Nemesis

71

Crile Fisher jasnou hvězdu zamyšleně pozoroval.

Zpočátku byla příliš jasná, aby ji člověk mohl pozorovat v běžném slova smyslu. Každou chvilku na ni pohlédl a spatřil jen jasný obrys, který se mu po oslnění udržel na okamžik na sítnici. Tessa Wendelová, kterou události přivedly do stadia zoufalství, ho napomenutím upozornila, že si může zničit sítnici a tak zatemnil průhled a snížil tím jasnost hvězdy na snesitelnou úroveň. To ztlumilo ostatní hvězdy na nevýrazný, matný třpyt.

Ta jasná hvězda byla samozřejmě Slunce.

Bylo dál, než ho kdy kterákoli lidská bytost spatřila (s výjimkou obyvatel Rotoru na jejich cestě ze sluneční soustavy). Bylo dvakrát tak daleko, než ho člověk viděl z Pluta v jeho nejvzdálenějším bodě oběhu, takže ho neobklopoval zářivý kruh, a svým světlem se řadilo mezi ostatní hvězdy. Přesto svítilo stále stokrát jasněji než Měsíc v úplňku viděný ze Země a ta stonásobná svítivost byla zhuštěna a vměstnána do jediného oslepujícího bodu.

Není divu, že se na něj člověk nemohl přes neztemněný průhled podívat přímo a bez mrkání.

Tím se věci měnily. Na Slunci nebylo za normálních okolností nic k obdivování. Bylo příliš jasné, abyste se na něj mohli dívat, příliš jedinečné. Menší část jeho světla, rozptýleného v blankytu atmosféry, stačila vymazat z oblohy všechny ostatní hvězdy, a i v případě, zeje nevymazala docela (jako například Měsíc), byly tak beznadějně zatlačeny Sluncem do pozadí, že o nějakém srovnání nemohlo být řeči.

Zde, daleko ve vesmíru, byl svit Slunce zeslaben přinejmenším do té míry, že se už o nějakém srovnání dalo uvažovat. Wendelová řekla, že z jejich postavení bylo Slunce stošedesátkrát jasnější než Sirius, což byl druhý nejjasnější objekt na obloze. Bylo možná dvacetmilionkrát jasnější než nejmatnější hvězda viditelná okem. To srovnání činilo Slunce ještě velkolepějším, než když zářilo, zcela bezkonkurenčně, na pozemské obloze.

Kromě pozorování oblohy vlastně neměl nic jiného na práci, protože Superluminal jen bezcílně bloumal prostorem. Dělal to už dva dny — už dva dny bezcílně plul vesmírem a to pouhými raketovými rychlostmi.

Takovou rychlostí by jim trvalo třicet pět tisíc let, než by dosáhli Sousední hvězdy — pokud by letěli správným směrem. Což neletěli.

Právě tento fakt proměnil před dvěma dny Wendelovou v živý obrázek bezbřehého zoufalství.

Až do té doby všechno klapalo. Když měli vstoupit do hyper-prostoru, Fisher celý ztuhl — v očekávání případné bolesti, bodavého sevření agónie či náhlé vlny věčné temnoty.

Nic z toho se nestalo. Všechno proběhlo příliš rychle, než aby si to člověk stačil uvědomit. V jediném okamžiku vstoupili a zase vystoupili z hyperprostoru. Jen hvězdy blikly a poskládaly se jinak, aniž by mu daly čas tu změnu postřehnout smysly.

Byla to úleva, hned ze dvojího důvodu. Nejenže zůstal naživu, ale také si uvědomil, že kdyby k něčemu došlo a on by zemřel, přišla by smrt tak nepředstavitelně náhle, že by si ji v žádném případě nestačil uvědomit. Prostě by byl najednou mrtev.

Jeho úleva byla tak intenzivní, že skoro nezaregistroval, že Tessa rozrušeně zasténala, vykřikla a rozběhla se do motorové části.

Vrátila se celá pocuchaná — účes sice nezměněný, ale působila vnitřně pocuchaným dojmem. Pohledem těkala z místa na místo. Dívala se na Fishera, jako by ho nepoznávala.

„Hvězdy se neměly změnit,“ hlesla.

„Neměly?“

„Nepřesunuli jsme se daleko. Tedy neměli jsme se přesunout. Pouze o jednu a jednu třetinu tisíciny světelného roku. To je příliš málo, aby se dala pouhým okem postřehnout změna v postavení hvězd. Nicméně,“ — zhluboka, roztřeseně se nadechla — „není to tak zlé, jak by se mohlo zdát. Bála jsem se, že jsme se přesunuli o tisíce světelných let.“

„To by se mohlo vážně stát, Tesso?“

„Jistě, že by se to mohlo stát. Kdyby náš průchod hyperprostorem nebyl úzkostlivě vymezený, bylo by tisíc světelných let totéž jako jeden jediný.“

„V tom případě není nic jednoduššího než —“

Wendelová uhádla jeho myšlenkový pochod. „Ne, nemůžeme se jednoduše vrátit zpět. Pokud je naše navigace v takovémto stavu, byl by každý přechod, který bychom provedli, nekontrolovatelnou cestou končící v náhodném bodě a už bychom nikdy nenašli cestu zpět.“

Fisher se zachmuřil. Jeho euforie z faktu, že prošel hyperprostorem — a zůstal naživu — se začínala pozvolna vytrácet. „Ale při testech se objekty, které jste vyslali, vrátily bezpečně nazpátek.“

„Ty měly mnohem menší hmotnost a byly vyslány na mnohem menší vzdálenosti. Ale, jak říkám, není to tak hrozné. Ukázalo se, že jsme urazili správnou vzdálenost. Hvězdy jsou na svém místě.“

„Ale změnily se. Viděl jsem to.“

„Protože jsme jinak orientováni. Podélná osa lodi se stočila o dobrých dvacet osm stupňů. Zkrátka jsme z nějakého neznámého důvodu sledovali místo přímé dráhy dráhu zakřivenou.“

Hvězdy za průhledem se teď pozvolna, vytrvale pohybovaly.

Wendelová řekla: „Natočíme se zpátky čelem k Nemesis, když pro nic jiného, tak aspoň z psychologických důvodů, abychom mířili správným směrem, ale potom musíme zjistit, proč jsme se při průchodu stočili.“

Jasná, nápadná, zářivě oslňující hvězda vstoupila do průhledu a přešla na druhou stranu. Fisher zamrkal.

„To je Slunce,“ ukázala Wendelová, reagujíc na Fisherův užaslý pohled.

Crile se zeptal: „Existuje nějaké rozumné vysvětlení, proč se loď při průchodu stočila stranou? Jestli se Rotor také stáčel, kdoví kde skončil.“

„Nebo kde skončíme my. Protože já žádné rozumné vysvětlení nemám. Alespoň ne teď.“ Vystrašeně na něj pohlédla. „Pokud byly naše předpoklady správné, tak jsme měli změnit polohu, ale ne směr. Měli jsme se pohybovat po přímce, eukleidovsky přímé přímce, a to navzdory relativistickému zakřivení časoprostoru, protože, abys chápal, my jsme se v časoprostoru nenacházeli. Možná bude chyba v programování počítače — nebo chyba v našich předpokladech. Já doufám, že to první. To se dá snadno napravit.“

Minulo pět hodin. Wendelová vstoupila, rukou si mnula oči. Fisher na ni s neblahým tušením pohlédl. Díval se na nějaký film, ale přestal ho bavit. Pak sledoval hvězdy, nechával se jimi hypnotizovat jako anestetikem.

„Tak jak, Tesso?“

„S programováním je všechno v pořádku, Crile.“

„Takže jsou chybné naše předpoklady?“

„Ano, ale v čem? Takových předpokladů si můžeme stanovit nekonečně mnoho. Které z nich jsou správné? Nemůžeme se zabývat jedním po druhém. Nikdy bychom s tím neskončili a beznadějně se do toho zamotali.“

Na okamžik se rozhostilo ticho a potom Wendelová řekla: „Pokud by to bylo v programování, byla by to jen nějaká triviální chyba. Napravili bychom ji, aniž bychom se něčemu přiučili, ale zato bychom byli v bezpečí. Ovšem takto se musíme vrátit k samotným základům, máme šanci přijít na něco opravdu významného, ale jestli neuspějeme, tak už nikdy nemusíme najít zpáteční cestu.“

Popadla Fishera za ruku. „Chápeš, Crile? Něco tu neklape, a jestli nepřijdeme na to, co, tak neexistuje způsob — kromě naprosto neuvěřitelné náhody — který by nám umožnil najít cestu domů. Můžeme to zkoušet sebepozorněji a přesto se budeme vynořovat na nesprávných místech tak dlouho, až zabloudíme docela. A to bude, v konečném součtu, znamenat smrt — až nám nevyjde jeden přechod nebo dojde zásoba energie nebo z nás zoufalství vycucá vůli po životě. A tvoje tragédie bude jen a jen moje chyba. Ale opravdovou tragédií bude konec jednoho snu. Když se nevrátíme, tak se lidé nikdy nedozví, že let byl úspěšný. Můžou z toho vyvodit, že jsme nepřežili přechod a už se o nic podobného nikdy nepokusit.“

„Ale to musí, jestli chtějí uniknout ze Země.“

„Mohou rezignovat; mohou zalézt do kouta a čekat až k nim Nemesis doletí, proletí kolem a oni pozvolna zahynou.“ Prudce zdvihla hlavu, ve tváři se jí zračila strašlivá únava. „A bude to konec i tvého snu, Crile.“

Crile sevřel rty, ale neřekl nic.

Téměř bojácně se Wendelová otázala: „Ale celé ty roky jsem byla s tebou já, Crile. Kdyby ses musel rozloučit se svou dcerou — svým snem — stačila jsem ti já?“

„Mohl bych se zeptat: kdyby ses musela rozloučit se superluminálním přesunem, stačil jsem ti já?“

Zdálo se, že nikdo z nich nenachází slova, ale potom se ozvala Wendelová:

„Jsi hned na druhém místě, Crile, ale bylo to krásné druhé místo. Děkuji.“

Fisher se pohnutě zachvěl. „Mluvíš mi z duše, Tesso, něco, čemu bych na začátku nikdy neuvěřil. Kdybych neměl dceru, existovala bys pro mě jen ty. Skoro si přeji —“

„Ne, nepřej. Být druhá mi stačí.“

Vzali se za ruce. Mlčky. Dívali se na hvězdy.

Dokud Merry Blankowitzová nestrčila hlavu do dveří. „Kapitánko Wendelová, Wua něco napadlo. Říká, že to věděl od samého začátku, ale zdráhal se o tom zmínit.“

Wendelová vstala. „Proč?“

„Říká, že se vám o té možnosti kdysi zmínil a vy jste mu prý řekla, aby neblbnul.“

„Vážně? A co mě utvrdilo v přesvědčení, že jsem neomylná? Poslechnu si to teď znovu a jestli je to rozumná myšlenka, tak mu zakroutím krkem za to, že mi ji tehdy nevnutil.“

A odchvátala.

72

Fisher vydržel čekat pouze ten den a polovinu následujícího. Jako vždycky jedli všichni spolu, ale mlčky. Fisher nevěděl, jestli z nich někdo spal. On sám spal jen v krátkých úsecích a probouzel se do neutuchajícího zoufalství.

Jak dlouho to můžeme vydržet? pomyslel si druhého dne, když se podíval na krásu té nedostižné zářivé tečky na obloze, která ho ještě před nedávném na Zemi zahřívala a svítila mu na cestu.

Dříve či později zemřou. Moderní kosmická technologie jim sice může prodloužit život; recyklace byla také na slušné úrovni a dokonce i potrava by jim vydržela dlouho, kdyby se smířili s rasovými keksy bez chuti, které by jim nakonec zbyly. Mikrofúzní motory by také dlouho a pomaličku polykaly svou zásobu energie. Ale nikdo z nich by určitě nechtěl být udržován při životě tak dlouho, jak to možnosti lodi umožňovaly.

S vidinou vleklé, táhnoucí se, beznadějné, osamělé a neodvratné smrti před sebou by bylo nejrozumnější vzít si příslušnou dávku demetabolizéru.

Byla to oblíbená smrt sebevrahů na Zemi; proč by jí nemohla být i na palubě kosmického plavidla? Mohl jste — pokud jste chtěl — vzít dávku odpovídající jednomu dni běžného života a prožít ho, jak nejradostněji to jen šlo — s vědomím, že je tím posledním. Na jeho konci byste se cítil samozřejmě ospalý. Zívl byste a nechal se přenést z krajiny bdění do krajiny klidného spánku plného krásných snů. Spánek by se pomalu prohluboval, sny pomalu vytrácely a vy byste se neprobudil. Vlídnější smrt nikdo nevymyslel.

A potom, těsně před pátou večer lodního času, druhého dne po přechodu, který se stočil, místo aby proběhl po přímce, vtrhla Tessa dovnitř. Oči jí planuly a divoce oddechovala. Tmavé vlasy, v posledních letech hojně prokvetlé šedinami, měla rozcuchané.

Fisher vyděšeně vyskočil: „Je to zlé?“

„Ne, skvělé!“ vykřikla a spíše skočila, než si sedla do křesla.

Fisher si nebyl jistý, jestli se nepřeslechl, jestli to od ní nebyla jen ironie. Hleděl na ni a pozoroval, jak se pomalu začínala vzpamatovávat.

„Skvělé,“ zopakovala. „Skvělé! Úžasné! Crile, díváš se na idiota. Pochybuji, že se z toho kdy vzpamatuju.“

„Tak co se stalo?“

„Čao-Li Wu znal odpověď. Celou dobu ji znal. Řekl mi to kdysi. Pamatuju se, jak mi to říkal. Před několika měsíci. Možná před rokem. Pustila jsem to z hlavy. Vlastně jsem ho ani pořádně neposlouchala.“

Musela se nadechnout. Vzrušení zcela narušilo přirozený rytmus její řeči.

Pokračovala: „Potíž byla v tom, že jsem se považovala za světovou autoritu na superluminální přesun a byla přesvědčená, že mi nikdo nemůže říct něco, co už jsem nevěděla nebo co mě už předtím nenapadlo. A když už mi někdo předložil něco nezvyklého, tak to muselo být prostě špatně a pravděpodobně i nesmysl. Chápeš, jak to myslím?“

Fisher temným hlasem pronesl: „Narazil jsem na takové lidi.“

„Každý je občas takový, za určitých okolností. Zvláště stárnoucí vědci, řekla bych. Proto se také z odvážných mladých revolucionářů vědy stávají po pár desetiletích staré fosílie. Představivost jim začíná obrůstat sebeláskou a to je konec. A to je teď můj konec… Ale dost. Trvalo nám to víc jak celý den, než jsme to pořádně rozpracovali, upravili rovnice, naprogramovali počítač a připravili nezbytné simulace k vyloučení slepých uliček. Normálně by to trvalo týden, ale popoháněli jsme se navzájem jako šílenci.“

Wendelová se v tom místě odmlčela, jako by chtěla nabrat dech. Fisher čekal, až bude pokračovat, povzbudivě přikývl a uchopil ji za ruku.

„Tohle už je složitější,“ pokračovala. „Pokusím se ti to vysvětlit. Podívej se — potřebujeme se dostat z jednoho bodu prostoru přes hyperprostor do druhého bodu prostoru a to v nulovém čase. Ubíráme se přitom určitou drahou, která je pokaždé jiná, v závislosti na výchozím a konečném bodě. Nevidíme ji, neuvědomujeme si ji, vlastně ji z časoprostorového hlediska ve skutečnosti ani nesledujeme. Její existence je víceméně nepochopitelná. Nazýváme ji 'domnělou dráhou'. Sama jsem ten koncept vypracovala.“

„Když ji nevidíš, ani si ji neuvědomuješ, jak můžeš vědět, že existuje?“

„Protože se dá vypočítat pomocí rovnic, které používáme k definování pohybu hyperprostorem. Rovnice nám určují onu dráhu.“

„Jak vůbec můžeš vědět, že rovnice popisují něco, co skutečně existuje? Když to může být pouhá — matematika.“

„Může. Já si to aspoň myslela. A nevěnovala tomu pozornost. To Wu mě upozornil, že to může být důležité — asi tak před rokem — a já, jako naprostý idiot, jsem to zavrhla. Domnělá dráha, řekla jsem mu, má zrovna tak domnělou existenci. Když se nedá změřit, tak leží mimo hranice říše vědy. Byla jsem tak slepá. Je mi ze sebe nanic, jen co na to pomyslím.“

„Dobrá. Řekněme tedy, že domnělá dráha nějakým způsobem přece jen existuje. Co potom?“

„V tom případě, prochází-li domnělá dráha okolím nějakého rozměrnějšího tělesa, působí na loď jeho gravitační vliv. To je ta ohromující novina, představující užitečný a zcela nový koncept — že gravitace může působit i podél domnělé dráhy.“ Wendelová zlostně zaťala pěsti. „Věděla jsem to, ale byla jsem přesvědčená, že pokud se loď bude pohybovat rychlostí mnohonásobně převyšující rychlost světla, nebude mít gravitace dostatek času, aby se dala na nějaké měřitelné úrovni pocítit. Dráha by tak, jak jsem se domnívala, představovala eukleidovsky rovnou přímku.“

„Což nebyla pravda.“

„Jak je vidět. A Wu to zdůvodnil. Představ si, že rychlost světla je nulový bod. Všechny nižší rychlosti budou mít zápornou velikost a všechny vyšší rychlosti velikost kladnou. V normálním vesmíru, ve kterém žijeme, tak budou všechny rychlosti, jak říká matematická konvence, záporné, protože takové vlastně musí být.

Dále — vesmír je založen na principu symetrie. Pokud je něco tak fundamentálního, jako je rychlost pohybu, vždycky záporná, potom by mělo něco, stejně tak fundamentálního, být vždycky kladné a Wu tvrdil, že to něco je gravitace. V normálním vesmíru je to vždycky přitažlivost. Každý hmotný objekt přitahuje jiný hmotný objekt.

Ovšem, letí-li něco superluminální rychlostí — tedy rychleji než světlo — potom je rychlost oné věci kladná a to druhé něco, které bylo kladné, se stává záporným. Jinými slovy, při superluminálních rychlostech je gravitace odpudivou silou. Každý hmotný objekt odpuzuje jiný hmotný objekt. Wu mě na to upozornil už kdysi dávno a já jsem ho neposlouchala. Prostě mi to šlo jedním uchem tam a druhým ven.“

Crile řekl: „Ale v čem je pak rozdíl, Tesso? Jestliže se pohybujeme obrovskou, superluminální rychlostí a gravitace nemá čas ovlivnit náš pohyb, stejně tak ho nemá čas ovlivnit ani gravitační odpudivost.“

„Ne, ne, tak to není, Crile. V tom je právě ta nádhera. Že se mění i tohle. V normálním vesmíru záporných rychlostí platí, že čím rychleji se objekt pohybuje vůči přitažlivému tělesu, tím méně gravitace onoho tělesa ovlivňuje směr jeho pohybu. Ve vesmíru kladných rychlostí, v hyperprostoru zase platí, že čím rychleji se pohybujeme vůči odpudivému tělesu, tím více jeho odpudivost ovlivňuje směr našeho pohybu. Nám to sice nedává smysl, protože jsme zvyklí na situaci, která existuje v normálním vesmíru, ale jakmile jsi donucen vyměnit znaménko plus za minus a naopak, zjistíš, jak všechno do sebe najednou zapadá.“

„Matematicky. Ale dá se spoléhat na rovnice?“

„Srovnáš své výpočty s fakty. Gravitační přitažlivost je nejslabší ze všech sil, a stejně tak i odpudivost podél domnělé dráhy. Každá částečka lodi, každá částečka našeho těla při průchodu hyperprostorem odpuzuje ostatní částečky, ovšem tato odpudivost nic nesvede proti jiným silám, které je zase drží pohromadě, a které znaménka nezměnily. Buď jak buď, naše domnělá dráha ze Stanice čtyři nás sem vedla těsně kolem Jupitera. Jeho odpudivost podél naší domnělé hyperprostorové dráhy byla stejně intenzivní, jako by byla jeho přitažlivost podél naší nedomnělé prostorové dráhy.

Spočítali jsme, jak by Jupiterova odpudivá síla ovlivnila naši dráhu hyperprostorem, a dostali jsme výslednou polohu totožnou s polohou, ve které jsme se ocitli. Jinými slovy, Wuova modifikace mých rovnic je nejenže zjednodušuje, ale hlavně je uvádí v život.“

„A zakroutilas mu krkem, jak jsi slibovala?“ pousmál se Fisher.

Wendelová se rozesmála: „Ne, nezakroutila, vlastně jsem mu dala pusu.“

„Řekněme, že ti to nemám za zlé.“

„Proč taky, teď je víc než kdy předtím důležité, abychom se bezpečně vrátili nazpět, Crile. O tomto významném postupu v superluminálním přesunu musíme podat zprávu a Wuovi se musí dostat náležitého uznání. Stavěl na mé práci, připouštím, ale přišel na něco, co by mě možná nikdy nenapadlo. A když uvážíme možné následky …“

„Ty mi jsou jasné,“ ujistil ji Fisher.

„Ne, nejsou,“ řekla důrazně Wendelová. „Teď mě dobře poslouchej. Rotor neměl s gravitací žádné problémy, protože oni se o rychlost světla pouze 'otřeli' — jednou něco málo pod ní, podruhé něco málo nad ní — takže na ně měla gravitace, ať už kladná nebo záporná, přitažlivá nebo odpudivá, naprosto zanedbatelný vliv. To jen pro náš opravdový superluminální let při rychlostech mnohonásobně vyšších než rychlost světla, je naprosto nezbytné vzít v úvahu gravitační odpuzování. Mé vlastní rovnice jsou zbytečné. Sice nás přenesou hyperprostorem, ale ne ve správném směru. A to není všechno.

Vždycky jsem si myslela, že při vynoření z hyperprostoru — tedy druhá polovina přechodu — s sebou pokaždé přináší kousek nevyhnutelného rizika. Co když se vynoříš do již existujícího tělesa? Dojde k nepředstavitelné explozi, která v bilióntině bilióntiny sekundy zničí loď i všechno, co je v ní.

Přirozeně se nám nestane, že bychom skončili v nějaké hvězdě, protože polohy hvězd známe a dokážeme se jim vyhnout. Časem se možná naučíme vypočítat polohy planet a vyhneme se jim také. Jenže v sousedství každé hvězdy jsou ještě desítky tisíc asteroidů a desítky miliard komet. A jestli se do některé z nich trefíme, tak je to stejně náš konec.

Jediná věc, která by nás mohla zachránit, za situace, kterou jsem před dnešním dnem považovala za danou, je zákon pravděpodobnosti. Vesmír je tak obrovský, že pravděpodobnost srážky s objektem větším než je atom, nebo nanejvýš zrnko prachu, je nesmírně malá. Přesto je při dostatečném počtu výletů hyperprostorem otázka kolize hmoty s katastrofickými následky jen otázka času.

Ovšem za nově vzniklé situace je tato pravděpodobnost nulová. Naše loď a vůbec každý rozměrnější objekt bude všechny ostatní objekty odpuzovat a tedy se od nich vzdalovat. Je nepravděpodobné, že bychom se srazili s něčím, co by nám mohlo ublížit. Samo by nám to automaticky uhnulo z cesty.“

Fisher se poškrábal na čele. „My bychom tím přece také vybočili z naší dráhy. Nemůže nám to neočekávaně narušit kurz?“

„Ano, ale malé objekty, a právě jen na ty můžeme narazit, nemohou náš kurz narušit významněji, a takové výchylky snadno vyrovnáme — malá cena za bezpečnost.“

Wendelová se zhluboka nadechla a rozkošnicky se protáhla. „Cítím se skvěle. Až se vrátíme, tak to na Zemi způsobí hotovou senzaci.“

Fisher zafrkal: „Víš, Tesso, než jsi vstoupila, tak se mi v hlavě skládal morbidní obrázek našeho neodvratného konce; naše loď navěky bloudící vesmírem s pěti mrtvolami na palubě; jak je jednoho dne najdou nějací inteligentní tvorové a budou truchlit nad oběťmi smutné vesmírné tragédie —“

„K čemuž nedojde, na to můžeš vzít jed, můj drahý,“ přerušila ho s úsměvem Wendelová a vklouzla mu do náruče.