Nemesis

45

„Omlouvám se,“ řekl Siever Genarr, a podíval se přes svůj velký nos na matku a dceru takovým stylem, že by mu musely prominout, i kdyby nic neřekl. „Tvrdil jsem Marlene, že to není moc rušná práce a téměř vzápětí jsme měli menší krizi s dodávkou energie a já zjistil, že musím naši malou poradu odložit. Krize, vlastně to ani nebylo nic mimořádného, když se na to tak zpětně dívám, je v tuto chvíli za námi. Odpouštíte mi?“

„Zajisté, Sievere,“ řekla Eugenie Insignová značně nervózně. „I když netvrdím, že to byly veselé tři dny. Mám pocit, že každá hodina našeho pobytu zde zvyšuje Marlenino ohrožení.“

„Já z Erythro nemám nejmenší strach, strýčku Sievere.“

Insignová podotkla: „A nemyslím si, že proti nám může Pitt na Rotoru něco podniknout. Uvědomuje si to, jinak by nás neposlal sem.“

„A já se pokusím sehrát roli poctivého smírčího soudce a vyhovět vám oběma. Ať už Pitt může nebo nemůže provést něco přímo, zbývá hodně toho, co může udělat nepřímo, takže je, Eugenie, nebezpečné ze strachu z Erythro podceňovat Pittovo odhodlání a důvtip. Tak například, když se vrátíš na Rotor, porušíš tím jeho příkaz stran výjimečného stavu, a může tě strčit do vězení nebo poslat do exilu na Nový Rotor, nebo dokonce zpátky sem,“ řekl Gennar.

„Co se týče Erythro, nebezpečí Nákazy nepodceňujeme, přestože se zdá, že ve své prvotní virové podobě zanikla. Nechtěl bych Marlene vystavit nějakému riziku stejně jako ty, Eugenie.“

Marlene podrážděně zašeptala: „Žádné riziko neexistuje.“

„Sievere, nemyslím si, že bychom měli v tomto rozhovoru pokračovat za přítomnosti Marlene.“

„Mýlíš se. Chci, aby při tom byla. Mám dojem, že ví lépe než my oba, co by měla udělat. Ona je správcem své duše a naším úkolem je míchat se jí do toho co nejméně.“

Insignová vydala neartikulovaný zvuk. Genarr, jehož hlas o poznání ztvrdl, pokračoval: „Chci, aby Marlene u toho byla. Chci znát její názor.“

Insignová namítla: „Ale ty její názor přece znáš. Chce vyjít ven a ty tvrdíš, že jí musíme dovolit všechno, co si zamane, protože v ní vidíš něco magického.“

„O ničem magickém nepadlo jediné slovo, ani o tom, že bychom ji měli jen tak pustit ven. Navrhuji experiment. Se všemi patřičnými bezpečnostními opatřeními, samozřejmě.“

„Jakého druhu?“

„Tak za prvé bych chtěl mít snímek jejího mozku.“ Otočil se k Marlene. „Snad chápeš, Marlene, že je to nezbytné? Máš nějaké námitky?“

Marlene se mírně zakabonila. „Už mi dělali mozkové snímky. Každému kdysi dělali mozkový snímek. Než člověka pustí do školy, musí mu udělat mozkový snímek. Pokaždé, když ti dělají podrobné lékařské vyšetření, tak —“

„Já vím,“ přerušil ji chápavě Genarr. „Tak docela jsem zase ty tři dny nepromarnil. Mám tu“ — jeho ruka spočinula na stohu počítačových sestav na levém okraji stolu — „komputerizaci všech mozkových snímků, které ti kdy udělali.“

„Ale něco zamlčuješ, strýčku Sievere,“ řekla Marlene klidně.

„Ach,“ protáhla triumfálně Insignová. „Co skrývá, Marlene?“

„Je neklidný. Nevěří tak docela mému pocitu bezpečí. Je na rozpacích.“

„To snad ne, Marlene. O tvém bezpečí jsem si naprosto jistý.“

Ale Marlene, v zápalu náhlého prozření, namítla: „Myslím, že proto jsi čekal ty tři dny, strýčku Sievere. Přesvědčoval jsi sám sebe, abych nepostřehla tvoji nejistotu. Jenže to nezabralo. Postřehla jsem ji stejně.“

„Když se to dá postřehnout, Marlene, tak jen proto, že mi na tobě tak záleží, že i nejmenší riziko považuji za nepřijatelné.“

Insignová vzplanula: „Když považuješ i to nejmenší riziko za nepřijatelné, jak si myslíš, že se asi cítím já jako matka? Takže, abys ulevil své nejistotě, porušíš lékařské tajemství a seženeš si Marleniny mozkové snímky.“

„Musel jsem se něco dozvědět. Taky jsem se dozvěděl. Jsou totiž nevyhovující.“

„V jakém směru?“

„V počátcích Kopule, kdy neustávaly případy Nákazy, jsme se zaměřili na vývoj detailnějšího mozkového snímkování a výkonnějšího programu pro počítač, který interpretuje údaje. Na Rotor se nikdy neposlal. Pittova přehnaná touha utajit Nákazu ho dovedla až k tomu, že odmítl vylepšený mozkový snímkovač, který jsme vyvinuli. Mohlo by to zavdat příčinu k nežádoucím otázkám a řečem. Z mého pohledu nesmysl, ale v tomto případě, jako i v mnoha dalších, Pitt prosadil svou. Proto tvrdím, že Marlene nikdy neudělali pořádný snímek mozku a chci, aby jí ho udělali na našem zařízení.“

Marlene ucouvla: „Ne.“

V Eugeniině obličeji kmitl plamínek naděje. „Proč ne, Marlene?“

„Protože když strýček Siever řekl, že — tak si najednou přestal být jistý.“

Ohradil se: „Ne, to není —“ Zmlkl, zdvihl ruce a nechal je beznadějně klesnout. „O co se to snažím? Marlene, drahoušku, když se ti najednou zdám nejistý, tak je to proto, že potřebujeme co nejpodrobnější mozkový snímek, aby nám posloužil jako standard tvého normálního mentálního stavu. Aby nám další mozkový snímek porovnáním řekl, že došlo k nějaké změně, v případě, že bys po styku s Erythro utrpěla třeba jen nejnepatrnější mentální poruchu, takovou, že by ji pouhým pohledem či rozhovorem nešlo postihnout. No a v momentě, kdy se zmíním o detailním mozkovém snímku, mě napadne možnost zjištění mentální změny jinak nezjistitelné — a sama myšlenka ve mně automaticky vyvolá znepokojení. To je to, co ty registruješ. No tak, Marlene, jak velké znepokojení ve mně registruješ? Jak velké?“

„Moc velké ne, ale je tam,“ řekla Marlene. „Vím jen to, že jsi znepokojený, ale nevím proč. Třeba je tenhle speciální mozkový snímkovač nebezpečný.“

„Jak by mohl? Použili jsme ho už tolikrát — Marlene, ty víš, že ti Erythro neublíží, a to, že ti mozkový snímek neublíží, nevíš?“

„Ne.“

„A víš, že ti ublíží?“

„Ne,“ připustila po nějaké chvilce neochotně Marlene.

„Jak si můžeš být jistá o Erythro a nejistá o mozkovém snímku?“

„Nevím. Prostě vím, že mi Erythro neublíží, ale jestli mi neublíží nebo ublíží mozkový snímek, nevím.“

Genarr se usmál. Nebylo zapotřebí žádných zvláštních schopností, aby člověk viděl, jak moc se mu ulevilo.

„Proč tě to tak těší, strýčku Sievere?“

„Protože, kdyby sis své intuitivní pocity vymýšlela — abys byla důležitá nebo jen tak z romantiky či z nějakého sebeklamu — aplikovala bys je na všechno. Ale to ty neděláš. Ty si vybíráš. Některé věci víš a některé věci nevíš. To mě daleko více utvrzuje v přesvědčení, že když tvrdíš, že víš bezpečně, že ti Erythro neublíží, je to fakt a už se ani trochu nebojím, že by mozkový snímek mohl ukázat něco zneklidňujícího.“

Marlene se obrátila k matce. „Má pravdu, mami. Cítí se teď o moc lépe a já se taky cítím líp. Je to jasné. Chápeš to, ne?“

„Nezáleží na tom, jestli to chápu,“ řekla Insignová. „Já se lépe necítím.“

„Ach, mami,“ zabručela Marlene. A hlasitěji ke Genarrovi: „Nechám se snímkovat.“

46

„To se dalo čekat,“ mumlal si Siever Genarr.

Pozoroval, jak se pomalu objevovaly a zase vytrácely barvy podivuhodných, téměř květnatých obrazců počítačové grafiky. Po jeho boku Eugenie Insignová pozorně sledovala monitor, ale nerozuměla ničemu.

„Co se dalo čekat, Sievere?“ zeptala se.

„Neumím ti to vysvětlit, protože tu jejich hantýrku neovládám. A kdyby ti to ozřejmila Ranay D'Aubissonová, která je v tomhle místní specialista, nerozuměl bych jí ani já, ani ty. Nicméně tohleto mi vysvětlila —“

„Vypadá to jako hlemýždí ulita.“

„To dělá to vybarvení. Ranay tvrdí, že je to víc znamení složitosti než nějakého konkrétního fyzického útvaru. Tahle část je atypická. Normálně ji v mozku nenajdeme.“

Eugenii se roztřásly rty: „Chceš říct, že už to dostala?“

„Ne, jistěže ne. Říkám atypická, ne abnormální. To přece nemusím zkušenému vědci, jako jsi ty, vysvětlovat. Musíš uznat, že Marlene opravdu je jiná. Svým způsobem jsem rád, že tam ta ulita je. Kdyby měla naprosto standardní mozek, nezbývalo by nám, než žasnout nad tím, proč je taková; odkud se bere ta její vnímavost. Umí to na nás tak šikovně zahrát, nebo jsme prostě hlupáci?“

„Ale jak víš, že to není něco — něco —“

„Zhoubného? Jak by mohlo? Shromáždili jsme všechny její mozkové snímky počínaje dětstvím. Tahle atypičnost tam byla vždycky.“

„To mi nikdo nikdy neřekl. Ani slovem mi to nikdo nikdy nenaznačil.“

„Ovšem, že ne. První mozkové snímky byly celkem primitivní a tohle neukázaly, alespoň ne tak, aby tě to udeřilo do očí. Ale když teď máme k dispozici nové mozkové snímkovače citlivé na každičký detail, můžeme se vrátit k těm starým a najít to na nich. Ranay to už taky udělala. Tahle vyspělá snímkovací technologie se už dávno měla stát rotorským standardem. Že to Pitt zarazil, byl jeden z jeho nejhloupějších tahů. Jistě, levný není.“

Insignová zamumlala:

„Zaplatím.“

„Neblázni. Její mozkové snímky jdou na účet Kopule. Koneckonců nám to může pomoct s vyřešením záhady Nákazy. Přinejmenším tohle budu tvrdit, jestli se mě na to někdy budou ptát. Tak vidíš, teď máme Marlenin mozek zaznamenaný tak komplexně jako nikdy předtím. Sebemenší případná změna se objeví na obrazovce.“

„Nemáš vůbec představu, jakou mi to nahání hrůzu,“ řekla Insignová.

„Chápu tě, vždyť víš. Ale ona si je tak sebejistá, že si nemohu pomoct a musím stát při ní. Jsem přesvědčený, že takový nezlomný pocit bezpečí z něčeho pramení.“

„A nevíš z čeho?“

Genarr ukázal na hlemýždí ulitu. „Ty to nemáš, já to nemám, takže nám nepřísluší říkat, odkud se ten její pocit bezpečí bere. Ale ona ano a tak jí musíme dovolit vyjít na povrch.“

„Proč ale riskovat její zdraví? Nechtěl bys mi vysvětlit, proč musíme riskovat její zdraví?“

„Ze dvou důvodů. Za prvé, působí dojmem, že je už rozhodnutá a já mám pocit, že dříve či později dosáhne všeho, k čemu se jednou rozhodne. V tom případě vyjde nastejno, jestli to uděláme dobrovolně nebo ne, protože bychom ji stejně dlouho nezadrželi. Za druhé, je možné, že se tím dozvíme něco víc o Nákaze. Co, nemám tušení, ale cokoli, i ta nejmenší drobnost, která by nám poskytla dodatečnou informaci o Nákaze, je k nezaplacení.“

„Ne na úkor rozumu mé dcery.“

„K tomu nedojde. Kvůli tobě, přestože Marlene důvěřuju a věřím, že v tom není žádné riziko, udělám všechno, abychom ho minimalizovali. Předně ji nepustíme na povrch hned. Například bych ji mohl vzít na vyhlídkový let po Erythro. Uvidí jezera, roviny, hory, kaňony. Můžeme letět dokonce až k moři. Má takovou zvláštní chladnou krásu — jednou jsem ho viděl — ale je pusté. Nikde nespatříš žádný život — až na prokaryoty ve vodě a ti jsou samozřejmě neviditelní. Je možné, že ji taková uniformní pustota odradí a přestane se o povrch Erythro zajímat.

A kdyby se přece jen chtěla podívat ven, ucítit erythrejskou půdu pod vlastníma nohama, dohlédneme na to, aby měla na sobě E-oblek.“

„Co je E-oblek?“

„Erythrejský oblek. Nic složitého — běžný skafandr, až na to, že se v něm nemusí držet přetlak proti vakuu. Je to nepropustná kombinace plastiku a textilu, která je velmi lehká a nebrání v pohybu. Helma s filtrem proti infračervenému záření už není tak běžná, navíc má přídavnou zásobu vzduchu a ventilaci. Výsledek je ten, že člověk v E-obleku není vlastně vystaven erythrejskému prostředí. Navíc s ní někdo bude.“

„Kdo? Nesvěřila bych to nikomu kromě sebe.“

Genarr se usmál. „Nikoho vhodnějšího si už ani nedokážu představit. Nic o Erythro nevíš a navíc se jí bojíš. Tebe bych se ven neodvážil pustit. Podívej se, jediný člověk, kterému to můžeme svěřit, jsem já a ne ty.“

„Ty?“ Insignová na něj civěla s otevřenou pusou.

„Proč ne? Nikdo nezná Erythro lépe než já, a jestli je Marlene k Nákaze imunní, tak já také. Za celých deset let se u mě nic neobjevilo. Co víc, umím řídit letadlo, což znamená, že nebudeme potřebovat pilota. A taky nezapomeň, že když budu s ní, budu ji mít víc na očích. A kdyby udělala něco nezvyklého, ať už by to byla jakákoli maličkost, tak ji bleskově dovezu nazpátek.“

„Což už bude, samozřejmě, stejně pozdě.“

„Ne. Nemusí být. Nesmíš se na Nákazu dívat jako na záležitost typu buď-anebo. Měli jsme i lehké případy, dokonce velmi lehké případy, a lidé, kteří jsou postiženi jen lehce, mohou vést víceméně normální život. Nic se jí nestane. Na to dám krk.“

Insignová seděla tiše v křesle, zdála se malá a bezbranná.

Genarr ji impulzivně položil ruku kolem ramen. „No tak, Eugenie, nemysli na to. Slibuji ti. že se ještě přinejmenším týden ven nedostane — možná i déle, když se mi podaří oslabit její odhodlání tím, že jí ukážu Erythro ze vzduchu. Během letu bude uvnitř letadla, kde bude stejně bezpečná, jako je tady. Teď se tě na něco zeptám — jsi astronom?“

Podívala se na něj a chabě odvětila:

„Víš, že jsem.“

„Tak to znamená, že se nikdy nedíváš na hvězdy. Astronomové se na ně nikdy nedívají. Hledí jen do těch svých přístrojů. Nad Kopulí je teď noc; nechceš jít se mnou nahoru na pozorovací plošinu? Obloha je bez jediného mráčku a není nad to dívat se jen tak na hvězdy, tiše a pokorně. Věř mi.“

47

Byla to pravda. Astronomové se na hvězdy nedívali. Nemuseli. Stačilo vydat teleskopům, kamerám a spektroskopům přes počítač, který přijímal naprogramované příkazy, příslušný povel.

A přístroje pracovaly, analyzovaly, prováděly grafické simulace. Astronom pouze zadal otázky a potom si prostudoval odpovědi. A k tomu nebylo třeba dívat se na hvězdy.

Jenže jak se má někdo dívat nečinně na hvězdy, napadlo ji. Může si něco takového astronom vůbec dovolit? Už jen ten pohled by ve vás měl vyvolat neklid. Cekala na vás práce, kterou bylo třeba udělat, otázky, které bylo třeba položit, záhady, které bylo třeba rozřešit, a po nějaké chvíli strávené četbou románu či sledováním nějakého holovizního představení se člověk stejně vrátil do laboratoře, aby se do něčeho pustil.

Právě cosi v tomto smyslu bručela směrem k Sieveru Genarrovi, který chodil po kanceláři a před odchodem kontroloval všechny 'nedodělky'. (Byl nevyléčitelným 'ověřovatelem nedodělků, vzpomněla si Insignová na dávné časy, když byli ještě mladí. Tehdy ji to rozčilovalo, ale možná to měla obdivovat. Siever měl tolik ctností, napadlo ji, Crile, na druhou stranu —)

Nemilosrdně odehnala myšlenky, které ji napadly, a namířila je jiným směrem.

Genarr jí právě říkal:

„Já sám na pozorovací plošinu vlastně taky moc nechodím. Vždycky jako by se našlo na práci něco důležitějšího. A když už se tam přece jen vydám, skoro pokaždé jsem tam sám. Bude milé mít tam jednou společnost. Pojď!“

Dovedl ji k malému výtahu. Bylo to poprvé, co se Insignová ocitla v Kopuli ve výtahu, a na malou chvíli se jí zazdálo, že je zpátky na Rotoru — až na to, že nepocítila žádnou změnu pseudo-gravitace, která by ji důsledkem Coriolisova efektu jemně přitiskla k jedné ze stěn, jak by tomu bylo na Rotoru.

„Jsme tady,“ řekl Genarr a pokynul, aby vystoupila. Učinila to se zvědavostí a stanula jakoby v prázdné prostoře. Téměř okamžitě zacouvala zpátky. „Nejsme venku?“ vyhrkla.

„Venku?“ zeptal se nechápavě Genarr. „Ach, myslíš jako venku, v erythrejské atmosféře? Ne, ne. Nemusíš mít strach. Jsme pod skleněnou polokoulí potaženou diamantovým povlakem, který nic nepoškrábe. Jistě, meteorit by ji rozbil, ale sousedství Erythro je bez meteoritů. Máte takové sklo i na Rotoru, však víš, ale“ — v hlase mu zazněla hrdost — „ne takové kvality a takových rozměrů.“

„Nějak ti tu dole dopřávají,“ řekla Insignová a zlehka natáhla ruku, aby se dotkla skleněné kupole a ujistila se o její existenci.

„Musí, aby sem dostali lidi.“ Stočil řeč zpátky ke kupoli: „Sem tam, samozřejmě, zmokne, ale to bývá stejně zamračeno. Když se vyjasní, rychle oschne. To, co po dešti na kupoli zůstane, se potom přes den očistí speciální saponátovou směsí. Posaď se, Eugenie.“

Insignová usedla do měkkého, pohodlného křesla, které se samočinně sklopilo, takže najednou zjistila, že hledí vzhůru. Zaslechla, jak pod Genarrovou váhou tiše zašumělo další křeslo. Nato v místnosti zhasly i lampičky, které osvětlovaly jednotlivé stolky a křesla. Ocitli se v temnotě neobydleného světa, na jehož nebi, bezmračném a tmavém jak černý samet, plápolaly zářivé jiskry.

Insignová zatajila dech. Teoreticky věděla, jak místní nebe vypadalo. Znala ho ze schémat, map, simulací a fotografií — znala ho z každičké stránky, kromě reality. Shledala, že si nevybírá zajímavé, něčím zvláštní objekty, záhady, které ji nutily pustit se do práce. Nedívala se na žádný objekt, ale na obrazce, které vytvářely.

V dávné prehistorii, napadlo ji, to bylo právě studium obrazců, jež si staré národy představovaly, a ne jednotlivých hvězd, co položilo základy astronomii.

Genarr měl pravdu. Mír se na ni snesl jako lehoučká, hebká pavučina.

Po chvíli téměř ospale pronesla:

„Děkuji ti, Genarre.“

„Za co?“

„Za to, že jsi se nabídl, že půjdeš s Marlene. Za to, že chceš pro mou dceru riskovat svůj rozum.“

„Ten neriskuju. Žádnému z nás se nic nestane. A kromě toho, mám k ní — takový otcovský vztah. Koneckonců, myslím, že jsme spolu kdysi ušli hodný kus cesty, Eugenie, ty a já, a já tě — vždycky jsem si tě moc vážil.“

„Já vím,“ řekla Insignová a cítila provinilé bodání na plicích. Vždycky věděla, co k ní Genarr cítil — nikdy to nedokázal skrýt. Než potkala Crila, byla s jeho city smířená, potom jí už jen vadily.

„Jestli jsem tě někdy, Sievere, zranila, tak je mi to opravdu líto,“ řekla.

„Není třeba se omlouvat,“ řekl tiše Genarr a potom následovalo dlouhé ticho — mír se ještě více prohloubil — a Insignová si najednou toužebně přála, aby nikdo nevstoupil a nezlomil to zvláštní kouzlo vyrovnanosti, které ji pevně drželo v objetí.

Po chvíli Genarr podotkl:

„Mám takovou teorii, proč lidé nechodí na pozorovací plošinu. Stejně tak na Rotoru. Všimla sis někdy, že pozorovací plošina na Rotoru také většinou zeje prázdnotou?“

„Marlene tam občas chodila,“ řekla Insignová. „Říkala, že tam bývala obvykle sama. Poslední rok nebo tak nějak, říkávala, že se ráda dívá na Erythro. Měla jsem ji poslouchat pozorněji — dávat pozor —“

„Marlene je výjimka. Myslím si, že to, co lidem nejvíce zabraňuje sem chodit, je tamto.“

„Co?“

„Tamto,“ řekl Genarr. Ukazoval na nějaký bod na obloze, ale ve tmě nebylo jeho ruku vidět. „Ta jasná hvězda; nejjasnější na obloze.“

„Myslíš Slunce — naše Slunce — Slunce sluneční soustavy.“

„Ano. To je ten vetřelec. Nebýt téhle jasné hvězdy, vypadalo by nebe skoro stejně, jako je vidět ze Země. Alfa Centauri je sice dost posunutá a Sirius je mírně vychýlený, ale to bychom si ani nevšimli. Když to přehlédneme, je obloha, na kterou se díváš, stejná, jakou ji viděli Sumeřané před pěti tisíci lety. Až na Slunce.“

„A ty si myslíš, že Slunce je to, co lidi odrazuje od návštěvy pozorovací plošiny?“

„Ano, možná ne vědomě, ale myslím, že ten pohled je dráždí. Převládá podvědomá představa, že Slunce je daleko, nedosažitelně daleko, někde v úplně jiném vesmíru. A zatím visí na obloze, září a domáhá se naší pozornosti, a vyvolává v nás pocit viny, že jsme od něj utekli.“

„Když je to tak, jak potom vysvětlíš, že na plošinu nechodí ani mládež a děti. kteří vědí o Slunci a sluneční soustavě buď jen málo nebo vůbec nic?“

„Dáváme jim špatný příklad. Až tu nebudeme, až na Rotoru nebude jediný člověk, pro kterého by byla sluneční soustava něco víc než pouhé slovo, tak si myslím, že obloha začne znovu patřit Rotoru a tohle místo se zaplní — pokud bude ještě existovat.“

„Myslíš, že by nemuselo existovat?“

„Nikdo neví, co nás čeká, Eugenie.“

„Zatím se zdá, že se nám daří a že se rozrůstáme.“

„Ano, to je pravda, ale ta jasná hvězda — vetřelec — ta mi dělá starosti.“

„Naše staré Slunce. Co nám může udělat. K nám se nemůže dostat.“

„Ovšem, že může.“ Genarr hleděl na pronikavou hvězdu na západní obloze. „Lidé, které jsme nechali za sebou na Zemi a na koloniích musí nakonec Nemesis objevit. Možná ji už objevili. A možná už vyvinuli hyperposilování. Mám za to, že ho museli vyvinout krátce po našem odchodu. Naše zmizení je určitě muselo řádně popohnat.“

„Odešli jsme před čtrnácti lety. Proč tu tedy ještě nejsou?“

„Třeba je děsí pomyšlení na let, který by měl trvat dva roky. Znají skutečnost, že Rotor se o to pokusil, ale nevědí, že se nám to povedlo. Můžou si myslet, že naše trosky jsou rozesety po celé dráze mezi Sluncem a Nemesis.“

„My jsme našli sílu se toho odvážit.“

„Jistě. Ty si myslíš, že by se o to Rotor pokusil, kdybychom neměli Pitta? To Pitt nás všechny udolal a já pochybuj u, že se na ostatních koloniích nebo na Zemi najde druhý takový Pitt. Nesouhlasím s jeho metodami, s jeho morálkou či s jejím nedostatkem, jeho scestnými zásadami, s jeho chladnokrevnou schopností poslat děvče, jako je Marlene, někam — na něco, v čem zcela zjevně vidí její záhubu, ale když se to vezme podle výsledků, může se zapsat do historie jako velký muž.“

„Jako velký vůdce,“ řekla Insignová. „Ty jsi velký muž, Sievere. V tom je jasný rozdíl.“

Znovu následovala chvíle ticha, dokud Genarr tiše nepřenesl: „Stále jen čekám, kdy nás dopadnou. Toho se bojím nejvíc a zejména, když na mě svítí tamten vetřelec. Je to čtrnáct let, co jsme opustili sluneční soustavu. Co těch čtrnáct let lidi dělali? Přemýšlela jsi nad tím někdy, Eugenie?“

„Nikdy,“ odpověděla Insignová v polospánku. „Mám důležitější starosti.“