Nemesis

86

Eugenie Insignová prohodila tónem, který byl něco mezi rozpaky a nespokojeností:,Marlene si dnes ráno zpívala. Něco jako: 'Domove, domove mezi hvězdami, kde všechny světy svobodně se točí. “

„Tu písničku znám,“ přikývl Genarr. „Zazpíval bych ti ji, ale nedržím melodii.“

Právě skončili s obědem. Obědvali společně každý den — bylo to něco, na co se Genarr těšil s mlčenlivým zadostiučiněním, přestože předmětem jejich hovoru bývala pravidelně Marlene a přestože Genarr cítil, že Insignová se na něj obrací pouze ze zoufalství, protože s kým jiným by si na toto téma mohla svobodně pohovořit?

Bylo mu to jedno. Rád přivítal každou záminku –

„Nikdy předtím jsem ji neslyšela zpívat,“ řekla Insignová. „Vždycky jsem si myslela, že to neumí. Ve skutečnosti má příjemný kontraalt.“

„To musí být známka toho, že je šťastná — (nebo) vzrušená —(nebo) uspokojená — prostě něčeho dobrého, Eugenie. Můj osobní pocit je ten, že si našla své místo ve vesmíru, našla osobní důvod, pro co žít. Není dáno všem, aby ho našli. Většina z nás, Eugenie, se vleče kupředu, hledá smysl vlastního života a nenachází nic. Končí s něčím mezi do nebe volajícím zoufalstvím a tichou rezignací. Já osobně jsem typ toho tiše rezignovaného.“

Insignová se usmála, a jakoby nuceně. „Což si o mně, předpokládám, nemyslíš.“

„Do nebe volající zoufalec nejsi, Eugenie, ale máš tendenci pokračovat ve ztracených bitvách.“

Sklopila oči. „Tím myslíš Crila?“

Genarr řekl: „Když se domníváš, že tím myslím Crila, tak tedy ano. Ale ve skutečnosti jsem měl na mysli Marlene. Byla venku nejméně desetkrát. Zbožňuje to. Činí ji to šťastnou a ty tu přesto sedíš jako hromádka neštěstí. Co ti na tom pořád tak vadí?“

Insignová zaváhala, vidličkou tápala po talíři. Potom odpověděla: „Pocit ztráty. Její nespravedlnost. Crile se rozhodl a já ho ztratila. Marlene se rozhodla a já ji ztrácím — když ne kvůli Nákaze, tak kvůli Erythro.“

„Já vím.“ Genarr se natáhl pro její ruku a ona mu ji, víceméně bezmyšlenkovitě, vložila do dlaně.

Řekla: „Marlene stále víc a víc touží být venku v té nekonečné pustině a stále méně a méně ji zajímá naše společnost. Nakonec najde způsob, jak tam žít a bude se vracet ve stále se prodlužujících intervalech — a potom nás opustí docela.“

„Možná máš pravdu, ale život je jedna velká symfonie po sobě jdoucích ztrát. Ztrácíš své mládí, rodiče, lásky, přátele, klid, zdraví a nakonec i život. Vzpouzet se ztrátě člověku nepomůže a navíc ztratí vyrovnanost a klid mysli.“

„Nikdy nebyla šťastné dítě, Sievere.“

„Kladeš si to za vinu?“

„Měla jsem ji víc chápat.“

„Na to nikdy není pozdě. Marlene toužila po světě a teď ho má. Svoji zvláštní schopnost, která jí vždycky byla spíš na obtíž, chtěla přeměnit na způsob, jak přímo komunikovat s jiným vědomím, a to se jí teď splnilo. Chceš ji nutit, aby se toho vzdala? Chceš se vyhnout ztrátě její více či méně stálé přítomnosti tím, že jí přivodíš mnohem větší ztrátu, než si ty a já vůbec dokážeme představit — ztrátu opravdového využití jejího neobyčejného mozku?“

Insignové se podařilo slabě se usmát, přestože se jí oči měla plné slz. „Ty bys přemluvil i králíka, aby vylezl z nory.“

„Ale? Moje mluvení nebylo nikdy tak působivé jako Crilovo mlčení.“

„To bylo něco jiného.“ Svraštila obočí. „Ale na tom nezáleží. Teď jsi tu ty, Sievere, a jsi pro mě velkou útěchou.“

Genarr smutně poznamenal: „Nic mě o mém věku nepřesvědčuje tolik jako fakt, že skutečně nalézám útěchu v tom, že jsem pro tebe útěchou. Oheň nešlehá vysoko, když nežádáme to nebo ono, ale pouze útěchu.“

„Na tom určitě není nic špatného.“

„Jistě, vůbec nic. Myslím, že je mnoho dvojic, které prošly peřejemi vášní a obřady extáze, aniž by oba v sobě nalezli útěchu, a nakonec byli možná ochotni to všechno za ni vyměnit. Nevím. Tichá vítězství bývají tak tichá. Nejdůležitější, ale nepovšimnuta.“

„Jako ty, můj ubohý Sievere?“

„Tak pozor, Eugenie. Celý život jsem strávil snahou, abych se nechytil do pasti sebelítosti a ty mě do ní nesmíš lákat, jenom sledovat mé utrpení.“

„Ach, Sievere, já se nechci dívat, jak trpíš.“

„Přesně tohle jsem chtěl od tebe slyšet. Vidíš, jak jsem prohnaný? Ale jestli chceš náhradu za Marleninu přítomnost, tak já ti budu stále nablízku, když budeš potřebovat útěchu. Nic na světě by mě od tebe neodlákalo — kdybys chtěla, abych zůstal.“

Stiskla mu dlaň. „Nezasloužím si tě, Sievere.“

„Nepoužívej to jako výmluvu, abys mě neměla, Eugenie. Já jsem ochoten 'nechat se na tobě promarnit' a ty by ses mě neměla před touto 'svrchovanou obětí pokoušet zastavit.“

„Nenašel jsi nikoho lepšího?“

„Nehledal jsem ho. Taky jsem mezi rotorskými ženami nezaregistroval zvláštní zájem. Kromě toho, co bych dělal s někým lepším? Jak nudné by to bylo — nabídnout se jako zasloužený dar. Mnohem romantičtější je být darem nezaslouženým, darem z nebes.“

„Zářit jako Bůh ve své blahosklonnosti vůči nehodným.“

Genarr živě přikývl. „To by se mi líbilo. Ano. Ano. To je přesně představa, která se mi zamlouvá.“

Insignová se znovu usmála, tentokrát už uvolněněji. „Ty jsi taky blázen. Víš, nějak jsem si toho nikdy nevšimla.“

„Mám v sobě netušené poklady. Až mě lépe poznáš — pozvolna, samozřejmě —“

Přerušilo ho ostré zabzučení přijímače depeší.

Zamračil se. „Tak to vidíš, Eugenie. Když tě do něčeho konečně vmanévruju — už ani nevím, jak se mi to podařilo — když se mi už už chystáš skočit kolem krku, tak nás přeruší. Ale podívejme!“ Hlas se mu najednou docela změnil. „To je od Saltada Leveretta.“

„Kdo je to?“

„Vlastně ho neznám. Jestli vůbec kdo. Je to někdo, kdo má k poustevníkovi nejblíž ze všech lidí, co jsem kdy potkal. Pracuje v pásu asteroidů, protože se mu tam líbí. Už roky jsem toho starého podivína neviděl. Vlastně ani nevím, proč říkám 'starého', je mu tolik, co mně.

Navíc je to zakódované. Zakódované na mé otisky prstů, jak se tak dívám. Tedy dostatečně tajné, abych tě, dřív než to otevřu, požádal, abys odešla.“

Insignová se okamžitě zdvihla, ale Genarr ji kývnutím usadil zpátky do křesla. „Co blázníš, Eugenie? Tajnůstkářství není nic víc než jen byrokratický nesmysl. Kašlu na něj.“

Přitiskl na depeši palec a na jejím povrchu se začala objevovat jednotlivá písmena. Genarr to komentoval: „Vždycky jsem si říkal, že kdyby někdo neměl palce —“ Zmlkl.

Mlčky jí podal depeši.

„Smím to vůbec číst?“

Genarr zavrtěl hlavou. „Ovšem, že ne, ale koho to zajímá. Jen čti.“

Přehlédla depeši téměř jediným pohledem. Zdvihla hlavu. „Cizí loď? Co nevidět přistane tady?“

Genarr přikývl. „Tak to tam aspoň stojí.“

Insignová vyskočila: „Ale co Marlene? Je venku.“

„Erythro ji ochrání.“

„Jak to můžeš vědět? Na té lodi mohou být cizinci. Skuteční cizinci. Ne lidé. Ta věc na Erythro s nimi nemusí nic svést.“

„My jsme na Erythro také cizinci a přesto nás má zcela pod kontrolou.“

„Musím tam jít.“

„Co tím —“

„Musím být s ní. Pojď se mnou. Pomoz mi. Přivedeme ji zpátky do Kopule.“

„Jestli to jsou nějací hrůzostrašní a všemocní vetřelci, tak nás žádná Kopule —“

„Ach, Sievere, copak teď je čas na logické uvažování? Prosím. Musím být u své dcery!“

87

Prohlíželi si snímky, které pořídili. Tessa Wendelová zavrtěla hlavou: „Neuvěřitelné. Celý ten svět je absolutně pustý. Kromě toho tady.“

„A inteligence všude,“ řekla Merry Blankowitzová se svraštělým obočím. „O tom už teď, když jsme tak blízko, není pochyb. Pustý nebo ne, inteligence tam je.“

„Ale nejintenzivnější v té kopuli, je to tak?“

„Ano, kapitánko. A také nejsnáze postřehnutelná. A nejpovědomější. Vně kopule existují mírné rozdílnosti a já si nejsem jistá, co znamenají.“

Wu podotkl, „Doposud jsme nikdy netestovali jinou vyšší inteligenci než lidskou, takže to samozřejmě —“

Wendelová se k němu obrátila. „Zastáváte názor, že inteligence vně kopule není lidského původu?“

„Jelikož jsme se shodli na tom, že lidé by se za třináct let nedokázali podkopat pod celou planetou, jaké jiné možné vysvětlení nám zbývá?“

„A kopule? Ta je lidského původu?“

„To je něco docela jiného,“ odvětil Wu, „bez ohledu na Blankowitzové plexony. Jsou na ní vidět astronomické přístroje. Kopule — nebo její část — je astronomická observatoř.“

„A nemohla by mimozemská inteligence mít také svoje astronomy?“ zeptal se Jarlow s nádechem jízlivosti.

„Jistě,“ odpověděl Wu, „Ale ti by měli přístroje zhotovené pro ně. A když se na to dívám, tak vidím něco, co mi připadá jako infračervený počítačový snímač přesně toho typu, jaký bych mohl vidět na Zemi — Dobrá, řeknu to takhle. Zapomeňme na podstatu inteligence. Vidím přístroje, které byly buďto přímo zhotoveny ve sluneční soustavě nebo byly zhotoveny podle výkresů používaných ve sluneční soustavě. O tom není sporu. Nedokážu si představit, že by nějaká cizí inteligence mohla bez kontaktu s lidskými bytostmi zhotovit takové přístroje.“

„Výborně,“ řekla Wendelová. „Souhlasím s vámi, Wu. Ať už je na samotné planetě cokoli, pod kopulí jsou, nebo byli, lidé.“

„Neříkejte jen 'lidé, kapitánko,“ opravil ji důrazně Fisher. „Jsou to Rotořané. Na tomto světě nemohou být mimo nás žádní jiní lidé.“

„O tom také není sporu,“ řekl Wu.

Blankowitzová se podívala pozorněji: „Taková malá kopule. Rotor musel mít desítky tisíc obyvatel.“

Fisher zabručel:

„Šedesát tisíc.“

„Tam se přece nemohli všichni vejít.“

„Předně,“ řekl Fisher, „tu mohou existovat další kopule. I když planetu tisíckrát obletíme a tak si nejrůznějších objektů nemusíme všimnout.“

„Ale toto je jediné místo, kde typ plexonů vypadá jinak. Kdyby takových kopulí bylo víc, tak bych je byla zaregistrovala, tím jsem si jistá,“ odporovala Blankowitzová.

„Nebo,“ pokračoval Fisher, „další možnost je, že to, co vidíme, je pouze nepatrná část stavby, která může sahat, co my víme, do hloubky několika mil pod povrchem.“

„Rotořané přiletěli na kolonii. Ta může stále existovat. Může jich být i víc. Tato kopule může být pouhá základna,“ řekl Wu.

„Žádnou kolonii jsme neviděli,“ konstatoval Jarlow.

„Protože jsme po žádné nepátrali,“ odvětil Wu. „Soustředili jsme se jen na planetu.“

„Jinde než na planetě jsem inteligenci nezaznamenala,“ řekla Blankowitzová.

„Ty jsi po ní také nepátrala,“ řekl Wu. „To bychom museli prozkoumat celou oblohu, abychom zaregistrovali jednu nebo dvě kolonie, jenže jakmile jsi zaznamenala přítomnost plexonů na planetě, už ses jinam nedívala.“

„Udělám to, když to považuješ za nezbytné.“

Wendelová zdvihla ruku. „Jestli tu jsou nějaké kolonie, proč ony nezaregistrovaly nás? Nepřijali jsme žádná opatření, abychom zaclonili naši energetickou emisi. Byli jsme si příliš jistí tím, že soustava je neobydlená.“

Wu řekl: „Oni si mohou být stejně přehnaně jistí, kapitánko. Také se nedívali a tak se nám podařilo proklouznout kolem nich. Nebo, pokud nás přece jen zpozorovali, si nejsou jistí, kdo nebo co jsme a stejně jako my váhají, co vlastně mají učinit. Ale i tak tvrdím, že jelikož víme o místě na povrchu tohoto obrovského měsíce, kde určitě jsou lidé, tak tam musíme podle mě přistát a navázat s nimi kontakt.“

„Myslíš, že to bude bezpečné?“ zeptala se Blankowitzová.

„Já myslím, že ano,“ řekl rozhodně Wu. „Nemůžou nás jen tak odstřelit. Přinejmenším, předtím než tak učiní, se budou chtít o nás něco dozvědět. A kromě toho, jestli tu teď zůstaneme stát v nejistotě, tak tím absolutně nic nezískáme. To bychom se měli raději vrátit zpátky a sdělit lidem na Zemi, co jsme objevili. Země sem vyšle celou flotilu superluminálních plavidel, ale za to, že jsme se vrátili s tak minimálními informacemi, nám jistě vděčná nebude. Vejdeme do historie jako expedice, která ucouvla.“ Slabě se pousmál: „Vidíte, kapitánko, něco jsem se od Fishera přece jen přiučil.“

Wendelová řekla: „Takže si myslíte, že bychom měli přistát a navázat s nimi kontakt.“

„Rozhodně,“ souhlasil Wu. „A vy, Blankowitzová?“

„Já jsem hlavně zvědavá. Ani ne tak na kopuli jako na možnost studovat neznámé formy života. Chtěla bych se o nich něco dozvědět.“

„Jarlowe?“

„Škoda, že nemáme adekvátní zbraně nebo hyperkomunikaci. Jestli nás vymažou z oblohy, tak tahle cesta Zemi nic — absolutně nic nepřinese. Potom se může stát, že sem po nás přijde někdo stejně nepřipravený a stejně nejistý jako my. Ovšem, pokud kontakt přežijeme, tak přivezeme domů důležité informace. Myslím, že bychom to měli risknout.“

Fisher se tiše zeptal: „Mě se také chcete zeptat na můj názor, kapitánko?“

„Předpokládám, že vy chcete přistát a setkat se s Rotořany.“

„Přesně tak, takže jestli mohu něco navrhnout — Přistaňme tak tiše a nenápadně, jak jen to bude možné, a já půjdu napřed jako průzkumník. Kdyby k něčemu došlo, odstartujete a vrátíte se na Zemi, mě ponecháte osudu. Jsem postradatelný, ale loď se musí vrátit.“

Wendelová se ho bez meškání, tvář strnulou, zeptala: „Proč právě vy?“

„Protože znám Rotořany, to za prvé, a protože chci, to za druhé,“ odpověděl Fisher.

„Já také,“ pospíšil si Wu. „Chci jít s vámi.“

„Proč riskovat dva životy?“ řekl Fisher.

„Protože ve dvou budeme bezpečnější. Protože, kdyby k něčemu došlo, jeden bude možná moci uprchnout, zatímco druhý 'hrozbu' zadrží. Ale hlavně proto, že, jak říkáte, znáte Rotořany. Váš úsudek nemusí být objektivní.“

Wendelová rozhodla: „Tak tedy přistaneme. Fisher a Wu opustí loď. Pokud by se vaše názory na postup rozcházely, prioritu v rozhodování přisuzuji Wuovi.“

„Z jakého důvodu?“ dožadoval se rozhořčeně Fisher.

„Wu říká, že znáte Rotořany a vaše rozhodnutí nemusí být tedy objektivní,“ řekla Wendelová a upřela na Fishera odhodlaný pohled, „a já s ním souhlasím.“

88

Marlene byla šťastná. Měla pocit, jako by byla schoulená v něžném, ochranu skýtajícím náručí. Viděla načervenalé světlo Nemesis a na tváři cítila vítr. Pozorovala, jak po části nebo po celé kouli Nemesis pochodovaly mraky a její světlo na čas sláblo a dostávalo šedivý nádech.

Ona ale viděla stejně dobře jak v šedivém, tak v červeném světle a to ve všech jeho odstínech, které vytvářely fascinující obrazce. A přestože se vítr pokaždé, když mraky zastínily světlo Nemesis, ochladil, nikdy ji nestudil. Bylo to, jako by Erythro nějakým způsobem zvýrazňovala její vidění, bylo-li to třeba, ohřívala vzduch kolem jejího těla, nějakým způsobem o ni po všech stránkách pečovala.

Také mohla s Erythro rozmlouvat.

Rozhodla se, že bude o buňkách, které tvořily na Erythro život, uvažovat jako o Erythro. Jako o planetě. Proč ne? Jak také jinak? Samostatně byla každá buňka pouze buňkou, primitivnější — vlastně mnohem primitivnější — než jednotlivé buňky tvořící její vlastní tělo. Jen veškeré prokaryotní buňky dohromady spolu vytvářely organismus, jež obklopoval celou planetu v miliardách bilionů drobounkých spolu propojených částeček, které planetu zaplňovaly, prostupovaly, uchopovaly. Šlo na ně tedy pohlížet jako na planetu samotnou.

Jak podivuhodné, pomyslela si Marlene. Tato titánská životní forma před příchodem Rotoru nikdy ani netušila, že může kromě ní existovat jiný život.

Její hloubání a pocity nemusely existovat pouze v jejím vědomí. Erythro se jí občas „zjevila“ v podobě jemného obláčku prachu formujícího se do podoby přízračné lidské postavy s nejasnými obrysy. Ta „bytost“ měla pokaždé takovou 'přelévající se' strukturu. Nemohla ji sice postřehnout okem, zachytit, ale s naprostou určitostí cítila, jak miliony neviditelných buněk mizí a jsou v okamžiku nahrazovány dalšími. Žádná prokaryotní buňka nemohla žít dlouho mimo svůj vodní povlak a tak byla každá jen prchavou součástí postavy, ale postava samotná byla tak stálá, jak jen si Marlene přála a nikdy neztrácela svou identitu.

Erythro už na sebe podruhé Aurinelovu podobu nevzala. Pochopila, aniž by se jí to řeklo, že to nebylo správné. Její podoba byla nyní neutrální a nepatrně se proměňovala, ovlivňována fantazií Marleniných myšlenek. Erythro mohla sledovat jemné proměny její myšlenkové struktury daleko lépe, uvědomovala si Marlene než ona sama. Bytost Erythro se jim přizpůsobovala, jednou připomínala postavu někoho z její paměti, podruhé, když se ji pokusila zaostřit a identifikovat, se zlehka změnila v něco jiného. Tu a tam stačila zahlédnout známé rysy: křivku matčiny tváře, silný nos strýčka Sievera, torza dívek a chlapců, které znala ze školy.

Byla to vzájemně se ovlivňující symfonie. Ani ne tak rozhovor jako mentální balet, který neuměla popsat, něco nekonečně konejšivého, nekonečně různorodého — částečně to měnilo podobu — částečně hlas — částečně myšlenku.

Byl to rozhovor v tolika rozměrech, že při představě možnosti návratu ke komunikaci pozůstávající pouze z řeči pocítila marnost a prázdnotu. Její dar vnímání mluvy těla rozkvetl v něco, v co se sama nikdy předtím neodvážila doufat. Mohla si vyměňovat myšlenky mnohem rychleji — a hlouběji — než syrovou neohrabaností řeči.

Erythro jí vysvětlila — či spíše ji naplnila vysvětlením — svůj duševní otřes z existence jiných vědomí. Množné číslo. Jedno navíc se snad dalo pochopit. Jiný svět. Jiné vědomí. Ale setkat se s mnoha vědomími, natěsnanými na sobě, každé jiné, překrývající se v malých prostorách. Nemyslitelné.

Myšlenky, které prostupovaly Marlenino vědomí — řeč Erythro — by se daly slovy vyjádřit jen vzdáleně a neuspokojivě. Za tonoucími a nadbytečnými slovy se skrývaly emoce, pocity, neuronové vibrace, které Erythro roztříštily na přeskupující se pojmy.

Planeta s nimi experimentovala — ohmatávala je. Ne tak, jak lidé chápou význam slova 'ohmatávat', ale docela jinak, lidskými slovy a pojmy jen vzdáleně pochopitelnými. A některé z nich se zhroutily, rozpadly, zkazily se. Erythro přestala s náhodným ohmatáváním lidských myslí, a pustila se do hledání takové, která by kontakt přežila.

Marlene se zeptala.

„A našla jsi mě?“

„A našla jsem tebe.“

„Ale proč? Proč jsi mě hledala?“ otázala se dychtivě Marlene.

Postava se rozkolísala a o něco zprůhledněla. „Proto, abych tě našla.“

To nebyla žádná odpověď. „Proč chceš, abych byla s tebou?“

Postava začala mizet a i myšlenka byla spíše neurčitá. „Proto, abys byla se mnou.“

A byla pryč.

Pouze její podoba byla pryč. Marlene nepřestávala vnímat její ochranu, náruč tepla. Proč ale zmizela? Že by se jí svou otázkou znelíbila?

Zaslechla zvuk.

Na pusté planetě je snadné naučit se v rychlosti určovat si jednotlivé zvuky, protože jich není mnoho. Zvuk tekoucí vody nebo křehký zvuk vanoucího větru. Existují předpokládané zvuky, které způsobujete sami — klopýtnutí, zašelestění šatů, dýchání.

Marlene zaslechla něco, co nebylo ani jedním z nich a otočila se tím směrem. Zpoza skalnatého výklenku po její levici vyklouzla hlava muže.

Nejprve ji, samozřejmě, napadlo, že si pro ni přišel někdo z Kopule a pocítila nával zlosti. Proč ji neustále sledují? Odedneška odmítne nosit vysílačku a potom ji nebudou moci lokalizovat jinak než naslepo.

Ale tuto tvář neznala a v Kopuli už bezpochyby znala každého. Možná neznala jednotlivá jména ani nic o jejich nositelích, ale kdyby spatřila někoho z Kopule, jistě by si jeho tvář dokázala zařadit.

Tuto novou tvář nikde v Kopuli nezahlédla.

Oči se na ni upíraly. Ústa měl ten člověk malinko pootevřená, jako kdyby těžce dýchal. A potom ten někdo, kdokoli už to byl, přešel pahorek a rozběhl se k ní.

Otočila se k němu čelem. Ochrana, kterou kolem sebe cítila, byla silná. Nebála se.

Zastavil se deset stop od ní, oči vytřeštěné, nakláněl se dopředu, jako kdyby narazil na nějakou nepřekročitelnou bariéru, která ho zbavila schopnosti pohybu.

Nakonec přiškrceným hlasem zvolal: „Roseanne!“

89

Marlene si ho pečlivě prohlížela. Jeho mikropohyby byly nedočkavé a vyzařoval z nich pocit vlastnictví: blízkost, moje, moje, moje.

O krok ustoupila. Jak je to možné? Proč by si měl –

Zamžená vzpomínka na holosnímek, který viděla, když byla ještě malá holčička –

Potom už nešlo dále zapírat. Jakkoli šíleně to znělo, jakkoli nepředstavitelně –

Jako by se schoulila uvnitř svého ochranného přehozu, když řekla: „Otče?“

Vyřítil se k ní, jako by se ji chystal sevřít do náruče, a ona znovu ustoupila. Zarazil se a položil si ruku na čelo, jako kdyby zápasil s mdlobami.

Řekl: „Marlene. Chtěl jsem říct Marlene.“

Vyslovil to špatně, zaznamenala Marlene. Dvojslabičně. Ale to se dalo pochopit. Odkud by to mohl vědět?

Objevil se druhý muž a postavil se vedle něj. Měl rovné černé vlasy, široký obličej, úzké oči a nažloutlou pokožku. Marlene v životě neviděla nikoho, kdo by vypadal jako on. Civěla na něj a musela se ovládat, aby neotevřela pusu.

Druhý muž se tichým, nedůvěřivým hlasem zeptal toho prvního: „Tohle je vaše dcera, Fishere?“

Marlene se rozšířily oči. Fisher! Tak je přece její otec!

Otec se na druhého muže nedíval. Pouze na ni. „Ano.“

Ten druhý řekl, ještě tišeji: „Na první rozdání, Fishere? Přijdete si sem a první, koho potkáte, je vaše dcera?“

Fisher se pokusil odtrhnout oči od dcery, ale nepodařilo se mu to. „Už to tak bude, Wu. Marlene, tvé příjmení je Fisherová, že? A tvá matka se jmenuje Eugenie Insignová. Je to tak? Já jsem Crile Fisher, tvůj otec.“

Natáhl k ní ruce.

Marlene si byla dobře vědoma, že toužebný pohled na otcově tváři byl naprosto upřímný, ale znovu ustoupila o krok a chladně se zeptala: „Jak to, že jsi tady?“

„Přišel jsem ze Země, abych tě našel. Abych tě našel. Po všech těch letech.“

„Proč jsi mě chtěl najít? Opustil jsi mě, když jsem byla dítě.“

„Musel jsem, ale udělal jsem to s přesvědčením, že se pro tebe vrátím.“

Další hlas — mrazivý, ocelový — je přerušil: „Takže ses vrátil pro Marlene? Pro nic jiného?“

Stála tam Eugenie Insignová, tvář bledou, rty téměř bezbarvé, ruce roztřesené. Za ní stál Siever Genarr, vypadal ohromeně, ale držel se v pozadí. Nikdo z nich neměl ochranný oblek.

Insignová, napůl hysterická, vyhrkla: „Myslela jsem si, že to budou kolonisté ze sluneční soustavy. Myslela jsem si, že to mohou být nějaké mimozemské bytosti. Počítala jsem se všemi možnostmi, které jsem si jen dokázala představit, se vším, co mě jen mohlo napadnout, když jsem se dozvěděla, že tu přistane nějaká neznámá loď. V životě by mě nenapadlo, že to může být Crile Fisher. Vracející se pro Marlene!“

„Přišel jsem s ostatními s důležitým posláním. Tohle je můj kolega Čao-Li Wu. A — a —“

„A najednou potkáš mě. Napadlo tě vůbec někdy, že by k tomu mohlo dojít? Nebo se tvé myšlenky soustřeďovaly výhradně na Marlene? Jaké je to vaše důležité poslání? Najít Marlene?“

„Ne, to není naše poslání. Jen mé nejvroucnější přání.“

„A já?“

Fisher sklopil zrak. „Přišel jsem pro Marlene.“

„Tak pro ni sis přišel? Abys ji odvezl s sebou?“

„Myslel jsem —“ začal Fisher, ale ztratil řeč.

Wu všechno udiveně sledoval. Genarr se zlostně mračí.

Insignová se prudce otočila k dceři. „Marlene, šla bys někdy s tímto mužem?“

„Nehodlám jít nikam a s nikým,“ hlesla Marlene.

Insignová vyhrkla: „Tady máš svou odpověď, Crile. Není to jen tak opustit mě a nechat s ročním dítětem a za patnáct let se vrátit se slovy: 'Mimochodem, tentokrát si ji beru já. A o mně ani zmínka. Biologicky je to tvá dcera, ale nic víc. Patří mi právem patnáctileté lásky a péče.“

Marlene řekla: „Kvůli mně se nemá smysl hádat, mami.“

Čao-Li Wu udělal krok vpřed. „Omlouvám se, byl jsem vám sice představen, ale mně nebyl představený prozatím nikdo. Vy, madam, jste?“

„Eugenie Insignová Fisherová,“ ukázala na Fishera. „Jeho žena — kdysi.“

„A ta dívka je vaše dcera, madam?“

„Ano. To je Marlene Fisherová.“

Wu se mírně uklonil. „A tento gentleman?“

Genarr se přestavil: „Já jsem Siever Genarr, velitel kopule, kterou vidíte za mnou na horizontu.“

„Ach, skvělé. Veliteli, rád bych si s vámi promluvil. Je mi líto této rodinné scény, ale s naším posláním to nemá nic společného.“

„A v čem tedy vaše poslání spočívá?“ zavrčel další nový hlas. Přicházela k nim bělovlasá postava se svěšenými koutky úst a v rukou s něčím, co musela být zbraň.

„Nazdar, Sievere,“ řekla, když procházela kolem Genarra.

Genarr vypadal překvapeně. „Saltade? Co tu děláš?“

„Reprezentuji komisaře Januse Pitta z Rotoru. Opakuji svoji otázku, pane. Jaké je vaše poslání? A jaké je vaše jméno?“

„Mé jméno vám sdělím snadno,“ řekl Wu, „jméno ano. Doktor Čao-Li-Wu. A vy, pane?“

„Saltade Leverett.“

„Těší mě. Přicházíme v míru,“ řekl Wu s pohledem upřeným na zbraň.

„To doufám,“ temně pronesl Leverett. „Mám s sebou šest lodí, které mají tu vaši na mušce.“

„Opravdu?“ podivil se Wu. „Taková malá kopule a tak velká flotila?“

„Tato malá kopule je pouze základna,“ odpověděl Leverett. „Flotilu mám. Být vámi, nespoléhal bych se na to, že blafuju.“

„Dobrá, dám na vaše slova,“ řekl Wu, „ale naše maličká a samotinká loď přichází ze Země. Dorazila sem, protože je schopná superluminálního přesunu. Víte, co to znamená? Let nadsvětelnou rychlostí.“

„Vím moc dobře, co to znamená.“

Genarr se najednou otázal: „Marlene, mluví doktor Wu pravdu?“

„Ano, strýčku.“

„Zajímavé,“ zamumlal Genarr.

Wu klidným hlasem poznamenal:

„Nesmírně mě těší, že tato mladá dáma potvrdila moje slova. Mám to chápat tak, že je rotorskou kapacitou na superluminální přesun?“

„Chápejte si to, jak chcete,“ řekl netrpělivě Leverett. „Proč jste tady? Nikdo vás sem nezval.“

„To je pravda. Nevěděli jsme, že tu najdeme někoho, koho budeme muset žádat o souhlas. Ale nyní vás snažně žádám, abyste nepodléhali zbytečným nepřátelským emocím. Při sebemenším náznaku nepřátelství z vaší strany naše loď prostě zmizí v hyperprostoru.“

Marlene rychle řekla: „Není si tím jistý.“

Wu se zamračil: „Jsem si dostatečně jistý. A i kdyby se vám loď podařilo zničit, naše domovská základna na Zemi ví, kde se nacházíme, jsme s ní v neustálém spojení. Pokud se nám něco stane, další expedici bude tvořit jeden z padesáti superluminálních bojových křižníků. Neriskujte to, pane.“

Marlene řekla: „To není pravda.“

Genarr se zeptal: „Co není pravda, Marlene?“

„Když řekl, že domovská základna na Zemi ví, kde jsou, nemluvil pravdu, a on věděl, že nemluví pravdu.“

Genarr řekl: „To mi stačí. Saltade, tito lidé nemají hyperkomunikaci.“

Wuův výraz se nezměnil. „Chcete se spoléhat na spekulace nějakého dítěte?“

„To nejsou spekulace. To je jistota. Saltade, vysvětlím ti to později. Musíš mi důvěřovat.“

Marlene náhle řekla: „Zeptejte se mého otce. On vám to potvrdí.“ Nechápala přesně, jak mohl otec o jejím daru vědět — určitě ho neměla, nebo se alespoň nijak neprojevoval, když jí byl jeden rok, ale jeho 'zasvěcení bylo zřejmé. Bilo do očí, přestože ostatní si ničeho nevšimli.

Fisher řekl: „Nemá to smysl, Wu. Marlene nám vidí až do žaludku.“

Zdálo se, že Wua poprvé opustila jeho chladnokrevnost. Se zamračenou tváří kysele poznamenal: „Jak můžete o této dívce vůbec něco vědět? Je to sice vaše dcera, ale naposledy jste ji viděl jako nemluvně.“

„Měl jsem kdysi mladší sestru,“ odpověděl slabým hlasem Fis-her.

Genarr najednou pookřál: „Takže to koluje v rodině. Zajímavé. Doktore Wu, jak vidíte, máme tu nástroj, který znemožňuje veškeré blufování. Buďme tedy k sobě upřímní. Proč jste sem přišli?“

„Abychom zachránili sluneční soustavu. Zeptejte se této mladé dámy — když je vaší nejvyšší autoritou — jestli tentokrát mluvím pravdu.“

Marlene řekla: „Samozřejmě, že mluvíte pravdu, doktore Wu. My o tom nebezpečí víme. Objevila ho má matka.“

Wu řekl: „My jsme ho objevili také, vážená slečno, a bez jakékoli pomoci vaší matky.“

Saltade Leverett přejížděl očima z jednoho na druhého, načež řekl: „Smím vědět, o čem je řeč?“

Genarr řekl: „Věř mi, Saltade, Janus Pitt o všem ví. Je mi líto, že ti nic neřekl, ale jestli se s ním teď spojíš, určitě ti to řekne. Vzkaž mu, že jednáme s lidmi, kteří umí cestovat rychleji než světlo a že existuje šance se s nimi dohodnout.“

90

Všichni čtyři seděli v Genarrových soukromých prostorách uvnitř Kopule a Genarr se snažil, aby ho nepřemohl pocit 'historičnosti'. Šlo o první mezihvězdné jednání v lidských dějinách. Kdyby se nikdo z nich čtyř už ničím neproslavil, budou jejich jména už jen pro to zdobit prospekt galaktických dějin.

Dva a dva.

Za sluneční soustavu (vlastně za Zemi; kdo by si pomyslel, že upadající Země bude někdy reprezentovat sluneční soustavu, že právě Země vyvine superluminální přesun a ne jedna z pokrokových, energií nabitých kolonií) Čao-Li Wu a Crile Fisher.

Wu byl hovorný a podnětný; matematik, ale takový, kterému na první pohled nechyběl praktický postřeh. Fisher naproti tomu (Genarr stále nemohl přivyknout myšlence, že ho znovu vidí) byl zamlklý, utopený ve vlastních myšlenkách a zapojoval se do hovoru jen zřídka.

Vedle něj Saltade Leverett, podezřívavý a ne právě ve své kůži, neboť se naráz ocitl v tak těsném kontaktu se třemi dalšími lidmi; možná postrádal Wuovu výřečnost — nicméně rozhodný a s jasným vyjadřováním.

Co se týče Genarra, ten byl stejně zamlklý jako Fisher, ale to proto, že čekal, až se ostatní dohodnou — věděl totiž něco, co ostatní nevěděli.

Nastala noc a hodiny ubíhaly. Nejprve snědli oběd, potom večeři. Aby se trochu odreagovali, udělali si několik přestávek a během jedné z nich zašel Genarr za Eugenií Insignovou a Marlene.

„Jde to celkem dobře,“ řekl jim. „Obě strany mohou hodně získat.“

„A co Crile?“ zeptala se nervózně Insignová. „Nadhodil téma Marlene?“

„Abych byl upřímný, Eugenie, ona není předmětem jednání a on se o ní ani nezmínil. Ale myslím si, že je z toho hodně nešťastný.“

„Taky má být proč,“ řekla trpce Insignová.

Genarr zaváhal. „Co si o tom myslíš ty, Marlene?“

Marlene na něj pohlédla tmavýma bezednýma očima. „Já už na to nemyslím, strýčku Sievere.“

„Trochu kruté,“ zabručel Genarr.

Ale Insignová na něj vyjela. „A proč by neměla být? Opuštěná jako dítě?“

„Nejsem krutá,“ řekla Marlene zamyšleně. „Když mu to budu moci nějak ulehčit, tak to udělám. Ale pochop, já mu nepatřím. Ani tobě, matko. Je mi líto, ale já patřím Erythro. Strýčku Sievere, řekneš mi, na čem jste se dohodli, že?“

„Slíbil jsem ti to.“

„Je to důležité.“

„Já vím.“

„Měla bych tam být a zastupovat Erythro.“

„Řekl bych, že Erythro tam je i tak, ale než to skončí, tak se toho zúčastníš. I kdybych tě o tom neujistil já, Marlene, což tě ujišťuji, myslím, že Erythro na to dohlédne.“

Potom se vrátil, aby pokračoval v jednání.

Čao-Li Wu se opíral o křeslo, jeho bystrá tvář nevykazovala žádné stopy únavy.

„Rád bych to tedy shrnul,“ řekl. „Při neexistenci superluminálního letu je Sousední hvězda — budu ji nazývat Nemesis jako vy — nejbližší hvězda od sluneční soustavy, takže by to byla nutně první zastávka všech lodí mířících ke hvězdám. Nicméně, jakmile bude mít celé lidstvo k dispozici superluminální přesun, vzdálenost přestane být rozhodujícím faktorem a lidé nebudou hledat nejbližší hvězdu, nýbrž nejvhodnější hvězdu. Jejich cílem budou hvězdy slunečního typu, a z nich ty, kolem kterých bude obíhat alespoň jedna planeta pozemského typu. Nemesis půjde stranou.

Žádného utajování, ve kterém si Rotor až doposud, jak je vidno, liboval, aby držel ostatní pěkně v povzdálí a měl tento hvězdný systém celý pro sebe, už není zapotřebí. Nejenže o tuto soustavu nebudou mít zájem ostatní kolonie, ale možná se jí vzdá i samotný Rotor. Třeba si bude pro sebe chtít najít nějakou jinou hvězdu slunečního typu. Ve spirálních ramenech galaxie jich jsou miliardy.

Možná vás napadne, že k tomu, aby Rotor získal superluminální let, stačí namířit na mě zbraň a donutit mě říct všechno, co vím. Jsem matematik, a to vysoce teoretický matematik, a mé vědomosti jsou omezené. I kdybyste zajali celou naši loď, dozvěděli byste se velmi málo. Co budete muset učinit, je vyslat na Zemi delegaci vědců a inženýrů, aby se tam mohli náležitě vyškolit.

Na oplátku chceme tento svět, kterému říkáte Erythro. Chápu to tak, že s výjimkou této kopule, kterou používáte pro astronomický a jiný výzkum, ji v žádném ohledu jinak nevyužíváte. Žijete na koloniích.

Kolonie sluneční soustavy se budou moci vydat hledat hvězdy slunečního typu, ale obyvatelé Země nikoli. Je nás osm miliard a musíme se evakuovat během několika tisíc let. Zatímco Nemesis se bude stále víc a víc blížit ke sluneční soustavě, Erythro bude stále lépe a lépe sloužit jako přestupní stanice, na kterou Pozemšťany umístíme do doby, než jim najdeme vhodné světy a přesuneme je na ně.

Odletíme na Zemi s jedním Rotořanem, kterého nám vyberete jako důkaz, že jsme tu opravdu byli. Postavíme další lodě a vrátíme se — tím si můžete být jistí, protože my Erythro mít musíme. Potom s sebou vezmeme vaše vědce, kteří se u nás naučí technologii superluminálního letu, kterou poskytneme i ostatním koloniím. Shrnul jsem v dostatečné míře vše, na čem jsme se dohodli?“

Leverett oponoval: „Tak snadné to zase nebude. Erythro bude třeba terraformovat, má-li na ni přebývat větší počet Pozemšťanů.“

„Ano, detaily jsem vynechal,“ řekl Wu. „Ty se také budou muset projednat, ale už ne námi.“

„Pravda, komisař Pitt a Rada musí vydat oficiální rotorské prohlášení.“

„A Celosvětový kongres také, ale v sázce je tolik, že nemám strach, že by se nedohodli.“

„Budou se muset vytvořit určité záruky. Jak dalece můžeme Zemi věřit?“

„Asi tak dalece, jak může Země věřit Rotoru, řekl bych. Jejich vypracování může trvat tak rok. Nebo i pět. Nebo i deset. V každém případě potrvá roky, než postavíme přiměřený počet lodí, které zahájí evakuaci, ale náš program má trvat několik tisíc let a bude ukončen až úplným vyklizením Země a počátkem kolonizace galaxie.“

„Za předpokladu, že se nám do toho nebudou plést žádné konkurenční civilizace,“ zamručel Leverett.

„Předpoklad, který můžeme brát jako daný, až do doby, kdy ho budoucnost vyvrátí. Seznámíte nyní tedy s naším rozhodnutím komisaře Pitta, vyberete jednoho Rotořana, který půjde s námi, abychom se mohli co nejdřív vydat zpátky na Zemi?“

V tu chvíli se Fisher předklonil: „Mohl bych navrhnout, aby tím Rotořanem byla má dcera Marlene —“

Ale Genarr ho nenechal domluvit:

„Lituji, Crile. Už jsem s ní o tom hovořil. Ona tento svět neopustí.“

„Když s ní půjde její matka, tak —“

„Ne, Crile. Její matka s tím nemá nic společného. I kdybyste chtěl, aby se k vám Eugenie vrátila a Eugenie by se rozhodla s vámi odejít, Marlene by i tak zůstala na Erythro. A kdybyste se rozhodl tu zůstat s ní, tak byste si stejně nepomohl. Je ztracená jak pro vás, tak i pro svoji matku.“

Fisher reagoval zlostně: „Je to ještě dítě. Nemůže sama dělat taková rozhodnutí.“

„Naštěstí pro vás, pro Eugenii, pro nás všechny, jak jsme zde a možná i pro celé lidstvo, ona takové rozhodnutí dělat může. Abych řekl pravdu, slíbil jsem jí, že až skončíme, a to jsme myslím právě udělali, tak ji s naším rozhodnutím seznámíme.“

Wu zapochyboval: „To snad nebude třeba.“

Leverett se usmál: „Co blázníš, Sievere, přece se nemusíme ptát o dovolení nějaké holky.“

Genarr řekl:

„Vyslechněte mě, prosím. Je to zapotřebí a musíme se jí ptát o dovolení. Dovolte mi malý experiment. Já navrhuji, abychom zavolali Marlene a sdělili jí, na čem jsme se dohodli. Pokud si někdo z vás myslí, že to je zbytečné, ať odejde. Ať vstane a odejde.“

Leverett řekl:

„Myslím, že jsi ztratil rozum, Sievere. Já si nehodlám hrát na školu s nějakou dospívající holkou. Promluvím si s Pittem. Kde máte vysílačku?“

Vstal, hned nato se však zapotácel a svezl se k zemi.

Wu se začal polekaně zdvihat: „Pane Leverette —“

Leverett se překulil a opřel o ruce. „Pomozte mi někdo.“

Genarr mu pomohl na nohy a potom zpátky do křesla. „Co se ti stalo?“ zeptal se ho.

„Nejsem si jistý,“ váhal Leverett. „Strašlivým způsobem mě na vteřinu rozbolela hlava.“

„Takže jsi nebyl schopen opustit tuto místnost.“ Genarr se obrátil k Wuovi. „Když si myslíte, že není zapotřebí uvědomit Marlene, ráčil byste opustit tuto místnost?“

S nesmírnou opatrností, oči upřené na Genarra, se Wu pomalu zdvihl z křesla, trhl sebou a znovu se posadil.

Zdvořile pronesl: „Možná bychom měli tu mladou dámu přece jen zavolat.“

Genarr řekl: „Taky že musíme. Na tomto světě je totiž každé přání této mladé dámy zákonem.“

91

„Ne!“ vyrazila ze sebe Marlene s takovou silou, že se to rovnalo skoro výkřiku.

„To nemůžete udělat!“

„Co nemůžeme udělat?“ zeptal se Leverett a jeho bílé obočí se spojilo do zachmuřené čáry.

„Použít Erythro jako přestupní stanici — nebo něco podobného.“

Leverett na ni upíral hněvivý pohled a už už se chystal něco říct, když ho Wu předešel. „Proč ne, mladá dámo? Je to pustý, nevyužitý svět.“

„Není pustý a není nevyužitý. Strýčku Sievere, řekni jim to.“

Genarr řekl: „Marlene se vám snaží sdělit, že Erythro obývá nespočetné množství prokaryotních buněk schopných fotosyntézy. Proto je v atmosféře Erythro kyslík.“

„Výborně,“ řekl Wu. „A co má být?“

Genarr si odkašlal. „Jednotlivě jsou tyto buňky tak primitivní, jak jen může být život nad virovou úrovní, ale jak je patrno, jednotlivě se na ně pohlížet nedá. Dohromady tvoří totiž jeden nesmírně složitý organismus. Organismus obepínající celý svět.“

„Organismus?“ Wu zachovával zdvořilý tón.

„Jeden organismus. Marlene ho nazývá jménem planety, jelikož jej lze těžko rozlišit.“

Wu řekl:

„Mluvíte vážně? Jak víte o tom organismu?“

„Převážně díky Marlene.“

„Díky této mladé dámě,“ řekl Wu, „která může být hysterická?“

Genarr zdvihl prst. „Nepokoušejte se na ni žádným způsobem útočit, ani slovně ne. Nejsem si jistý, zda má Erythro — onen organismus — smysl pro humor. Víme o něm převážně díky Marlene — ne však pouze díky ní. Když Saltade Leverett vstal, aby odešel, byl sražen k zemi. Když jste před malou chvíli napůl povstal vy, možná abyste také odešel, udělalo se vám špatně. To jsou reakce Erythro. Chrání Marlene tím, že přímo působí na náš mozek. V počátcích naší existence na tomto světě organismus nechtěně zapříčinil menší epidemii mentální poruchy, kterou jsme nazvali erythrejskou Nákazou. Obávám se, že kdyby si to organismus přál, mohl by nám přivodit nevratné mentální změny; nebo, pokud by si to opravdu přál, i smrt. Prosím, nechtějte to zkoušet.“

Fisher řekl: „Chceš říct, že to není Marlene, kdo —“

„Ne, Crile. Marlene má určité schopnosti, ale ty nejsou rozvinuté do té míry, aby mohly někomu ublížit. To Erythro představuje nebezpečí.“

„Jak tomu nebezpečí můžeme zabránit?“ zeptal se Fisher.

„Předně tím, že budete Marlene pozorně naslouchat. Potom také tím, že necháte mě, abych s ní hovořil. Mě Erythro zná, když nic víc. A věřte mi, když vám říkám, že chci Zemi zachránit. Nemám nejmenší chuť zavinit smrt několika miliard lidí.“

Obrátil se k Marlene. „Marlene, chápeš, v jakém nebezpečí se Země nachází, že? Tvá matka dokázala, že přiblížení Nemesis může Zemi zničit.“

„Já vím, strýčku Sievere,“ řekla Marlene zmučeným hlasem, „ale Erythro patří sobě.“

„Třeba by se o sebe podělila, Marlene. Dovolí, aby na planetě byla Kopule. Nezdá se, že bychom ji rušili.“

„Ale v Kopuli není ani tisíc lidí a navíc v ní zůstávají. Erythro Kopule nevadí, protože tím může studovat lidská vědomí.“

„Tím více je bude moci studovat, až sem dorazí Pozemšťané.“

„Osm miliard?“

„Ne, ne všech osm miliard. Přijdou se sem usadit pouze dočasně a potom zase někam odletí. Vždycky tu bude jen zlomek populace.“

„I tak to budou miliony, tím jsem si jistá. Nemůžeš je všechny namačkat do Kopule a zásobit je potravinami, vodou a vším, co budou potřebovat. Budeš je muset pustit na Erythro a terraformovat ji. Erythro by to nepřežila. Musela by se bránit.“

„Jsi si tím jistá?“

„Musela. Ty by ses nebránil?“

„Znamenalo by to smrt miliard lidí.“

„S tím nemůžu nic dělat.“ Stiskla rty a potom řekla: „Existuje jiný způsob.“

Leverett rozmrzele zabručel: „O čem to děvče mluví? Jaký jiný způsob?“

Marlene vrhla krátký pohled na Leveretta, potom se otočila ke Genarrovi. „Já nevím. Ale Erythro ano. Alespoň — alespoň říká, že ta vědomost se nachází zde, ale ona ji neumí vysvětlit.“

Genarr zdvihl obě ruce, aby zastavil příval otázek. „Nechtě mluvit mě!“

Potom se Marlene, velmi rozvážně, otázal: „Marlene, uklidni se. Jestli se bojíš o Erythro, tak je to zbytečné. Víš přece, že se dokáže ubránit sama proti čemukoli. Pověz mi, jak jsi to myslela, když jsi řekla, že to Erythro neumí vysvětlit.“

Marlene se nedostávalo dechu, mluvila pomalu. „Erythro ví, že ta vědomost je zde, ale schází jí lidská zkušenost, lidská věda, lidský způsob myšlení. Nerozumí tomu.“

„Je ta vědomost v myslích zde přítomných?“

„Ano, strýčku Sievere.“

„Nemůže si je prohlédnout?“

„Zranila by je. Moji si může prohlédnout, aniž by ji zranila.“

„Myslel jsem si to,“ řekl Genarr, „ale je ta vědomost ve tvé mysli?“

„Ne, ovšemže ne. Ale moji mysl může použít k tomu, aby si prohlédla ostatní. Tvoji. Otcovu. Všech.“

„Je to bezpečné?“

„Erythro si myslí, že ano, ale — ach, strýčku Sievere, já se bojím.“

„Já jsem musel zešílet,“ zašeptal Wu a Genarr si rychle přiložil k ústům ukazováček.

Fisher se zdvihl. „Marlene, nesmíš —“

Genarr ho zuřivým mávnutím umlčel. „Nic s tím nenaděláte, Crile. V sázce jsou miliardy lidských životů — hovoříme o tom stále znovu a znovu — nezbývá nám než organismu dovolit, aby se pokusil o to, co je v jeho silách. Marlene.“

Marlene obrátila oči v sloup. Zdálo se, že je v tranzu. „Strýčku Sievere,“ hlesla, „drž mě.“

Napůl klopýtající, napůl padající se vydala směrem ke Genarrovi, který ji zachytil a pevně stiskl. „Marlene — uvolni se — všechno dobře dopadne —“ Nepřestával přidržovat Marlenino strnulé tělo a opatrně se posadil do křesla.

92

Připomínalo to bezhlesý výbuch světla, který vyhladil svět. Nic nepřesahovalo vlastní hranice.

Genarr si ani neuvědomoval, že je Genarr. Vlastní já přestalo existovat. Existovala jen pableskující, vše propojující a velmi spletitá mlha, která vybíhala a rozdělovala se do vláken, která čím více se rozdělovala, tím byla spletitější.

Víření, vzdalování se a rozpínání s každým mlžným přiblížením. Znovu a znovu, hypnoticky, jako něco, co tu vždycky bylo a vždycky bude, až do konce věků.

Nekonečný pád do přibližujícího se ústí víru, které se věčně rozšiřovalo a nikdy nerozšířilo. Neustálá proměna beze změn. Obláčky formující se do nové spletitosti.

Znovu a znovu, bez konce. Žádný zvuk. Žádný vjem. Dokonce žádné vidění. Uvědomování si něčeho, co mělo vlastnosti světla, aniž by to bylo světlo. Bylo to vědomí, které si začínalo uvědomovat samo sebe.

A potom, bolestně — pokud ve vesmíru existovalo něco jako bolest — a se sténáním — pokud ve vesmíru existovalo něco jako zvuk — začalo všechno šednout a vířit, stále rychleji a rychleji, až dosáhlo jediného bodu světla, zazářilo a zhaslo.

93

Reálný vesmír působil těžkopádně.

Wu se protáhl a řekl:

„Cítil to ještě někdo?“

Fisher přikývl.

Leverett řekl: „Teď už věřím. Jestli tohle je šílenství, tak jsme blázni všichni.“

Genarr však stále držel Marlene a skláněl se nad ní s bolestnou starostlivostí. Dýchala přerývaně.

„Marlene. Marlene.“

Fisher se namáhavě postavil. „Je v pořádku?“

„Nevím,“ zamumlal Genarr. „Žije, ale to nestačí.“

Otevřela oči. Hleděla na Genarra, oči prázdné, zrak zastřený.

„Marlene,“ zoufale šeptal Genarr.

„Strýčku Sievere,“ zašeptala na oplátku Marlene.

Genarr se odvážil nadechnout. Aspoň že ho poznala.

„Nehýbej se,“ přikázal jí. „Počkej, až to přejde.“

„Už to přešlo. Já jsem tak šťastná, že to přešlo.“

„Ale jsi v pořádku?“

Odmlčela se a potom vydechla: „Ano, cítím se dobře. Erythro říká, že jsem v pořádku.“

Wu se zeptal: „Našla jsi tu skrytou vědomost, kterou jsme měli údajně mít?“

„Ano, doktore Wu. Našla.“ Přejela si rukou mokré obočí. „Byl jste to vy, kdo ji měl.“

„Já?“ zářil Wu. „Co to bylo?“

„Já tomu moc nerozumím,“ odpověděla Marlene. „Třeba budete vy, když vám to popíšu.“

„Když mi popíšeš co?“

„Něco, co gravitace od sebe odtahuje, místo aby to přitahovala.“

„Gravitační odpudivost, ano,“ řekl Wu. „Tvoří součást superluminálního letu.“ Zhluboka se nadechl a napřímil se. „Můj objev.“

„No, a když superluminálním přesunem proletíte blízko Nemesis,“ pokračovala Marlene, „způsobí to gravitační odpudivost. Čím rychleji poletíte, tím bude té odpudivosti víc.“

„Ano, odpudí loď od sebe.“

„A neodpudí se Nemesis v opačném směru?“

„Ano, v obráceném poměru hmotnosti, ale pohyb Nemesis bude nezměřitelně malý.“

„Ale co když se to bude opakovat stovky a stovky let?“

„Pohyb Nemesis bude i tak velmi malý.“

„Ale její dráha se mírně pozmění a během světelných let odchylka naroste do takové vzdálenosti, že Nemesis Zemi možná mine dostatečně daleko, aby ji ušetřila.“

„Hm —“ protáhl Wu.

Leverett vyhrkl: „Dalo by se něco takového propočítat?“

„Můžeme to zkusit. Kolem letící asteroid, vnořený na biliontinu sekundy z běžné rychlosti do hyperprostoru, z kterého by se vynořil o pár milionů mil dál. Asteroidy na orbitě Nemesis vnořované vždy na téže straně do hyperprostoru,“ Wu se pohroužil na chvíli do vlastních myšlenek. Potom omluvně dodal: „Časem bych na to určitě přišel sám.“

Genarr se pousmál: „Zásluha může být i tak vaše. Marlene to, koneckonců, našla ve vašem mozku.“

Rozhlédl se po ostatních třech a prohlásil: „Tak, pánové, pokud se nestane nic mimořádného, zapomeneme na využití Erythro coby přestupní stanice, neboť ona by to stejně nedovolila. Jestli se dokážeme naučit plně využívat mechanismus gravitační odpudivosti, nemusíme si s evakuací Země zatěžovat hlavu. Myslím, že tím, že jsme přizvali Marlene, se situace značně vylepšila.“

„Strýčku Sievere,“ řekla Marlene.

„Ano, drahoušku.“

„Mně se chce hrozně spát.“

94

Tessa Wendelová upírala na Crila Fishera vážný pohled. „Stále si říkám: 'Vrátil se. Nějak jsem byla přesvědčená, že se už nevrátíš, jakmile bylo jasné, že jsi našel Rotořany.“

„Marlene byla první — úplně první osoba, kterou jsem potkal.“

Díval se před sebe. Wendelová ho nerušila. Bude se s tím muset vyrovnat sám. Měli teď dost jiných námětů k přemýšlení.

Vraceli se s jedním Rotořanem: neurofyzičkou Ranay D'Aubissonovou. Před dvaceti lety pracovala v jedné nemocnici na Zemi. Určitě se najde někdo, kdo si ji bude pamatovat. Najdou se záznamy, které poslouží k její identifikaci. Stane se z ní živoucí důkaz toho, co dokázali.

Z Wua se stal také jiný člověk. Plný plánů o využití gravitační odpudivosti k ovlivnění pohybu Sousední hvězdy. (Teď už jí říkal Nemesis, ale kdyby někdy tušil, že dokáže formulovat plán, který by ji tak snadno odstranil z cesty, nemusela být pozemskou Nemesis vůbec.)

Také se z něj stal skromný člověk. Nechtěl, aby zásluha za objev byla připsána jemu, což se Wendelové zdálo naprosto neuvěřitelné. Řekl, že projekt vzešel z jednání, a že o tom nechce víc mluvit.

A co víc, byl pevně rozhodnutý se do nemesijské soustavy vrátit — a nejen proto, aby projekt řídil. Chtěl tam prostě být. „I kdybych měl jít pěšky,“ prohlásil.

Wendelová si uvědomila, že ji Fisher sleduje a mírně se přitom mračí. „Proč sis myslela, že se nevrátím, Tesso?“

Rozhodla se pro upřímnost. „Tvá žena je mladší než já a dcery by se nevzdala, tím jsem si byla jistá. A ty jsi tak zoufale chtěl zpátky svou dceru, že jsem si myslela —“

„Že zůstanu s Eugenií, protože to byl jediný způsob?“

„Tak nějak.“

Fisher zavrtěl hlavou. „Stejně by to nefungovalo. Nejdřív jsem si myslel, že je to Roseanne — moje malá sestřička. Hlavně očima, ale připomínala mi ji i jinak. Jenže ona byla něco mnohem víc než Roseanne, Tesso. Ona už nebyla člověkem, není člověkem. Vysvětlím ti to později. Já —“ zavrtěl hlavou.

„To nevadí, Crile,“ řekla Wendelová. „Vysvětlíš mi to, až budeš chtít.“

„Nebyla to zase naprostá prohra. Viděl jsem ji. Je naživu. Má se dobře. Nakonec myslím, že jsem ani víc nechtěl. Marlene je pro mě po tom všem — prostě Marlene. Zbytek svého života, Tesso, chci už jen tebe.“

„Budu ti jako útěcha stačit, Crile?“

„Budeš pro mě daleko víc než jen útěcha, Tesso. Formálně se rozvedu a tím pádem se my dva vezmeme. Rotor a Nemesis ponecháme Wuovi a my dva zůstaneme na Zemi nebo na kolonii, kterou si vybereš. Budeme oba pobírat slušnou penzi a galaxii a její problémy přenecháme jiným. Už jsme udělali dost. Tedy, pokud s tím budeš souhlasit.“

„Už aby to bylo.“

O hodinu později se ještě stále objímali.

95

Eugenie Insignová řekla: „Jsem tak ráda, že jsem u toho nebyla. Musím na to neustále myslet. Chudinka Marlene. Musela mít hrozný strach.“

„Ano, to měla. Ale dokázala to a díky ní bude Země zachráněna. Dokonce ani Pitt s tím nic nezmůže. V podstatě se zhroutil smysl jeho celoživotního snažení. Nejenže už nemá smysl držet se jeho projektu o utajeném budování nové civilizace, ale dokonce musí sám pomáhat dohlížet nad projektem záchrany Země. Musí. Rotor už není tajemstvím. Je dosažitelný v kterémkoli okamžiku. Kdybychom nespolupracovali, odvrátilo by se od nás všechno pozemské i mimozemské lidstvo. A to všechno by se bez Marlene nemohlo uskutečnit.“

Insignová o tak dalekosáhlých důsledcích nepřemýšlela. „Ale když měla strach, myslím opravdový strach, obrátila se na tebe, ne na Crila.“

„Ano.“

„To ty jsi ji držel, ne Crile.“

„Ano, ale nedělej z toho žádnou vědu, Eugenie. Mě znala, jeho ne.“

„Ty musíš vždycky všechno tak logicky vysvětlit. To jsi celý ty. Ale jsem ráda, že se obrátila na tebe. On si ji nezasloužil.“

„To máš pravdu. On si ji nezasloužil. Teď ale, Eugenie, prosím — pojďme dál. Crile odchází. Už se nikdy nevrátí. Viděl svou dceru. Byl u toho, jak se zasloužila o záchranu Země. Přeji mu to a ty bys mu to měla přát také. Takže, jestli se nebudeš zlobit, změním téma. Víš o tom, že Ranay D'Aubissonová odlétá s nimi?“

Ano. Mluví se o tom všude. Mně ale nijak scházet nebude. Nikdy se mi nezdálo, že by ji Marlene měla moc v lásce.“

„Ty občas taky ne, Eugenie. Pro Ranay je to velká věc. Jakmile si uvědomila, že takzvaná erythrejská Nákaza vůbec nespadá do jejího oboru, přišla tím vlastně vniveč celá její zdejší práce, ale na Zemi bude moci zavést moderní mozkové snímkování a mít skvělou profesionální kariéru.“

„Výborně, dobře jí tak.“

„Ale Wu se vrátí. Velice inteligentní člověk. To jeho mozek poskytl správné řešení. Víš, jsem si jistý, že se sice vrátí, aby pracoval na efektu odpudivosti, ale ve skutečnosti mu půjde o to, aby zůstal na Erythro. Organismus Erythro si ho vybral, stejně jako si vybral Marlene. A co je ještě legračnější, myslím, že si vybral i Leveretta.“

„Podle čeho, myslíš, si je vybírá, Sievere?“

„Myslíš, proč si vybral Wua a ne Crila? Proč si vybral Leveretta a ne mě?“

„Wu musí být mnohem inteligentnější než je Crile, to je mi jasné, ale ty jsi zase daleko lepší než Leverett. Ne, že bych o tebe chtěla přijít.“

„Díky. Předpokládám, že organismus Erythro má svá vlastní kritéria. Dokonce si myslím, že mám mlhavou představu o tom, jaká by mohla být.“

„Opravdu?“

„Ano. Když byla naše vědomí sondována, vstupoval tím do nás skrze Marlene samotný organismus Erythro. Mám dojem, že jsem zachytil část jeho myšlenek. Samozřejmě ne vědomě, ale když bylo všem, jako bych věděl něco, co jsem předtím nevěděl. Marlene má zvláštní dar, který jí umožňuje s organismem komunikovat a také mu posloužit vlastním mozkem jako sondou do ostatních mozků. Já si ale myslím, že to je pouze praktická výhoda. Vybralo si jí to kvůli něčemu mnohem neobyčejnějšímu.“

„A co by to jako mělo být?“

„Představ si, Eugenie, že jsi nit. Jak by ses cítila, kdybys zjistila, že existuje něco jako krajka? Představ si, že jsi kruh. Jak by ses cítila, kdybys narazila na kouli? Erythro znala jen jeden druh vědomí — své vlastní. To je sice nepředstavitelně rozsáhlé, ale tak nějak fádní. Je tím, čím je, pouze proto, že se skládá z bilionů bilionů buněčných jednotek, které jsou všechny mezi sebou propojeny jen velmi volně.

A najednou narazí na lidský mozek, ve kterém je buněčných jednotek relativně málo, ale existuje mezi nimi nepředstavitelný počet vzájemných propojení — nepřestavitelná složitost. Krajka místo nitě. Už jen samotná jeho krása musela Erythro učarovat. A Marlenin mozek se jí musel zdát nejkrásnější ze všech. Proto se na ni tak upjala. Ty bys nechtěla získat pravého Rembrandta nebo Van Gogha? Proto ji tak úzkostlivě ochraňovala. Ty bys neochraňovala mistrovské umělecké dílo? A přesto se Erythro odvážila riskovat Marleninu duši kvůli lidstvu. Bylo to vůči Marlene drsné, ale od Erythro ušlechtilé.

Buď jak buď, dostávám se k tomu, co si myslím, že Erythro je. Totiž umělecký znalec, sběratel těch nejkrásnějších mozkových struktur.“

Insignová se rozesmála. „To potom musí mít Wu a Leverett opravdu rozkošné dušičky.“

„Pro Erythro asi ano. A bude ve své sbírce pokračovat, až sem dorazí vědci ze Země. Myslím, že nakonec skončí sbírkou skupiny lidí, kteří se nějak liší od těch ostatních. Erythrejskou skupinu. Možná jim Erythro pomůže najít pro nás ve vesmíru nové domovy a galaxie se možná bude nakonec skládat ze dvou světů — světa Pozemšťanů a světa neohrožených průkopníků, opravdových vesmířanů. Jsem zvědavý, co by z toho vzešlo. Jistě by to znamenalo, že právě oni budou tvůrci naší budoucnosti. Trochu mě to mrzí.“

„Nemysli na to,“ řekla vemlouvavě Insignová. „Ať se s budoucností vypořádají lidé budoucnosti. V daném okamžiku jsme ty a já lidé smýšlející o sobě jako dva obyčejní lidé.“

Genarr se radostně usmál, jeho dobrácký obličej se celý rozzářil. „To jsem strašně rád, protože mně tvoje duše připadá krásná a možná moje připadá stejně krásná i tobě.“

„Ach, Sievere, vždycky mi tak připadala. Vždycky.“

Genarrův úsměv poněkud znejistěl. „Ale na světě jsou i jiné druhy krásy, já vím.“

„Pro mě už ne. Ty máš všechny druhy krásy. Sievere, ztratili jsme ráno, ty a já. Ale den ještě neskončil.“

„V tom případě — co víc si ještě můžu vůbec přát, Eugenie? Stálo za to ztratit ráno — pokud můžeme být zbytek dne spolu.“

Jejich ruce se setkaly.