Hořící most

Dvacet šest

Uthalské pláně tvořila mírně zvlněná krajina plná luk a pastvin. Tráva byla hustá a sytě zelená. Stromů tu rostlo málo a celkovou jednotvárnost občas narušovaly pahorky nebo malé kopečky. Kus od místa, které obsadila araluenská armáda, pláně začínaly postupně přecházet v nízkou hornatinu.

Směrem blíž k bažinám, kde se shromažďovali wargalové, se vinula malá říčka. Obvykle to byl jen pouhý potůček, ale po nedávných jarních deštích byl nyní rozvodněný, takže půda před wargalským vojskem byla měkká a močálovitá, což dopředu vylučovalo možnost útoku araluenské těžké kavalerie.

Baron Fergus z Carawaye si zastínil oči před prudkým poledním sluncem a zadíval se přes pláně k průsmyku Tří stupňů.

„Je jich tam hromada,“ pronesl klidně.

„A přicházejí další,“ řekl na to Arald z Redmontu a trochu si uvolnil meč v pochvě.

Oba baroni zvolna projížděli na koních kolem čela Duncanovy sešikované armády. Arald byl přesvědčen, že pro mužstvo je povzbuzením vidět své velitele uvolněné a zabrané do běžného hovoru, zatímco nepřátelé jsou na dohled, vynořují se z úzkého horského průsmyku a rozmísťují se na pláních. Slabě k nim doléhala zlověstná a bezeslovná píseň wargalů, kteří poklusem zaujímali svá postavení.

„Tenhle příšerný zvuk vážně na klidu nepřidá,“ zamumlal Fergus. Arald souhlasně přikyvoval a jakoby mimoděk spočinul pohledem na mužích, kteří stáli za nimi. Armáda byla připravena, bojový mistr David jim však dal pohov. A tak jezdci sesedli z koní a pěchota i lukostřelci posedávali na travnatém svahu.

„Nemá smysl, aby stáli v pozoru na tomhle slunci a zbytečně se tím vyčerpávali,“ prohlásil David a ostatní mu dali za pravdu. Ze stejného důvodu uložil polní kuchyni, aby mužstvu vydala studenou vodu a ovoce. Mezi vojáky nyní procházely bíle oblečené postavy s košíky a měchy. Araldův pohled přejel k tělnaté postavě mistra Chubba, kuchaře z redmontského hradu, který právě dohlížel na skupinu nešťastných učňů rozdávajících mužstvu jablka. Kuchařova vařečka se jako vždy velmi často zvedala a dopadala na hlavy těch, kdo se podle jeho soudu pohybovali příliš pomalu.

„Dej tomu svému kuchaři kyj a uvidíš, že celou Morgarathovu armádu hravě rozpráší sám jednou rukou,“ poznamenal v žertu Fergus. Arald se zadumaně usmíval. Veškerá pozornost vojáků v okolí Chubba a jeho učňů byla upřená na tlustého kuchaře a jeho směšné kousky, takže vůbec nevnímali hrozivé bručení, které se neslo přes pláně. Na jiných místech byl mezi mužstvem patrný neklid a čím dál větší napětí.

Arald se rozhlédl a jeho pohled utkvěl na jednom kapitánovi pěchoty, který seděl u své jednotky. Podle skromné zbroje, kostkovaných plášťů a dvouručních mečů poznal, že pocházejí z některého severního léna. Zavolal kapitána k sobě, a když salutoval, naklonil se ze sedla.

„Dobré ráno, kapitáne,“ pozdravil nenuceně.

„Dobré ráno, můj pane,“ odpověděl velitel s výrazným severským přízvukem.

„Povězte mi kapitáne, máte mezi vašimi vojáky i dudáky?“ zeptal se baron s úsměvem. Kapitán s velmi vážnou tváří neprodleně odpověděl.

„Baže, pane. Máme s sebou McDuiga a McForna. Jako vždycky, když jdeme do boje.“

„Co kdybyste je přemluvil, aby nám zahráli pár písniček?“ navrhl baron. „Byl by to nejspíš podstatně příjemnější zvuk než to protivné vrčení tamhle odtud.“

Naklonil hlavu směrem k wargalskému vojsku a kapitánovi se na tváři objevil úsměv. Ochotně přikývl.

„Baže, pane. Dohlídnu na to. Nic nerozproudí mužstvu v žilách krev líp než dudácká písnička!“ Spěšně zasalutoval, rozběhl se ke svým mužům a volal: „McDuigu! McForne! Naberte dech a popadněte dudy! A ať už slyšíme ‚Čapku s chocholem‘!“

Oba baroni zvolna pokračovali v jízdě. Za nimi se ozvalo zakvílení dud, které se plnily vzduchem. Fergus sebou trhl a Arald se na něj zazubil.

„Nic nerozproudí v žilách krev líp než dudácká písnička,“ poznamenal.

„Co se mě týče, já bych spíš skřípal zuby,“ odpověděl jeho společník a nenápadně pobídl koně patami, aby se vzdálili od pronikavého pištění dud. Když se však ohlédl po mužích za jejich zády, musel uznat, že Araldův nápad zabral. Dudy přehlušily tísnivé bručení a dva dudáci pochodující sem a tam před připraveným vojskem upoutávali pozornost všech mužů ve svém okolí.

„Dobrý tah,“ řekl Araldovi a potom dodal: „Jen pořád nevím, jestli tenhle je stejně tak dobrý.“

Ukazoval přes pláně k místu, kde wargalové po průchodu průsmykem zaujímali postavení. „Všechny moje instinkty mi říkají, že bychom na ně měli zaútočit dřív, než se stihnou sešikovat.“

Arald pokrčil rameny. O této věci se na válečné radě vzrušeně debatovalo několik posledních dní.

„Když na ně udeříme, hned jak vyjdou ven, tak je jenom zaženeme,“ namítl. „Jestli máme Morgaratha a jeho moc zničit jednou provždy, musíme počkat, až nasadí celé své vojsko.“

„A doufat, že Haltovi se podaří zastavit Horthovu armádu,“ poznamenal Fergus. „Začíná mě už nepříjemně bolet za krkem od toho, jak se pořád ohlížím přes rameno, abych se ujistil, že nemáme nikoho v týle.“

„Halt ještě nikdy nezklamal,“ připomněl Arald mírně.

Fergus neradostně přikyvoval. „To já vím. Je to pozoruhodný muž. Jenže je toho tolik, co se nemusí vydařit. Může Horthovu armádu například minout. Třeba se ještě prodírá přes Trnový les. Anebo ještě hůř, Horth mohl porazit jeho lučištníky i kavalerii.“

„Stejně nemůžeme dělat nic jiného než čekat,“ podotkl Arald.

„A nespustit oči ze severozápadu a doufat, že neuvidíme, jak se přes ty kopce valí rohaté helmice a válečné sekery.“

„Tak to je uklidňující představa,“ pokusil se Arald žertem zlehčit tíživý okamžik. Ale stejně nedokázal potlačit nutkání otočit se v sedle a ustaraně upřít zrak ke kopcům na severu.

Erak vyčkal, dokud průsmykem Tří stupňů na pláně nezačalo sestupovat posledních pár stovek wargalů, a potom pobídl svou malou družinu přímo mezi klusající obludy. Jak si Skandijci razili cestu vpřed živým proudem, který se valil úzkým klikatým korytem průsmyku, ozvalo se občas zlostné zavrčení. Důkladně ozbrojení mořští nájezdníci však odpovídali stejným vrčením a s oboustrannými sekerami zacházeli s takovou zručností, že se zuřící wargalové brzy stáhli a nechali je na pokoji.

Evanlyn s Willem klusali uprostřed skupinky, obklopeni statnými Skandijci. Willova nápadná hraničářská pláštěnka byla ukryta v jednom z vaků a oba měli s Evanlyn na sobě krátké kabáty z ovčí kůže, které jim však byly moc velké. Evanlyniny vlasy přikryla vlněná čepice. Zatím si jich žádný wargal vůbec nevšímal, pokládali je za sluhy nebo otroky malé tlupy mořských nájezdníků.

„Vy hlavně nemluvte a koukejte jen do země!“ nařizoval jim Erak, když si razili cestu davem klusajících wargalů. Jednotvárný zpěv, pomáhající wargalům udržovat rovnoměrný krok, se odrážel od úzkých stěn průsmyku. Sílil a zase slábl, jak byli napůl unášeni proudem. Jen co budou mít průsmyk za sebou, měl Erak v plánu zamířit k východu a předstírat, že chtějí zaujmout postavení na pravém křídle wargalského vojska. Při první příležitosti se Skandijci hodlali oddělit, zmizet v nehostinných bažinách a přes močály a travnaté ostrůvky se dostat na pobřeží, kde kotvila Horthova flotila.

Zvolna postupovali vpřed klikatými ostrými zákruty průsmyku. Úzká stezka se vinula dolů přes strmé hory v délce nejméně tří mil a Will už věděl, proč to pro obě strany vždy byla velká překážka. Morgarathovi vojáci by nemohli projít ve větším počtu, pokud by se Duncan nedržel zpátky a nedovolil jim to. A stejně tak královská armáda nemohla proniknout přes průsmyk a zaútočit na Morgaratha na jeho plošině.

Černé stěny strmých, vlhkem se třpytících skal se nad nimi tyčily vysoko po obou stranách. Přímo na dno průsmyku svítilo slunce jen kolem poledne, necelou hodinu denně. Kdykoli jindy byl průsmyk chladný, vlhký a zahalený stínem. A to vše napomáhalo ukrýt před slídivýma očima přítomnost dvou mladých členů skupinky Skandijců.

Will cítil, že půda pod jeho nohama se vyrovnává, a pochopil, že se musejí nacházet někde v závěrečné části průsmyku — dole na úrovni plání. Neviděl však ani na zem pár kroků před sebou, protože byl uvězněný v neustále klusajícím davu. Prošli posledním zákrutem. Do průsmyku se zapíchly sluneční paprsky a přinutily Willa, aby si rukou zaclonil oči. Dorazili na konec, uvědomil si. Zleva do něj něco strkalo.

„Dejte se doprava!“ přikázal Erak. Nato čtyři Skandijci vytvořili lidský klín a razili cestu zástupem, aby se dostali na pravý okraj průsmyku. Jak se prodírali wargaly, několik jich povalili. Wargalové se klopýtavě zvedali na nohy, vrčeli a zlostně mručeli. Na to však Skandijci odpovídali výhrůžkami a nadávkami.

Když se vynořili z temnoty průsmyku a udeřilo do nich sluneční světlo, Will s Evanlyn na chvíli zakolísali. Erak je opět pošťouchl vpřed, trochu teď znejistěl, protože uslyšel povědomý hlas, který poroučel wargalům, aby se postavili do šiku.

Byl tu Morgarath, sám osobně vše řídil.

„K čertu s ním!“ zaklel Erak. „Doufal jsem, že bude pryč s předsunutou částí armády. Tak pohyb, vy dva!“ Postrčil Willa a Evanlyn, aby zrychlili. Will se ohlédl. Nad hlavami wargalů rozeznal vysokou, hubenou postavu pána Temných a deštných hor, která udílela rozkazy hustému zástupu jednotvárně mručících wargalů. I tentokrát seděl na bílém koni, ale na sobě měl černý pancíř a kabátec.

Wargalové postupně vytvořili přikázané útvary a pak zaujali své místo v rámci hlavní armády. Když se Will znovu ohlédl, bledá tvář se otočila ke skupince spěchajících Skandijců a Morgarath pobídl koně směrem k nim. Vůbec nebral ohled na to, že při tom pošlapává vlastní vojáky.

„Kapitáne Eraku!“ zvolal ne příliš zvučně, ale přes bručení wargalů zněl jeho hlas pronikavě a rezavě, takže se donesl až ke Skandijcům.

„Pokračujte!“ nařizoval Erak tiše. „Tak hejbejte se!“

„Stát!“ Hlas nyní zesílil a ledový hněv, který v sobě měl, okamžitě umlčel a zastavil wargaly. Všichni kolem ztuhli na místě, a tak se neochotně zastavili i Skandijci. Erak se otočil čelem k Morgarathovi.

Pán Deštných a temných hor pobídl koně ostruhami a vehnal ho do davu. Wargalové ustupovali a uvolňovali mu cestu, a když se jim to nepodařilo, byli smeteni. Pomalu, s pohledem upřeným do Erakových očí, sestoupil Morgarath z koně. Dokonce i když jen stál na zemi, byl o mnoho vyšší než urostlý vůdce Skandijců.

„A kampak máš se svými muži namířeno dnes, kapitáne?“ zeptal se mrazivě přátelským hlasem. Erak ukázal doprava.

„Já a moji muži jsme zvyklí bojovat na pravém křídle,“ oznámil, jak nejlhostejněji dokázal. „Ale jestli to nevyhovuje, přejdu tam, kde mě potřebuješ víc.“

„Vážně?“ zeptal se Morgarath se sžíravým výsměchem. „Vážně to uděláš? To je od tebe nesmírně laskavé. Ty…“ Zarazil se, hleděl na dvě postavičky, které se Skandijci marně snažili zakrývat svými těly.

„Kdo to je?“ obořil se na ně. Erak pokrčil rameny.

„Celtikové,“ řekl jako by nic. „Vzali jsme je v Celtice do zajetí a chci je prodat oberjarlovi Ragnakovi jako otroky.“

„Celtika patří mně, kapitáne. A mně patří i otroci z Celtiky. Nejsi tady proto, abys je chytal a prodával nějakému vašemu barbarskému králi.“

Skandijci kolem Willa a Evanlyn sebou při těch slovech zlostně trhli. Morgarath na nich spočinul ledovýma očima a potom odvrátil pohled k tisícům wargalů kolem — všichni byli připraveni bez námitek splnit každý jeho rozkaz. Bylo to výmluvné sdělení.

Erak se pokusil ze svízelné situace vykličkovat.

„Naše dohoda zněla, že bojujeme za kořist, a k tý patří i otroci,“ trval na svém, ale Morgarath ho přerušil.

„Když bojujete!“ zařval vztekle. „Když bojujete! A ne když jen stojíte a dopustíte, aby zničili můj most.“

„Tam u mostu velel přece tvůj Chirath,“ nedal se Erak. „To on rozhod, že u něj nepostaví stráže. Byli jsme to my, kdo se snažili most zachránit, když on se schovával za skály!“

Morgarathovy oči se zasekly do Erakových a jeho hlas bylo teď sotva slyšet.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, kapitáne Eraku,“ ucedil. „Okamžitě se mi omluvíš. A potom…“

Zarazil se uprostřed věty. Vypadalo to, že má téměř nadpřirozeně vyvinuté smysly. Zatímco upřeně a bez jediného mrknutí zíral Erakovi do očí, postřehl zřejmě cosi někde úplně jinde. Černé oči se teď otočily a soustředily se na Willa. Jeden bílý kostnatý prst se vztyčil a ukazoval na chlapcův krk.

„Co je to?“

Erak se podíval a cítil, jak se mu sevřel žaludek.

Pod nedopnutým límečkem se matně leskl bronz. Vzápětí něco odmrštilo Eraka stranou, jelikož Morgarath se s hadí rychlostí hnal k Willovi a chňapl po řetízku kolem jeho krku.

Will se zapotácel, zděšený nesmiřitelnou zuřivostí těch tvrdých očí. Slyšel, jak Evanlyn vedle něj vyjekla, když Morgarath civěl na malý bronzový dubový list ve své ruce.

„Hraničář!“ zařval. „To je hraničář! Tohle je jejich znak!“

„Je to jen kluk…“ začal Erak, ale Morgarath teď obrátil svůj hněv proti němu a hřbetem ruky ho prudce udeřil do obličeje.

„To není žádný kluk! Je to hraničář!“

Další tři Skandijci po té ráně vykročili vpřed, zbraně drželi připravené. Morgarath nemusel říct ani jediné slovo. Obrátil k nim své oči metající blesky a ihned se s výhružným vrčením pohnulo i dvacet wargalů s napřaženými kyji a kopími.

Erak dal svým mužům znamení, aby se uklidnili. Tvář mu po ráně od Morgaratha rudě plála.

„Tys to věděl,“ obvinil ho Morgarath. „Tys to věděl.“ Potom mu všechno do sebe zapadlo. „To je on! Zmínil ses o šípech! Když most hořel, moji wargalové se schovávali před šípy! Hraničářské zbraně! To je ten ničema, co zničil můj most!“ Jeho hlas vystoupal do rozběsněného řevu.

Willovi vyschlo v krku a srdce se mu rozbušilo hrůzou. Věděl o pověstné Morgarathově nenávisti k hraničářům — věděli o ní všichni členové sboru. Byl to shodou okolností Halt, kdo tu nenávist vyvolal, když před šestnácti lety vedl překvapivý útok proti Morgarathově armádě na Hackhamské pláni.

Erak stál před rozzuřeným Černým pánem a mlčel.

Will ucítil, jak mu do dlaně vklouzla malá ruka. Evanlyn. Musel obdivovat její odvahu takhle se k němu teď přihlásit, tváří v tvář Morgarathově šílené zuřivosti a nenávisti.

Pak si zástupem wargalů prorazil cestu další kůň. Seděl na něm jeden z Morgarathových wargalských velitelů. Patřil k těm, kteří se naučili základům lidské řeči.

„Můj pane!“ volal zvláštním bezbarvým hlasem, příznačným pro všechny wargaly. „Nepřítel na postupu!“

Morgarath se k němu otočil a wargal pokračoval.

„Jejich rojnice mířit k nám, můj pane. Bitva začíná.“

Pán Deštných a temných hor se rozhodl. Vyhoupl se zpátky do sedla, pohled plný vzteku teď upíral na Willa, nikoli na Eraka.

„Tohle dokončíme později,“ prohlásil. Poté se obrátil k wargalskému seržantovi, který byl mezi těmi, kdo obklopili Skandijce.

„Hlídej tady ty zajatce, dokud se nevrátím. Ručíš mi za ně životem.“

Wargal vzdal poctu — přiložil pěst k levé straně hrudi — a potom zamručel nějaký povel. Další wargalové obstoupili skupinku Skandijců. Čtyři mořští nájezdníci se teď postavili do kruhu. Stáli zády k sobě a uprostřed kruhu byli Will s Evanlyn. Skandijci třímali zbraně, připravení k boji. Síly byly vyrovnané a oni byli odhodláni neprodat svou kůži lacino.

„Vyřídíme to později, Eraku,“ řekl Morgarath. „Jestli se pokusíte uniknout, mí vojáci vás rozsekají na kusy.“

Otočil koně na zadních a pobídl ho do cvalu napříč zástupem. Přitom rozháněl všechny, kdo mu stáli v cestě, a porážel ty, kteří nebyli dost rychlí, aby včas uskočili stranou. Když odjížděl, bylo slyšet, jak vysokým řezavým hlasem udílí rozkazy svým vojákům.