Nemesis

19

Pittovo rozjímání skončilo, ale on se s tím nechtěl smířit. Zcela svévolně odvolal všechny odpolední návštěvy. Potřeboval přemýšlet.

Zvláště potřeboval přemýšlet o Marlene.

Její matka, Eugenie Insignová-Fisherová, pro něj představovala problém, který během posledních dvanácti let stále vzrůstal. Byla emotivní a nepředstavitelně si libovala v předbíhání událostí. Přesto byla jen člověk, dala se usměrňovat a řídit, zadržet pohodlnými zdmi logiky a přestože mezi nimi mohla být časem neklidná, dala se v nich udržet.

O Marlene se to nedalo říci. Pitt neměl nejmenší pochybnosti o tom, že je hotový netvor a mohl pouze děkovat náhodě, že byla tak hloupá a kvůli tak bezvýznamné záležitosti odhalila své schopnosti. Byla přece jen nezkušená a chyběla jí prozíravost, aby své schopnosti držela v tajnosti až do okamžiku, kdy by je mohla použít vskutku zdrcujícím způsobem.

Přesto bude s přibývajícími roky čím dál nebezpečnější, takže bylo zapotřebí zastavit ji hned teď. A to zařídí druhý netvor — Erythro.

Pitt se musel pochválit. Že byla Erythro stvůra, poznal hned od začátku. Měla svůj osobitý výraz — krvavý odraz světla své hvězdy — zlověstný a hrozivý.

Když dosáhli pásu asteroidů, sto milionů mil od orbity, po které Megas s Erythro obíhaly Nemesis, řekl Pitt s naprostou jistotou: „Toto je to místo.“

Neočekával žádné problémy. Z racionálního hlediska nebylo lepší řešení. Světlo a teplo, které Nemesis vyzařovala, bylo mezi asteroidy slabé. Ztráta přirozeného tepla a světla nic neznamenala, protože Rotor měl dokonale funkční mikrofúzi. Vlastně to byla výhoda. Rudé světlo, ztlumené prakticky na nulu, nemohlo navodit ponurou náladu, černé myšlenky a strach.

Navíc by jim základna v pásu asteroidů zaručila slabé důsledky přitažlivosti Nemesis a Megas; důsledkem toho by se snížila nákladnost manévrování. Asteroidy byly snadno přístupné pro těžbu a při tak slabém světle Nemesis musely jejich nepatrné rozměry znamenat přítomnost velkého množství těkavých látek.

Dokonalé!

A přesto dala většina obyvatel Rotoru jasně najevo, že se chtějí přemístit na orbitu kolem Erythro. Pitt se jim zoufale snažil vysvětlit, že se budou koupat v agresivním a depresivním rudém světle, že se ocitnou v těsném gravitačním sevření Megas i Erythro a i přesto možná budou muset dojíždět na asteroidy pro suroviny.

Pitt o tom divoce polemizoval s Tamborem Brossenem, bývalým komisařem, jehož místo zaujal. Unaveným dojmem působící Brossen si otevřeně liboval v nové roli šedé eminence mnohem víc než v dřívější roli komisaře. (Dal se slyšet, že postrádal Pittovo potěšení z rozhodování.)

Brossen se vysmíval Pittově znepokojení ohledně umístění kolonie — ne otevřeně, samozřejmě, náznaky, očima. Řekl mu: „Nechápu, Janusi, proč si myslíš, že musíš Rotor vychovat tak, aby s tebou ve všem bezvýhradně souhlasil. Čas od času si kolonie musí něco rozhodnout sama; tím pohotověji ti při příští příležitosti ustoupí. Když chtějí obíhat kolem Erythro, ať si obíhají kolem Erythro.“

„Ale vždyť to je úplný nesmysl, Tambore. Copak to nechápeš?“

„Ovšem, že to chápu. Jenže také chápu, že Rotor po celou svou existenci obíhal okolo světa. Tak se to Rotořanům zdá správné a tak to chtějí mít znovu.“

„Obíhali jsme kolem Země a Erythro není Země; ani v nejmenším to není Země.“

„Je to svět přibližně stejně velký jako Země. Má pevniny a moře. Má atmosféru obsahující kyslík. Mohli bychom cestovat tisíce světelných let, než bychom našli svět, který by se Zemi tak podobal. Říkám ti znovu, dopřej jim to.“

Pitt se řídil Brossenovou radou, i když se v něm proti tomu všechno vzpouzelo. Kolem Erythro obíhal i Nový Rotor a stejně tak i ostatní rozestavěné kolonie. Plány kolonií umístěných v asteroidním prstenci samozřejmě na výkresech existovaly, ale veřejnost je zjevně odmítala vzít na vědomí.

Právě umístění Rotoru na oběžnou dráhu kolem Erythro považoval Pitt za největší chybu od doby objevení Nemesis. Nemělo se to stát. Ale — mohl vůbec něco Rotoru vnutit? Mohl snad cokoli dělat? Nevedlo by to pouze k novým volbám a k jeho nahrazení někým jiným?

Nostalgie, tak se ten problém jmenoval. Lidé měli tendenci ohlížet se nazpět a Pittovi se ne vždycky podařilo donutit je obrátit hlavy tak, aby se dívali vpřed. A co se Brossena týče –

Zemřel před sedmi lety, Pitt stál u jeho smrtelného lože. Jen jemu se podařilo zaslechnout poslední slova umírajícího. Brossen mu pokynul a on se k němu sklonil. Brossen k němu natáhl chvějící se, jako křída bílou ruku. Chabě se Pitta přidržel a zašeptal:

„Jak zářivé bylo Slunce,“ a zemřel.

Proto se Rotořané, kteří nedokázali zapomenout na to. jak zářivé bývalo Slunce a jak zelená bývala Země, tehdy tak podrážděně vzbouřili proti Pittově logice a požadovali, aby Rotor obíhal kolem světa, který nebyl ani zelený, ani neobíhal kolem zářivého slunce.

Z hlediska pokroku to znamenalo ztrátu deseti let. Kdyby zůstali v pásmu asteroidů, mohli být o deset let napřed. O tom byl Pitt přesvědčený.

Už jen to stačilo, aby Pitt na Erythro zanevřel. Existovalo však ještě něco dalšího, něco horšího — něco daleko horšího.