Nemesis

40

Marlene se na Sievera Genarra váhavě usmála. Zvykla si vpadnout do jeho kanceláře, kdy se jí zlíbilo.

„Ruším tě v něčem důležitém, strýčku Sievere?“

„Ne, drahoušku, tohle vlastně není příliš důležité zaměstnání. Sloužilo původně k tomu, aby se mě Pitt mohl zbavit a já se ho rád chytil, abych se zase mohl zbavit jeho. Neřekl bych to každému, ale tobě by žádná lež neunikla a tak jsem nucen mluvit pravdu.“

„Děsí tě to, strýčku Sievere? Komisaře Pitta to děsilo a Aurinela by to také poděsilo, kdybych mu někdy prozradila, co umím.“

„Neděsí, Marlene, protože jsem se s tím už smířil, abys věděla. Rozhodl jsem se, že pro tebe budu tabulka čirého skla. Vlastně je to takový uklidňující pocit. Lhaní je složitá věc, člověk musí neustále pamatovat na všechno. Kdyby byli lidé doopravdy líní, nikdy by nelhali.“

Marlene se znovu usmála. „Proto mě máš rád? Protože ti umožňuju, abys byl líný?“

„To taky poznáš?“

„Ne, poznám, že mě máš rád, ale nepoznám proč. Tvé držení těla říká, že mě máš rád, ale důvod je ukrytý na dně tvé duše a všechno, co se o něm dokážu dozvědět, jsou jen občasné nezřetelné pocity. Nemůžu tam 'dosáhnout'.“ Na chvilku se zamyslela. „Někdy si přeju, abych to dokázala.“

„Buď ráda, že nemůžeš. Duše jsou špinavá, zatuchlá a nepříjemná místa.“

„Proč to říkáš, strýčku Sievere?“

„Zkušenost. Nemám tvoji přirozenou schopnost, ale pobýval jsem mezi lidmi mnohem déle než ty. Tobě se líbí vlastní duše, Marlene?“

Marlene vypadala překvapeně. „Nevím. Proč by se mi neměla líbit?“

„Líbí se ti všechny tvé myšlenky? Všechny představy? Všechny pohnutky? Ruku na srdce. Nemůžu si tě 'přečíst', ale ruku na srdce.“

„No, někdy mě napadají hlouposti nebo zlomyslnosti. Někdy mám zlost a napadají mě věci, které bych doopravdy neudělala. Ale ne často, vážně.“

„Ne? Nezapomínej, že jsi na svou duši zvyklá. Sotva ji vnímáš. Jako šaty, co máš na sobě. Necítíš jejich dotyk, protože jsi na ně zvyklá. Vlasy se ti vzadu na krku točí, ale ty si toho nevšimneš. Kdyby se tvého krku dotkly cizí vlasy, svědilo by to a nedalo by se to vydržet. Myšlenky někoho druhého by nemusely být o nic horší než tvoje, ale byly by to myšlenky někoho druhého a nelíbily by se ti. Například by se ti nemuselo líbit, že tě mám rád — kdybys věděla, proč tě mám rád. Je mnohem lepší a klidnější přijmout moji náklonnost jako fakt a nepídit se v mé duši po důvodech.“

Následovala nevyhnutelná Marlenina otázka:

„Proč? Jaké jsou to důvody?“

„Mám tě rád, protože jsem byl kdysi tebou.“

„Co tím myslíš?“

„To, že jsem byl dívenkou s krásnýma očima a darem vnímavosti, to ne. Ale to, že jsem byl mladý a myslel si o sobě, že jsem nehezký a že mě kvůli tomu nikdo nemá rád, ano. Věděl jsem, že jsem chytrý a nechápal jsem, proč mě pro to nikdo neměl rád. Připadalo mi nespravedlivé, že na to špatné se hledí a na to dobré ne.

Trápilo mě to a zároveň jsem měl vztek, Marlene. A řekl jsem si, že se k druhým nikdy nebudu chovat tak, jako oni ke mně, ale neměl jsem moc příležitostí své rozhodnutí realizovat. Potom jsem poznal tebe. Nevypadáš zdaleka tak bídně, jako jsem vypadal já a jsi daleko inteligentnější, než jsem já kdy byl, ale mně ani trochu nevadí, že mě převyšuješ.“ Roztáhl ústa do širokého úsměvu. „Je to, jako bych si dával druhou šanci — tentokrát znatelně zvýhodněnou. Ale dost, proto jsi za mnou asi nepřišla. Možná nejsem tak vnímavý jako ty, ale tolik ještě poznám.“

„No, přišla jsem kvůli mámě.“

„Eh?“ Genarr se s náhlým a téměř bolestným zvýšením zájmu zachmuřil. „Co je s ní?“

„Už je skoro hotová se svým projektem, vždyť víš. Jestli se vrátí na Rotor, bude chtít, abych šla s ní. Musím?“

„Asi ano. Ty nechceš?“

„Ne, nechci, strýčku Sievere. Cítím, že je důležité, abych zůstala tady. A tak bych chtěla, abys řekl komisaři Pittovi, že by sis nás tu rád nechal. Nějakou dobře znějící záminku si určitě najdeš. A komisař Pitt bude docela rád, když tu zůstaneme, tím jsem si jistá, zvláště, když mu vysvětlíš, že matka zjistila, že Nemesis Zemi zničí.“

„To ti řekla?“

„Ne, neřekla. Ani nemusela. Můžeš mu říct, že ho matka bude pravděpodobně neustále obtěžovat naléháním, aby Zemi varoval.“

„A nenapadlo tě, že Pitt mi třeba nebude chtít udělat radost? Když uvidí, že chci, abyste zůstaly v erythrejské Kopuli, tím spíš vám přikáže, abyste se vrátily na Rotor, jen aby mi udělal naschvál.“

Marlene klidně řekla:

„Jsem si docela jistá, že komisař Pitt mnohem raději udělá radost sám sobě a nechá nás tady, než aby ji nechtěl udělat tobě a vzal si nás zpátky. A kromě toho, ty chceš, aby matka zůstala zde, protože — protože ji máš rád.“

„Moc rád. Celý život, jak to tak vypadá. Ale tvá matka mě nemá ráda. Sama jsi mi nedávno řekla, že ještě stále myslí na tvého otce.“

„Má tě ráda stále víc a víc, strýčku Sievere. Má tě ráda hodně.“

„Mít rád neznamená milovat, Marlene. Jsem si jistý, že na to jsi už přišla.“

Marlene zrudla. „Já mluvím o starých lidech.“

„Jako jsem já,“ Genarr zaklonil hlavu a rozesmál se. Potom se omluvil: „Promiň, Marlene. Jenom mě baví, jak si staří myslí, že mladí vlastně nechápou, co je láska; a mladí si zase myslí, že staří už na lásku zapomněli; a přitom, abys věděla, se jak jedni tak i druzí mýlí. Proč si myslíš, že je důležité, abys zůstala v erythrejské Kopuli, Marlene? Určitě ne proto, že mě máš ráda.“

„Ovšem, že tě mám ráda,“ odvětila vážně Marlene. „Moc. Ale zůstat chci proto, že mám ráda Erythro.“

„Vysvětlil jsem ti přece, jak nebezpečný je to svět.“

„Ne pro mě.“

„Jsi si stále jistá, že tě Nákaza nemůže postihnout?“

„Ovšem, že nemůže.“

„Ale jak to můžeš vědět?“

„Prostě to vím. Vždycky jsem to věděla, i když jsem byla ještě na Rotoru. Nebylo proč si to nemyslet.“

„To máš pravdu. Ale teď, když ses dozvěděla o Nákaze?“

„To na mém přesvědčení nic nemění. Cítím se tu naprosto v bezpečí. Dokonce víc než na Rotoru.“

Genarr pomalu zavrtěl hlavou. „Musím přiznat, že tohle nechápu.“ Studoval její vážný obličej, tmavé oči zpola zakryté nádhernými řasami. „Víš co, teď zkusím já číst mluvu tvého těla — jestli to svedu. Máš v úmyslu prosadit svou za jakoukoli cenu a zůstat na Erythro.“

„Ano,“ přikývla prostě Marlene. „A čekám, že mi v tom pomůžeš.“

41

Eugenie Insignová mlčky plála hněvem. Nemluvila hlasitě, ale zato důrazně. „To nemůže udělat, Sievere.“

„Ovšem, že může, Eugenie,“ řekl Genarr stejně tiše. „Je komisařem.“

„Ale ne neomezeným vládcem. Mám svá občanská práva a jedno z nich je svoboda pohybu.“

„Když si komisař usmyslí, že vyhlásí stav ohrožení, ať už všeobecný či vztahující se pouze na jedinou osobu, pak jdou občanská práva stranou. Takový je aspoň přibližně smysl zmocňovacího zákona z dvacátého čtvrtého.“

„Ale to je výsměch všem zákonům a tradicím od samého založení Rotoru.“

„Souhlasím.“

„Když budeme veřejně protestovat, Pitt se ocitne —“

„Eugenie, poslechni mě, prosím tě, a nechej to být. Proč byste nemohly s Marlene prozatím jednoduše zůstat tady? Jste tu víc než vítány.“

„Co to vykládáš? Vždyť se to rovná uvěznění bez obvinění, bez soudu a bez rozsudku. Nějaký svévolný arbitrážní příkaz nám nařizuje, abychom zůstaly po neurčitou dobu na Erythro —“

„Udělej to bez námitek, prosím tě o to. Bude to tak lepší.“

Insignová odporovala s nesmírným opovržením:

„Jak lepší?“

„Protože Marlene, tvá dcera, si moc přeje, abys to udělala.“

Insignová vypadala zaraženě. „Marlene?“

„Minulý týden za mnou přišla s tím, abych manévroval Pittem tak, aby vám dvěma přikázal zůstat na Erythro.“

Insignová, planoucí rozhořčením, téměř povstala křesla: „A tys to skutečně udělal?“

Genarr odhodlaně zavrtěl hlavou. „Ne. Poslouchej mě. Všechno, co jsem udělal, bylo to, že jsem Pitta informoval, že tvá práce zde je hotová, a že nevím, zda si přeje, aby ses vrátila s Marlene na Rotor nebo abys zůstala tady. Byl to naprosto neutrální dotaz, Eugenie. Ukázal jsem ho Marlene předtím, než jsem ho odeslal, a ona s ním byla spokojená. Řekla, cituji: 'Když mu dáš možnost volby, nechá nás tu. Což, jak se zdá, také udělal.“

Insignová klesla zpátky do křesla. „Sievere, ty se vážně řídíš radami patnáctileté holky?“

„Já Marlene neberu jen jako patnáctiletou holku. Ale řekni mi, proč tolik toužíš vrátit se na Rotor?“

„Moje práce —“

„Žádnou tam nemáš. Žádnou mít nebudeš, když si to Pitt bude přát. A kdyby ti přece jen dovolil se vrátit, našla bys na svém místě někoho jiného. Naproti tomu tady najdeš veškeré vybavení, které potřebuješ — to už jsi snad zjistila. Když se to tak vezme, tak jsi sem přišla přece udělat něco, co se nedalo udělat na Rotoru.“

„Na mé práci nesejde!“ vykřikla Insignová a rozhodila bezmocně rukama. „Copak nechápeš, že se chci vrátit z téhož důvodu, kvůli kterému on chce, abych tu zůstala? Chce zničit Marlene. Kdybych o té erythrejské Nákaze věděla před naším odjezdem, nikdy bychom sem nepřišly. Nemůžu riskovat Marleninu duši.“

„Její duše je to poslední, co bych chtěl riskovat,“ řekl Genarr. „To bych spíš riskoval vlastní život.“

„Ale zůstat tady je pro ni riskantní.“

„Marlene si to nemyslí.“

„Marlene! Marlene! Mluvíš o ní, jako o bohyni. Co ta může vědět?“

„Poslouchej mě, Eugenie. Pojďme si o tom rozumně promluvit. Kdyby to opravdu vypadalo, že Marlene hrozí nějaké nebezpečí, tak vás už nějakým způsobem zpátky na Rotor dostanu, ale nejprve mě vyslechni. Je na Marlene něco megalomanického?“

Insignová se celá třásla. Její rozrušení neustupovalo. „Nevím, co tím myslíš.“

„Má sklon k nějakým vymyšleným, přehnaným prohlášením, která jsou na první pohled nesmyslná?“

„Jistěže ne. Má velmi střízlivé — Proč mi dáváš takové divné otázky? Vždyť víš, že neprohlašuje nic, co —“

„Není podstatné. Já vím. Nikdy se svou vnímavostí nechlubila. Vlastně i ta vyšla najevo pod tlakem okolností.“

„Ano, ale řekneš mi konečně, kam tím vším směřuješ?“

Genarr tiše pokračoval. „Tvrdila někdy, že má zvláštní intuitivní schopnosti? Vyjádřila se snad někdy v tom smyslu, že jistě ví, že se něco určitého stane či nestane, aniž by k tomu měla jiný důvod než svoji jistotu?“

„Ne, ovšem, že ne. Drží se důkazů. Nedělá žádné ukvapené závěry bez důkazů.“

„A přesto v jednom případě, možná právě v tomto jediném případě, ano. Je si jistá, že jí Nákaza nemůže ublížit. Tvrdí, že si je naprosto jistá tím, že jí Erythro nemůže ublížit, dokonce už na Rotoru si tím byla jistá, a že se tento pocit, co přišla do Kopule, jen umocnil. Je rozhodnutá — pevně rozhodnutá — zůstat.“

Insignová rozšířila údivem oči a ruka jí vystřelila k ústům. Vydala neartikulovaný zvuk a zašeptala: „V tom případě —“ nedokončila, jen na něj dál zírala.

„Ano?“ vyhrkl Genarr s náhlým znepokojením.

„Copak nic nechápeš? Není to důsledek Nákazy? Její osobnost se mění. Postihuje ji to mozek.“

Genarr na okamžik ztuhl, ale potom řekl: „Ne, to není možné. Žádný dosud zjištěný případ takto neprobíhal. Tohle není Nákaza.“

„Její vědomí je odlišné. Proto to taky na ni bude působit odlišně.“

„Ne,“ řekl zoufale Genarr. „Nevěřím. Tomu nikdy neuvěřím. Věřím, že když Marlene říká, že si je jistá, že je imunní, tak taky imunní je. Její imunita nám pomůže vyřešit hádanku Nákazy.“

Z Eugenina obličeje vyprchala barva. „Tak proto ty ji tady chceš, Sievere? Abys ji použil jako klíč k Nákaze?“

„Ne. Nechci ji tady, jen abych ji využil. Nicméně chce zůstat a může se takovým klíčem stát, možná bezděky, aniž bychom po ní něco takového žádali.“

„A jenom proto, že ona chce zůstat na Erythro, tak jí to ty hodláš dovolit? Jenom proto, že chce z nějaké zvrácené příčiny, kterou nedokáže vysvětlit, kterou si ani já ani ty nedokážeme nijak logicky vysvětlit, zůstat? Skutečně vážně uvažuješ o tom, že se jí to má dovolit jenom proto, že si to přeje? Tohle se mi odvažuješ říct?“

Genarr s přemáháním odpověděl: „Abych řekl pravdu, právě o něčem takovém uvažuju.“

„Pro tebe je jednoduché o něčem takovém uvažovat. Není to tvoje dítě. Je to moje dítě. Je to jediná —“

„Já vím,“ přerušil ji Genarr. „Jediná připomínka toho, co ti zůstalo po Crilovi. Co se na mě tak díváš? Vím, že ses s tou ztrátou nikdy nevyrovnala. Vím, jak ti je.“ Poslední slova pronesl tiše, jemně, vypadalo to, jako kdyby se chtěl natáhnout a pohladit Eugenii po skloněné hlavě.

„Ale ať je to, jak chce, Eugenie, jestli chce Marlene opravdu vyjít ven na povrch Erythro, tak si myslím, že jí v tom nakonec nic nezabrání. A jestli je absolutně přesvědčená, že jí Nákaza neublíží, třeba právě její přesvědčení v tom Nákaze zabrání. Marlenina agresivní rozvaha a sebejistota mohou být jejím duševním imunitním mechanizmem.“

Insignová trhla hlavou, oči jí planuly. „Mluvíš nesmysly. Je to ještě dítě a nemáš právo poddávat se jejímu chvilkovému závanu romantismu. Je pro tebe cizím člověkem. Nemiluješ ji.“

„Není pro mě cizí a miluju ji. A co víc, já ji obdivuji. Láska by mi nedala odvahu riskovat, ale obdiv ano. Přemýšlej o tom.“

A tak tam seděli a hleděli na sebe.