TŘICET TŘI VĚDOMÍ

73

Eugenie Insignová vypadala žalostně. „Opravdu ses rozhodla jít znovu ven, Marlene?“

„Matko,“ řekla Marlene s přemáhanou netrpělivostí, „mluvíš, jako kdybych se k tomu rozhodla před pěti minutami. Už velmi dlouho jsem si jistá, že místo, kam patřím, je tam venku, na Erythro. Na tom se nic nezměnilo a nezmění.“

„Já vím, že jsi přesvědčená, že jsi v bezpečí a připouštím, že se ti až doposud nic nestalo, ale —“

„Na Erythro jsem v bezpečí. Přitahuje mě. Strýček Siever to chápe.“

Eugenie se na dceru podívala, jako by chtěla znovu něco namítnout, ale namísto toho zavrtěla hlavou. Marlene byla rozhodnutá a nic ji nemohlo zastavit.

74

Tentokrát je venku tepleji, napadlo Marlene, tak akorát, že by člověk uvítal trochu vánku. Šedivé mraky se hnaly po obloze o něco rychleji a vypadaly hustější.

Na zítřek předpovídali déšť a Marlene napadlo, že by to mohlo být příjemné — stát v dešti a pozorovat, co se bude dít. Mělo by to rozčeřit potůček, smáčet kamení a rozbahnit, proměnit na kaši všechnu půdu.

Došla k plochému kameni poblíž potůčku. Oprášila ho rukou, opatrně se na něj posadila a hleděla na proudící vodu obtékající kameny rozeseté v řečišti, přičemž ji napadlo, že v dešti by to bylo jako ve sprše.

Jako sprcha valící se z celé oblohy, takže by se z ní nedalo vystoupit. Napadlo ji: neměla by potíže s dýcháním?

Ne, jistě ne. Na Zemi pršelo neustále — přinejmenším často — a nikdy neslyšela, že by se tak někdo utopil. Ne, bylo by to jako sprcha. A ve sprše se dá dýchat.

Jenže déšť by asi nebyl příliš teplý a ona se ráda sprchovala v teplé vodě, přemítala rozkošnicky. Panovalo tu ticho a velký klid a mohla odpočívat a nikdo ji přitom neviděl a nikoho nemusela číst'. Byla to nádhera — nemuset nikoho číst'.

Jaká by tu asi byla teplota? Rozumí se deště. Proč by to nemohla být stejně příjemná teplota, jakou měla samotná Nemesis? Jistě, zmokla by, a člověku je přece vždycky zima, když vyjde celý mokrý ze sprchy. A déšť by jí promočil také šaty.

Ale to by byla hloupost, nosit v dešti šaty. V dešti se šaty přece nenosí. Kdyby pršelo, tak by si je přece svlékla. To by bylo jedině rozumné.

Jenže — kam s nimi? Když se sprchuješ, vložíš je do čističe. Tady na Erythro by je možná mohla položit pod kámen, nebo si na to postavit malý domeček, ve kterém by si nechávala šaty za deštivého počasí. Koneckonců, nač vlastně vůbec nosit šaty, když prší:

Nebo když je pěkně?

Jistě, když je zima, tak ano.

Ale když je pěkně — Jenže, proč potom všichni nosili šaty na Rotoru, kde bylo stále teplo a čisto? V bazénech je neměli — což Marlene připomenulo, že první, kdo se vždycky svlékal, byli mladí lidé se štíhlými a krásnými postavami — a ti taky byli poslední, kdo se oblékali.

Zatímco lidé jako Marlene se na veřejnosti prostě nesvlékali. Možná, že proto lidé nosili šaty. Aby skryli svá těla,

Proč neměly lidské duše tvary, které by se daly vystavit na odiv? Až na to, že měly, a že se to lidem nelíbilo. Lidé se rádi dívali na půvabná těla a nad půvabnými dušemi ohrnovali nos. Proč?

Ale na Erythro, kde žádní lidé nebyli, by si mohla, když by bylo hezky, šaty svléci a zbavit se jich. Nikdo by na ni neukazoval prstem ani se jí nesmál.

Vlastně by si mohla dělat, co by se jí zachtělo, protože by měla k dispozici celý přátelský, prázdný a zcela neobydlený svět, který by ji obklopoval a přikrýval jako obrovská, měkká peřina. A navíc — ticho.

Až cítila, jak ji opíjí. Nic, jen ticho, šeptala si v duchu, jako kdyby ho to mohlo narušit.

Ticho.

Vtom se narovnala. Ticho?

Vyšla ven přece proto, aby znovu zaslechla ten hlas. A aby tentokrát nekřičela. Nebála se. Kde je?

Jako by ji uslyšel, jako by ho přivolala –

„Marlene!“

Srdce jí maličko poskočilo.

Snažila se ovládnout. Nesmí dát najevo žádnou známku strachu nebo neklidu. Jen se rozhlédla a potom řekla, velmi klidně: „Kde jsi?“

„Není — třřř — třeba — ro — rozechvívat vzduch — mluvit.“

Hlas to byl Aurinelův, ale mluvil docela jinak než Aurinel. Jako by mu řeč dělala potíže, ale přitom se postupně zlepšoval.

„Zlepší se to,“ ozval se hlas.

Marlene mlčela. Tentokrát nepromluvila. Jenom v duchu přemýšlela — „Nemusím mluvit. Stačí jen přemýšlet.“

„Stačí, abys upravila strukturu. Jak to právě děláš.“

„Ale já tě slyším mluvit.“

„To jenom upravuji tvou strukturu. Je to, jako když mě slyšíš.“

Marlene si opatrně olízla rty. Teď se nesmí bát, nesmí nic, jen být klidná.

„Není tu nic — nikdo — koho bys ses měla bát,“ řekl hlas a už nebyl tak docela Aurinelův hlas.

Pomyslela si: „Ty slyšíš všechno, že?“

„Znepokojuje tě to?“

„Ano.“

„Proč?“

„Nechci, abys věděl všechno. Některé myšlenky si chci nechat pro sebe.“ (Pokusila se nemyslet na to, že právě takto mohou ostatní lidé reagovat na ni a snažit se ukrýt své pocity, jenže její myšlenka byla prozrazena hned v okamžiku, kdy se ji pokusila potlačit.)

„Ale tvá struktura je jiná než u ostatních.“

„Struktura?“

„Struktura tvé mysli. Ostatní jsou — spletené — pomotané. Tvá je — krásná.“

Marlene si znovu olízla rty a usmála se. Takže kdyby šly duše 'vidět', její by byla krásná. Měla triumfální pocit a s pohrdáním si vzpomněla na dívky, které měly jen — zevnějšky.

Hlas v její hlavě řekl: „Je tohle soukromá myšlenka?“

Marlene skoro nahlas odpověděla:

„Ano, je.“

„Cítím ten rozdíl. Nebudu na tvé soukromé myšlenky reagovat.“

Marlene pocítila náhlou touhu po chvále. „Viděl jsi hodně struktur?“

„Nahmatal jsem jich mnoho, co jste se tu vy, lidští tvorové, objevili.“

Vědomí si nebylo tím pojmenováním jisté, napadlo Marlene. Nereagovalo a Marlene to překvapilo. Překvapení tedy je soukromý pocit, když o tom teď tak přemýšlela, ale sama si ho tak neoznačila. Možná, že soukromé pocity jsou soukromé pocity bez ohledu na to, jestli je ona za takové považuje. Hlas řekl, že v tom dokáže rozpoznat rozdíl a zjevně mluvil pravdu. Asi se to projevovalo na struktuře.

Ani na to hlas nereagoval. Bude se ho muset zeptat přímo, aby mu dala najevo, že to není soukromá myšlenka.

„Projevuje se to na struktuře?“ Nemusela říkat nic bližšího. Hlas bude vědět, o čem mluví.

„Projevuje se to na struktuře. Všechno se na tvé struktuře projevuje, protože je tak výtečně vystavěná.“

Marlene doslova zavrněla blahem. Dočkala se své pochvaly. Bude jen správné, když 'mu' poklonu vrátí. „Ale tvoje musí být také výtečně vystavěná.“

„To je něco jiného. Moje struktura se rozpíná. Je jednoduchá v jednotlivých bodech a složitá, jen když jsou spolu. Tvoje je jednak složitá, žádná jednoduchost v ní není, a jednak jiná než ostatní tvého druhu. Ostatní jsou — zamotané. Nejde se k nim 'proklestit' — komunikovat. A úprava je ničí, protože struktura je křehká. To jsem nevěděl. Moje struktura není křehká.“

„A moje struktura je křehká?“

„Ne. Sama se upravuje.“

„Ty jsi zkoušel komunikovat s ostatními, že?“

„Ano.“

Erythrejská Nákaza. (Žádná reakce. Byla to soukromá myšlenka.)

Zavřela oči a vědomím se snažila zachytit a lokalizovat zdroj myšlenek, které k ní přicházely. Dělala to způsobem, kterému sama nerozuměla, možná úplně špatně, možná to nedělala vůbec. Tomu druhému vědomí mohla být její neobratnost k smíchu — jestli znalo něco, jako byl smích.

Žádná reakce.

Marlene si pomyslela: „Mysli na něco.“

V hlavě se jí ozvalo nevyhnutelné: „Na co mám myslet?“

Nepřicházelo to odnikud. Nepřicházelo to odtud, ani odtamtud, ani z žádného jiného místa. Přicházelo to z jejího vědomí.

Pomyslela (rozmrzelá nad svou neschopností): „Kdy jsi objevil moji strukturu?“

„Na novém přepravníku lidských tvorů.“

„Na Rotoru?“

„Na Rotoru.“

Najednou jí to došlo. „Tys mě chtěl. Volal jsi mě.“

„Ano.“

Ovšem. Proč jinak by chtěla jít na Erythro? Proč jinak by k Erythro toho dne, co za ní přišel Aurinel, aby jí řekl, že ji matka hledá, tak toužebně vzhlížela?

Stiskla zuby. Musí pokračovat v otázkách: „Kde jsi?“

„Všude.“

„Jsi planeta sama?“

„Ne.“

„Ukaž se mi.“

„Tady.“ Najednou měl hlas směr.

Hleděla do potůčku a najednou si uvědomila, že to byla jediná věc, kterou během myšlenkové komunikace s hlasem vnímala. Nic jiného kolem pro ni neexistovalo. Jako by se její vědomí samo uzamklo, aby mohlo lépe vnímat to jediné, co ho zaměstnávalo.

Ted' se rouška odestřela. Voda proudila podél kamenů, zurčela po nich, tvořila malé vírky v místech, kde se dělaly bublinky. Staré bublinky praskaly, na jejich místě se objevovaly nové, vytvářely vzory, které se v podstatě nikdy neměnily a v detailech nikdy neopakovaly.

Potom, jedna po druhé, bublinky neslyšně popraskaly a voda byla najednou hladká a beztvará, přestože se stále vyměňovala. Jak to, že viděla, že se vyměňuje, když byla beztvará?

Protože se v růžovém světle Nemesis neznatelně třpytila. Vyměňovala se a ona to viděla, protože odlesky světla tvořily v čeřící se vodě spirálovité obloučky. Nemohla od toho odtrhnout oči. Spatřila, jak se kruhy pozvolna složily do karikatury obličeje, dva temné kruhy jako oči, brázda jako ústa.

Její obrysy nabývaly, s rostoucím Marleniným úžasem, na ostrosti.

Nakonec viděla dokončenou tvář, hledící na ni pohledem prázdných očí. Přesto byla snadno k poznání.

Byla to tvář Aurinela Pampase.

75

Siever Genarr, rozvážně a zvolna, ve snaze brát celou záležitost s klidem, řekl: „A v tu chvíli jsi tedy utekla.“

Marlene přikývla. „Předtím jsem utekla, když jsem zaslechla Aurinelův hlas. Tentokrát, když jsem spatřila Aurinelův obličej.“

„To se dá pochopit —“

„Ty si mě dobíráš, strýčku Sievere.“

„Co mám dělat? Kopnout do tebe? Tak mě nech, abych si tě dobíral — když mi to dělá radost. Vědomí, jak ho nazýváš, si vypůjčilo Aurinelův hlas a obličej z tvé paměti, to je jasné. Musely v ní být velmi zřetelně uloženy. Jak blízká sis byla s Aurinelem?“

Podezřívavě na něj pohlédla. „Co tím myslíš? Jak blízká?“

„Nic tak hrozného. Byli jste přátelé?“

„Ano. Ovšem.“

„Byla jsi do něj zamilovaná?“

Marlene se odmlčela a stiskla rty. Potom odpověděla: „Řekla bych, že ano.“

„Mluvíš v minulém čase. Už nejsi?“

„A k čemu? On mě má za — malou holku. Mladší sestru, nanejvýš.“

„To není, vzhledem k okolnostem, zase tak nepochopitelné. Ale ty na něj stále myslíš — proto jsi přičarovala jeho hlas a potom i obličej.“

„Jak to myslíš 'přičarovala'? To byl opravdový hlas a opravdový obličej.“

„Jsi si jistá?“

„Ovšem, že jsem.“

„Řekla jsi o tom matce?“

„Ne. Ani slovo.“

„Proč ne?“

„Ach, strýčku Sievere. Vždyť ji znáš. Nemůžu vystát všechnu tu její — nervozitu. Já vím. Teď mi řekneš, že je to z lásky, ale co mi to pomůže.“

„Mně jsi to řekla, Marlene, a já tě mám taky hrozně rád.“

„Já vím, strýčku Sievere, ale ty nejsi tak emocionální jako ona. Ty se na věci díváš logicky.“

„Mám to brát jako poklonu?“

„Myslím to upřímně.“

„V tom případě si proberme po pořádku, logicky, co jsi zjistila.“

„Dobře, strýčku.“

„Výborně. Předně, na planetě je cosi živého.“

„Ano.“

„A není to planeta sama.“

„Ne, určitě ne. To popřel.“

„Ale je to jediná živoucí bytost.“

„Mám dojem, že je to jediná živoucí bytost. Problém je v tom, strýčku Sievere, že nejde o telepatii, jak se na ni obyčejně pohlíží. Prosté čtení myšlenek, rozhovor. Jsou to také dojmy, které tě znenadání zaplaví, jako by ses díval na celý obrázek a ne na jednotlivé kousíčky světla a stínu, které ho tvoří.“

„A ten dojem je dojem jediné živoucí bytosti.“

„Ano.“

„Inteligentní.“

„Velmi inteligentní.“

„Ale ne technického typu. Nic technologického jsme na planetě nikdy nenašli. Ta živá věc je neviditelná, nepostřehnutelná, pouze bloumá po planetě — přemýšlí — dedukuje — ale nic nedělá. Je to tak?“

Marlene zaváhala. „To nemůžu potvrdit, ale možná máš pravdu.“

„A pak se objevíme my. Kdy si myslíš, že to zaregistrovalo náš příchod?“

Marlene pokrčila rameny.

„To nevím.“

„Když to vědělo o tobě, když jsi byla ještě na Rotoru, muselo to vědět i o příchodu cizí inteligence do nemesiánské soustavy, ještě když jsme byli poměrně daleko. Neměla jsi podobný dojem?“

„Neřekla bych, strýčku Sievere. Já myslím, že se to o nás dozvědělo, až když jsme přistáli na Erythro. To přivábilo jeho pozornost, začalo se rozhlížet kolem a našlo Rotor.“

„Možná máš pravdu. A potom to experimentovalo s novými 'vědomími', které zaregistrovalo na Erythro. Třeba to byl vůbec první druh inteligence, se kterou se to kdy střetlo. Jak to může být staré, Marlene? Máš nějakou představu?“

„Spíš ne, strýčku Sievere, ale dojem, který jsem měla, by ten, že to žije už hodně dlouho, možná stejně dlouho jako sama planeta.“

„Možná. V každém případě, ať už je to staré jak chce, tohle bylo poprvé, co se to ocitlo mezi tolika jinými vědomími, zcela odlišnými od toho jeho. Co myslíš, dalo by se s tím souhlasit?“

„Ano.“

„A tak to začalo s novými vědomími experimentovat a protože o nich moc nevědělo, tak jim ublížilo. To byla erythrejská Nákaza.“

„Ano,“ vyhrkla Marlene s oživeným zájmem. „Neřeklo to o nákaze přímo, ale ten dojem byl silný. Bylo to kvůli těm prvním pokusům.“

„A když si uvědomilo, že jim ubližuje, tak přestalo.“

„Ano, proto už teď Nákaza neexistuje.“

„Z toho by se dalo usuzovat, že vědomí je dobré, že jeho etika je chvályhodná a že nechce jiným vědomím ubližovat.“

„Ano!“ přitakala radostně Marlene. „Tím jsem si jistá.“

„Ale jaká životní forma to může být? Duch? Něco nehmotného? Něco vymykajícího se našemu chápání?“

„To nevím, strýčku Sievere,“ povzdechla Marlene.

Genarr řekl: „Tak si zopakujeme, co ti to řeklo. Zastav mě, kdybych se pletl. Řeklo ti, že jeho struktura se 'rozpíná; že je 'jednoduchá v jednotlivých bodech a složitá jen, když jsou spolu'; že 'není křehká. Říkám to správně?“

„Ano.“

„Jediný život, který jsme na Erythro kdy našli, jsou prokaryoti, drobné buňky bakteriálního typu. Pokud zamítneme představu něčeho duchovního a nehmotného, zůstanou nám jen prokaryoti. Je možné, že by ty malé buňky, které vypadají jako samostatné, byly ve skutečnosti součástí jednoho organismu obepínajícího svět? Struktura vědomí by se rozpínala. Byla by jednoduchá v jednotlivých bodech a složitá, jen když jsou spolu. A nebyla by křehká, protože i kdyby došlo k úhynu velkého množství buněk, na světovém organismu jako celku by to stěží zanechalo nějakou stopu.“

Marlene na Genarra nevěřícně zírala. „Chceš říct, že jsem rozmlouvala s mikroby?“

„Nemohu to říct jistě, Marlene. Je to jen hypotéza, ale všechno v ní krásně do sebe zapadá a nic jiného, co by to stejně dobře vysvětlovalo, mě nenapadá. Krom toho, Marlene, když se podíváš na těch sto miliard buněk, které tvoří tvůj mozek, jako na samostatné buňky, tak to není zas tak moc. Ty jsi organismus, ve kterém jsou všechny mozkové buňky pohromadě. Když budeš mluvit s jiným organismem, ve kterém jsou všechny mozkové buňky samostatné a přitom propojené, řekněme, pomocí drobných rádiových vln, zdá se ti to tak velký rozdíl?“

„Nevím,“ odpověděla Marlene, očividně znepokojená.

„Ale položme si další otázku, a to velmi důležitou. Co ta životní forma — ať už je to cokoli — po tobě chce?“

Marlene vypadala překvapeně. „Může se mnou mluvit, strýčku Sievere. Může mi předávat myšlenky.“

„Takže tím naznačuješ, že to jen potřebuje někoho, s kým by si mohlo popovídat? Myslíš si, že když jsme se tu my, lidé, objevili, že si to poprvé uvědomilo, že je samo?“

„Já nevím.“

„Žádné podobné dojmy?“

„Ne.“

„Může nás všechny zničit,“ teď Genarr mluvil sám k sobě. „Může nás zničit bez nejmenší námahy, až ho přestaneš zajímat nebo až tě bude mít dost.“

Ne, strýčku Sievere.“

Genarr řekl: „Mně tedy rozhodně ublížilo, když jsem se chtěl postavit mezi tebe a něj. Ublížilo doktorce Aubissonové, tvé matce a také strážci.“

„Ano, ublížilo, ale jen natolik, aby vám znemožnilo mě omezovat. A u toho to skončilo.“

„Neskončilo, zašlo to tak daleko, že tě chce mít venku na povrchu jen proto, aby si s tebou mohlo popovídat, mít společnost. A to mi jako dostatečný důvod nepřipadá.“

Marlene se zamyslela: „Možná je pravým důvodem něco, co bychom ani nepochopili. Možná je jeho myšlení tak odlišné, že ten důvod nedokáže vysvětlit, anebo, i kdyby mohlo, nám by to nedávalo smysl.“

„Ale jeho myšlení není zase natolik odlišné, aby s tebou nemohlo komunikovat. Přijímá přece tvoje myšlenky a stejně tak svoje myšlenky může předávat tobě, nebo snad ne? Vy dva spolu přece komunikujete.“

„Ano.“

„A chápe tě dostatečně dobře, aby se pokusilo se ti zalíbit tím, že si vypůjčí Aurinelův hlas a obličej.“

Marlene sklonila hlavu a dívala se do země.

Genarr měkce řekl: „Takže když to chápe nás, my to možná můžeme chápat také a pokud je to tak, musíme zjistit, proč tě chce. Může to být velmi důležité, protože kdo ví, co zamýšlí? A nemáme jinou možnost, jak to zjistit, než skrze tebe, Marlene.“

Marlene se chvěla. „Já nevím, jak to mám udělat, strýčku Sievere.“

„Stejně jako doposud. To vědomí je k tobě, jak se zdá, přátelské. Třeba ti to vysvětlí.“

Marlene zdvihla oči a chvilku si ho prohlížela. „Ty máš strach, strýčku Sievere.“

„Ovšem. Máme co činit s vědomím, které je mnohem mocnější než naše. Může nás, jestli se rozhodne, že nás tu nechce, vmžiku všechny zlikvidovat.“

„Tak jsem to nemyslela, strýčku Sievere. Ty máš strach o mě.“

Genarr zaváhal. „Jsi si stále jistá, Marlene, že jsi na Erythro v bezpečí? Cítíš se v bezpečí, když s tím mluvíš?“

Marlene se napřímila a skoro povýšeně řekla: „Ovšem, že jsem. Žádné nebezpečí mi nehrozí. Mně neublíží.“

Znělo to nanejvýš sebejistě, ale Genarra úzkost neopouštěla. Co si myslela ona, bylo stěží rozhodující, protože její vědomí bylo upraveno vědomím Erythro. Může jí v současné situaci důvěřovat? ptal se sám sebe.

Konečně, proč by nemohlo mít tohle vědomí, skládající se z bilionů bilionů prokaryotů, své vlastní záměry, stejně jako je měl například Pitt? A proč by se ve své lačnosti nemohlo i stejně zvráceně chovat?

Zkrátka, co když vědomí mělo své vlastní důvody, aby Marlene lhalo?

Dělal dobře, že za ním Marlene za takových podmínek posílal?

Ale záleželo vůbec na tom, má-li pravdu nebo ne? Měl snad na vybranou?

Загрузка...