Nemesis

16

Jednou za čas, za velmi dlouhý čas (tak se mu to aspoň zdálo) si Janus Pitt během těch let našel chvilku, aby se, sám a nikým nerušený, uvelebil v křesle a dopřál mysli chvilku klidu. Byly to chvíle, kdy nemusel vydávat žádné příkazy, studovat žádné informace, přijímat žádná okamžitá rozhodnutí, navštěvovat žádné farmy, provádět žádné inspekce výrobních závodů, pronikat do žádných oblastí vesmíru, nikoho přijímat, nikomu naslouchat, nikomu v ničem bránit, nikomu dodávat odvahu –

A pokaždé, když taková chvíle přišla, Pitt si dopřál toho nejposlednějšího a nejobtížněji vyčerpatelného luxusu — sebelítosti.

Ne proto, že by se snad jeho život ubíral špatným směrem. Od doby, kdy dosáhl dospělosti, vždycky toužil být jen komisařem, protože byl přesvědčen, že nikdo nemůže řídit Rotor lépe než on; a teď, když se jím stal, si to myslel nadále.

Ale proč se mezi všemi těmi rotorskými omezenci nenašel aspoň jeden člověk, který by dokázal uvažovat stejně perspektivně jako on? Od Odchodu už uplynulo čtrnáct let a přesto nikdo nechápal skutečnou podstatu nevyhnutelné budoucnosti; ani když jim to pečlivě vysvětlil.

Jednoho dne, dříve či později, ve sluneční soustavě někdo vyvine hyperposilování, stejně jako to udělali rotorští hyperspecialisté — a možná v dokonalejší podobě. Jednoho dne se lidstvo na stovkách a tisících koloniích vydá kolonizovat Galaxii a bude to drsná doba.

Ano, Galaxie byla obrovská. Kolikrát už to slyšel? A za ní čekaly další galaxie. Jenže lidstvo se nebude rozpínat rovnoměrně. Vždycky, vždycky se najde nějaká hvězdná soustava, která bude, ať už z toho či onoho důvodu, lepší než ostatní a tak se stane příčinou sporů a srážek. Kdyby bylo na deset hvězdných systémů deset kolonizačních skupin, všech deset bez rozdílu by se vrhlo právě na tu jednu jedinou.

Dříve či později lidé Nemesis objeví a přijdou ji kolonizovat. Přežije to Rotor?

Jen když bude mít co největší časový náskok, aby vybudoval silnou civilizaci a přiměřeně se rozrostl. Když budou mít dostatek času, může jejich vliv obsáhnout i několik sousedních hvězd. Když ne, bude jim stačit Nemesis — ale ta musí být nedobytná.

Pitt nesnil o ovládnutí vesmíru ani o ovládnutí čehokoli jiného. Chtěl jen ostrůvek klidu a bezpečí pro dobu, kdy se Galaxie ocitne v plamenech a chaosu, jako následku střetávajících se zájmů.

Jenže byl sám, kdo to chápal. Sám, kdo nesl tíhu zodpovědnosti. Mohl žít další čtvrtstoletí a po celou dobu zůstat u moci, ať už přímo jako komisař nebo jako šedá eminence s rozhodujícím slovem. Ale jednou zemřít musí — a komu potom odkáže svůj perspektivní rozhled?

Pocítil bodavý osten sebelítosti. Tolik let se lopotil, tolik let se ještě bude lopotit, a kdo to ocení — skutečně ocení? Nikdo. Všechno nakonec přijde vniveč, velkou myšlenku utopí moře průměrnosti neustále šplouchající kolem kotníků těch, jejichž zření se klene nad propastí času.

Od Odchodu uběhlo čtrnáct let a kdy, za celou tu dobu, se cítil opravdu spokojeně? Každou noc usínal se strachem, že ho nad ránem probudí zpráva o příletu další kolonie — o tom, že našli Nemesis.

Byla v něm skrytá část jeho bytosti, která si vůbec nevšímala toho, co se děje kolem něj, každodenní pracovní náplně, a jen napjatě naslouchala — v očekávání osudné zvěsti.

Čtrnáct let, a stále se nemohli cítit bezpečně. Postavili jednu další kolonii — Nový Rotor. Žili na ní lidé, ale byl to přece jen nový svět. Jak se říkalo — ještě páchl novotou. Tri další kolonie byly v různých fázích výstavby.

Počet rozestavěných kolonií se brzy — rozhodně do deseti let — zvětší a lidé se začnou řídit nejstarším ze všech přikázání — milujte se a množte se!

Se Zemí jako s výstražným příkladem a s faktem, že každá kolonie má omezenou a 'neroztažitelnou' kapacitu, bylo rozmnožování ve vesmíru vždycky pod přísnou kontrolou. Docházelo ke střetu mezi neotřesitelnou logikou matematiky, a řekněme, „nezvládnutelným“ instinktem, ze kterého vycházela vítězně matematika. Ale s rostoucím počtem kolonií přijde doba, kdy bude zapotřebí více lidí — mnohem více lidí — a spoutaný pud, který je produkuje, bude možno pustit z řetězu.

Dočasně, samozřejmě. Bez ohledu na počet kolonií není žádný problém je brzy zcela zaplnit. Populace se snadno zdvojnásobí každých třicet pět let, možná dříve. A když nastane den, kdy rychlost vytváření nových kolonií překročí inflexní bod a začne klesat, může být mnohem těžší dostat džina zpátky do láhve, než ho vypustit.

Kdo si to včas uvědomí a připraví se na to, když už tu Pitt nebude?

Dále Erythro, planeta, kolem které Rotor obíhal tak, že obrovská Megas i brunátná Nemesis vycházely a zapadaly vskutku podivuhodným způsobem. Erythro! To byla otázka od samého začátku.

Pitt si dobře pamatoval na první dny vstupu do Nemesijské soustavy. Spletité příbuzenské svazky Nemesiiny planetární rodinky se kousek po kousku, jak se Rotor řítil vstříc rudému trpaslíkovi, objasňovaly.

Megas objevili ve vzdálenosti čtyř milionů kilometrů od Nemesis, pouhou patnáctinu vzdálenosti, která dělí Merkur od Slunce. Dostávala od Nemesis přibližně stejné množství energie, jaké dostávala Země od Slunce, jen s menší intenzitou viditelného světla a větší intenzitou infračerveného.

Už na první pohled bylo však jasné, že Megas je neobyvatelná. Patřila mezi plynné obry a jednu stranu měla neustále přivrácenou k Nemesis. Její oběh i rotace trvaly dvacet dní. Věčná noc, panující na jedné polovině Megas, jen mírně zchlazovala teplo stoupající z nitra k povrchu. Věčný den na opačné polovině byl nesnesitelně horký. Ze si Megas dokázala v takovém žáru udržet atmosféru, za to vděčila pouze přitažlivosti na jejím povrchu, jež byla patnáctkrát větší než na Jupiteru, který měl proti ní větší průměr a přitom menší hmotnost, a čtyřicetkrát větší než na Zemi.

Žádnou další větší planetu Nemesis neměla.

Jenže potom, jak se Rotor přibližoval a Megas bylo vidět stále zřetelněji, se situace opět změnila.

Zprávu mu přinesla Eugenie Insignová. Ne proto, že by se o ten objev sama zasloužila, prostě jí jako hlavnímu astronomovi přinesli počítačově zvětšené snímky Megas, to bylo vše. Značně rozrušená je přinesla ukázat Pittovi do jeho komisařské kanceláře.

Snažila se ovládnout hlas, který se jí třásl vzrušením.

„Megas má měsíc,“ vyhrkla na něj.

Pitt jako vždycky nepatrné pozdvihl obočí, ale potom řekl: „To se přece dalo očekávat. Všichni plynní obři ve sluneční soustavě mají měsíce, někteří celou dvacítku.“

„Jistě, ale tohle není obyčejný měsíc. Je veliký.“

Pitt zůstával chladný. „Jupiter má čtyři velké měsíce.“

„Já mám na mysli opravdovou velikost. Skoro tak velký jako Země.“

„Chápu. Zajímavé.“

„Víc než to. Mnohem víc než jen to, Janusi. Kdyby tento měsíc kroužil přímo kolem Nemesis, slapové vlivy by způsobily, že by měl jednu stranu neustále přivrácenou k Nemesis a byl by neobyvatelný. Jenže se otáčí kolem Megas, a ta je mnohem chladnější než Nemesis. A co víc, jeho oběžná dráha je značně odchýlená od roviny megaského rovníku. To znamená, že na jeho obloze je Megas vidět pouze z jedné hemisféry a pohybuje se neustále ve směru sever — jih, v cyklu délky přibližně jednoho dne, zatímco Nemesis po obloze přechází, tedy vychází a zapadá, opět v přibližně jednodenním cyklu. Na jedné polokouli je dvanáct hodin tmy a dvanáct hodin světla. Na druhé sice také, ale během dne je Nemesis mnohokrát, celkového času až třicet minut, v zatmění Megas, která měsíc svou mírnou teplotou ochlazuje. Na této hemisféře je noční temnota zmírňována světlem odraženým od Megas.“

„Měsíc má tedy zajímavou oblohu. Astronomové jsou určitě štěstím bez sebe.“

„Není to jen astronomický bonbónek, Janusi. Je možné, že na měsíci panuje teplota odpovídající lidským požadavkům. Může to být obyvatelný svět.“

Pitt se usmál. „Čím dál zajímavější. Jenže tam asi nebude pro nás to správné osvětlení, že?“

Insignová přikývla. „To je pravda. Bude tam rudé slunce a temné nebe, bude tam chybět krátkovlnné světlo, které by se rozptýlilo v atmosféře. A krajina bude narudlá, předpokládám.“

„V tom případě, když ty jsi pojmenovala slunce a někdo z tvých lidí planetu, já si přivlastním výsadu pojmenovat měsíc. Říkejme mu Erythro, což je, pokud si dobře vzpomínám, řecký výraz pro červenou.“

Potom byl načas klid. Za orbitou systému Megas-Erythro byl lokalizován pás asteroidů dostatečně velkých, aby se staly ideální surovinovou základnou pro výstavbu dalších kolonií.

Jak se přibližovali k Erythro, vyhlídky na možnou obyvatelnost byly čím dál slibnější. Planeta měla moře i pevniny, přestože moře, podle předběžného odhadu mrakového pokryvu vyhotoveného jak ve viditelném tak v infračerveném spektru, se zdála být mělčí než pozemská a opravdu mohutné horstvo bylo výjimkou. Insignová, na základě dalších výpočtů, trvala na tom, že klima planety bude pro lidský organismus naprosto příhodné.

Mezitím se dostali na takovou vzdálenost, že mohli atmosféru Erythro prozkoumat podrobně spektroskopem. Insignová mu přišla sdělit:

„Atmosféra Erythro je o něco hustější než pozemská a obsahuje volný kyslík — šestnáct procent, plus pět procent argonu, zbytek tvoří dusík. Musí tam být ještě něco málo oxidu uhličitého, ale zatím jsme ho nezjistili. V podstatě jde o to, že je to dýchatelná atmosféra.“

„Čím dál tím lépe,“ řekl Pitt. „Kdo by si to byl pomyslel, když jsi poprvé zpozorovala Nemesis?“

„Čím dál tím lépe pro biology. Pro Rotor už možná ne tak docela. Značný obsah volného kyslíku v atmosféře je neomylným vodítkem poukazujícím na přítomnost života.“

„Života?“ Pitt byl naprosto vyvedený z míry.

„Života,“ přikývla Insignová a se zjevnou zvráceností a radostí, se kterou se vyžívala v jeho zděšení, zdůraznila následující větu. „A když života, potom pravděpodobně inteligentního, možná dokonce vyspělé civilizace.“

17

To, co následovalo, bylo pro Pitta totéž co příšerná noční můra. Nejenže musel žít ve strašlivé obavě před tím, že se za nimi vydají Pozemšťané, předběhnou je, a dozajista i převýší v počtu a možná i v technologii — ale teď se k jeho strachu navíc přidal další, možná ještě horší. Strach z toho, že se mohou blížit k výsostnému území staré a vyspělé civilizace, která je v mžiku vteřiny, jakoby mimochodem, zlikviduje stejně, jako když člověk bez rozmyšlení zabije dotěrného komára, který mu zabzučel příliš blízko ucha.

Zatímco se stále blížili k Nemesis, Pitt se s hlubokým znepokojením Insignové vyptával:

„Musí kyslík opravdu znamenat existenci života?“

„To je termodynamická nevyhnutelnost, Janusi. Na planetě pozemského typu — a tak můžeme Erythro podle všech známek směle nazývat — nemůže existovat volný kyslík, stejně jako se v jakémkoli gravitačním poli pozemského typu nemůže ve vzduchu volně vznášet kus skály. Tak především, kyslík přítomný v atmosféře se samovolně váže s jinými prvky, obsaženými v půdě, a uvolňuje přitom energii. Kdyby neexistoval nějaký chemický proces, který by dodával energii k opětovné regeneraci volného kyslíku, tak by se všechen vyvázal.“

„Tomu rozumím, ale proč musí existence tohoto zpětného energetického procesu nutně znamenat přítomnost života?“

„Protože kromě fotosyntézy zelených tkání, která pomocí solární energie uvolňuje kyslík, se v přírodě doposud nenašlo nic, co by ho dokázalo vytvořit.“

„Když říkáš 'doposud se v přírodě nenašlo nic', máš na mysli sluneční soustavu. Tohle je jiná soustava s jiným sluncem a s jinou planetou, v jiných podmínkách. Termodynamické zákony mohou platit i v případě, že existuje nějaký chemický proces, na který jsme dosud ve sluneční soustavě nenarazili a který tady může vytvářet kyslík, ne?“

„Jestli se spoléháš na tohle.“ usmála se Insignová, „tak hodně štěstí.“

Bylo zapotřebí důkazů a Pitt si na ně musel počkat.

Především se ukázalo, že Nemesis a Megas mají nesmírně slabá magnetická pole. To se očekávalo a tak to nevyvolalo žádný zvláštní rozruch, jelikož jak slunce, tak planeta rotovaly velmi pomalu. Erythro, s rotační periodou dvaceti tří hodin a šestnácti minut (stejně dlouhou jako její oběh kolem Megas), měla magnetické pole intenzitou podobné pozemskému.

Insignová dávala najevo svou spokojenost:

„Aspoň nemusíme mít strach z nebezpečných následků radiace intenzivních magnetických polí, zvláště když Nemesiin hvězdný vítr musí být mnohem slabší než hvězdný vítr našeho Slunce. To je dobře, protože to znamená, že přítomnost či nepřítomnost života na Erythro budeme moci zjistit na dálku. Tedy technologického života.“

„To je co?“ zeptal se Pitt.

„Je velmi nepravděpodobné, že by se vyspělá technická civilizace obešla bez vydatné rádiové emise, která by se od Erythro šířila všemi směry. Měli bychom ji umět rozeznat od náhodné rádiové emise vydávané samotnou planetou, zvláště je-li magnetické pole tak slabé a taková přirozená emise tedy nepravděpodobná.“

„Napadlo mě, že to možná nebude třeba,“ řekl Pitt, „že nepřítomnost inteligentního života na Erythro lze zdůvodnit i přes její kyslíkovou atmosféru.“

„Ale? To jsem opravdu zvědavá.“

„Přemýšlel jsem o tom. Poslouchej! Neříkala jsi sama, že slapové vlivy zpomalují rotaci Nemesis, Megas i Erythro? A neříkala jsi také, že důsledkem toho se Megas oddálila od Nemesis a Erythro zase od Megas?“

„Říkala.“

„Takže, když se podíváme zpátky do minulosti, byla kdysi Megas blíže Nemesis a Erythro byla blíže Megas a tedy i Nemesis. Což nutně znamená, že Erythro byla pro život příliš žhavá a mohla se stát obyvatelnou až teprve v poslední době. Takže technicky vyspělá civilizace neměla možnost se na ní vyvinout.“

Insignová se decentně zasmála. „Skvělý postřeh — nesmím podceňovat tvůj astronomický důvtip, Janusi — ale mýlíš se. Rudí trpaslíci mají dlouhý život a Nemesis klidně mohla vzniknout už v raných počátcích vesmíru — řekněme před patnácti miliardami let. Když byla vesmírná tělesa blízko sebe, byl slapový vliv zpočátku velmi silný a velká část jejich oddalování se odehrála během prvních tří nebo čtyř miliard let. Slapový vliv se zmenšuje se čtvercem vzdálenosti a za posledních deset miliard let nebo tak nějak se toho už moc nezměnilo. To znamená spoustu času k vývoji hned několika technických civilizací po sobě. Ne, Janusi, nechme spekulací. Počkáme a uvidíme, zachytíme-li rádiové vysílání či nikoli.“

— Ještě blíže Nemesis.

Pro lidské oko malá červená kulička, do jejíž matného světla se dalo bez obtíží dívat. Vedle ní malá, načervenalá tečka — Megas. V teleskopu byla vidět necelá polovina fáze — následkem úhlu, který svírala s Rotorem a Nemesis. Erythro byla teleskopem vidět také — jako ještě tmavší karmínová tečka.

Časem se postupně vyjasňovala. „Nesu ti dobrou zprávu, Janusi,“ sdělila Insignová. „Prozatím jsme nezaznamenali žádné podezřelé rádiové emise technického původu.“

„Výborně.“ Pitt ucítil, jak se mu ulevilo, jako by ho zalila vlna hřejivého tepla.

„Ještě se neraduj,“ varovala ho Insignová. „Mohou používat méně rádiového vysílání, než bychom mohli očekávat. Mohou mít nějaký účinný štít. Dokonce mohou místo rádiových vln používat něco docela jiného.“

Pittova ústa se zkroutila do slabého úsměšku. „To myslíš vážně?“

Insignová nejistě pokrčila rameny.

„Protože jestli se spoléháš na tohle, tak hodně štěstí.“

— Ještě blíže Nemesis.

Pro lidské oko teď byla Erythro velká červená koule, vedle které visela opuchlá Megas. Nemesis nechali za sebou. Rotor přizpůsobil svoji rychlost Erythro, na které byly teleskopem vidět známé spirálovité útvary potrhaných, uhánějících mračen, typických pro teplotní a atmosférické podmínky pozemského typu, což svědčilo o tom, že na ní panuje přinejmenším podobné klima jako na Zemi.

„Myslím, že tě to potěší, Janusi,“ přišla mu sdělit Insignová. „Na noční straně nejsou žádné známky umělého osvětlení.“

„Počítám, že umělé osvětlení není nutným průvodním jevem technické civilizace.“

„Ovšem, že ne.“

„V tom případě si zahraju na ďáblova advokáta,“ řekl Pitt. „Nevyvinula by civilizace žijící při červeném slunci a tlumeném světle rovněž tlumené umělé osvětlení?“

„Tlumené je možná ve viditelném spektru, ale Nemesis má silné infračervené spektrum a umělé osvětlení by mělo být obdobně silné. Avšak všechno infračervené světlo, které zaznamenáváme, je planetárního původu. Navíc je, dá se říci, rovnoměrně rozptýlené po celé souši, zatímco umělé osvětlení by se hromadilo v oblastech koncentrace populace.“

„Takže na to zapomeň, Eugenie,“ řekl žoviálně Pitt. „Žádná technická civilizace tam není. Možná to Erythro trochu ubírá na výjimečnosti, ale přece bys nechtěla, abychom museli čelit jiné civilizaci, možná i vyspělejší. Museli bychom jinam a přitom není kam. Nemusely by nám vystačit zásoby energie. Jak to teď vypadá, můžeme zůstat.“

„Nicméně hojnost atmosférického kyslíku zůstává faktem, takže na Erythro existuje život. Co postrádá, je pouze technická civilizace. To znamená, že musíme sestoupit na povrch a prostudovat její životní formy.“

„Proč?“

„Jak se tak můžeš ptát, Janusi? Leží před námi vzorky života, které jsou absolutně nezávislé na životních formách, které se vyvinuly na Zemi. Hotový biologický poklad!“

„Aha. Asi mluvíš o badatelské zvědavosti. Řekl bych, že životní formy neutečou. Na to bude dost času později. Nejdříve to nejdůležitější.“

„Co může být důležitějšího než studium naprosto neznámých forem života?“

„Eugenie, buď rozumná. Musíme se nejprve usadit. Musíme vybudovat nové kolonie. Vytvořit rozsáhlou a disciplinovanou společnost, mnohem homogennější, mnohem lépe sebechápající, mnohem mírumilovnější, než jaká kdy existovala ve sluneční soustavě.“

„Na to budeme potřebovat zásoby surovin, což nás přivádí zpátky k Erythro, jejíž životní formy —“

„Ne, Eugenie. Přistávání a startování v gravitačním poli planety by pro nás bylo v současné době příliš nákladné. A intenzita gravitačního pole Erythro a Megas — na tu nezapomínej — je značná, dokonce i tady ve vesmíru. Jeden z našich lidí to pro mě spočítal. Dostat suroviny z asteroidního pásma bude sice problém, ale určitě menší než z Erythro. Vlastně pro nás bude 'nejlacinější, když zakotvíme přímo v prstenci. Ano, naše kolonie postavíme v pásmu asteroidů.“

„To jako budeme ignorovat Erythro?“

„Dočasně, Eugenie. Až budeme silní a až budeme mít mnohem větší zásoby energie, až se naše společnost ustálí a rozroste, pak budeme mít dost času k průzkumu erythrejských životních forem nebo jiných jejích tajemství.“

Pitt se na Insignovou smířlivě, chápavě usmál. Otázka Erythro byla vedlejší záležitost, o tom nepochyboval, a musela být odložena na co nejpozději. Pokud na Erythro nežila žádná technická společnost, potom mohly všechny ostatní životní formy a jiná bohatství počkat. Opravdoví nepřátelé byly pronásledovatelské hordy ze sluneční soustavy.

Proč ostatní nechápali, co je nutné učinit? Proč se nechávali tak snadno svést vedlejšími chodníčky?

Jak si vůbec bude moci dovolit někdy zemřít a nechat ty hlupáky bez dohledu?