Nemesis

15

Crile Fisher ke svému údivu zjistil, že se musí adaptovat — či readaptovat na pozemské podmínky. Nenapadlo ho, že se Rotor, během necelých čtyř let, stal tak interní součástí jeho osoby. Byl to nejdelší časový úsek, po který byl mimo Zemi, ale bezpochyby ne dost dlouhý na to, aby mu Země připadala cizí.

Její nezměrná velikost a vzdálený horizont, který se ostře rýsoval proti obloze, namísto aby se neurčitě vytrácel. Davy, stálá přitažlivost, v ovzduší pocit divokosti a svéhlavosti, stoupající a klesající teplota, příroda, jež se nedala zkrotit.

Ne, že by něco z toho musel skutečně zažít. Dokonce i když byl zde, ve svém bytě, věděl, že to všechno čeká venku a měl pocit, jako by jím ta nezkrotná atmosféra pronikala a zmocňovala se jeho vědomí. Nebo to možná bylo tím, že pokoj byl příliš malý, příliš přeplněný, že zvuky přicházející zvenku byly příliš nezaměnitelné, jako by na něj doléhal přelidněný, rozpadající se svět.

Zvláštní, Země mu ty čtyři roky na Rotoru tak silně chyběla; a teď, když byl zpátky, mu chyběl Rotor. Má být jeho život naplněn touhou po místech, kde není?

Rozsvítilo se signální světlo a uslyšel zabzučení. Světlo blikalo — pozemské věci rády blikaly, zatímco na Rotoru bylo všechno neměnné a až vtíravě úslužné. „Vstupte,“ řekl slabě, ale přitom dostatečně hlasitě, aby aktivoval odemykací mechanismus.

Garand Wyler vstoupil dovnitř (Fisher věděl, že to bude on) a pobaveně se na něj podíval. „Hnul ses vůbec z místa, co jsem odešel, Crile?“

„Občas. Jedl jsem. Koupal jsem se. Nějaký čas jsem strávil i na záchodě.“

„Fajn, tak to jsi ještě naživu, i když na to nevypadáš.“ Zubil se od ucha k uchu, pokožku snědou a hladkou, oči tmavé, zuby bílé a vlasy husté a kudrnaté. „Dumáš o Rotoru?“

„Sem tam si na něj vzpomenu.“

„Už dlouho se tě chci na něco zeptat, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Byla to Sněhurka bez sedmi trpaslíků, že jo?“

„Sněhurka,“ řekl Fisher. „Neviděl jsem tam jediného černocha.“

„V tom případě je dobře, že je máme z krku. Víš o tom, že už odjeli?“

Fisherovy svaly se napnuly a málem neodolal nutkání vyskočit. Přikývl. „Říkali, že to udělají.“

„Nekecali. Jsou fuč. Sledovali jsme je, jak nejdál to šlo; poslouchali jsme jejich vysílání. Příjem byl pěkně hlasitý a čistý, ale potom, ve zlomku sekundy, nabrali tím svým hyperposilováním parádní kvalt a byli titam. A všechno ztichlo.“

„Zachytili jste je, když se vrátili do normálního vesmíru?“

„Několikrát. Pokaždé slaběji. Jen co se trochu rozcvičili, nabrali rychlost světla a po třech přechodech do hyperprostoru a zpátky už byli příliš daleko, než abychom je mohli zachytit.“

Fisher trpce pronesl:

„Sami se rozhodli. Oponenty — jako jsem byl já — vykopli.“

„Škoda, že jsi tam nebyl. Měl jsi to vidět. Bylo zajímavé to sledovat. Víš, že pár skalních trvalo až do poslední vteřiny na tom, že hyperposilování je výmysl, že je to všechno podvod a kdo ví, co ještě?“

„Rotor měl Dálkovou Sondu. Bez hyperposilování by ho nemohli poslat tak daleko, jak ho poslali.“

„Podvod! To tvrdili ti skalní.“

„Nebyl.“

„Ano, teď už to ví. Všichni. Neexistovalo jiné vysvětlení, když jim Rotor zčistajasna zmizel z obrazovek. Sledovaly to všechny kolonie. Už nikdo nemohl pochybovat. Zmizel ze všech obrazovek zároveň. Zneklidňující na tom je, že nevíme kam.“

„K Alfě Centauri, kam jinam?“

„Úřad si myslí, že to nemusí být nutně Alfa Centauri, a ty, že o tom můžeš něco vědět.“

Fisher vypadal pobouřeně. „Už jsem řekl všechno, stokrát, i pozpátku. Nic jsem nezatajil.“

„Jistě. To víme. Nic, o čem víš. Chtějí, abych si s tebou promluvil jako přítel s přítelem a zjistil, jestli nevíš něco, o čem nevíš, že to víš. Třeba si vzpomeneš na něco, co tě vůbec nenapadlo. Strávil jsi tam čtyři roky, oženil ses, měl jsi dítě. Nemohlo ti uniknout úplně všechno.“

„Nešlo to. Kdyby pojali sebemenší podezření, že za něčím jdu, vyrazili by mě. Už jenom pozemský původ z tebe dělal vrcholně podezřelého. Kdybych se neoženil — nedal jim důkaz, že se chci stát jedním z nich — vyrazili by mě bez rozmýšlení. Od všeho důležitějšího a choulostivějšího mě drželi pěkně daleko.“

Fisher pohlédl stranou. „A vycházelo jim to. Moje žena pracovala pouze jako astronom. Neměl jsem možnost si vybrat, vždyť víš. Ledaže bych si dal do holovize inzerát: 'Hledám mladou ženu, značka — hyperspecialistka. To víš, že kdybych takovou potkal, tak bych udělal všechno, co je v mých silách, abych ji zaháknul, i kdyby vypadala jako hyena, jenže jsem žádnou takovou za celou dobu nepotkal. Mám za to, že nad hypertechnologií uzavřeli takový poklop, klíčové lidi si drželi v totální izolaci. Taky si myslím, že museli v laboratoři nosit masky a používat nepravá jména. Čtyři roky — a já za celou dobu nenarazil na jedinou stopu, nezjistil jediný fakt. Bylo mi jasné, že tím u Úřadu končím.“

Obrátil se vztekle ke Garandovi. „Došlo to tak daleko, že se ze mě stal normální hulvát. Pocit prohry byl prostě nad mé síly.“

Wyler seděl proti Fisherovi uprostřed nábytkem přecpané místnosti a houpal se na židli, přičemž se ale neustále přidržoval stolu, v obavě, aby nespadl.

„Crile, Úřad si nemůže dovolit žádné změkčilosti, ale úplně bezcitný taky není. Je nám líto, že s tebou musíme takhle jednat, ale musíme. A mně osobně je zase líto, že to přidělili zrovna mně, ale udělat to musím. Dělá nám starosti, že jsi zklamal a nic nepřinesl. Kdyby Rotor neodletěl, mohli bychom si myslet, že nebylo co. Jenže oni odletěli. Opravdu vyvinuli hyperposilování a ty jsi nám nepřinesl nic.“

„Já vím.“

„To ovšem neznamená, že tě propustíme nebo že se tě zbavíme. Doufáme, že nám můžeš být i nadále užitečný. A já se mám ujistit, že tvůj neúspěch byl poctivý.“

„Což znamená?“

„Musím být schopen jim sdělit, že tvé fiasko nezpůsobila žádná osobní slabost. Přece jen sis vzal Rotořanku. Byla hezká? Měls ji rád?“

Fisher zavrčel:

„Ach tak, takže se mě vlastně ptáš, jestli jsem z lásky k Rotořance úmyslně nechránil zájmy Rotoru a nepomohl jim zachovat jejich tajemství.“

„No a?“ opáčil nevzrušeně Wyler. „Nepomohl?“

„Jak se takhle můžeš ptát? Kdybych se rozhodl stát se Rotořanem, tak bych odletěl s nimi. Touhle dobou bych někde bloudil vesmírem a vy byste mě už nikdy nemuseli najít. Jenže jsem to neudělal. 'Vystoupil' jsem z Rotoru a vrátil se na Zemi, přestože jsem věděl, že neúspěch bude pravděpodobně znamenat konec mé kariéry.“

„Tvoji loajalitu oceňujeme.“

„Je v tom víc loajality, než si vůbec dokážeš představit.“

„Uznáváme, že jsi ze služební povinnosti musel opustit ženu, kterou jsi možná miloval. To by se ti samozřejmě připočetlo k dobru, jen kdybychom si mohli být jistí, že —“

„Ani ne tak ženu jako dceru.“

Wyler si Fishera zamyšleně prohlížel. „Víme, že máš roční dceru, Crile. Vzhledem k okolnostem od tebe možná nebylo chytré dovolit si takové 'rukojmí.“

„Souhlasím. Ale jsem taky jenom člověk, ne robot. Věci se občas přihodí proti naší vůli. Ale jakmile se dcera narodila a já s ní potom rok byl —“

„To chápu, ale byl to přece jenom rok. Dost krátká doba na vybudování vztahu —“

Fisher se ušklíbl: „Klidně si mysli, že to chápeš, ale nechápeš nic.“

„Tak mi to vysvětli. Pokusím se to pochopit.“

„Moje sestra. Moje mladší sestra.“

Wyler přikývl. „Ano, viděl jsem to v tvém záznamu. Rose, tak se tuším jmenovala.“

„Roseanne. Zemřela před osmi lety při nepokojích v San Franciscu. Bylo jí teprve sedmnáct.“

„To je mi líto.“

„Nepatřila ani k jedněm ani k druhým. Byla jedním z těch nevinných přihlížejících, kteří na sebe přitahují pozornost a odnesou to namísto vůdců demonstrantů nebo náčelníků policie. Aspoň že jsme našli její tělo, abych měl co zpopelnit.“

Wyler zachovával polorozpačité mlčení.

Nakonec Fisher řekl: „Bylo jí teprve sedmnáct. Naši rodiče zemřeli,“ — škrábal se za řeči na hřbetě ruky, jako by dával najevo, že o tom nerad hovoří — „když jí byly čtyři roky a mně čtrnáct. Začal jsem po škole vydělávat a staral jsem se, aby měla co do úst i na sebe, aby měla všechno, co potřebuje, přestože já neměl. Naučil jsem se programování — ne, že by se z toho dalo bůhvíjak vyžít — a potom jí bylo sedmnáct a nikdy neublížila živé duši, ani nevěděla, co mají všechny ty bitky a hulákání znamenat, prostě to odnesla —“

„Teď chápu, proč ses dobrovolně přihlásil na Rotor,“ řekl Wyler.

„Hm. Pár let jsem nebyl k ničemu. Vstoupil jsem do Úřadu částečně proto, abych se měl v duchu čím zabývat a částečně proto, že jsem si myslel, že v tom bude riziko. Dá se říct, že jsem se těšil na smrt — zvláště, když 'cestou' budu moct udělat něco užitečného. Při projednávání otázky umístění agenta na Rotoru jsem se přihlásil jako dobrovolník. Chtěl jsem vypadnout ze Země.“

„A teď jsi zpátky. Lituješ toho?“

„Trochu ano, ale Rotor mě dusil. Přes všechny nedostatky má Země aspoň prostor. Kdybys jen znal Roseanne, Garande. Nedovedeš si ji vůbec představit. Nebyla hezká, ale měla takové zvláštní oči.“ Fisherovy vlastní oči hleděly někam do minulosti, mezi obočím se mu udělala malá vráska, jako kdyby se usilovně pokoušel na něco zaostřit pohled. „Nádherné oči, ale zároveň děsivé. Připadalo mi, že do nich nikdy nemůžu pohlédnout bez obav. Její pohled tebou pronikl skrz naskrz — jestli víš, jak to myslím.“

„Abych řekl pravdu, tak ne,“ řekl Wyler.

Fisher mu nevěnoval pozornost. „Vždycky poznala, když jsi lhal nebo se snažil zatajit pravdu. Nemohl jsi promluvit, aniž aby nepoznala pravdu.“

„Chceš mi snad naznačit, že byla telepatka?“

„Cože? Ale ne. Tvrdila, že čte' výraz tváře a naslouchá intonaci hlasu. Tvrdila, že nikdo nemůže ukrýt, co si myslí. Můžeš se prý smát, jak chceš, vnitřní pocit smutku neutajíš; žádná veselost nezakryje hořkost v duši. Pokoušela se mi to vysvětlit, ale já jsem nikdy nebyl s to pochopit, jak to dělala. Byla to výjimečná bytost, Garande. Pociťoval jsem před ní bázeň. A potom se narodila moje dcera, Marlene.“

„No a?“

„A měla tytéž oči.“

„Tvé dítě mělo oči tvé sestry?“

„Ne hned, ale pozoroval jsem, jak se jimi stávají. Když jí bylo šest měsíců, už mi z těch očí běhal mráz po zádech.“

„Tvé ženě taky?“

„Nevím, nevšiml jsem si, jestli to na ni působilo, jenže nezapomeň, že ona neměla sestru, která se jmenovala Roseanne. Marlene skoro nikdy neplakala; byla pokojná. Pamatuji si, že Roseanne byla jako dítě stejná. Navíc, Marlene také nevypadala, že by z ní měla být bůhvíjaká krasavice. Bylo to, jako by se mi Roseanne vrátila. Teď chápeš, jak těžké to pro mě muselo být.“

„Myslíš vrátit se na Zemi?“

„A opustit je. Jako bych ztratil Roseanne podruhé. Už ji nikdy neuvidím. Nikdy!“

„Jenže ses vrátil.“

„Loajálnost! Povinnost! Ale jestli chceš vědět pravdu, málem jsem tam zůstal. Stál jsem tam, rozervaný, rozervaný vejpůl. Zoufale jsem chtěl zůstat s Roseanne — Marlene. Vidíš, pletu si i jejich jména. A Eugenie — moje žena — mi srdcervoucím hlasem sdělila: 'Kdybys věděl, kam máme namířeno, tak by ses nehnal tak rychle nazpátek. A v tu chvíli jsem nechtěl odejít. Prosil jsem ji, ať jde se mnou. Nechtěla. Prosil jsem ji, ať mě nechá vzít s sebou aspoň Ro — Marlene. Nechtěla. A potom, když už jsem to chtěl vzdát a zůstat, popadl ji amok a řekla mi, abych táhl. A já šel.“

Wyler na Fishera tázavě pohlédl. „'Kdybys věděl, kam máme namířeno, tak by ses nehnal tak rychle nazpátek. Takhle to řekla?“

„Ano, přesně takhle. A když jsem se jí zeptal: 'Ale? A kam má Rotor namířeno? tak mi odpověděla: 'Ke hvězdám. “

„To nedává smysl, Crile. Ty jsi přece věděl, že se chystají ke hvězdám, ale když řekla, 'Kdybys věděl, kam máme namířeno — tak muselo existovat něco, o čem jsi nevěděl. Co to bylo, Crile? O čem jsi nevěděl?“

„Co to blábolíš? Jak mám vědět, o čem nevím?“

Wyler nevšímavě pokrčil rameny. „Vykládal jsi o tomhle Úřadu, když jsi podával hlášení?“

Fisher se zamyslel. „Myslím, že ne. Vůbec jsem si na to nevzpomněl, až teď, když jsem ti začal vykládat, jak jsem tam málem zůstal.“ Zavřel oči a potom rozvážně řekl:

„Ne, tohle je poprvé, co o tom mluvím. Poprvé, co jsem si na to odvážil vzpomenout.“

„Dobrá. Takže, když se teď nad tím zamyslíš — kam měl Rotor namířeno? Nezaslechl jsi na Rotoru nějaké spekulace na toto téma? Řeči? Dohady?“

„Předpokládalo se, že to bude Alfa Centauri. Kam jinam? Je to nejbližší hvězda.“

„Tvoje žena byla astronom. Co říkala?“

„Nic. Nikdy jsme o tom nemluvili.“

„Rotor vyslal Dálkovou Sondu.“

„To vím.“

„Tvoje žena na projektu pracovala — jako astronom.“

„To ano, ale i tak jsme o tom nikdy nemluvili — sám jsem na to dával pozor. Prozradil bych se, třeba by mě strčili za mříže — nebo popravili, co já vím — kdybych otevřeně projevil přílišnou zvědavost.“

„Ale jako astronom musela znát cíl cesty. Vždyť ti to i řekla. 'Kdybys věděl — Chápeš? Ona to věděla, a ty, kdybys to věděl taky-“

Crile zůstával netečný. „Jenže když mi ona neřekla, co ví, tak ti to nemůžu říct ani já.“

„Víš to jistě? Žádné bezděčné poznámky, jejichž význam jsi v danou chvíli nepostřehl? Koneckonců, ty astronom nejsi, a ona mohla říct něco, co jsi nepochopil úplně. Nepamatuješ si na něco, co ti řekla a co tě nějak zmátlo?“

„Na nic takového si nevzpomínám.“

„Vzpomeň si! Je možné, že by Dálková Sonda lokalizovala v Alfě Centauri kolem jedné, nebo obou hvězd, které se podobají Slunci, planetární soustavu?“

„Nemám tušení.“

„Nebo kolem kterékoli jiné hvězdy?“

Fisher pokrčil rameny.

„Vzpomeň si!“ naléhal Wyler. „Existuje nějaký důvod, proč by sis měl myslet, že to myslela takhle: 'Myslíš si, že letíme k Alfě Centauri, ale my letíme k planetám, o kterých víme, že kolem ní krouží. Nebo takhle: 'Myslíš si, že letíme k Alfě Centauri, ale letíme k jiné hvězdě, o které víme, že kolem ní krouží vhodná planeta. Tak něco?“

„Nemám nejmenší tušení.“

Wyler na okamžik pevně stiskl plné rty, potom se znovu ozval:

„Crile, kamaráde, poslouchej, co ti řeknu. Teď se stanou tři věci. Za prvé — čeká tě ještě jeden raport. Za druhé — budeme muset přesvědčit kolonii Ceres, aby nám umožnila přístup na jejich asteroid s teleskopem, a s jeho pomocí velmi pečlivě přezkoumáme každou hvězdu v okruhu sto světelných let od sluneční soustavy. A za třetí — budeme muset trochu zatopit našim hyperspecialistům. Sleduj a uvidíš.“