté, co se mě na to ptáš, Garande. Vyslýchali mě. Podrobili mě hypnóze. Dávali mi psychosondy. Vymačkali mě do poslední kapičky. Nenašli ve mně nic. Buď mě nechte na pokoji, nebo mě vemte zpátky. Venku lítají stovky kolonií a na nich lidé, přátelé, kteří si navzájem důvěřují, a nepřátelé, kteří se navzájem špehují. Kdo ví, co někdo z nich může vědět — a třeba ani nevědět, že to ví.“

„Abych byl upřímný, kamaráde, už jsme v tomhle směru začali podnikat určité kroky, taky jsme se soustředili na Dálkovou Sondu. Je nasnadě, že Rotor musel přijít na něco, o čem my ostatní nevíme. Nikdy jsme nevyslali žádnou Dálkovou Sondu. Stejně jako ji nevyslala žádná jiná kolonie. Jen Rotor si to mohl dovolit. Ať už našel cokoli, musí to být mezi údaji z Dálkové Sondy.“

„Fajn. Tak je projděte. Určitě je toho dost na celá léta práce. A mě nechtě na pokoji. Všichni.“

„Náhodou je toho opravdu na léta práce,“ řekl Wyler. „Rotor, v souladu se Smlouvou o výměně vědeckých informací, poskytl úctyhodné množství materiálu. Zejména snímky všech vlnových délek. Fotopřístroje na Sondě dokázaly obsáhnout skoro celou oblohu. Podrobně jsme je prostudovali a nenašli na nich nic zajímavého.“

„Nic?“

„Zatím nic, ale, jak říkáš, může to trvat ještě léta. Jistě, dozvěděli jsme se nespočet informací, nad kterými astronomům plesá srdíčko a které je stačí zaměstnávat, ale ani náznak toho, co by nám mohlo pomoct odpovědět na otázku, kam šli. Zatím ne. Například si myslím, že v nich není absolutně nic, co by nás dovedlo k přesvědčení, že kolem jedné z větších hvězd Alfy Centauri obíhají planety. Stejně tak, že v blízkém vesmíru neexistují žádné neznámé hvězdy typu Slunce. Osobně si stejně myslím, že tam nic zas tak důležitého nebude. Co mohlo být ze Sondy vidět a ze sluneční soustavy ne? Byla jen pár světelných měsíců odtud. Neměl by v tom být žádný rozdíl. Přesto mají někteří kolegové dojem, že Rotor musel něco zaznamenat, a to nejspíš velmi krátce. Což nás přivádí zpátky k tobě.“

„Proč ke mně?“

„Protože tvá žena byla vedoucí projektu Dálková Sonda.“

„Ne tak docela. Tou se stala až když byly všechny údaje pohromadě.“

„Byla vedoucí potom, ale i po značnou část samotného projektu. Nepovídala ti nikdy o tom, co Dálková Sonda posbírala?“

„Ani slovo. Moment, říkal jsi, že kamery na Dálkové Sondě mohly obsáhnout skoro celou oblohu?“

„Ano.“

„Co znamená 'skoro celou'?“

„Nemůžu ti to říct tak přesně jako ti, co se tím zabývají, ale počítám, přinejmenším, takových devadesát procent.“

„Nebo víc?“

„Nebo víc.“

„Jsem zvědavý —“

„Na co jsi zvědavý?“

„Na Rotoru to měl pod palcem chlápek, který se jmenoval Pitt.“

„To víme.“

„Myslím, že vím, jak to mohl udělat. Mohl posílat údaje z Dálkové Sondy po troškách. Dodržoval by tak Smlouvu o výměně vědeckých informací — aby se neřeklo. Tak, aby v momentě jejich odchodu zbývalo takových deset procent — které neměl čas předat. A to by bylo právě těch důležitých deset procent.“

„Myslíš ty, co by nám prozradily, kam Rotor odletěl.“

„Možná.“

„Jenže je nemáme.“

„Ovšem, že je máte.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Ještě před chvilkou ses pozastavil nad tím, že by měly snímky z Dálkové Sondy ukazovat něco jiného než údaje ze sluneční soustavy. Proč teda ztrácíte čas nad tím, co vám poslali? Vyčleňte z mapy tu část oblohy, kterou vám nedodali a prostudujte ji podle vlastních map. Položte si otázku, jestli na nich může něco vypadat jinak, než by to viděla Dálková Sonda — a proč. Tak bych to udělal já.“ Najednou zvýšil hlas téměř do výhružného řevu. „Vrať se a řekni jim, aby si prohlédli tu část oblohy, kterou nedostali.“

Wyler zadumaně pronesl: „Trochu divoké.“

„Ani v nejmenším. Dokonale prosté. Jenom by se musel v Úřadě najít někdo, kdo sem tam používá mozek. Pak byste se možná někam dostali.“

„Uvidíme,“ řekl Wyler a podal Fisherovi ruku. Fisher se zamračil a nechal ji viset ve vzduchu.

Uběhly celé měsíce, než se Wyler znovu objevil. Fisher nebyl jeho návštěvou dvakrát nadšený. Měl volno, dobrou náladu a četl si.

Fisher nepatřil mezi ty, kteří považovali knihy za barbarský zlozvyk dvacátého století a uznávali videočetbu jako jediný civilizovaný způsob vstřebávání informací. Mělo něco do sebe držet knihu v rukou, vlastními prsty otáčet stránky, umět se vcítit do toho, co jste četli, nebo se dokonce umět tak pohroužit do děje, že jste ztratil pojem o čase a procitl o sto stránek dál nebo dokonce na samém konci. Fisher považoval za civilizovanější způsob vstřebávání informací naopak knihy.

Tím víc mu nebylo po chuti, že ho někdo ruší z tak příjemné činnosti.

„Co zase chceš, Garande?“ řekl neomaleně.

Wyler se nepřestával zdvořile usmívat. Skoro se stisknutými čelistmi mu sdělil:

„Našli jsme to, bylo to přesně tak, jak jsi říkal.“

„Našli co?“ zeptal se Fisher nechápavě. Potom, když mu došlo, o čem musí být řeč, rychle dodal: „Neříkej mi nic, co nemám vědět. S Úřadem nechci mít už nic společného.“

„Pozdě, Crile. Chtějí s tebou mluvit. Sám Tanayama tě chce vidět.“

„Kdy?“

„Hned, jak tě tam dostanu.“

„V tom případě mi řekni, co se děje. Nerad bych před něj šel naslepo.“

„To jsem taky chtěl udělat. Prostudovali jsme každičkou část oblohy, která chyběla v údajích z Dálkové Sondy. Ti, co to dostali na starost, si položili otázku přesně jak jsi radil. Co mohly kamery Dálkové Sondy zachytit jinak než kamery ve sluneční soustavě. Jako první se samozřejmě nabízelo posunutí blízkých hvězd. Toto měli naši astronomové neustále na paměti a zjistili něco naprosto úžasného, něco, co by je ani ve snu nenapadlo.“

„Poslouchám.“

„Našli velmi matnou hvězdu s paralaxou přes vteřinu oblouku.“

„Nejsem astronom. Je na tom něco neobvyklého?“

„To znamená, že hvězda je pouze v poloviční vzdálenosti Alfy Centauri.“

„Řekl jsi 'velmi matnou'.“

„Říkají, že je za malým mračnem hvězdného prachu. Hele, ty astronom nejsi, ale tvá žena na Rotoru byla. Možná ji objevila. Řekla ti někdy o tom něco?“

Fisher zavrtěl hlavou…Ani slovo. Sice —“

„Ano?“

„V posledních měsících bylo kolem ní nějak moc vzruchu. Řekl bych až přespříliš.“

„Nebylo ti divné proč?“

„Připisoval jsem to nadcházejícímu odletu Rotoru. Nemohla se ho dočkat a mě to dohánělo k zuřivosti.“

„Kvůli dceři?“

Fisher přikývl.

„Třeba byla tak rozrušená i kvůli té nové hvězdě. Všechno by do sebe zapadalo. Přirozeně by se vydali k ní. A jestli ji objevila tvá žena, byla by to pro ni cesta k její hvězdě. Tím by se dala částečně vysvětlit i její nedočkavost. Dává to smysl, ne?“

„Možná. Nemůžu říct, že ne.“

„Tak jo. Teď víš, proč tě chce Tanayama vidět. Má vztek. Ne na tebe, samozřejmě, ale má vztek.“

21

Ještě téhož dne o něco později, protože takovéto záležitosti se neodkládaly, se Crile Fisher ocitl v kanceláři Pozemského ministerstva bezpečnosti, nebo, jak ho znali jeho zaměstnanci, zkráceně Úřadu.

Kattimoro Tanayama, který stál v čele Úřadu přes třicet let, začínal znatelně stárnout. Léta staré holografie (nebylo jich mnoho) jej ukazovaly ještě s hladkými, černými vlasy, vzpřímenou postavou a s odhodlaným výrazem ve tváři.

Nyní byly jeho vlasy šedivé, postava (nikdy nebývala vysoká) mírně shrbená. Budil dojem celkové vetchosti. Možná se dostával do stadia, kdy člověk začíná myslet na penzi, bylo-li ovšem vůbec myslitelné, že by měl v úmyslu něco jiného než zemřít uprostřed práce. Jeho oči mezi přivřenými víčky, všiml si Fisher, byly pronikavé a pichlavé jako vždycky.

Fisher měl mírné potíže, aby mu rozuměl. Angličtina byla víceméně univerzálním pozemským jazykem, univerzálním tak, jak určitý jazyk vůbec může být, ale měla své varianty a ta, kterou mluvil Tanayama, nebyla severoamerická varianta, na kterou byl Fisher zvyklý.

Tanayama mrazivě pronesl: „Na Rotoru jste zklamal, Fishere.“

Fisher věděl, že nemá smysl odporovat, a už vůbec ne Tanayamovi.

„Ano, řediteli,“ řekl bezvýrazně.

„Přesto nám můžeš poskytnout důležitou informaci.“

Fisher si slabě povzdechl: „Vyslýchali mě už stokrát.“

„O tom jsem byl informován, to vím. Nicméně se vás nezeptali na všechno, a já — já — mám pro vás jednu otázku, kterou chci, abyste mi zodpověděl.“

„Ano, řediteli?“

„Všiml jste si během vašeho pobytu na Rotoru něčeho, co by vás vedlo k závěru, že rotorské vedení nenávidělo Zemi?“

Fisher povytáhl obočí. „Nenávidělo? Myslím si, že bylo jasné, že obyvatelé Rotoru, stejně jako ostatních kolonií, se na Zemi dívali skrz prsty, pohrdali její dekadencí, brutalitou a násilím. Ale nenáviděli? Abych řekl pravdu, nemyslím si, že by si nás vážili natolik, aby k nám mohli pociťovat nenávist.“

„Mluvím o vedení, ne o masách.“

„Já také, řediteli. Ne, nenávist ne.“

„Neexistuje pro to jiné vysvětlení.“

„Pro co, řediteli? Pokud se mohu zeptat?“

Tanayama do něj zabodl pohled (člověk si pod dojmem síly jeho osobnosti vůbec neuvědomil, jak byl maličký). „Víte, že ta nová hvězda letí naším směrem? Přímo na nás?“

Fisher vrhl rychlý, polekaný pohled na Wylera, ale ten seděl víceméně ve stínu, vzdálený od slunečních paprsků pronikajících oknem, a nezdálo se, že by se na něj díval.

Tanayama, který stál, řekl: „Tak se přece posaďte, Fishere, jestli vám to pomůže v přemýšlení. Já si taky sednu.“ Posadil se na okraj svého stolu a začal pohupovat krátkýma nožkama ve vzduchu.

„Věděl jste, kam hvězda směřuje?“

„Ne, řediteli. Nevěděl jsem ani o její existenci, dokud mi o ní neřekl agent Wyler.“

„Opravdu? Na Rotoru to určitě věděli.“

„Pokud ano, nikdo mi to neřekl.“

„V době předcházející odletu Rotoru byla vaše žena rozrušená a šťastná. Tak jste to řekl agentovi Wylerovi. Z jakého to bylo důvodu?“

„Agent Wyler myslel, že to mohlo být proto, že objevila tu hvězdu.“

„A mohla také vědět, kam směřuje, a mít radost z toho, co Zemi čeká.“

„Nechápu, proč by jí to mělo dělat radost, řediteli. Ale musím vám říci, že já osobně nevím, zda o jejím pohybu věděla, či dokonce o její samotné existenci. Ze své vlastní zkušenosti nevím o žádném Rotořanovi, který by tenkrát věděl, že hvězda existuje.“

Tanayama ho zamyšleně pozoroval a škrábal se přitom zlehka na bradě, jako by ho něco svědilo.

Podotkl: „Pokud vím, na Rotoru byli všichni Eurové, že?“

Fisher úžasem rozevřel oči. Tuhle nadávku neslyšel už hodně dlouho — a od vládního funkcionáře nikdy. Vzpomněl si na Wylerovu poznámku o Zemi jako o 'Sněhurce', kterou pronesl poté, co se vrátil z Rotoru. Pustil ji druhým uchem ven jako nevinnou legrácku, které nevěnoval žádnou pozornost.

Zareagoval podrážděně: „Nevím, řediteli. Nestudoval jsem podrobně jejich rodokmeny.“

„Ale no tak, Fishere. Na to nemusíte studovat rodokmeny. Stačí vám vzhled. Narazil jste během celého vašeho pobytu na Rotoru někdy na tvář, která by nesla Afro, Mongo či Hindo rysy? Narazil jste někdy na někoho s temnou pletí? Nějakou národnostní menšinu?“

Fisher vybuchl:

„Řediteli, připadám si jako ve dvacátém století.“ (Kdyby znal nějaký silnější výraz, byl by ho použil.) „Takových věcí si vůbec nevšímám, stejně jako by si jich neměl všímat nikdo na Zemi. Jsem překvapený, že vy ano a nemyslím, že by vám prospělo, kdyby se to o vás vědělo.“

„Nevěřte pohádkám, agente Fishere,“ řekl ředitel a káravě zahrozil ukazováčkem. „Mluvím o faktech. Vím, že na Zemi všechny etnické rozdíly přehlížíme, alespoň navenek.“

„Jen navenek?“ zeptal se rozhořčeně Fisher.

„Jen navenek,“ odpověděl mrazivě Tanayama. „Když se Pozemšťané stěhují na kolonie, rozeberou si je podle národností. Proč by to dělali, kdyby všechny etnické rozdíly přehlíželi? Na každé kolonii jsou všichni lidé stejní a když přece jen dojde k nějakému promísení, tak jsou ti, co jsou v menšině, celí nesví, nebo je jim pomoženo, aby byli celí nesví a přesunou se na jinou kolonii, kde v menšině nebudou. Není to tak?“

Fisher v duchu shledal, že to nemůže popřít. Bylo to tak a on to podvědomě považoval za samozřejmost, aniž by se mu to zdálo divné. „Lidská povaha. Lidé tíhnou k sobě podobným. Vytváří to — sounáležitost.“

„Lidská povaha, jistě. Lidé tíhnou k sobě podobným, protože nenávidí a opovrhují sobě nepodobnými.“

„Existují i M — Mongo kolonie.“ Fisher se chvilku potýkal s vyslovením toho slova, neboť si plně uvědomoval, že právě může smrtelně urážet ředitele, člověka, který se dal snadno urazit a navíc byl nebezpečný.

Tanayama ani nemrkl. „To vím, ale nejsou to snad Eurové, kdo v poslední době ovládli planetu a nechtějí na to zapomenout?“

„Ostatní možná také nechtějí zapomenout a mají více důvodů k nenávisti.“

„Jenomže to byl právě Rotor, který tak chvatně zmizel ze sluneční soustavy.“

„Někdo musel vynalézt hyperposilování jako první.“

„A odletět k blízké hvězdě, o které věděli jen oni. a která míří přímo na sluneční soustavu a může proletět dostatečně blízko na to, aby ji celou rozvrátila?“

„Nevíme, jestli to vědí, a jestli vůbec vědí o té hvězdě.“

„Ovšemže to vědí,“ skoro zavrčel Tanayama. „A odletěli, aniž by nás varovali.“

„Řediteli — se vší úctou — to nedává smysl. Přece neodletí, aby se usadili na hvězdě, která na své cestě rozvrátí sluneční soustavu a tím pádem i svoji vlastní.“

„Oni mohou snadno uniknout, i kdyby mezitím postavili další kolonie. My máme k evakuaci celý svět čítající osm miliard lidí —a to je mnohem obtížnější úkol.“

„Kolik nám zbývá času?“

Tanayama pokrčil rameny. „Tvrdí mi, že pár tisíc let.“

„To je dlouhá doba. Je možné, čistě teoreticky, že je nenapadlo, že je nutné nás varovat. Jak se bude hvězda přibližovat, musíme ji objevit i bez upozornění.“

„A tou dobou budeme mít ještě méně času k evakuaci. Oni hvězdu objevili náhodou. My bychom ji nemuseli objevit hodně dlouho, nebýt jedné nediskrétní poznámky vaší ženy a vašeho podnětu — velmi bystrého podnětu — abychom se podívali zblízka na vynechanou část oblohy. Rotor chtěl, abychom ji objevili co nejpozději.“

„Ale, řediteli, proč by měli něco takového chtít? Z čiré, bezdůvodné nenávisti?“

„Nikoli bezdůvodné. Proto, aby mohla být sluneční soustava se svým těžkým nákladem ne-Eurů zničena. Aby mohlo lidstvo začít znova na čistě Euro základech. Ha? Co vy na to?“

Fisher zavrtěl bezmocně hlavou. „Nemožné. Nemyslitelné.“

„Proč by nás jinak nevarovali?“

„A nemohlo to být přece jen tak, že nevěděli, kam míří?“

„Nemožné,“ řekl Tanayama ironicky. „Nemyslitelné. Neexistuje žádný jiný důvod pro to, co udělali, než jejich přání vidět naši záhubu. Ale my vyvineme vlastní hyperprostorový pohon a najdeme si je u té jejich nové hvězdy. A vyrovnáme účet.“