Nemesis

76

„Dokonalé,“ prohlásila Tessa Wendelová. „Dokonalé, dokonalé, dokonalé.“ Udělala pohyb, jako kdyby něco zatloukala do zdi, rázně a silně. „Dokonalé.“

Crile Fisher věděl, o čem je řeč. Dvakrát, pokaždé jiným směrem, se přenesli hyperprostorem. Dvakrát Fisher uviděl, jak se hvězdy malinko pootočily. Dvakrát vyhledal Slunce, poprvé ho našel o něco matnější, podruhé o něco jasnější. Začínal si připadat jako hyperprostorový veterán.

„Mám to chápat tak, že Slunce nám už nedělá starosti?“

„Trochu, ale v dokonale předvídatelné formě, kdy všechny fyzické nesrovnalosti představují psychologické potěšení — jestli chápeš, co tím myslím.“

Fisher, v roli ďáblova advokáta, řekl: „Slunce je pěkně daleko. Gravitační efekt musí být skoro nulový.“

„To jistě,“ přitakala Wendelová, „jenže skoro nula není nula a jeho gravitační efekt se dá změřit. Dvakrát jsme proletěli hyperprostorem, poprvé po domnělé dráze šikmo směřující ke Slunci, podruhé po dráze vzdalující se od něj pod odlišným úhlem. Wu provedl předem výpočty a dráha, kterou jsme vykonali, se s jeho výpočty shoduje do posledního možného desetinného místa. Ten chlap je génius. Vplétá ty svoje zjednodušující finty do počítače takovým způsobem, že z toho člověku přechází zrak.“

„To věřím,“ zamumlal Fisher.

„Teď už je to bez jakýchkoli pochybností, Crile. Zítra můžeme být u Sousední hvězdy. I dnes — kdybychom měli hodně naspěch. Ne úplně vedle ní, samozřejmě. Po vynoření z hyperprostoru k ní z bezpečnostních důvodů možná budeme muset letět ještě relativně dlouho. Kromě toho neznáme s dostatečnou přesností hmotnost Sousední hvězdy, takže si nemůžeme dovolit příliš riskovat a vynořit se opravdu blízko. Nechceme, aby nás od sebe neočekávaně odmrštila a my se museli plahočit nazpátek.“ Obdivně pokývala hlavou: „Ten Wu. Mám z něho takovou radost, že to nejde ani popsat.“

Fisher opatrně nadhodil: „Jsi si jistá, že nemáš tak trochu vztek?“

„Vztek? Proč?“ Udiveně na Fishera pohlédla a potom řekla: „Máš dojem, že bych na něj měla žárlit?“

„No, já nevím. Nemůže dojít k tomu, že zásluha za vyřešení superluminálního letu bude připsána Čao-Li Wuovi — chci říct, vyřešení skutečného, reálného přesunu — a ty upadneš v zapomenutí? A zůstaneš v podvědomí pouze jako předskokan?“

„Ani náhodou, Crile. Je od tebe hezké, že si kvůli mně děláš starosti, ale nemusíš mít nejmenší strach. Má práce je podrobně zaznamenaná. Matematické základy superluminálního přesunu jsou mé. K technickým detailům jsem sice také přispěla, ale hlavní kredit za projekci lodi dostanou jiní, a právem. To, co udělal Wu, bylo, že do základních rovnic vložil korekční faktor. Nesmírně důležitý, samozřejmě, teď už je jasné, že by bez něj nebyl superluminální let prakticky možný, ale i tak je to jen poleva na dortu. A dort je můj.“

„Fajn. Jestli jsi si tím jistá, tak jsem rád.“

„Vlastně doufám, Crile, že Wu teď převezme otěže ve vývoji superluminálního přesunu. Faktem je, že nejlepší léta — myslím vědecká léta — mám za sebou. Jenom vědecká, Crile.“

Fisher se zazubil. „Já vím.“

„Ale jako vědec jsem už překročila svůj zenit. Má práce byla vlastně rozpracováním konceptů, které jsem měla v hlavě jako čerstvá absolventka Institutu. Šlo vlastně jen o dvacetileté vyvozování závěrů a víc, než jsem udělala, už asi ani udělat nelze. Teď je zapotřebí zcela nové koncepce, naprosto originálních nápadů ležících v odlišném, nezmapovaném teritoriu. A to já už nedokážu.“

„Ale jdi, nepodceňuj se tak.“

„Tenhle zlozvyk jsem ani nikdy neměla, Crile. Nové myšlenky jsou důvodem, proč je zapotřebí mládí. Nejen kvůli mladým mozkům, ale novým mozkům. Wu má takové možnosti, jaké ještě nikdo nikdy neměl. Jeho zkušenosti jsou při tom rozhodující — jsou jen jeho, nikoho jiného. A tak může mít nové nápady. Jistě, staví je na tom, co jsem před ním vyřešila já a mnohému vděčí mé škole. On je mým žákem, Crile, dítětem mého myšlení. Všechno, co vymyslí, mě jen 'zdobí. Žárlit na něj? On je má pýcha. Copak je, Crile, nevypadáš moc šťastně.“

„Jestli jsi šťastná, Tesso, potom jsem i já, bez ohledu na to, jak vypadám. Jenom mám pocit, že to, co se tu do mě snažíš nahustit, je teorie vědeckého pokroku. Nebylo snad v historii vědy, jako i ve všem ostatním, dost případů žárlivosti, kdy učitelé nenáviděli své žáky za to, že byli lepší než oni?“

„Jistěže ano. Mohla bych ti z hlavy vyjmenovat přinejmenším půl tuctu takových případů, ale to jsou temné výjimky a faktem zůstává, že já teď nic takového necítím. Neříkám, že časem nemůžu ztratit trpělivost s Wuem i s celým vesmírem, ale právě teď nic takového nehrozí a já mám v úmyslu si tento okamžik vychutnat, jak — Co je zas?“

Stiskla, tlačítko „Příjem“ a v okénku vysílačky se objevila trojrozměrná tvář Merry Blankowitzové.

„Kapitánko,“ řekla váhavě. „Máme tu takovou menší debatu. Mohli bychom se s vámi poradit?“

„Snad ne nějaké letové potíže?“

„Ne. Jde jen o další strategii.“

„Aha. Nebudeme to řešit tady. Přejdu do motorového oddílu.“

Wendelová vypnula obrazovku.

Fisher zabručel: „Takhle vážným tónem Blankowitzová obyčejně nemluví. Nevíš, co jim může dělat starosti?“

„Nebudu spekulovat. Půjdu tam a zjistím to.“ A pokynula Fisherovi, aby ji následoval.

77

Všichni tři seděli v motorové části, křesla pečlivě na podlaze, a to přesto že se právě nacházeli pod nulovou gravitací. Stejně tak mohli sedět každý na jedné stěně, ale to by ubíralo na vážnosti situace a navíc by to byla i neúcta k úřadu kapitána lodi. Pro nulovou gravitaci existoval starý a komplikovaný systém etikety.

Wendelová neměla nulovou gravitaci ráda a kdyby chtěla prosadit svá kapitánská privilegia, mohla trvat na tom, aby loď neustále rotovala a tím by vznikl odstředivý efekt vytvářející aspoň nějaký pocit tíhy. Moc dobře však věděla, že výpočet letové dráhy byl mnohem snazší, když byla loď, vzhledem k vesmíru jako celku, v klidu, a to jak v posuvném, tak v rotačním momentu, přestože by se výpočet při konstantní rotační rychlosti zase tak příliš markantně neztížil.

Nicméně trvat na rotaci by byla neúcta k člověku za počítačem. Znovu etiketa.

Tessa Wendelová se posadila a Crile Fisher si povšiml (s utajeným, potutelným pousmáním), že se přitom malinko zakymácela. Přes všechen její kolonistický původ si nikdy na beztížný stav úplně nezvykla. On sám (další utajený úsměv — tentokrát spokojený), přes všechen svůj pozemský původ, se mohl v nulové gravitaci pohybovat, jako kdyby se v ní narodil.

Čao-Li Wu se zhluboka nadechl. Měl široký obličej — takový, pod kterým byste si představili malou postavu, jenže Wu byl, když se vztyčil, nadprůměrně vysoký. Vlasy tmavé a dokonale rovné, oči výrazně úzké.

„Kapitánko,“ řekl tiše.

„Co se děje, Čao-Li? Jestli mi chcete říct, že se objevily nějaká potíže v programování, tak vás asi uškrtím.“

„Žádné potíže, kapitánko. Vůbec žádné. Vlastně mě při takové absenci jakýchkoli potíží až zaráží, že jsme ještě naživu. Měli bychom se vrátit na Zemi. Právě to bych chtěl navrhnout.“

„Na Zemi?“ Wendelové chvíli trvalo, než to zopakovala, aby dala najevo svůj úžas. „Proč? Ještě jsme nesplnili náš úkol.“

„Já myslím, že ano, kapitánko,“ řekl Wu, tvář ještě bezvýraznější než předtím. „Jenom jsme prostě nevěděli, co to vlastně bylo za úkol. Vyřešili jsme praktický systém superluminálního letu a ten jsme, když jsme opouštěli Zemi, neměli.“

„To vím, a co má být?“

„A nemáme možnost se spojit se Zemí. Jestli budeme pokračovat dál k Sousední hvězdě a něco se nám stane, jestli se něco nepovede, Země zůstane bez praktického superluminálního přesunu a kdo ví, na jak dlouho. Může to mít vážné následky pro evakuaci Země, až se k ní přiblíží Sousední hvězda. Myslím, že je důležité, abychom se vrátili a sdělili jim, co jsme zjistili.“

Wendelová mu beze slova naslouchala. „Chápu. A co vy, Jarlowe, co vy si o tom myslíte?“

Henry Jarlow byl vysoký, plavovlasý a zarputilý člověk. Na tváři měl výraz neustálé melancholie, který podával naprosto nesprávnou představu o jeho povaze. Z dlouhých prstů (na kterých nebylo napohled nic jemného) se staly kouzelnické nástroje, jakmile se dotkly vnitřností počítačů či jakýchkoli jiných přístrojů na palubě.

„Myslím, že Wu má pravdu. Kdybychom měli superluminální komunikaci, tak bychom jim tu informaci poslali a pokračovali dál. Co by s námi bylo potom, na tom by už, až na nás, nikomu nezáleželo. Ale v této situaci si gravitační korekci nemůžeme nechat pro sebe.“

„A ty, Blankowitzová?“ zeptala se tiše Wendelová.

Merry Blankowitzová se nervózně zavrtěla. Byla to drobná mladá žena a dlouhé vlasy měla těsně nad obočím rovně zastřižené. Tohle, spolu s křehkostí její tělesné schránky a rychlými, nervózními pohyby z ní dělalo takovou malou Kleopatru.

Řekla: „Já opravdu nevím. Nemám v tom moc jasno, ale zdá se, že se mužům podařilo mě přesvědčit. Nemyslíte, že je důležité, aby se ta informace dostala na Zemi? Přišli jsme na této cestě na životně důležité poznatky a teď budeme potřebovat lepší lodě, vybavené počítači, které budou počítat s gravitační korekcí. Tak budeme moci uskutečnit přesun mezi Sluncem a Sousední hvězdou jediným skokem a udělat to pod silnějšími gravitačními vlivy, takže budeme moci začít blíž Slunci a vynořit se blíž Sousední hvězdy a v obou případech neztratíme týdny dolétáváním. Já myslím, že Země se o tom musí dozvědět.“

Wendelová řekla:

„Rozumím. Jde vám vlastně o to, zda by nebylo rozumnější předat Zemi informaci o gravitační korekci okamžitě. Wu, je to pro vás opravdu tak důležité, jak se snažíte, aby to vypadalo? Ta věc s korekcí vás přece nenapadla až tady na lodi. Zdá se mi, že jste se o tom se mnou bavil už před několika měsíci.“ Chvilku se zamyslela. „Skoro před rokem.“

„Ano, opravdu jsme se o tom už spolu bavili, kapitánko. Ale vy jste byla netrpělivá a ve skutečnosti jste mě vůbec neposlouchala.“

„Ano, už jsem přiznala, že jsem udělala chybu. Ale vy jste to přece dal na papír. Řekla jsem vám, abyste sepsal formální zprávu, že si ji přečtu, až budu mít čas.“ Zdvihla ruku. „Vím, že jsem se k tomu nikdy nedostala, a dokonce si ani nevzpomínám, jestli jsem tu zprávu vůbec dostala, ale řekla bych, Wu, že vy — při vaší povaze — jste tu zprávu, dostatečně podrobnou a s patřičným zdůvodněním a výpočty, připravil. Není to snad tak, Wu, není snad ta zpráva v záznamech?“

Zdálo se, že Wu sevřel rty, ale tón jeho hlasu se ani v nejmenším nezměnil. „Ano, připravil jsem ji, ale byla to tehdy pouhá spekulace a nemyslím, že se jí bude někdo zabývat — stejně jako jste to neudělala vy, kapitánko.“

„Proč ne? Ne každý je takový hlupák jako já, Wu.“

„I kdyby se tím zabývali, stejně by to nebylo nic víc než jen spekulace. Když se vrátíme, přineseme důkaz.“

„Když je jednou nějaká spekulace na světě, někdo už se o důkaz postará. Přece víte, jak věda funguje.“

„Někdo,“ významně protáhl Wu.

„A jsme doma, Wu. Vy nemáte strach, že Země nebude mít praktickou metodu superluminálního letu. Vy máte naopak strach z toho, že ji mít bude, ale že uznání za to nepřipadne vám. Je to tak?“

„Co je na tom špatného, kapitánko? Každý vědec má právo mít strach, když jde o otázku autorství nebo prvenství.“

Wendelová byla v ráži: „A nezapomněl jste náhodou, že na této lodi jsem kapitánem já a že rozhodnutí závisí na mně?“

„Nezapomněl,“ odvětil Wu, „ale tohle není žádná veslice z osmnáctého století. Jsme tu všichni vědci, především, a rozhodnutí musíme přijmout demokratickou formou. A pokud si většina přeje návrat —“

„Počkat,“ vmísil se ostře Fisher, „než si to dopovíte, nebude vám vadit, když vám něco řeknu? Já jediný jsem ještě nedostal slovo a jestli máme být demokratičtí, tak bych se k němu rád dostal. Mohu, kapitánko?“

„Prosím,“ řekla Wendelová. Křečovitě svírala ruku do pěsti, jako kdyby se nemohla dočkat, až někoho popadne pod krkem.

Fisher pokračoval: „Asi tak před sedmi a půl stoletími vyplul ze Španělska na západ Kryštof Kolumbus a nakonec objevil Ameriku, přestože to ani sám nevěděl. Cestou zjistil, že odchylka magnetického kompasu od skutečného severu, takzvaná 'magnetická deklinace', se mění se zeměpisnou délkou. Byl to důležitý objev čistě vědeckého druhu, který během cesty učinil.

A teď mi povězte, kdo si myslíte, že ví, že Kolumbus objevil odchylku magnetické deklinace? Prakticky nikdo. A kdo, si myslíte, že ví, že Kolumbus objevil Ameriku? Prakticky každý. Dejme tomu, že by se Kolumbus po objevení odchylky uprostřed cesty rozhodl, že se vrátí domů, aby králi Ferdinandovi a královně Izabele tu radostnou novinu sdělil, a pojistil si tak prioritu objevení tohoto fenoménu? Je možné, že by jeho objev uvítali se zájmem a monarcha by možná nakonec vyslal další expedici, vedenou, řekněme, Amerigem Vespuccim, který by tedy objevil Ameriku. Kdo, myslíte, že by si v tom případě pamatoval, že Kolumbus přišel na 'něco s kompasem'? Prakticky nikdo. A kdo, si myslíte, že by si pamatoval, že Vespucci objevil Ameriku? Prakticky každý.

Opravdu se tedy chcete vrátit? Objev gravitační korekce zůstane v povědomí několika lidí, to vás ujišťuji, jako jeden z průvodních jevů superluminálního cestování. Zato z posádky expedice po nás, která by k Sousední hvězdě opravdu dorazila, se stanou první lidé, kteří dosáhli superluminálním letem jiné hvězdy. Vy tři, dokonce ani vy, Wu, nebudete stát historikům vůbec za zmínku.

Možná si myslíte, že jako odměnu za Wuův významný objev budete na další expedici vysláni znovu vy, ale obávám se, že se mýlíte. Víte, Igor Koropatský, který je ředitelem pozemského Úřadu pro výzkum a informace, a který nás na Zemi očekává, má eminentní zájem na informacích týkajících se Sousední hvězdy a jejího planetárního systému. Když se dozví, že jsme jí byli na dosah a vrátili se, tak vybuchne jako Krakatoa. Kapitánka Wendelová mu bude muset, samozřejmě, vysvětlit, že jste se vy tři, řekněme si to rovnou, vzbouřili, a vzpoura, to vás ujišťuji, je nesmírně závažný přestupek, přestože nejsme na žádné středověké veslici. Víckrát nespatříte vnitřek laboratoře, vůbec nemluvě o nějaké další expedici. S tím počítejte. Zato můžete spatřit, a to navzdory vašemu vědeckému věhlasu, vnitřek vězeňské cely. Být vámi, nepodceňoval bych Koropatského hněv ani na chvíli.

Takže si to rozmyslete, vy tři. K Sousední hvězdě? Nebo zpátky?“

Ticho. Chvilku nikdo z nich nepromluvil.

„Tak,“ ozvala se stroze Wendelová, „myslím, že Fisher vysvětlil situaci dostatečně jasně. Nemá mi nikdo z vás co říct?“

Blankowitzová zapípala: „Abych řekla pravdu, vlastně jsem nikdy neměla čas pořádně si to promyslet. Myslím, že bychom měli letět dál.“

Jarlow zabručel: „Já taky.“

Wendelová řekla: „A co vy, Čao-Li Wu?“

Wu pokrčil rameny. „Já se podřídím většině.“

„To ráda slyším. Co se týká pozemských úřadů, tak na tento incident zapomeneme, ale lépe, ať se to už neopakuje, ani nic podobného, co by se dalo považovat za vzpouru.“

78

Když byli ve své kajutě, Fisher řekl: „Doufám, že ti nevadilo, že jsem se do toho vložil. Bál jsem se, že zbytečně vybuchneš.“

„Ne, bylo to dobré. Ta analogie s Kolumbem by mě nenapadla a byla perfektní. Díky, Crile.“ Vzala ho za ruku a stiskla ji.

Krátce se usmál: „Musel jsem nějak dokázat, že si zasloužím místo na lodi.“

„Dokázal jsi to víc než přesvědčivě. Nemáš nejmenší ponětí, jak jsem byla Wuovým chováním znechucená, právě když jsem ti vyprávěla, jakou mám z jeho objevů radost, a z toho, že se mu za ně dostane patřičného ocenění. Měla jsem takový ušlechtilý pocit z toho, že jsem ochotná se o uznání s někým podělit, z toho, jak etika vědeckého bádání poskytuje každému to, co mu právem patří, a on zatím klade osobní pýchu nad celý projekt.“

„Všichni jsme jen lidé, Tesso.“

„Já vím. Jenomže teď vidím, že ten člověk má v duši temná místa, i když to nic nemění na faktu, že jeho vědecký důvtip je až děsivě pronikavý.“

„Bojím se, že budu muset přiznat, že mé vlastní argumenty se zakládaly spíše na osobních pohnutkách než na veřejném blahu, abych tak řekl. Já chci k Sousední hvězdě letět z důvodů, které nemají s projektem nic společného.“

„To chápu. Ale i tak jsem ti vděčná.“ Fishera zahanbilo, že se jí v očích objevily slzy, a že se jich musela mrknutím zbavit.

Políbil ji.

79

Byla to jen hvězda, ještě příliš slabá na to, aby na sebe nějak upozornila. Grilu Fisherovi by se snadno ztratila, nebýt faktu, že ji viděl přes zaměřovači síť skládající se ze soustředných kruhů a paprsků.

„Vypadá jako normální hvězda, že?“ nadhodil Fisher a jeho tvář se zatáhla zasmušilostí, která se zdála být jejím obvyklým výrazem.

Merry Blankowitzová, která byla kromě něj jediným člověkem u pozorovací sekce palubní desky, řekla: „Nic víc také není, Crile. Pouhá hvězda.“

„Chci říct, že vypadá jako slabá a vzdálená hvězda — a přitom jsme tak blízko.“

„Jak se to vezme. Ještě stále jsme od ní desetinu světelného roku a to bych blízko nenazývala. Kapitánka je jednoduše opatrná, to je vše. Já bych Superluminal nechala vynořit o hodný kus blíž. Kéž bychom tam už byli. Nemůžu se dočkat.“

„Ještě před tímto posledním skokem jste se chystala domů, Merry.“

„Ani ne. Prostě mě přemluvili. Jakmile jste pronesl to vaše malé kázání, cítila jsem se najednou jako naprostý hlupák. Brala jsem jako samozřejmost, že pokud se vrátíme, tak všichni poletíme podruhé, jenže, jak jinak, vy jste situaci dokonale vyjasnil. Ach, když já si chci tak hrozně vyzkoušet endéčko.“

Fisher věděl, co znamenala zkratka ND. Neuronový detektor. Samotného ho to vzrušovalo. Zaregistrovat inteligenci by znamenalo, že narazili na něco, co bylo nekonečně důležitější než všechna ruda, kamení, ledovce a plyny, které by mohli jinak objevit.

Váhavě řekl:

„Dá se ho použít na tuhle vzdálenost?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Museli bychom být o hodně blíž. A v této vzdálenosti nemůžeme začít s klasickým doletem. Trval by nám rok. Jakmile bude kapitánka spokojená s tím, co se dá o Sousední hvězdě zjistit odtud, provedeme další skok. Podle mě bychom mohli být tak nanejvýš za dva dny v dosahu několika astronomických jednotek od Sousední hvězdy. Potom budu moci začít dělat nějaká pozorování a být užitečná. Je to k nevydržení, cítit se jako přítěž.“

„Ano,“ nadechl se Fisher. „To je.“

Ve tváři Blankowitzové se mihl stín znepokojení. „Promiňte, Crile. Nemyslela jsem to na vás.“

„Ale klidně jste mohla. Já vám nemusím být užitečný vůbec, ať už budeme v jakékoli vzdálenosti od Sousední hvězdy.“

„Budete nám užitečný, až zaregistrujeme inteligenci. Dohodnete se s nimi. Jste Rotořan a to budeme potřebovat.“

Fisher se zasmušile usmál. „Rotořanem jsem byl jen pár let.“

„To stačí, ne?“

„Uvidíme.“ Úmyslně změnil téma. „Jste si jistá, že neuronový detektor bude fungovat?“

„Naprosto. Vypátráme každou kolonii na orbitě jen podle jejího vyzařování plexonů.“

„Co to jsou plexony, Merry?“

„Název, který jsem vymyslela pro komplexní fotonovou charakteristiku savčího mozku. Mohli bychom zaregistrovat i koně, nebudeme-li příliš daleko, ale lidské mozky ve velkém počtu, ty zaregistrujeme na astronomické vzdálenosti.“

„Proč právě plexony?“

„Od 'komplexnosti'. Jednoho dne — uvidíte — jednoho dne se bude pomocí plexonů nejen pátrat po známkách života, ale studovat vlastní činnost mozku. Na to jsem také vymyslela název —'plexofyziologie'. Nebo možná 'plexoneuronika. “

„Myslíte, že jména jsou důležitá?“ zeptal se Fisher.

„Ano, jistě. Dá se jimi stručně vyjadřovat. Nemusíte říkat: 'vědní obor, který zkoumá vztah mezi tím a tím. Řeknete jen 'plexoneuronika' — ano, to zní lépe. Zkrácení. Šetří to čas potřebný k promýšlení důležitějších věcí. Kromě toho —“ zaváhala.

„Ano? Kromě čeho?“

„Když vymyslím jméno, které bude sedět, tak mi to zaručí poznámku v historii vědy,“ vyhrkla rychle. „Takto: 'Slovo 'plexon' první použila Merrilee Augina Blankowitzová v roce 2237 při příležitosti průkopnického nadsvětelného letu slavného Superluminalu'. Jinde se o mně stěží najde zmínka a mně to stačí.“

„A co když zachytíte plexony, Merry, a žádní lidé tam nebudou?“ chtěl vědět Fisher.

„Myslíte jako mimozemský život? To by bylo ještě víc vzrušující. Jenže pravděpodobnost něčeho takového je opravdu nepatrná. Už tolikrát jsme se zklamali. Mysleli jsme si, že na Měsíci, Marsu, na Kallistó nebo na Titanu budou existovat alespoň primitivní formy života, ale nikdy z toho nic nebylo. Lidé spřádali dohady o nejroztodivnějších druzích — živé galaxie, živá prachová mračna, život na povrchu neutronových hvězd, všelico. A po ničem takovém ani stopy. Ne, jestli něco zachytím, budou to lidé. O tom jsem přesvědčená.“

„A nebudou to plexony emitované pěti lidmi na palubě? Ne-přehlušíme sami všechno, co bychom mohli na miliony kilometrů zachytit?“

„To je vskutku problém, Crile. Musíme endéčko vyvážit tak, abychom se sami neutralizovali, a musí se to udělat velmi pečlivě. I ten nejmenší únik by zahlušil všechno ostatní. Jednoho dne, Crile, se hyperprostorem vyšlou do celého vesmíru automatizovaná endéčka, aby vyhledávala plexony. V jejich blízkosti nebudou žádné lidské bytosti a už jen to je učiní několikanásobně citlivějšími, protože naše blízkost je neustále mate a s tím se nedá nic dělat. Budeme znát místa, kde se nachází inteligence dřív, než k nim vyrazíme.“

Objevil se Čao-Li Wu. Se skrývaným odporem pohlédl na Fishera a lhostejně pronesl: „Jak vypadá Sousední hvězda?“

„Na tuhle vzdálenost nic moc,“ odpověděla Blankowitzová.

„Hm, zítra nebo pozítří provedeme pravděpodobně další skok a potom uvidíme.“

„To bude vzrušující, že?“

„To bude — jestli najdeme Rotořany,“ řekl Wu. Podíval se na Fishera. „Ale najdeme je?“

Jestli ta otázka mířila na Fishera, tak na ni nereagoval. Jen Wua bezvýrazně pozoroval.

Najdeme je? pomyslel si v duchu Fisher.

Dlouhé čekání mělo už brzy skončit.