Nemesis

35

Insignová se cítila nesvá. To Siever Genarr trval na tom, aby Marlene s celou záležitostí seznámili.

Vysvětloval: „Ty jsi její matka, Eugenie, a nedokážeš o ní přemýšlet jinak než jako o malé holce. Chvilku to trvá, než si matky uvědomí, že nejsou neomezenými vládci a že dcery nejsou jejich majetek.“

Eugenie Insignová se vyhnula jeho pokornému pohledu. „Nepoučuj mě, Sievere,“ bránila se. „Sám žádné děti nemáš. Není těžké důležitě řečnit o cizích dětech.“

„Znělo to důležitě? To se omlouvám. Řekněme, že já nejsem tak emocionálně vázaný vzpomínkou na malé dítě. Mám ji moc rád, ale v mých představách je pouze obraz dospívající mladé ženy s pozoruhodnými duševními schopnostmi. Ona je důležitá, Eugenie. Mám takový zvláštní pocit, že je daleko důležitější než ty nebo já. Je třeba se s ní dohodnout —“

„Musí se dostat do bezpečí,“ odporovala Insignová.

„Souhlasím, ale musíme se s ní domluvit o co možná nejlepším postupu. Je mladá, nezkušená, ale možná ví sama lépe, co je zapotřebí udělat. Prodiskutujeme to jako tři dospělí lidé. Slib mi, Eugenie, že nezneužiješ své mateřské autority.“

Insignová trpce odpověděla: „Jak ti to můžu slíbit? Ale dobrá, promluvíme si s ní.“

Takže teď všichni tři seděli v Genarrově kanceláři, clonění zapnuté. Marlene přeskakovala pohledem z jednoho na druhého. Sevřenými rty pronesla: „Tohle se mi nelíbí.“

Insignová odpověděla: „Obávám se, že máme pro tebe špatné zprávy. Nebudu to protahovat. Přemýšlíme o návratu na Rotor.“

Marlene užasle vzhlédla. „Ale co tvá práce, mami? Nemůžeš to jen tak nechat plavat. Vidím, že ani nechceš. V tom případě nechápu.“

„Marlene,“ Insignová mluvila pomalu a důrazně. „Uvažujeme o tvém návratu na Rotor. Pouze o tvém.“

Nastala chvíle ticha, během které Marlene upřeně pozorovala jejich obličeje. Potom, skoro šeptem, řekla: „Vy to myslíte vážně. Ne, tomu nevěřím. Já se nevrátím na Rotor. Nechci. Nikdy. Můj svět je Erythro. Chci zůstat tady.“

„Marlene —“ spustila Insignová, hlas jí pomalu přecházel v jekot.

Genarr mírně zavrtěl hlavou a zdviženou rukou ji zastavil. Ztichla a Genarr se jemně zeptal: „Proč tolik toužíš po tom, abys tu mohla zůstat, Marlene?“

Marlene úsečně odpověděla: „Protože prostě chci. Člověk může mít bez nějakých zvláštních důvodů chuť na určité jídlo — prostě má na to chuť. Neví proč. Prostě to chci. Já mám chuť na Erythro. Nevím proč, ale chci to. A nepotřebuju nikomu nic vysvětlovat.“

„Matka ti poví, co víme.“

Insignová uchopila Marleninu chladnou, odmítavou ruku a spustila: „Pamatuješ si, Marlene, jak jsi mi, než jsme odjeli na Erythro, vyprávěla o tvém rozhovoru s komisařem Pittem a —“

„Ano?“

„Jak ses zmínila, že když řekl, že můžeme odejít na Erythro, tak něco zatajil. Nevěděla jsi co, ale říkala jsi, že je to spíše něco nepříjemného — jakoby zlého.“

„Ano, pamatuju.“

Insigriová zaváhala a Marleniny napjaté rysy ještě víc ztvrdly. Začala šeptat, jako kdyby v duchu rozmlouvala sama se sebou a docela si přitom neuvědomovala, že své myšlenky říká nahlas. „Kmitnutí oka. Ruka u spánku. Pomalu klesá.“ Hlas utichl, přestože rty se nepřestávaly pohybovat.

Nato pobouřeně vybuchla: „Ty máš dojem, že to nemám v hlavě v pořádku?“

„Ne,“ pospíšila si Insignová. „Právě naopak, drahoušku. Víme, že tvůj mozek pracuje bezvadně a chceme, aby to tak zůstalo i nadále. Je to takhle —“

Marlene si, s výrazem, který měl nejspíš vyjadřovat nejhlubší pochybnosti, vyslechla historii o erythrejské Nákaze. „Vidím, že tomu věříš, matko, ale co když ti někdo prostě lhal?“

„Slyšela to ode mě,“ řekl Genarr, „a ze své osobní zkušenosti ti můžu potvrdit, že je to všechno pravda. Myslíš, že lžu? Mluvím pravdu.“

Marlene to prostě vzala jako fakt a pokračovala dál. „A proč by pravě mně mělo hrozit nějaké nebezpečí? Větší než tobě nebo matce?“

„Jak ti už matka řekla, Marlene — Máme za to, že Nákaza působí účinněji na lidi s bohatší duševní sférou, s větší představivostí. Existují důkazy, podle kterých jsou někteří lidé přesvědčeni, že zvlášť schopné mozky podléhají Nákaze snáze, a jelikož ten tvůj je ten nejpozoruhodnější, jaký jsem kdy poznal, zdá se mi možné, že budeš k Nákaze nebezpečně náchylná. Komisař poslal instrukce, že máš mít na Erythro volnou ruku, že ti máme všechno umožnit, dokonce že ti máme dovolit prozkoumat povrch vně Kopule — pokud si to budeš přát. Zní to od něj velmi ušlechtile, ale není to náhodou proto, že chce, že doufá, že se tím zvýší pravděpodobnost tvé infikace?“

Marlene nedávala najevo, co si o tom myslí.

„Copak to nechápeš, Marlene? Komisař tě nechce zabít. Z toho ho neobviňujeme. Jen chce vyřadit z činnosti tvůj rozum. Nehodí se mu do krámu. To, že snadno rozpoznáš jeho záměry, o kterých nechce, abys věděla — to prostě nestrpí. Libuje si v tom, když může něco utajit.“

„Jestli se mi komisař Pitt pokouší ublížit,“ protáhla Marlene, „proč se potom pokoušíte poslat mě zpátky k němu?“

Genarr pozdvihl obočí. „To už jsme ti vysvětlili. V nebezpečí jsi tady.“

„V nebezpečí budu tam, v jeho blízkosti. Co udělá — jestli se mě chce opravdu zbavit? Jestli si myslí, že budu zničena tady, tak mě pustí z hlavy. Nechá mě tu na pokoji, aspoň tak dlouho, co tady zůstanu, není to tak?“

„Ale co Nákaza, Marlene? Nákaza!“ Natáhla se, aby ji objala. Marlene se jejímu objetí vyhnula. „Ta mi nedělá starosti.“

„Vždyť jsme ti vysvětlili —“

„Na tom nezáleží, co jste mi vysvětlili. Tady mi nic nehrozí. Vůbec nic. Své nitro znám. Žiju s ním celý život. Rozumím mu. Nic mu nehrozí.“

Genarr řekl: „Buď rozumná, Marlene. Nehledě na to, jak vyrovnaná si připadáš, tvůj mozek je vystavený různým nemocím a poruchám. Člověk může dostat meningitidu, epilepsii, mozkový nádor, nakonec i stárnutí není nic jiného než mozková záležitost. Myslíš, že něčemu takovému se dá zabránit jednoduše tím, že si budeš jistá, že tobě to nehrozí?“

„O žádné z těchhle věcí nemluvím. Mluvím o Nákaze. Ta mi nemůže nic udělat.“

„Ale drahoušku, tím si nemůžeš být jistá. Ani nevíme, co vlastně Nákaza je.“

„Ať je to, co chce, mně to nic neudělá.“

„Jak to můžeš vědět, Marlene?“ zeptal se Genarr.

„Prostě to vím.“

Insignová cítila, jak jí dochází trpělivost. Uchopila Marlene za lokty. „Marlene, uděláš, co ti říkám.“

„Ne, matko. Nechápeš to. Na Rotoru mě něco táhlo na Erythro. Teď, když jsem na ní, mě to táhne ještě víc než kdy jindy. Chci tu zůstat. Budu tady v bezpečí. Nechci se vrátit na Rotor. Tam tak v bezpečí nebudu.“

Genarr zdvižením ruky zastavil Eugeniin výbuch. „Navrhuji kompromis, Marlene. Tvá matka tu má provést jistá astronomická pozorování. Nějaký čas jí to potrvá. Slib nám, že zatímco bude pracovat, spokojíš se s vnitřkem Kopule a podrobíš se takovým bezpečnostním opatřením, jaká já uznám za vhodné, a také pravidelným vyšetřením. Pokud nezjistíme žádné poruchy tvého duševního stavu, můžeš zůstat v Kopuli, dokud nebude tvá matka hotová, a potom si o celé věci můžeme znovu promluvit. Platí?“

Marlene zamyšleně sklonila hlavu. „Dobře. Ale mami, nesnaž se předstírat, že jsi hotová dřív, než to bude pravda. Poznám to. A taky se nesnaž raději to co nejrychleji odbýt, než abys to udělala pořádně. To poznám taky.“

Insignová se zamračila:

„Neboj se, Marlene, nic takového na tebe zkoušet nebudu. A nemyslím si, že bych si kdy mohla dovolit odbýt svou práci — ani kvůli tobě ne.“

„Odpusť, mami. Vím, že ti někdy lezu na nervy.“

Insignová si zhluboka povzdechla. „To nepopírám, ale na tom nezáleží. Jsi moje dcera, Marlene. Miluju tě a nechci, aby se ti něco stalo. Je na tom snad něco zlého?“

„Ne, mami, jistě, že není, ale prosím, věř mi, když říkám, že tu jsem v bezpečí. Co jsem na Erythro, cítím se šťastná. Na Rotoru jsem nikdy šťastná nebyla.“

Genarr se zeptal: „A proč jsi šťastná?“

„Nevím, strýčku Sievere. Být šťastný stačí, i když nevíš proč, ne?“

36

„Vypadáš unaveně, Eugenie,“ řekl Genarr.

„Fyzicky ne, Sievere. Jenom mě zmohly ty dva měsíce propočtů. Nechápu jak mohli astronomové předkosmického věku dokázat to, co dokázali a jenom s primitivními počítači. Když se to tak vezme, Kepler vypracoval zákony planetárního pohybu jen za pomoci logaritmů a to ještě mohl být rád, že je zrovna objevili.“

„Odpusť laikovi, ale vždycky jsem žil v domnění, že současným astronomům stačí nastavit přístroje, zalézt do postele, po několika hodinách se probudit a najít všechno úhledně vytištěné a seřazené na stole.“

„Kéž by. Bohužel je to jinak. Víš, jak přesně musím propočítat průběžnou rychlost Nemesis a Slunce relativně vůči sobě, abych mohla s určitostí zjistit kdy a kde se k sobě nejvíc přiblíží? Víš, jak nepatrná chybička stačí na to, aby to vypadalo, že Nemesis Zemi nijak neohrozí, zatímco ji ve skutečnosti třeba zničí — anebo naopak?

Docela by stačilo,“ pokračovala zaujatě, „kdyby byla Nemesis a Slunce jedinými vesmírnými tělesy, jenže jsou tu ještě blízké hvězdy — a všechny v pohybu. Přinejmenším tucet jich je dost velkých na to, aby se jejich vliv alespoň nepatrně projevil na Nemesis, Slunci nebo na obou. Nepatrně, ale přitom dostatečně na to, aby to z jediné opomenuté chybičky udělalo chyby představující miliony kilometrů. Aby k ní nedošlo, musíš znát se značnou přesností hmotnost, pozici a rychlost každé hvězdy.

Je to patnáctitělesový problém, Sievere, nesmírně komplikovaný. Nemesis vletí přímo do sluneční soustavy a znatelně ovlivní několik jejích planet. Hodně samozřejmě záleží na průběžné poloze, ve které se bude na své orbitě každá jednotlivá planeta nacházet při Nemesiině průletu, na tom, jak velké posunutí jí Nemesiina přitažlivost způsobí, a jak toto posunutí ovlivní její gravitační vztahy s ostatními planetami. Přitažlivost Megas se, mimochodem, do toho musí započítat také.“

Genarr jí zasmušile naslouchal. „Podtrženo, sečteno?“

„Vypadá to, jak jsem přesvědčena, že výsledkem bude poznatek, že pozemská orbita bude o něco excentričtější, a její polohlavní osa o něco kratší, než je teď.“

„Což znamená?“

„Což znamená, že teplota Země stoupne nad hranici obyvatelnosti.“

„A co se stane Megas a Erythro?“

„Nic zvláštního. Nemesiánská soustava je mnohem menší než sluneční a tedy i kompaktnější. Tady k žádným významnějším změnám nedojde. Což se o Zemi říct nedá.“

„Kdy se to stane?“

„Za pět tisíc dvacet čtyři let, plus minus patnáct, dosáhne Nemesis maximálního přiblížení. Jeho následky se rozšíří během dvaceti nebo třiceti let, po které potrvá Nemesiino přiblížení a vzdálení se od Slunce.“

„Dojde k nějakým kolizím nebo něčemu podobnému?“

„Pravděpodobnost něčeho takového je nulová. Žádné kolize mezi důležitějšími tělesy. Jistě, nějaký sluneční asteroid se může srazit s Erythro, nebo naopak nemesijský asteroid se Zemí. Není to sice pravděpodobné, i když pro Zemi by to mělo katastrofické následky. Něco takového se spočítat nedá, možná až se obě hvězdy ocitnou velmi blízko.“

„Ale Země bude muset být v každém případě evakuována, je to tak?“

„To ano.“

„Ale mají na to pět tisíc let.“

„Pět tisíc let není vůbec mnoho na přípravy evakuace osmi miliard lidí. Měli bychom je varovat.“

„Nepřijdou na to sami, i kdybychom je nevarovali?“

„Jenže kdy? I kdyby to zjistili brzy, měli bychom jim aspoň poskytnout technologii hyperposilování. Bez ní se neobejdou.“

„Jsem si jistý, že vyvinou vlastní a možná to ani nebude trvat tak dlouho.“

„A co když ne?“

„I tak jsem si jistý, že nejpozději do sta let se mezi Rotorem a Zemí zavede stálé spojení. Koneckonců, když máme hyperposilování na dopravu, budeme je mít nakonec i na komunikaci. Nebo pošleme zpátky na Zemi kolonii, stále bude ještě dost času.“

„Mluvíš jako Pitt.“

Genarr se zašklebil. „Nemůže se přece stále mýlit.“

„Bude proti komunikaci. Vím to.“

„Stejně tak nemůže být stále po jeho. Máme na Erythro Kopuli, přestože byl proti. A i kdyby přece jen prosadil svou, jednoho dne zemře. Vážně, Eugenie, teď není čas příliš se zaměstnávat Zemí. Máme důležitější starosti. Ví už Marlene, že budeš co nevidět hotová?“

„Jak by to mohla nevědět? Zdá se, že přesný stav postupu mé práce se projevuje ve způsobu, jakým si vyhrnuju rukáv nebo češu vlasy.“

„Je čím dál vnímavější, že?“

„Ano. Taky sis toho všiml?“

„Hm. A to ji znám jen krátce.“

„Předpokládám, že částečně to má na svědomí dospívání. Třeba se u ní vnímání rozvíjí stejně rychle jako jí rostou prsa. Také nezapomeň, že strávila většinu života tím, že se své schopnosti pokoušela zakrýt, protože nevěděla, co si o nich má myslet a měla z toho jen potíže. Teď, když už se nebojí, jsou najednou venku a jsou čím dál větší, abych tak řekla.“

„Nebo protože z nějakého neznámého důvodu, jak tvrdí, je ráda na Erythro a radost zvyšuje její vnímavost.“

„Přemýšlela jsem o tom, Sievere,“ řekla Insignová. „Nechci tě obtěžovat svými starostmi. Mám sklon dělat si zbytečné obavy o Marlene, o Zemi, o všechno — ale myslíš, že je to Erythro, co na ni působí? Myslím nepříznivě? Myslíš, že nějaká slabší forma Nákazy na ni působí tak, že se stává ještě vnímavější?“

„Nevím, jestli se na tohle dá vůbec odpovědět, Eugenie, ale je-li zvýšená vnímavost důsledkem Nákazy, tak se nezdá, že by to nějak narušovalo její duševní vyrovnanost. Můžu ti říct jen tohle — během celého našeho pobytu zde nikdo z těch, kteří Nákazu dostali, nevykazoval symptomy ani vzdáleně podobné Marleniným 'vlohám'.“

Insignová si s úlevou oddechla:

„Díky. Dokážeš člověka potěšit. A díky i za to, jak jsi hodný a přívětivý k Marlene.“

Genarrova ústa se protáhla do pokřiveného úsměvu. „Nic snadnějšího. Mám ji moc rád.“

„Říkáš to tak přirozeně. Není to typ sympatické dívky. Vím to, přestože jsem její matka.“

„Pro mě ano. Vždycky jsem dával přednost ženské inteligenci před krásou — pokud jsem ovšem nemohl mít obojí jako v tvém případě, Eugenie —“

„Před dvaceti lety možná,“ povzdychla si znovu Eugenie.

„Mé oči zestárly s tvým tělem, Eugenie. Žádnou změnu nevidí. Nezáleží na tom, že Marlene není krásná. I když si odmyslíme její vnímavost, je přesto až hrozivě inteligentní.“

„Ano, to je. Právě to mě utěšuje ve chvílích, kdy je nejvíc nesnesitelná.“

„Když o tom mluvíme, obávám se, že nesnesitelná zůstane i nadále, Eugenie.“

Insignová zbystřila pozornost. „Jak to myslíš?“

„Dala mi jasně najevo, že pobyt v Kopuli jí nestačí. Chce ven, chce vyjít na povrch tohoto světa hned, jak budeš hotová se svou prací. Trvá na tom!“

Insignová hrůzou vytřeštila oči.