Hořící most

Pět

Dříve než slunce vystoupilo nad obzor, byli opět na cestě. Mraky se stáhly. Odvál je čerstvý jižní vítr a vzduch byl ostrý a studený. Cesta začala klikatě stoupat skalnatým podhůřím vedoucím k hranici s Celtikou.

Stromy tu rostly zakrslejší a pokroucenější. Tráva byla drsná a hustý les vystřídala nízká, větrem ohýbaná kosodřevina.

Byla to krajina, kde nepřetržitě foukal vítr, a všude kolem to bylo znát. Těch několik obydlí, která v dálce spatřili, jak se choulí k horským úbočím, mělo kamenné zdi a prosté doškové střechy. Byla to studená a drsná část království, a jak jim Gilan řekl, bude ještě drsnější, až se dostanou do samotné Celtiky.

Když toho večera odpočívali u ohně, Gilan pokračoval s Horácem ve výuce šermu.

„Podstatou všeho je načasování,“ vysvětloval zpocenému učni. „Jen se podívej, jak máš při střehu ruku sevřenou a strnulou.“

Horác pohlédl na svoji pravičku. Skutečně byla sevřená, tuhá jako prkno. Zatvářil se však dotčeně.

„Ale já musím být připravený zastavit váš úder,“ namítl.

Gilan trpělivě pokyvoval, pak to předvedl se svým vlastním mečem. „Poslyš… víš, jak to dělám já? Když se blíží tvůj úder, moje ruka i paže jsou uvolněné. Potom, těsně předtím než se tvůj meč dostane k místu, kde ho chci zastavit, provedu drobný protiúder, vidíš?“

Předvedl to a pouze rukou a zápěstím švihl ostřím meče v malém oblouku. „Sevření se zpevní až v poslední chvíli a největší část síly v tvém pohybu pohltí moje vlastní čepel.“ Horác nejistě přikyvoval. Pro Gilana to byla hračka.

„Ale… co když to špatně načasuju?“

Gilan se široce usmál. „Nu, v takovém případě ti zřejmě přinejhorším useknu hlavu u ramen.“ Odmlčel se. Horáce ta odpověď zjevně nepotěšila. „Jde o to, načasovat to správně,“ mírně dodal Gilan.

„Jenže…“ začal chlapec.

„A jakým způsobem se naučíš správnému načasování?“ přerušil ho Gilan. Horác odevzdaně kýval.

„Já vím. Já vím. Cvičením.“

Gilan se na něj znovu zářivě usmál. „Správně. Tak, připraven? Raz a dva a tři a čtyři, to je lepší, a tři a čtyři… Ne! Ne! Jen malý pohyb zápěstím… a raz a dva…“

Třesk jejich čepelí zněl tábořištěm. Will je s jistým zájmem sledoval, se zájmem o to větším, že on se potit nemusel.

Když to takhle šlo několik dní, Gilan si všiml, že Will se tváří až moc spokojeně. Gilan právě seděl a brousil čepel meče po praktickém výcviku s Horácem. Potutelně se na hraničářského učně usmál.

„Ukázal ti Halt už způsob obrany dvěma noži proti meči?“ zeptal se najednou. Will překvapeně zvedl hlavu.

„Dvěma noži… co?“ zeptal se nechápavě. Gilan si zhluboka povzdechl.

„Proti meči. Hrom do toho! Mohlo mě napadnout, že to bude spíš práce pro mě. To mám za to, že jsem si s sebou vzal dva učně.“ Ještě jednou okázale vzdychl, vstal a pokynul Willovi, aby ho následoval. Chlapec rozpačitě poslechl.

Gilan ho vedl na malou mýtinu, kde s Horácem procvičovali šerm. Horác tam ještě byl, zkoušel si stínové výpady a seky na neviditelného nepřítele a sám pro sebe si potichu odpočítával doby. Po obličeji mu stékal pot a začínal mít propocenou i košili.

„Stačí, Horáci,“ volal Gilan. „Udělej si na pár minut přestávku.“

Horác s radostí uposlechl. Sklonil meč a ztěžka usedl na kmen padlého stromu.

„Myslím, že už mi to začíná jít,“ pochlubil se. Gilan pochvalně kývl.

„Výborně! Ještě tak tři čtyři roky a budeš to zvládat skvěle.“ Mluvil nadšeně, ale Horác při vyhlídce na slibované dlouhé roky únavného výcviku protáhl obličej.

„Dívej se na to z té lepší stránky, Horáci,“ doporučoval mu Gilan. „Pak už bude v království jen hrstka mužů, kteří by tě v souboji mohli porazit.“

Horácův obličej se trochu rozjasnil, opět se však protáhl, když Gilan dodal: „Jediná potíž je v tom, vědět kterých pár mužů to je. Bylo by dost nepříjemné, kdybys náhodou některého z nich vyzval a zjistil to až pozdě, že?“

Ani nečekal na odpověď a obrátil se k menšímu z chlapců.

„Tak, Wille,“ řekl. „Podíváme se na ty tvoje nože.“

„Oba dva?“ ujišťoval se Will a Gilan obrátil oči k nebi. Ten výraz se pozoruhodně podobal výrazu, jaký nasazoval Halt, když se Will zbytečně vyptával.

„Promiň,“ zamumlal Will, vytáhl oba nože a podával je Gilanovi. Starší hraničář si je nevzal. Jen zběžně prohlédl jejich čepele a zkontroloval, jestli na sobě mají jemnou vrstvičku ochranného oleje. Spokojeně kývl, když viděl, že všechno je tak, jak má být.

„Dobře,“ prohlásil. „Saxonský nůž přijde do pravé ruky, protože ten budeš používat ke krytu seků mečem…“

Gilan se natáhl dopředu a klouby prstů docela drsně poklepal Willovi na temeno.

„Zastavit meč, aby ti nerozpůlil lebku, je myslím dost dobrý důvod,“ podotkl.

„Ale Halt říká, že hraničáři zblízka nebojují,“ namítl Will. Gilan přikývl na souhlas.

„Naším cílem to určitě není. Jenže když se stane, že není vyhnutí, je dobré vědět, jak na to.“

Během jejich hovoru Horác vstal, přešel blíž a sledoval je. S lehkým posměchem se vmísil do hovoru.

„Snad si nemyslíte, že tenhle nožík může zastavit poctivý meč?“ zeptal se. Gilan na něj povytáhl jedno obočí.

„Laskavě si ten ‚nožík‘ prohlídni trochu zblízka, než něco prohlásíš s takovou jistotou,“ vyzval ho. Horác natáhl ruku po noži. Will nůž obratně otočil a vložil ho jilcem Horácovi do ruky.

V duchu dával Horácovi za pravdu. Saxonský nůž byl dlouhý. Vlastně byl skoro stejně dlouhý jako krátký meč. Ale ve srovnání s opravdovým mečem, jaký měl Horác nebo Gilan, vypadal žalostně malý.

Horác nožem zkusmo máchnul, zkoušel, jak je vyvážený.

„Je těžký,“ řekl nakonec.

„A tvrdý. Hodně, hodně tvrdý,“ poznamenal Gilan. „Hraničářské nože vyrábějí řemeslníci, kteří dovedli umění kalit ocel k pozoruhodně vysokému stupni dokonalosti. Ostří tvého meče by se na něm ztupilo, a na noži by přitom nezůstal ani škrábanec.“

Horác našpulil pusu. „Ale i tak, celý týden mě učíte ty věci o pohybu a páce. Takováhle krátká čepel má přece mnohem menší páku.“

„To je pravda,“ souhlasil Gilan. „Takže musíme hledat páku někde jinde. A najdeme ji v tomhle kratším noži. Vrhacím noži.“

„To nechápu,“ zavrtěl Horác hlavou a nad nosem se mu udělala zamyšlená hluboká rýha. Nechápal to ani Will, ale byl rád, že někdo jiný se k tomu přiznal dřív. Nasadil proto sebejistý výraz a čekal, až to Gilan vysvětlí. Měl být ovšem trochu chytřejší. Ostrému zraku hraničáře unikne máloco.

„Co kdyby nám to třeba vysvětlil Will?“ řekl Gilan mile a obrátil se k hraničářskému učni.

„Tedy… je to ta… no… ehm… obrana dvěma noži,“ vykoktal Will. Nastala dlouhá odmlka, protože Gilan nic neříkal. A tak Will trochu nejistě dodal: „Že?“

„Jistěže ano!“ odpověděl Gilan. „Nechtěl bys nám to teď předvést?“ Ani nečekal, co Will odpoví, a téměř hned mluvil dál. „Nejspíš ne. Tak dovol, prosím.“

Vzal si Willův saxonský nůž a vytáhl z pouzdra svůj vlastní vrhací nůž. Potom menším nožem ukázal na Horácův meč.

„Zvedni to bodlo,“ vyzval Horáce. Horác nejistě poslechl. Gilan mu rukou naznačil, aby se přesunul doprostřed cvičné plochy, a pak se postavil do střehu. Horác udělal totéž a zvedl meč hrotem vzhůru.

„Teď,“ řekl mu Gilan, „na mě zkus střechu.“

„Ale…“ Horác nešťastně ukazoval na dvě malé zbraně v Gilanových rukou. Gilan dopáleně zakoulel očima.

„Kdy to vy dva konečně pochopíte?“ rozčílil se. „Já vážně vím, co dělám. Tak hoď sebou!“

Poslední slova na Horáce téměř vykřikl. Velký učeň, po řadě měsíců strávených na cvičišti naučený okamžitě plnit řízné povely, švihl mečem ve vražedném seku střechou na Gilanovu hlavu.

Ozval se zvonivý třesk oceli a čepel meče se náhle zastavila ve vzduchu. Gilan zkřížil oba hraničářské nože před ní, vrhacím nožem podepřel čepel saxonského nože a střechu lehce vykryl. Horác o krok ustoupil a tvářil se překvapeně.

„Vidíš?“ řekl Gilan. „Menší nůž poskytuje oporu, neboli dodatečnou páku, pro ten větší nůž.“ Vysvětlení bylo určené především Willovi, který vše s velkým zájmem sledoval. Nato Gilan promluvil opět k Horácovi. „Výborně. Prosím sek zespodu.“

Horác švihl zespodu. Gilan znovu zaklesl dvě čepele a úder kryl. Pohlédl na Willa a viděl, že ten kývá na srozuměnou.

„A teď boční sek,“ poručil si Gilan. Horác opět švihl mečem. A opět byl meč zastaven.

„Už chápeš?“ zeptal se Gilan Willa.

„Ano. A co přímý výpad hrotem vpřed?“ zajímalo Willa. Gilan pochvalně přikyvoval.

„Dobrá otázka. Na to se musí trochu jinak.“ Otočil se zpátky k Horácovi. „Kdyby ses náhodou někdy dostal do střetu s mužem, který bude mít v rukou dva nože, je pro tebe nejjistějším a nejúčinnějším druhem útoku přímý výpad hrotem vpřed. Tak ho prosím proveď.“

Horác vyrazil pravou nohou vysoko a dopředu, aby útoku dodal větší prudkost. Tentokrát Gilan použil pouze saxonský nůž a čepel meče odrazil stranou, takže sklouzla po oceli mimo jeho tělo.

„Tohle zastavit nedokážeme,“ vysvětloval Willovi. „Proto meč prostě odkloníme. Ale výhodou je, že výpad hrotem vpřed nelze vést takovou silou, takže nám stačí jen saxonský nůž.“

Jelikož Horác při výpadu nenarazil na žádný vážný odpor, v okamžiku, kdy byla jeho čepel odražena, klopýtl směrem vpřed. Gilanova levá ruka okamžitě sevřela Horácovu košili a přitáhla si ho blíž, až se skoro dotýkali rameny. Přišlo to tak rychle a znenadání, že Horác překvapeně vykulil oči.

„A právě tady se krátká čepel vlastně výborně hodí,“ upozornil Gilan. Saxonským nožem naznačil bodnutí zdola do Horácova nechráněného boku. Chlapec si naplno uvědomil důsledky toho, co Gilan právě předvedl, a vykulil oči tím víc. A bylo mu ještě hůř, když Gilan v ukázce pokračoval.

„A pochopitelně, když ho nechceš zabít, nebo když má na sobě drátěnou košili, můžeš saxonskou čepel vždycky použít, abys ho zmrzačil.“

Naznačil krátký švih zezadu pod Horácovo koleno, při němž se masivní, jako břitva ostrá čepel zastavila malý kousek od Horácovy nohy.

Horác zalapal po dechu. Jenomže lekce ještě neskončila.

„A taky nezapomínej,“ pokračoval vesele Gilan, „že i v levé ruce, kterou ho držíš za košili, máš ostrý nůž.“ Zahýbal krátkým vrhacím nožem se širokou čepelí, aby jim ho připomněl.

„Rychlé bodnutí vzhůru pod čelist a dobrou noc, šermíři, že?“

Will okouzleně kroutil hlavou.

„To je nádhera, Gilane!“ vydechl. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“

Gilan pustil Horácovu košili a Horác se rychle stáhl, aby nedošlo k nějaké další ukázce jeho neschopnosti.

„Moc se s tím nechlubíme,“ připustil hraničář. „Je lepší narazit na šermíře, který neví, jaká nebezpečí v sobě skrývá obrana dvěma noži.“ Omluvně se podíval na Horáce. „Samo sebou, že v bojové škole se to taky vyučuje,“ dodal. „Ale až ve druhém ročníku. Sir Rodney vám příští rok všechno ukáže.“

Will přešel na cvičnou plochu. „Můžu si to zkusit?“ zeptal se nedočkavě a už vytahoval vrhací nůž.

„Samozřejmě,“ souhlasil Gilan. „Odteďka to klidně můžete vy dva spolu po večerech procvičovat. Ale ne s opravdovými zbraněmi. Pořiďte si na cvičení nějaké klacky.“

Horác kýval hlavou, že je to rozumné. „To je pravda, Wille,“ prohlásil. „Ty se to teprve začínáš učit a já bych tě nerad poranil.“ Zamyslel se nad tím, pak se usmál a dodal: „No, každopádně ne nějak těžce.“

Úsměv mu povadl, když ho Gilan doplnil. „Jistě, to je jeden důvod,“ prohlásil hraničář. „Ale nemáme ani čas na to, aby sis každý večer znovu a znovu brousil meč.“

Významně pohlédl na Horácův meč. Učeň jeho pohled sledoval a bolestně zaúpěl. Na ostří meče byly dva pořádné zuby, zřejmě následky střechy a spodního seku, které Gilan kryl. Horácovi stačil jediný pohled a pochopil, že aby se jich zbavil, stráví nejméně hodinu broušením a ostřením. Zvědavě se podíval na saxonský nůž, v naději, že uvidí stejnou spoušť. Gilan zvesela zavrtěl hlavou a zvedl čepel, aby si ji Horác prohlédl.

„Ani škrábnutí,“ zubil se. „Říkal jsem ti přece, že hraničářské nože se vyrábějí zvláštním postupem.“

Horác smutně prohrabal svůj ranec a našel ocílku. Potom se posadil na udusaný písek a začal s ní přetahovat ostří meče.

„Gilane,“ ozval se Will. „Tak mě napadlo…“

Gilan v hraném zoufalství zdvihl vysoko obě obočí. Ten výraz Willovi znovu silně připomněl Halta. „To je pořád něco,“ posteskl si hraničář. „A co tě napadlo?“

„Tedy,“ začal Will pomalu, „tahle věc s dvěma noži je vážně dobrá. Ale nebylo by lepší toho člověka s mečem prostě zastřelit dřív, než se dostane moc blízko?“

„Ano, Wille. To by určitě bylo,“ trpělivě souhlasil Gilan. „Jenže co kdyby ses to chystal udělat, a zrovna ti praskla tětiva?“

„Mohl bych utéct a schovat se,“ navrhl Will, ale Gilan přitlačil.

„Co kdyby nebylo kam utéct? Jsi v pasti a za zády máš strmý sráz. Není kam uhnout. Tětiva ti právě praskla a na tebe se řítí rozzuřený válečník s mečem. Co pak?“

Will potřásl hlavou. „Myslím, že pak bych asi musel bojovat,“ připustil neochotně.

„Přesně tak,“ souhlasil Gilan. „Vyhýbáme se takovému boji, jak to jde. Když se ale stane, že jiná možnost není, je dobré být připravený, ne?“

„To ano,“ souhlasil Will. Pak se do vyptávání zapojil Horác.

„A co válečník se sekerou?“ zajímal se. Gilan po něm loupl očima. Na chvíli byl poněkud v koncích.

„Se sekerou?“ opáčil.

„Ano,“ potvrdil Horác, nadšený tou představou. „Co když máte před sebou nepřítele s válečnou sekerou. Zvládnou to vaše nože?“

Gilan přemýšlel. „Nikomu bych neradil, aby se postavil válečné sekeře jenom se dvěma noži,“ prohlásil opatrně.

„Tak co bych měl v tom případě udělat?“ přidal se Will. Gilan se pronikavě zadíval z jednoho chlapce na druhého. Měl pocit, že na něj šijou boudu.

„Zastřelit ho,“ řekl stručně. Will vrtěl hlavou a usmíval se od ucha k uchu.

„To přece nemůžu,“ namítl. „Mám prasklou tětivu.“

„Tak utéct a schovat se,“ ucedil Gilan mezi zuby.

„Jenže je tam ten sráz,“ připomněl Horác. „Na Willa se řítí rozzuřený chlap se sekerou a za Willem je strašná hloubka.“

„Co mám udělat?“ dotíral Will.

Gilan se zhluboka nadechl a podíval se jim zpříma do očí, nejdřív jednomu, pak druhému.

„Skočit dolů ze srázu. Z toho není tolik krve.“