Nemesis

42

Kattimoro Tanayama se s navyklou úporností dožil konce roku, který mu byl přidělen, a trvalo ještě hodnou část roku následujícího, než dlouhou bitvu vzdal. Když se tak stalo, opustil bojiště beze slov a bez upozornění, takže příchod smrti zaznamenaly pouze přístroje, oči náhodných přihlížejících nikoli.

Na Zemi to způsobilo jen nepatrný rozruch, na koloniích vůbec žádný, protože staroch dělal svou práci mimo dosah veřejnosti; ostatně mu na ní vlastně nezáleželo. Jeho odchodem se nejvíc ulevilo pouze těm, kteří s ním měli co do činění, kteří znali jeho moc a byli nejvíc závislí na jeho politice a síle.

Zpráva dorazila k Tesse Wendelové brzy; díky speciálnímu kanálu propojujícímu její štáb s World City. Zvláštní — fakt, že se to už měsíce očekávalo, nijak neoslabil její šok.

Co bude teď? Kdo nastoupí po Tanayamovi a k jakým změnám dojde? Spekulovala nad tím už delší dobu, ale teprve nyní se zdálo, že tyto otázky mají skutečné opodstatnění. Wendelová (a možná všichni ostatní, kterých se to týkalo) zřejmě, navzdory sama sobě, vlastně nepředpokládala, že by staroch mohl skutečně zemřít.

Útěchu hledala u Crila Fishera. Uvažovala dostatečně reálně, aby si uvědomovala, že teď už to nemůže být její tělo (za necelé dva měsíce jí bude neuvěřitelných padesát), které ho u ní drželo. Jemu teď bylo třiačtyřicet, mládí z něj také pomalu vyprchávalo, ale u muže to nebylo tak patrné. Buď jak buď, zůstával a ona se stále dokázala přesvědčovat, že to byla ona, co ho drželo, obrazně řečeno, zvláště pak tehdy, když ho držela doslova.

Zeptala se: „Tak, a co teď?“

„Není to žádné překvapení, Tesso. Mělo se to stát už dávno.“

„Uznávám, ale stalo se to teď. Bylo to jeho slepé odhodlání, co udržovalo projekt v chodu. Teď co?“

Fisher řekl, „Dokud žil, chtěla jsi ho vidět nejraději mrtvého. A teď máš strach. Ale nemyslím, že k němu máš důvod. Projekt bude pokračovat. Něco tak velkého už žije vlastním životem a nedá se zastavit.“

„Zkoušel jsi někdy vypočítat, kolik to všechno stálo, Crile? Přijde nový ředitel Pozemského ministerstva bezpečnosti. Světový kongres si jistě vybere někoho, kdo se nechá ovládat. Druhý Tanayama, před kterým by se museli krčit strachy, už nebude — alespoň v dohledné budoucnosti ne. Budou si hlídat kapsu a bez Tanayamovy ochranné ruky se budou snažit limitovat rozpočet na nejmenší možnou míru.“

„To nemůžou. Vložili do toho už příliš mnoho. Mají to zastavit a nic za to? To by znamenalo opravdové fiasko.“

„Shodili by to na Tanayamu. 'Byl to šílenec, řeknou, 'posedlý egocentrický maniak' — a ti, kdo za nic z toho nenesou zodpovědnost, budou moci navrátit Zemi zdravý rozum a zanechat něčeho, co si planeta vlastně nemůže dovolit.“

Fisher se usmál. „Tesso, lásko, tvé chápání věcí jež se týkají politiky, pravděpodobně odpovídá myšlení prvotřídního hyper-specialisty, ale ředitel Úřadu je — teoreticky a v očích veřejnosti — jmenovaný úředník omezené pravomoci, který má být pod úplnou kontrolou prezidenta a Celosvětového kongresu. Tito zvolení úředníci, v jejichž rukou by měla spočívat vláda, nemohou dát tak okatě najevo, že jim Tanayama všem vládl a že je zahnal do kouta, kde se krčili ve strachu, aby je neprozradil tlukot vlastního srdce. Odhalili by se jako zbabělci a neschopní slaboši a dali by v sázku své pozice v příštích volbách. Budou muset v projektu pokračovat. Udělají jen pár kosmetických úprav.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ zabručela Wendelová.

„Dlouholetá zkušenost a pozorování voleného úřednictva, Tesso. Kromě toho, kdybychom to teď zastavili, bylo by to jako popostrčit všechny kolonie, aby nás předběhly — aby se vydaly do otevřeného vesmíru a nás nechaly za sebou, jako to udělal Rotor.“

„Ale? A to by dokázali jak?“

„Neříkala jsi sama, že když mají k dispozici technologii hyperposilování, je přechod k superluminálnímu letu nevyhnutný?“

Wendelová na Fishera upřela jízlivý pohled. „Crile, lásko, tvé chápání věcí týkajících se hyperprostorové teorie pravděpodobně odpovídá myšlení prvotřídního mámitele tajemství, ale vážně si o mé práci myslíš tohle? Že je to nevyhnutelné vyústění hyperposilování? Copak ti ušel fakt, že hyperposilování je přirozené vyústění relativistického myšlení, které přesto neumožňuje cestovat rychleji než rychlostí světla? Přechod k superluminálním rychlostem vyžaduje opravdový skok jak v myšlení, tak v praxi. Nedojde k němu přirozenou cestou, což jsem už vysvětlila několika lidem ve vládě. Naříkali si na pomalé tempo a výdaje a já jim musela vysvětlovat, v čem tkví naše potíže. Teď si na to vzpomenou a nebudou se nás bát ani v této fázi zastavit. Nemůžu je popohnat tím, že jim najednou řeknu, že nás druzí mohou předhonit.“

Fisher zavrtěl hlavou. „Ovšem, že jim to můžeš říct. A oni ti to také uvěří, protože to bude pravda. Můžou nás předehnat velmi snadno.“

„Ty jsi neslyšel, co jsem ti teď řekla?“

„Slyšel, ale na něco jsi zapomněla. Dovol trochu střízlivého uvažování, zvláště od někoho, koho jsi nazvala prvotřídním mámitelem tajemství.“

„O čem to mluvíš, Crile?“

„Tento velký skok od hyperposilování k superluminálnímu letu je velký skok jen pro toho, kdo začíná od úplného začátku jako ty. Kolonie však od začátku nezačínají. Vážně si myslíš, že o projektu nic neví, že neví o Hyper City? Vážně si myslíš, že já a mí pozemští kolegové jsme jediní mámitelé tajemství ve sluneční soustavě? Kolonie mají také své mámitelé, kteří pracují stejně usilovně a stejně účinně jako my. Tak například, o tvém příjezdu na Zemi věděli hned od prvního dne.“

„A co má být?“

„Nic, jen to, že to věděli. Myslíš si, že nemají počítače, které jim řeknou, že jsi psala a publikovala v daném oboru? Myslíš si, že k těm článkům nemají přístup? Myslíš si, že je nestudovali slovo od slova, a že nepochopili, že věříš, že superluminální rychlosti jsou teoreticky možné?“

Wendelová se kousla do rtu a řekla: „No —“

„Ano, jen se nad tím zamysli. Když jsi psala své názory na superluminální rychlost, byly to pouhé spekulace. Jediná jsi to považovala za možné. Nikdo tě nebral vážně. A najednou přijdeš na Zemi a zůstaneš na ní. Zmizíš z dohledu a nevrátíš se na Adelii. Možná, že neví o všech detailech tvé práce, protože zabezpečení tohoto projektu odpovídalo míře Tanayamova stihomamu. Přesto však už jen pouhý fakt, že jsi zmizela, o mnohém svědčí, a ve světle toho, co jsi publikovala, nemohou být žádné případné pochybnosti o tom, nad čím pracuješ.

Něco jako Hyper City se nedá udržet v naprosté tajnosti. Obrovské sumy, které se do projektu investují, musí zanechat viditelnou stopu. A tak se všechny kolonie pídí, po čem se dá, protože jednotlivé zlomky informací mohou v konečném součtu poskládat smysluplný celek. A každý takový zlomek jim umožní postupovat rychleji, než jsi mohla ty. Tohle všechno jim řekni, Tesso, kdyby náhodou vyvstala otázka o případném ukončení projektu. Můžeme být a taky budeme předehnáni, jestli se zastavíme. Tahle představa udrží nové lidi ve stejné nedočkavé obavě, v jaké byl Tanayama. Navíc to má tu výhodu, že je to pravda.“

Wendelová hodnou chvíli mlčela, zatímco Fisher ji pozorně sledoval.

„Máš pravdu, můj drahý mámiteli,“ řekla nakonec. „Udělala jsem chybu, když jsem tě tak bezmyšlenkovitě považovala víc za svého milence než rádce.“

„Proč by se to muselo vylučovat?“ zeptal se Fisher.

„Ačkoli,“ řekla Wendelová, „moc dobře vím, že tě ženou vlastní zájmy.“

„I kdyby to byla pravda,“ namítl Fisher, „co na tom záleží? Hlavně, že se naše zájmy ubírají stejným směrem.“

43

Konečně dorazila poslanecká delegace spolu s Igorem Koropatským, novým ředitelem Pozemského ministerstva bezpečnosti. Léta zastával v Úřadě různé vedlejší funkce, takže nebyl Tesse Wendelové zcela neznámý.

Byl to tichý člověk s hladkými, řídnoucími, šedivými vlasy a poněkud baňatým nosem, usedlou dvojitou bradou, napohled dobře živený a vyrovnané povahy. Bezpochyby bystrý člověk, ale postrádal onu Tanayamovu až chorobnou činorodost. To člověk poznal už z dálky.

Senátoři přišli samozřejmě s ním, jako by chtěli dát najevo, že tento nástupce je jejich majetkem, že je pod jejich kontrolou. Určitě si mysleli, že už to tak zůstane. Tanayama byl dlouhá a trpká lekce.

Nikdo se ani nezmínil o tom, že by se měl projekt ukončit. Naopak, chtěli, aby se urychlil — je-li to možné. Tessiny opatrné pokusy zdůraznit možnost toho, že by je kolonie mohly předehnat nebo se alespoň dostat do jejich těsného závěsu, byly přijaty bez připomínek jako fakt, o kterém není potřeba diskutovat.

Koropatský, kterému dovolili být jejich mluvčím a převzít na sebe odpovědnost, řekl: „Doktorko Wendelová, nechci po vás žádnou dlouhou, formální prohlídku Hyper City. Už jsem tu byl, a je pro mě v současné době důležitější strávit nějaký čas reorganizací Úřadu. Není to v žádném případě projev neúcty vůči mému váženému předchůdci, ale předání každého významnějšího administrativního tělesa z jedněch rukou do druhých vyžaduje značnou reorganizaci, zvláště bylo-li funkční období mého předchůdce tak dlouhé. Já sám od přírody nejsem žádný formalista. Promluvme si proto otevřeně a neformálně. Položím vám několik otázek, na které mi, doufám, odpovíte tak, aby tomu člověk skromných znalostí z daného vědního oboru, jako jsem já, bez potíží porozuměl.“

Wendeiová přikývla. „Udělám, co bude v mých silách, řediteli.“

„Dobrá. Kdy myslíte, že budete mít fungující superluminální vesmírné plavidlo?“

„Musíte si uvědomit, řediteli, že tato otázka je v podstatě ne-zodpověditelná. Jsme vydáni na milost a nemilost nepředvídatelným obtížím a závadám.“

„Počítejme s přiměřenými obtížemi a s žádnými závadami.“

„V tom případě, jelikož teoretickou stránku už máme zvládnutou a chybí už jen technická, když přispěje trochu štěstí, budeme mít superluminální plavidlo do tří let. Možná.“

„Jinými slovy, budete hotovi v roce 2236.“

„Určitě ne dřív.“

„Kolik osob unese?“

„Pět až sedm. Možná.“

„Jak daleko se dostane?“

„Jak daleko budeme chtít, řediteli. V tom spočívá kouzlo superluminální rychlosti. Je to cesta hyperprostorem, kde neplatí zákony běžné fyziky, dokonce ani zákon zachování energie a tak přesun o tisíc světelných let nestojí víc úsilí než přesun o jediný světelný rok.“

Ředitel se znepokojeně pohnul. „Nejsem fyzik, ale dělá mi potíže smířit se s představou prostředí bez jakýchkoli omezení. Copak tam neexistuje něco nemožného?“

„Omezení existují. Je zapotřebí vakua a gravitační síly, jež nedosahuje jisté hranice, abychom mohli uskutečnit přechod do hyperprostoru a zase zpátky. Jistě narazíme i na další omezení, která bude možná nutno prozkoumat pomocí zkušebních letů. Jejich výsledky si zřejmě vyžádají další odklad.“

„Až budete mít loď, kam bude směřovat váš první let?“

„Možná by bylo rozumné nejít napoprvé dál než, řekněme, k Plutu, jenže to by se mohlo považovat za neodpustitelnou ztrátu času. Jakmile budeme mít jednou v rukou technologii, umožňující nám putovat ke hvězdám, pokušení navštívit jednu z nich bude neodolatelné.“

„Řekněme Sousední hvězdu?“

„To by byl první logický cíl. Bývalý ředitel Tanayama chtěl zamířit právě tam, ale já si vás dovolím upozornit na další, daleko zajímavější hvězdy. Sírius je pouze čtyřikrát tak daleko. Měli bychom navíc možnost pozorovat bílého trpaslíka z těsné blízkosti.“

„Doktorko Wendeiová, domnívám se, že naším cílem musí být Sousední hvězda, i když ne nutně z důvodů, které poháněly ředitele Tanayamu. Řekněme, že poletíte k nějaké vzdálenější hvězdě —jakékoli jiné hvězdě — a vrátíte se. Jak dokážete, že jste vskutku byla v blízkosti jiné hvězdy?“

Wendelová vypadala překvapeně. „Dokázat? Slyším dobře?“

„Ano, jak byste vyvrátila tvrzení, že let byl ve skutečnosti fingovaný.“

„Fingovaný?“ Wendeiová se pobouřeně zvedla ze židle. „To si vyprošuji.“

Koropatského hlas najednou nabyl na důraznosti. „Posaďte se, doktorko Wendeiová. Nikdo vás z ničeho neobviňuje. Pokouším se jen vyvarovat možného konfliktu v budoucnosti. Lidstvo vstoupilo do vesmíru téměř před třemi staletími. Není to tak zcela zapomenutá historická epizoda a má světová podoblast si ji pamatuje zvlášť dobře. Když byly v těch šerých dobách pozemského šestinedělí vypuštěny první satelity, objevili se takoví, kteří tvrdili, že všechno, co satelity vysílaly, byl podvod. První fotografie odvrácené strany Měsíce byly prohlášeny za padělky. Dokonce i o prvních snímcích Země pořízených z vesmíru tvrdili ti, kteří věřili, že Země je plochá, že to jsou podvrhy. Když teď Země vyhlásí, že má superluminální pohon, může se dostat do podobných nesnází.“

„Z jakého důvodu, řediteli? Proč by se měl někdo domnívat, že jsme si něco takového vymysleli?“

„Jste naivní, drahá doktorko. Albert Einstein je už přes tři staletí považován za poloboha, který objevil kosmologii. Lidé si generaci za generací zvykali na myšlenku, že rychlost světla představuje konečnou a nepřekonatelnou mez a nebudou se jí chtít vzdát tak snadno. Dokonce i princip kauzality — a co už je pro člověka základnějšího než to, že příčina musí předcházet následku — se zdá být ohrožen. To je jedna věc.

Druhá věc, doktorko Wendeiová, je, že kolonie mohou shledat jako politicky výhodné přesvědčit své lidi a zároveň i Pozemšťany, že lžeme. Zmate nás to, vtáhne do polemik, promarní náš čas a jim poskytne možnost nás dostihnout. Takže se vás ptám: existuje jednoduchý důkaz o tom, že let, který byste v budoucnu podnikli, by byl opravdu legální?“

Wendelová mrazivě odpověděla: „Řediteli, po návratu můžeme nechat loď prohlédnout odborníky. Vysvětlíme jim použité technologie —“

„Ne. ne, ne, prosím vás. To stačí. To by přesvědčilo pouze kapacity stejně znalé jako jste vy.“

„Dobrá tedy. Když se vrátíme, přivezeme snímky vesmíru, na kterých bude vzájemná poloha nejbližších hvězd mírně odlišná. Podle změny jejich relativní polohy bude možné přesně vypočítat, kde jsme se relativně ke Slunci nacházeli.“

„Rovněž pro odborníky. Pro průměrného člověka naprosto nepřesvědčivé.“

„Budeme mít podrobné snímky hvězdy, kterou jsme navštívili. V každém ohledu zcela odlišné od snímků našeho Slunce.“

„Takovéhle věci se dělají v každém triviálním holovizním programu zabývajícím se mezihvězdnými lety. Malá obměna vědeckofantastické epiky. Nic víc než epizoda ze seriálu 'Kapitán Galaxie'.“

„V tom případě,“ řekla, či spíše podrážděně zasyčela Wendelová, „mě nic nenapadá. Když lidé neuvěří, tak tedy neuvěří. Tento problém budete muset zvládnout sami. Já jsem jen vědec.“

„No tak, doktorko. Ovládejte se, prosím. Když se Kolumbus před sedmi a půl stoletími vrátil ze své první plavby za oceán, nikdo ho z podvodu nenařkl. Proč? Protože si z nových břehů, které navštívil, přivezl domorodce.“

„Výborně. Jenže pravděpodobnost, že bychom někde narazili na život a přivezli s sebou jeho vzorky, je mizivá.“

„Třeba ne. Rotor, jak se obecně předpokládá, objevil pomocí své Dálkové Sondy Sousední hvězdu a zanedlouho poté opustil sluneční soustavu. A jelikož se nikdy nevrátil, je možné, že dorazil až k Sousední hvězdě a zůstal tam.“

„Tomu věřil i ředitel Tanayama. Ovšem taková cesta by jim s hyperposilováním zabrala přes dva roky. Je možné, že kvůli nějaké nehodě, poruše nebo psychologickým problémům cestu nikdy nedokončili. Tím by se také dalo vysvětlit, že se nevrátili.“

„Nicméně,“ řekl Koropatský s tichou umíněností, „dorazit mohli.“

„I kdyby dorazili, pravděpodobně zůstali na oběžné dráze kolem hvězdy, protože naděje, že by v jejím okolí našli obyvatelnou planetu, je nulová. Izolace, psychické napětí, které je nezdolalo během cesty, by je zdolalo tam, a v této chvíli už je z nich nejspíš jen mrtvá kolonie navěky kroužící kolem Sousední hvězdy.“

„Potom tedy chápete, že musí být naším cílem, protože jakmile tam dorazíte, musíte Rotor najít, mrtvý nebo živý, na tom nezáleží, a přivézt zpátky něco neklamně rotorského, aby všichni uvěřili, že jste opravdu podnikli cestu ke hvězdám a zpět.“ Široce se usmál. „I já bych tomu uvěřil a tím je zodpovězena má otázka, jak byste dokázala, že jste opravdu uskutečnili superluminální let. Teď víte, jaký bude váš úkol. Nemusíte mít žádné obavy, Země pro vás i nadále najde další finance, prostředky i pracovníky.“

Po obědě, během kterého nepřišla řeč na žádné technické detaily, Koropatský řekl Wendelové tím nejpřátelštějším tónem, ale přitom s více než mrazivým podtónem: „Ať je tomu jakkoli, nezapomeňte, že na to máte jen tři roky. Nanejvýš.“

44

„Takže mé rady ani nebylo zapotřebí,“ řekl Crile Fisher s mírným náznakem lítosti.

„Ne. Byli rozhodnuti pokračovat bez ohledu na hrozbu, že by nás někdo mohl předehnat. Jediné, co jim nedalo spát a čím by se Tanayama asi vůbec nezatěžoval, bylo to, aby je někdo neobvinil z podvodu. Předpokládám, že Tanayama chtěl pouze zničit Rotor. Až by toho docílil, mohl by si svět křičet: 'Podvod! Podvod! do ochraptění.“

„K tomu by nedošlo. Ujistil by se, aby mu loď přivezla zpátky něco, co by mu dokázalo, že je Rotor zničený. To by zároveň posloužilo za důkaz i světu. Co je vůbec ten nový ředitel zač?

„Pravý opak Tanayamy. Vypadá povolně, skoro až zakřiknutě, ale mám takový pocit, že Světový kongres brzy zjistí, že je stejně těžce manipulovatelný jako byl Tanayama. Musí se jen trochu rozkoukat, nic víc.“

„Z toho, cos mi řekla o vašem rozhovoru, mi připadá rozumnější než Tanayama.“

„Ano, ale ta jeho poznámka o podvodu — ještě teď mnou lomcuje vztek. Představ si, jak někoho napadne fingovat vesmírný let. Bude to asi proto, že Pozemšťané nemají smysl pro prostor. A to ani ten nejmenší. Je to tím, že máte celý nedozírný svět, který nikdy, až na pár nepatrných výjimek, neopouštíte.“

Fisher se usmál. „Já jsem zrovna jedna taková výjimka, která to udělala. A často. A ty jsi kolonista. Takže zarytá planetární krysa není ani jeden z nás.“

„To je pravda,“ řekla Wendelová a vrhla na něj postranní pohled. „Někdy mě napadne, že už ani nevím, že jsem vlastně kolonista.“

„Zato já na to nezapomínám nikdy, to si piš. Sice si bez přestání nehuhlám: 'Tessa je kolonista! Tessa je kolonista! ale pamatuji si to stále moc dobře.“

„A myslíš, že kromě tebe ještě někdo?“ Máchla rukou kolem dokola, jako by tím chtěla zahrnout veškerý prostor kolem sebe. „Zde — celé Hyper City pod nepředstavitelně přísným utajením — a proč? Kvůli kolonistům. Jenom proto, aby Země mohla přijít s fungujícím superluminálním plavidlem dřív, než s tím kolonisté vůbec začnou. A kdo má celý projekt pod palcem? Kolonista!“

„Tohle tě napadlo poprvé za těch pět let, co děláš na projektu?“

„Ne, napadne mě to vždycky jednou za čas. Nemůžu to pochopit. To nemají strach?“

Fisher se rozesmál. „Vždyť jsi vědec.“

„No a?“

„No a vědci jsou vlastně žoldáci bez závazků vůči jakékoli společnosti. Dej vědci nějaký fascinující problém, hodně peněz, vybavení a pomoc, a on po tom skočí a nebude ho zajímat, kdo to platí. Ruku na srdce — tobě vůbec nezáleží na Zemi nebo na Adelii či jakékoli jiné kolonii, dokonce ani na lidstvu jako takovém. Ty chceš pouze rozpracovat detaily superluminálního přesunu a nějaká loajalita je ti ukradená.“

Wendelová nakrčila nos:

„To je předsudek, který nepasuje na každého vědce. Možná ani na mě ne.“

„Jsem si jist, že oni si to uvědomují taky, takže jsi pravděpodobně pod neustálým dohledem. Některý z tvých nejbližších asistentů bude mít nejspíš jako důležitou součást své pracovní náplně neustálé sledování tvé činnosti a pravidelné podávání hlášení vládě.“

„Doufám, že nemluvíš o sobě.“

„Neříkej, že tě nikdy nenapadlo, že bych se tě mohl držet právě jako 'mámitel tajemství. “

„Abych řekla pravdu, tak napadlo — sem tam.“

„Jenže to není moje práce. Mám podezření, že naše vztahy jsou příliš intimní, než aby mi mohli důvěřovat. Vlastně jsem si celkem jistý, že sledují i mě, a že pečlivě hodnotí všechno, co udělám. Hlavně, že tě udržuju v blaženosti —“

,Jsi hnusný, Crile. Jak si můžeš dělat legraci z něčeho takového?“

„To vůbec není legrace. Jen se snažím být realistický. Až tě omrzím, ztratím své postavení. A nešťastná Tessa může být ne-produktivní Tessa, takže mě rychle odsunou z cesty a udělají místo pro mého nástupce. Koneckonců, tvá spokojenost je mnohem důležitější než moje a já uznávám, že je to jen správné. Chápeš můj realismus?“

Wendelová najednou natáhla ruku a pohladila Crila po tváři.

„Neboj se. Myslím, že na to, abys mě teď omrzel, jsem si na tebe už příliš zvykla. Za mého horkokrevného mládí mě možná muži mohli omrzet tak, abych se jich zbavovala, ale teď —“

„To nestojí za tu námahu, eh?“

„Když myslíš. Třeba jsem se nakonec zamilovala ~ svým způsobem.“

„Chápu, jak to myslíš. Střízlivá láska může být uklidňující. Ale řekl bych, že teď není vhodná chvíle to dokazovat. Nejdřív musíš strávit tu malou výměnu názorů s Koropatským a zbavit se žluče z těch řečí o podvodu.“

„To časem přejde. Ale je tu ještě něco. Jak už jsem ti řekla. Pozemšťané nemají vůbec žádný smysl pro prostor.“

„Ano, pamatuju se.“

„Tady máš příklad. Koropatský nemá ani ten nejzákladnější smysl pro prostor. Mluvil o cestě k Sousední hvězdě a nalezení Rotoru. Teď mi pověz, jak si to představuje? Kolikrát se stane, že objevíme nějaký asteroid a ztratíme ho dříve, než stačíme propočítat jeho dráhu? Víš, jak dlouho trvá, než se takový ztracený asteroid podaří znovu lokalizovat? A to přes všechno moderní vybavení a přístroje, co máme k dispozici? Někdy celá léta. Vesmír je veliký, i když jde o blízké okolí jedné hvězdy, a Rotor je malý.“

„Ano, ale asteroid musíme hledat mezi stovkami tisíc jiných asteroidů, kdežto Rotor je jediný objekt svého druhu v blízkosti Sousední hvězdy.“

„To ti napovídal kdo? I kdyby Sousední hvězda neměla planetární systém našeho typu, je krajně nepravděpodobné, že by ji neobklopoval nějaký planetární odpad.“

„Ale bude to mrtvý odpad, stejně mrtvý jako asteroidy. A Rotor je fungující kolonie a tedy vydávají široké spektrum záření, které půjde snadno lokalizovat.“

„Pokud Rotor bude fungující kolonie. Co když ne? Tak by to byl jen další asteroid, jehož nalezení by mohlo znamenat nadlidský úkol. Vůbec bychom to nemuseli do nějakého rozumného časového limitu zvládnout.“

Fisher nedokázal zakrýt svůj nemohoucí odpor.

Wendelová něco konejšivě zašeptala, přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno. Nereagoval. „Ach, miláčku, přece víš, jak situace vypadá. Musíš se s ní vyrovnat.“

Fisher přidušeně řekl: „Já vím. Ale přežít mohli. Je to tak?“

„Mohli,“ odpověděla Wendelová s mírnou strojeností v hlase, „a pokud přežili, tím lépe pro nás. Jak už jsi řekl, bude mnohem snazší lokalizovat je podle jejich rádiového vysílání. A co víc —“

„Ano?“

„Koropatský chce, abychom přinesli zpátky důkaz toho, že jsme byli na Rotoru, myslí si, že tím nejlépe dokážeme, že jsme podnikli cestu do vzdáleného vesmíru a zpátky, cestu dlouhou celé světelné měsíce, popřípadě i roky. Až na to, že nevíme, co přesně bude dostatečně přesvědčivé? Řekněme, že najdeme nějaké bludné kusy kovu nebo betonu. Co myslíš, že by řekli? Kus železa, na kterém není nic typicky rotorského, a který jsme stejně dobře mohli už mít s sebou cestou tam. I kdybychom našli nějaký kousek očividně rotorského původu — nějaký artefakt, který mohl pocházet pouze z Rotoru — mohli by ho považovat za padělek.

Kdyby však Rotor žil a fungoval, možná bychom mohli přesvědčit některého Rotořana, aby se vrátil s námi. Rotořana už identifikovat lze. Otisky prstů, struktura sítnice, analýza DNA. Možná se i najdou kolonisté nebo Pozemšťané, kteří by toho určitého Rotořana, kterého bychom přivezli s sebou, znali. Koropatský bez ustání naznačoval, abychom udělali právě tohle. Oháněl se tím, že Kolumbus si ze své první cesty za oceán přivezl domorodé Američany.

Ovšem —“ Wendelová si zhluboka povzdechla a pokračovala, „existuje určitý limit, kolik toho můžeme s sebou vzít zpátky, živého nebo neživého. Jednou možná postavíme plavidla velká jako kolonie, ale naše první loď bude malá a (podle pozdějších měřítek) primitivní věcička, o tom nepochybuji. Možná vezmeme jednoho Rotořana, víc bychom nezvládli, a tak si budeme muset vybrat toho pravého.“

„Mou dceru Marlene,“ řekl Fisher.

„Třeba nebude chtít. Můžeme vzít jen toho, kdo si to bude přát. Mezi tolika tisíci se určitě někdo najde, možná i víc, ale jestli nebude chtít jít s námi ona —“

„Marlene bude chtít jít. Necháš mě s ní promluvit. Nějak ji přesvědčím.“

„Její matka bude třeba proti.“

„Nějak ji přesvědčím,“ opakoval Fisher umíněně. „Nějak to už udělám.“

Wendelová si znovu povzdechla. „Nemůžu tě nechat živit se touhle myšlenkou, Crile. Copak nechápeš, že tvou dceru s sebou vzít nemůžeme, i kdyby chtěla?“

„Proč ne. Proč ne?“

„Byl jí rok, když odešli. Nemá na sluneční soustavu žádné vzpomínky. Nikdo ve sluneční soustavě by ji nemohl identifikovat. Je velmi nepravděpodobné, že by tu o ní existovaly záznamy, které by se daly nezávisle ověřit. Ne, musí to být někdo přinejmenším ve středních letech, a zároveň někdo, kdo byl na jiných koloniích, nebo ještě lépe, na Zemi.“

Chviličku se odmlčela a nejistě pokračovala: „Například tvoje žena. Neříkal jsi jednou, že nějaký čas studovala na Zemi? Budou tam o ní záznamy a bude možno ji identifikovat. I když, abych řekla pravdu, mnohem raději bych vybrala někoho jiného.“

Fisher mlčel.

Wendelová, skoro plaše, dodala: „Je mi líto, Crile. Já si to tak nepřála.“

„Jen ať je Marlene naživu,“ dodal hořce Fisher. „Uvidíme, co se dá dělat.“