Nemesis

37

Tři roky na Zemi Tessu Wendelovou poznamenaly. Pleť jí mírně zdrsněla. Trochu přibrala. Kolem očí se jí začínaly dělat lalůčky a tmavé skvrnky. Prsa už měla malinko ovislejší a pas širší.

Crile Fisher věděl, že čtyřicátnicí už dlouho nezůstane, že je o pět let starší než on. Ne že by vypadala starší, než byla. Byl to stále skvostný kus zralé ženské (jak o ní někdo někde prohlásil), ale už se nemohlo stát, že by ji někdo považoval za třicátnici, což se v době, kdy ji poprvé spatřil na Adelii, stávalo často.

Tessa si to také uvědomovala a právě před týdnem se mu o tom s hořkostí v hlase zmínila.

„Je to kvůli tobě, Crile,“ řekla mu jednou v noci, když leželi v posteli (místě, kde si své stárnutí uvědomovala nejsilněji). „Je to tvoje vina. Zlákal jsi mě Zemí. Úchvatná, tvrdil jsi. 'Nezměrná. Rozmanitá. Pořád něco nového. Nevyčerpatelná. “

„A není?“ namítl, přestože věděl, co asi má na mysli, ale chtěl ji nechat, aby si mu zase jednou vylila srdce.

„Ne, když si k tomu přimyslíš přitažlivost. Všude na téhle nadmuté, nemožné planetě je totiž stejná. Ve vzduchu, v podzemí, tady, všude, jedno g — jedno g — jedno g. Divím se, že jste už dávno všichni nepomřeli nudou.“

„Nic jiného neznáme, Tesso.“

„Ty ano. Ty jsi na koloniích byl. Tam si můžeš vybrat přitažlivost, jaká ti vyhovuje. Zacvičit si v nízké gravitaci. Čas od času odlehčit namáhaným tkáním. Jak bez toho můžete žít?“

„Taky tu cvičíme.“

„Nech toho, prosím tě — při hrozném, věčném závaží, které vás táhne k zemi? Polovinu času strávíte tím, že mu vzdorujete, místo aby si s ním vaše svaly pohrávaly. Nemůžete skákat, nemůžete létat, nemůžete se vznášet. Nemůžete přecházet z menší přitažlivosti do větší a zase nazpátek. A tahle vaše přitažlivost, přitažlivost, přitažlivost vás každým coulem drtí k zemi, takže se začínáte hrbit, pokrývat vráskami a stárnout. Podívej se na mě! Podívej se na mě!“

„Dívám se na tebe, jak často to jen jde,“ řekl Fisher vážně.

„Tak se na mě raději nedívej. Protože bys mě musel opustit. A kdybys to udělal, tak se vrátím na Adelii.“

„Ne, nevrátíš. Co bys tam dělala, po tom, až by sis zacvičila v nízké gravitaci? Tvůj výzkum, laboratoře, tým, všechno je tady.“

„Začnu znovu a postavím nový tým.“

„A bude tě Adelia podporovat takovým způsobem, na jaký jsi zvyklá tady? Ne. Musíš uznat, že Země neskrblí, máš všechno, na co si vzpomeneš. Neměl jsem v tom pravdu?“

„Jestli jsi neměl pravdu? Zrádče! Neřekl jsi mi, že Země už má hyperposilování. Taky jsi mi neřekl, že jste objevili Sousední hvězdu. Vlastně jsi mě nechal v tom, že rotorská Dálková Sonda byl zbytečný projekt a nikdy ses ani slůvkem nezmínil o tom, že objevili něco víc než jen pár nových paralax. Seděl jsi a smál ses mi za zády do očí, bídáku.“

„Řekl bych ti to, Tesso, ale co kdyby ses rozhodla zůstat na Adelii? Nebylo to jen mé tajemství.“

„A když jsem přišla na Zemi?“

„Hned jak ses pustila do práce, do opravdové práce, tak jsme ti to řekli.“

„Oni mi to řekli a nechali mě tam stát s otevřenou pusou jako nějakého blázna. Mohl jsi mi alespoň něco naznačit, abych potom nevypadala jako naprostý idiot. Nejraději bych tě tehdy zabila, ale co jsem mohla dělat? Jsi jako droga. Musel jsi to vědět, když jsi mě tak bezcitně svedl, abych přišla na Zemi.“

Byla to hra, kterou s ním hrála neustále a Fisher už svou roli znal. „Svedl? Tys na tom trvala. Na nic jiného jsi ani nemyslela.“

„Lháři. Donutil jsi mě k tomu. Nebylo to nic než znásilnění — mrzké, obyčejné znásilnění. A chceš to udělat znovu. Vidím to v těch tvých děsivých, chlípných očích.“

Už měsíce s ním hrála tuhle zvláštní hru a Fisher věděl, že na ni dojde vždycky, když je spokojená se svou prací. Když skončili, zeptal se: „Udělala jsi nějaký pokrok?“

„Pokrok? Ano, řekla bych, že by se to tak dalo říct.“ Prudce oddychovala. „Mám pro tvého rozpadajícího se a starobylého Pozemšťana Tanayamu na zítřek připravenou jednu demonstraci. Vlastně si ji vynutil on a to dost nevybíravým způsobem.“

„Je to drsný chlapík.“

„Je to hlupák. Člověk by myslel, že když společnost neumí dělat vědu, bude aspoň něco o vědě vědět, o tom, jak funguje. Nemůžou přece očekávat, že když někomu ráno poskytnou všechny možné výsady, že se ještě téhož večera dočkají něčeho určitého. Měli by aspoň počkat do rána a nechat tě celou noc pracovat. Víš, co mi naposledy řekl, když jsem mu oznámila, že mám možná něco, co ho bude zajímat?“

„Ne, to jsi mi nevyprávěla. Co řekl?“

„Možná by sis myslel, že řekl něco jako: 'To je úžasné, za pouhé čtyři roky jste vypracovala něco tak ohromujícího a nového. Musíme vás za to patřičně odměnit, naše díky za to, co jste pro nás udělala, jsou nevýslovné. Tohle by sis myslel, že řekne.“

„Ne, že by Tanayama někdy řekl něco podobného, by mě nenapadlo, i kdybych žil ještě milión let. Co teda řekl?“

„Řekl: 'Takže konečně něco máte — po třech letech. Taky bylo načase. Jak dlouho si myslíte, že musím žít? Myslíte si, že vás podporuju, platím a krmím armádu vašich asistentů a dělníků proto, abyste s tím přišla, až já budu po smrti a nebudu se na to moci dívat? Tohle mi řekl, a já měla takový vztek, že bych nejraději s tou demonstrací počkala, až bude po smrti, ale vypadá to, že práce je přednější.“

„Opravdu máš něco, co ho uspokojí?“

„Jenom superluminální let. Opravdový superluminální let, žádný hyperposilovaný nesmysl. Teď máme něco, co nám otevře bránu do vesmíru.“

38

Laboratoře, ve kterých Tessa Wendelová pracovala s výzkumným týmem na tom, jak otřást vesmírnými základy, byly pro ni připraveny dávno předtím, než se ji podařilo naverbovat na Zemi. Nacházely se v nitru obrovské skalní pevnosti, která byla zcela mimo dosah překypující zemské populace a kde vzniklo opravdové výzkumné městečko.

V jeho středu teď seděl na pojízdném křesle Tanayama. Živé se na něm zdály jen oči, skryté za přivřenými víčky — pichlavé a přeskakující z místa na místo.

Tanayama v žádném případě nebyl nejvyšší představitel pozemské vlády, dokonce ani nejvyšší představitel přítomný na demonstraci, ale byl, a stále zůstával, hnací silou celého projektu a všichni mu automaticky ustupovali z cesty.

Pouze Wendelová působila 'nebojácným' dojmem.

Jeho hlas byl spíše chrčivým šeptáním. „Co uvidím, doktorko? Vesmírnou loď?“

Žádná loď samozřejmě v dohledu nebyla.

Wendelová odpověděla: „Žádné lodě, řediteli. Ty jsou ještě roky daleko. Mám zde jen demonstraci, zato velmi zajímavou. Uvidíte první veřejnou demonstraci opravdového superluminálního letu, něčeho, co daleko přesahuje jakékoli hyperposilování.“

„Jak to proběhne?“

„Pokud vím, řediteli, byl jste již informován.“

Tanayama zachrchlal a chvíli trvalo, než znovu popadl dech. „Pokoušeli se mi něco vysvětlovat,“ řekl, „ale já to chci od vás.“ Upíral na ni uhrančivé a ocelové oči. „Vy to celé řídíte,“ řekl. „Jsou to vaše čáry. Vy mi to také objasníte.“

„Nemohu vám objasňovat teorii. To by trvalo příliš dlouho, řediteli. Unavilo by vás to.“

„Nestojím o teorii. Co uvidím?“

„Uvidíte dvě skleněné krychle. Obě obsahují čisté vakuum.“

„Proč?“

„Superluminální let lze uskutečnit pouze ve vakuu, řediteli. Jinak by předmět, který se má pohybovat rychleji než světlo, za sebou táhl další hmotu, čímž by se zvýšily energetické výdaje a snížila ovladatelnost. Také musí být ve vakuu ukončen, jinak by to mohlo mít katastrofické následky, protože —“

„Na 'protože' teď zapomeňte. Jestli superluminální let musí začít a skončit ve vakuu, jak ho potom budeme moci využít?“

„Nejdříve se musíme standardními prostředky dostat do otevřeného vesmíru a potom přejít do hyperprostoru a zůstat v něm. Až se přiblížíme cílovému bodu, přejít do běžného prostoru a zbytek cesty překonat opět standardními prostředky.“

„To zabere hodně času.“

„Ani superluminální let nelze provést v mžiku, ale reptat na ztrátu času, když se můžete dostat ze sluneční soustavy ke hvězdě vzdálené čtyřicet světelných let za čtyřicet dní místo za čtyřicet let, se mi zdá trochu zvláštní.“

„Dobrá tedy. Říkáte dvě skleněné krychle. K čemu slouží?“

„Jsou to holografické projekce. Ve skutečnosti je od sebe dělí tři tisíce kilometrů pozemské hmoty. Skalnaté hmoty. Kdyby je od sebe dělilo tři tisíce kilometrů ničím nepřerušovaného vakua, trvala by světlu tato vzdálenost jednu tisícinu sekundy — jednu milisekundu. My, samozřejmě, nebudeme používat světlo. Uprostřed levé krychle visí v mohutném magnetickém poli malá koule, jež je vlastně miniaturní hyperatomový motor. Vidíte ji, řediteli?“

„Něco tam vidím,“ řekl Tanayama. „To je všechno, co máte?“

„Když se budete pozorně dívat, uvidíte, jak zmizí. Odpočítávání už začalo.“

Všichni si něco šeptali do ucha a když se na ciferníku objevila nula, koule zmizela a objevila se v druhé krychli.

„Nezapomeňte,“ řekla Wendelová, „že ty krychle jsou ve skutečnosti tři tisíce kilometrů od sebe. Čas ukazuje, že zpoždění mezi vysláním a příjmem je něco málo přes deset mikrosekund, což znamená, že přenos byl téměř stokrát rychlejší než světlo.“

Tanayama vzhlédl. „Jak to můžu vědět? Všechno to klidně mohl být jen trik k obelhání někoho, koho považujete za naivního starce.“

„Řediteli,“ ohradila se Wendelová upjatě, „jsou tu stovky vědeckých kapacit, z nich mnoho Pozemšťanů. Ukáží vám všechno, co budete chtít, vysvětlí, co a jak funguje. Nenajdete tu nic, než svědomitě uskutečněný vědecký experiment.“

„I kdyby to bylo, jak říkáte, co by to znamenalo? Nějaká kulička. Pingpongový míček, co doletí na pár tisíc kilometrů. To má být všechno, co po třech letech máte?“

„Řediteli, se vší úctou, to, co jste shlédl, je možná víc, než by měl kdokoli právo očekávat. Ano, může to být velikosti pingpongového míčku a může to letět na vzdálenost pouhých tří tisíc kilometrů, ale jedná se o skutečný superluminální let téhož druhu, jako kdybychom stonásobnou rychlostí světla přenesli nějakou vesmírnou loď k Arkturu. To, co jste viděl, je první veřejná demonstrace opravdového superluminálního letu v lidských dějinách.“

„Ale já chci vidět loď.“

„Na tu si budete muset počkat.“

„Nemůžu. Nemůžu,“ zachrčel Tanayama hlasem, který nebyl ničím jiným než sípavým šepotem. Otřásal se novým záchvatem kašle.

Načež Wendelová potichu pronesla slova, která kromě Tanayamy pravděpodobně nikdo jiný nezaslechl: „Ani vaše vůle nepohne vesmírem.“

39

Tři dny v Hyper City, tak se městečku mezi lidmi říkalo, určené pro oficiální pozorovatele uběhly v těžkopádném tempu. Nyní už byli všichni vetřelci pryč.

„I tak,“ svěřila se Tessa Wendelová Crilovi Fisherovi, „to člověku trvá ještě další dva tři dny, než se vzpamatuje a může se znovu pustit pořádně do práce.“

Působila ztrhaným dojmem. Znechuceně dodala:

„Odporný dědek.“

Fisher ihned uhádl, o kom je řeč.

„Je nemocný.“

Wendelová jej probodla zlostným pohledem. „Chceš se ho snad zastávat?“

„Pouze konstatuju.“

Zdvihla ruku a pokývala ukazováčkem: „Jsem si docela jistá, že ta mizerná troska byla stejně iracionální a namyšlená i v době, kdy jí nic nebylo, nebo, což vyjde nastejno, kdy nebyla stará. Jak dlouho je ředitelem Úřadu?“

„Je součástí inventáře. Přes třicet let. A předtím byl skoro stejně dlouho hlavním náměstkem a nejspíš i opravdovým ředitelem tak tří nebo čtyř loutek, co se vystřídaly v ředitelském křesle. A nehledě na to, jak starý a nemocný ještě bude, zůstane ředitelem až do smrti — možná ještě tři dny potom, dokud si všichni nebudou jistí, že už nevstane z mrtvých.“

„Myslím, že ti to připadá komické.“

„Ne, ale co ti zbývá, než se smát — při pohledu na člověka, který bez zjevné moci, aniž by ho znala široká veřejnost, držel téměř půl století všechny členy vlády ve strachu a poddanství, a to jednoduše jen proto, že držel pevně v rukou jejich malá nechutná tajemství a nezaváhal by je použít.“

„A oni ho trpí?“

„Ale ano. Ve vládě nenajdeš jediného člověka, který by dobrovolně zaměnil jisté zničení vlastní kariéry za nejistou naději, že se mu podaří Tanayamu zničit.“

„I teď, když už musí jeho vláda nad věcmi ochabovat?“

„Mýlíš se. Jeho sevření možná povolí smrt — ale dokud k ní skutečně nedojde, tak to vůbec nepřichází v úvahu. To bude až to poslední, nějaký čas potom, co mu přestane bouchat srdce.“

„Co může lidi takto pohánět?“ kroutila Wendelová znechuceně hlavou. „Copak v něm není ani trošku touhy nechat to všechno plavat a v klidu se připravit na smrt?“

„Ne v Tanayamovi. Nikdy. Nemůžu říct, že bych ho důvěrně znal, ale v průběhu patnácti let, nebo tak nějak, jsem s ním čas od času přišel do styku a vždycky jsem z toho vyšel zle pošramocený. Znal jsem ho, když byl ještě plný energie a vždycky jsem věděl, že toho nikdy nenechá. Abych odpověděl na tvou otázku, různé lidi pohání různé motivy, ale v Tanayamově případě je to nenávist.“

„To se dalo čekat,“ řekla Wendelová. „Poznala jsem to. Nikdo, kdo je tak nenáviděný, nemůže sám být bez nenávisti. Ale koho nenávidí Tanayama?“

„Kolonie.“

„Ale?“ Wendelová si zjevně připomněla, že kdysi byla osadníkem Adelie. „Vlastně jsem nikdy nezaslechla říct osadníka o Zemi dobré slovo. Sám znáš mé názory na místa bez proměnlivé přitažlivosti.“

„Já nemluvím o nechuti, Tesso, odporu nebo pohrdání. Já mluvím o slepé, čiré nenávisti. Skoro všichni Pozemšťané nemají rádi kolonie. Mají všechno prvotřídní. Jsou poklidné, nepřelidněné, pohodlné, místa pro střední vrstvy s dostatkem potravin, volného času, žádné špatné počasí, žádnou chudinu. Mají roboty, o kterých ani nemusí vědět, že jsou. Je jen přirozené, že lidé, kteří jsou o to všechno ochuzeni, cítí vůči těm, kteří mají všeho, jak se zdá, dostatek, nelibost. Jenže u Tanayamy je to aktivní, spalující nenávist. Myslím, že by všechny kolonie nejraději viděl v troskách.“

„Ale proč?“

„Mám takovou teorii, že to není kvůli žádné z věcí, které jsem jmenoval. Co nemůže snést, je kulturní jednolitost kolonií. Chápeš, co mám na mysli?“

„Ne.“

„Kolonisté si sami sebe navzájem vybírají. Vybírají si lidi, jako jsou sami. Na každé kolonii sdílejí všichni stejnou kulturu, dokonce do jisté míry i stejný fyzický vzhled. Země naproti tomu je, a po celou svou historii byla, divokou směsicí různých kultur, navzájem se obohacujících, navzájem si konkurujících a navzájem se podezírajících. Tanayama a mnoho dalších Pozemšťanů — třeba já sám — pokládáme právě tuto směsici za zdroj síly a myslíme si, že kulturní jednolitost kolonie oslabuje a v dlouhodobém měřítku zkracuje jejich potenciální životaschopnost.“

„Dobře, tak proč tedy nenávidět kolonie za něco, co považujete za jejich nevýhodu? Nenávidí nás Tanayama proto, že se máme lépe a zároveň hůře? To nedává smysl.“

„Ani nemusí. Kdo by se namáhal někoho nenávidět, kdyby si to musel napřed rozumně zdůvodnit? Možná — čistě teoreticky — se Tanayama bojí, že kolonie v blahobytu přetrvají a dokáží, že kulturní jednolitost je přece jen k něčemu. Nebo si možná myslí, že kolonie touží po zničení Země, stejně jako on touží po zničení kolonií. Ta věc se Sousední hvězdou ho rozzuřila.“

„To, že Rotor objevil Sousední hvězdu a že nás o tom neinformoval?“

„Nejen to. Neobtěžovali se nás ani varovat, že se žene přímo na sluneční soustavu.“

„Třeba to ani nevěděli.“

„Tomu Tanayama nikdy neuvěří. Jsem si jistý, že si myslí, že to věděli, a že nás úmyslně odmítli varovat, v naději, že nás hvězda zastihne nepřipravené, a že Země, přinejmenším pozemská civilizace, bude zničena.“

„Už se potvrdilo, že se Sousední hvězda přiblíží natolik, aby nám ublížila? O tom jsem nic neslyšela. Pokud vím, většina astronomů si myslí, že proletí v dostatečné vzdálenosti, aby nás nechala v podstatě na pokoji. Slyšel jsi snad něco jiného?“

Fisher pokrčil rameny. „Ne, neslyšel, ale myslím, že Tanayama už jen kvůli své nenávisti potřebuje věřit, že nějaké nebezpečí existuje. Z toho potom člověk logicky vyvodí závěr, že nezbývá nic jiného, než vypracovat superluminální technologii, abychom mohli ve vesmíru lokalizovat jiné planety pozemského typu. Jen tak budeme schopni přesunout na jiný svět co největší množství zemské populace — kdyby došlo k nejhoršímu. Musíš uznat, že to dává smysl.“

„To ano, ale k tomu není třeba vymýšlet si nějakou katastrofu, Crile. To je přece přirozený názor, že lidstvo musí expandovat, i kdyby Zemi nehrozilo nejmenší nebezpečí. Přesunuli jsme se na kolonie a cesta ke hvězdám je jen další logický krok a pro tento krok musíme mít superluminální způsob cestování.“

„Ano, ale to by Tanayama považoval za příliš racionální vysvětlení. Kolonizace galaxie, to je něco, co rád přenechá generacím, které přijdou po nás. On chce pouze najít Rotor a potrestat ho za to, že opustil sluneční soustavu, aniž by bral ohled na zbytek lidstva. Toho se chce dožít a proto na tebe tak tlačí.“

„Může si tlačit, jak chce, stejně mu to nepomůže. Už je skoro mrtvý.“

„Kdo ví. Moderní medicína dokáže divy a pro Tanayamu doktoři udělají bezpochyby všechno možné.“

„Ani moderní medicína nemůže dělat zázraky. Ptala jsem se doktorů.“

„A oni ti odpověděli? Člověk by si myslel, že otázka Tanayamova zdraví je státním tajemstvím.“

„Ne pro mě, taky nezapomeň na okolnosti. Přišla jsem za lékařským týmem, který starocha ošetřuje, a řekla jsem jim, že bych chtěla postavit opravdové kosmické plavidlo pro lidskou posádku a že musím spěchat, abych to stihla dřív, než Tanayama zemře. Zeptala jsem se jich, kolik mám času.“

„A co ti řekli?“

„Že tak asi rok, to mi řekli. Nejvýš. Pobízeli mě, ať si pospíším.“

„Dokážeš to stihnout zajeden rok?“

„Za jediný rok? Ovšem, že ne, a taky jsem ráda. Dělá mi dobře pomyšlení, že se toho ten jedovatý had nedožije. Co se šklebíš? Vadí ti, že jsem k němu tak bezcitná?“

„Nezáleží na tom, co si o něm myslíš, Tesso. Tohle všechno se totiž mohlo uskutečnit jen díky starochovi. Jen díky jeho zásluze vzniklo Hyper City.“

„Ano, ale jen z jeho osobních důvodů, ne z mých. Ani kvůli Zemi či lidstvu. Já můžu mít taky svoje vrtochy. Jsem si jistá, že ředitel Tanayama se ani jedinkrát neslitoval nad nikým, koho považoval za svého nepřítele, nebo že by jen o píď povolil tlak, když někoho takového drtil nohou k zemi. Řekla bych, že stejně tak ani on neočekává od nikoho soucit nebo milosrdenství. Nejspíš by každého, kdo by mu něco podobného nabídl, považoval za slabocha.“

Fisher vypadal nešťastně. „Jak dlouho to bude trvat, Tesso?“

„Kdo ví? Možná věčně. I kdyby všechno šlapalo tak, jak by mělo, nevidím možnost, jak to stihnout dřív než za pět let.“

„Jak to? Vždyť superluminální pohon už máte.“

Wendelová se napřímila. „Nemáme, nebuď naivní. Crile. Všechno, co máme, je laboratorní demonstrace vhodná pro lehké předměty — pingpongový míček — jehož miniaturní hyperatomový motor činí až devadesát procent jeho hmotnosti a uděluje mu superluminální zrychlení. Ovšem kosmická loď s lidskou posádkou je něco docela jiného. Něčím takovým si musíme být naprosto jistí, takže pět let je optimistická předpověď. V době, kdy ještě nebyly takové počítače, jako máme dnes, a tedy ani simulace, které na nich můžeme provádět, by pět let bylo jen neuskutečnitelným snem. Možná i padesát.“

Crile Fisher mlčky zavrtěl hlavou.

Tessa Wendelová ho zamyšleně pozorovala. Potom se, téměř opatrně, zeptala: „Co je to s tebou? Ty máš taky tak naspěch?“

Fisher uklidňujícím tónem odpověděl: „Jsem si jistý, že se stejně jako ostatní nemůžeš dočkat, až to bude na světě, ale po pravdě řečeno, já po fungujícím superluminálním pohonu toužím ještě víc.“

„Ty víc než kdokoli ostatní?“

„Ano, já, už to tak bude.“

„Proč?“

„Chtěl bych letět k Sousední hvězdě.“

Sežehla ho pohledem. „Proč? Sníš o tom, že se dáš znovu dohromady s ženou, kterou jsi opustil?“

Fisher se s Tessou Wendelovou nikdy nepustil pořádně do řeči o Eugenii a neměl v úmyslu nechat se polapit ani teď.

„Mám tam někde dceru. To bys mohla pochopit, Tesso. Máš přece syna.“

Měla. Bylo mu něco málo přes dvacet, chodil na Adelijskou univerzitu a čas od času matce psal.

Wendelové změkly rysy. „Crile,“ řekla, „nesmíš se oddávat marným nadějím. Ujišťuji tě, že pokud věděli o Sousední hvězdě, tak odletěli právě k ní. S obyčejným hyperposilovaným pohonem jim, nicméně, musela cesta zabrat přes dva roky. Nemůžeme vědět, zda Rotor takovou cestu vydržel. A i kdyby vydržel, pravděpodobnost nalezení obyvatelné planety v okolí rudého trpaslíka je prakticky nulová. A kdyby to vydrželi až tak daleko, možná by se vydali hledat jinou vhodnou planetu. Ale kam? Jak bychom je mohli najít?“

„Řekl bych, že věděli, že vedle Sousední hvězdy nemůžou najít obyvatelný svět. Nebyli by tím pádem předem připraveni jednoduše usadit Rotor na vhodnou oběžnou dráhu kolem hvězdy?“

„I kdyby přežili let a i kdyby zůstali na oběžné dráze kolem hvězdy, byl by to jen sterilní život bez vyhlídek na budoucnost a ve formě, která by se v žádném případě nedala nazvat civilizovaná. Crile, musíš se obrnit. Co když se nám podaří zorganizovat expedici k Sousední hvězdě a vůbec nic tam nenajdeme, nebo nanejvýš tak prázdné trosky Rotoru?“

„Tak nám nezbude, než se s tím smířit. Ale určitě existuje nějaká naděje, že přežili.“

„A že najdeš své dítě? Drahý Crile, do toho chceš vkládat své naděje? I kdyby Rotor přežil a s ním i tvá dcera, byl jí přece jen rok, když odletěli, a to bylo v dvaadvacátém. Kdyby se teď před tebou objevila, byla by o deset let starší. Kdybychom se vydali k Sousední hvězdě v nejbližším možném termínu, tak jí bude patnáct let. Nepozná tě. A co víc, ty nepoznáš ji.“

„Deset, patnáct nebo padesát let. Kdybych ji spatřil, Tesso, poznal bych ji, to vím.“