Hořící most

Jedenáct

Té noci ujížděli, jak nejrychleji to šlo. Poněkud je zdržoval nákladní pony, jelikož se zmohl pouze na mírný klus.

V noci se opět rozpršelo, což jim na náladě nijak nepřidalo. Hodinu před úsvitem déšť ustal a první záblesky světla na východě zbarvily oblohu mdlou perleťovou barvou. S přibývajícím světlem se Will začal poohlížet po místě k utáboření.

Horác si všiml, že se rozhlíží. „Co takhle ještě pár hodin jet?“ navrhl. „Koně zatím nejsou moc unavení.“

Will se rozmýšlel. Za celou noc nenarazili na žádné stopy ani na žádné důkazy přítomnosti wargalů v této oblasti. Nechtělo se mu však postupovat proti Gilanovu doporučení. V minulosti se už přesvědčil, že je zpravidla dobré řídit se radami zkušených hraničářů. Vše se nakonec rozhodlo, když dojeli za zatáčku a zhruba čtyřicet kroků od cesty spatřili skupinu hustých keřů. V nejvyšší části sahaly do výšky deseti stop a tvořily neprostupnou stěnu, která mohla poskytnout útočiště před větrem i před očima nepřátel, kdyby se tu nějací náhodou vyskytli.

„Tady se utáboříme,“ řekl Will a ukázal na křoviska. „Je to po spoustě hodin první ucházející místo. Kdoví kdy narazíme na další takové.“

Horác pokrčil rameny. Vcelku spokojeně nechal rozhodnutí na Willovi. Jen vyslovil svůj návrh, nijak se nepokoušel připravovat hraničářského učně o jeho pravomoci. Horác byl v podstatě prostá duše. Klidně přijímal příkazy a rozhodnutí jiných lidí. Teď jeď. Tady zastav. Tam bojuj. Dokud osobě, která rozhodovala, věřil, nedělalo mu potíže se podřídit.

A Willovu úsudku věřil. Měl jistou mlhavou představu, že během hraničářského výcviku se lidi nějak stávají rozhodnější a chytřejší. A v tom měl pochopitelně do značné míry pravdu.

Když sesedli a vedli koně hustým křovím na palouk uprostřed, Will si trochu oddechl. Kromě několika krátkých přestávek na odpočinek strávili v sedle celou noc a Will měl tělo zdřevěnělé víc, než čekal. Několik hodin poctivého spánku mu právě teď připadalo jako vynikající nápad. Pomohl Evanlyn dolů z nákladního ponyho — měl nákladní sedlo a z něj se jí hůř sesedalo. Will pak rozepnul popruhy a začal vybalovat zásoby jídla a také srolované plátno, které používali jako přístřešek za nepříznivého počasí.

Evanlyn se téměř beze slova protáhla, pak několik kroků poodešla a usedla na plochý kámen.

Will nevrle vytáhl jeden z ranců s jídlem a položil ho do písku k jejím nohám.

„Můžeš začít chystat jídlo,“ řekl jí poněkud ostřeji, než měl původně v úmyslu. Už ho rozčilovalo, že dívka si vždycky jen sedne, udělá si pohodlí a práci nechá na něm a na Horácovi. Podívala se na ranec a zlostí zčervenala.

„Já ani nemám moc hlad,“ odsekla. Horác sice právě odsedlával koně, ale ochotně přiskočil.

„Já to udělám,“ nabízel se ve snaze zabránit hádce. Jenže Will zvedl ruku a zadržel ho.

„Ne,“ odmítl. „Ty postav přístřešek. Jídlo může připravit Evanlyn.“

Jejich pohledy se do sebe zaklesly. Oba byli rozzlobení, ale ona si uvědomovala, že pravdu má on. Nepatrně pokrčila rameny a sáhla po ranci. „Když to má pro tebe takový význam,“ zamumlala a pak se zeptala: „Nebude vadit, když oheň místo mě rozdělá Horác? Umí to mnohem rychleji než já.“

Will návrh zvažoval a zamyšleně přimhouřil oči. Nechtělo se mu rozdělávat oheň, dokud byli ještě v Celtice. Bylo by to proti zdravému rozumu, cestovat v noci, aby je nikdo neviděl, a pak zapálit oheň, jehož kouř je za denního světla nápadný. Dalším důvodem byla i včerejší Gilanova slova.

„Žádný oheň,“ nesmlouvavě rozhodl Will. Evanlyn nazlobeně hodila ranec s jídlem na zem.

„Já už nechci studené jídlo!“ odmítla ostře. Will si ji chladně měřil.

„Ještě nedávno jsi jedla úplně cokoli, teplé nebo studené, hlavně že to bylo jídlo,“ připomněl jí. Evanlyn sklopila oči. „Podívej,“ pokračoval Will klidnějším hlasem, „Gilan ví o těchhle věcech mnohem víc než my tři dohromady a podle něj se máme snažit, aby nás někdo neobjevil. Jasné?“

Evanlyn něco zamumlala. Horác je oba pozoroval, na jeho poctivé tváři bylo vidět, že jejich spor ho trápí. Nabídl smír.

„Mohl bych rozdělat jen malý ohýnek na vaření,“ navrhl. „Když ho rozděláme pod těmi keři, větve kouř rozptýlí, takže bude skoro neviditelný.“

„Nejde jen o to,“ vysvětloval Will, přehodil si přes rameno vaky na vodu a sejmul ze sedla luk. „Gil říkal, že wargalové mají mimořádně citlivý čich. Když rozděláme oheň, pach kouře bude viset ve vzduchu ještě hodiny potom, co ho uhasíme.“

Horác přikývl, takový důvod uznával. Než stačil on nebo Evanlyn vznést další námitky, Will zamířil ke skupině skal za tábořištěm.

„Prozkoumám to tady,“ oznámil. „Podívám se, jestli je tu někde voda. A taky se ujistím, že jsme sami.“

Nevšímal si dívčina posměšného: „Jako kdybychom nebyli,“ které zamumlala právě tak nahlas, aby to zaslechl, a začal stoupat mezi skaliska. Obešel okolí v dostatečně velkém kruhu a pohyboval se při zemi a tak, aby nebyl vidět, od jednoho skrovného úkrytu k druhému, co nejobezřetněji dokázal. Pokaždé, když jdeš na průzkum, říkal mu kdysi Halt, pohybuj se tak, jako kdyby byl nablízku někdo, kdo by tě mohl uvidět. Nikdy nepředpokládej, že jsi tam sám.

Neobjevil žádné stopy wargalů ani Celtiků. Narazil však na malý potůček, jehož průzračná chladná voda protékala mezi skalami. Proud byl dostatečně rychlý, aby budil důvěru, že voda se dá pít, takže ji Will ochutnal. Zjistil, že je dobrá, a naplnil vaky na vodu až po okraj. Čerstvá studená voda chutnala obzvlášť dobře ve srovnání s vodou ze zásobních vaků, která měla výraznou pachuť po kůži. Jakmile byla totiž voda ve vaku déle než několik hodin, začala její chuť víc připomínat kožený vak nežli vodu.

Horác s Evanlyn čekali v tábořišti na jeho návrat. Evanlyn připravila do misek sušené maso a suchary, které už nějaký čas jedli místo chleba. Will byl rád, že na maso přidala i trošku kořeněné zeleninové pasty. Cokoli, co zpestřilo mdlou chuť sušeného masa, bylo vítáno. Při jídle si všiml, že ona sama si do své misky zeleninu nedala.

„Ty nemáš ráda zeleninovou pastu?“ zeptal se jí s plnou pusou masa a sucharu. Zavrtěla hlavou, do očí se mu ale nepodívala.

„Ani ne,“ odpověděla.

Jenže Horác nehodlal dopustit, aby to tak skončilo. „Poslední zbytek dala tobě,“ sdělil Willovi.

Will chvíli rozpačitě mlčel. Kouskem sucharu právě nabral poslední sousto chutné žlutavé směsi a strčil ho do pusy. Neměl se s ní o co rozdělit.

„Aha,“ zamumlal a pochopil, že to je způsob, jakým mu dívka nabízí smír. „Ehm… tedy, díky, Evanlyn.“

Evanlyn pohodila hlavou. Při jejích nakrátko ostříhaných vlasech se ten pohyb trochu minul účinkem, ale Willovi hlavou bleskla myšlenka, že je možná zvyklá takhle pohazovat dlouhými světlými kadeřemi, které by pohyb zdůraznily.

„Už jsem ti to řekla,“ prohodila, „nemám pastu ráda.“ Teď se jí ale v hlase ozval náznak smíchu a předchozí špatná nálada byla ta tam. Will se na ni podíval a usmál se.

„Vezmu si první hlídku,“ oznámil. Byl to docela dobrý způsob, jak jí dát najevo, že je vše smazáno.

„Když si vezmeš i druhou hlídku, dám ti taky svou pastu,“ nabídl Horác a všichni se zasmáli. Napětí v malém táboře výrazně polevilo a Horác s Evanlyn začali vytřepávat deky a pláště a na okolních keřích hledat vhodné zelené větve a budovat z nich něco na způsob lůžek.

Will si mezitím vzal láhev s vodou a svoji pláštěnku a vyšplhal na jednu z větších skal poblíž tábora. Usadil se, jak nejpohodlněji to šlo, aby měl dobrý výhled na skalnaté vrcholky za nimi a přes keře, které je dělily od cesty, na druhé straně. Jako vždy se řídil tím, co ho naučil Halt, a usadil se mezi balvany v místě, které tvořilo více méně přirozenou prohlubeň, což mu umožňovalo vidět mezi kameny do stran, aniž by musel zvedat hlavu nad jejich úroveň. Několik minut se nepohodlně vrtěl a přál si, aby se mu do těla nezapichovalo tolik ostrých kamenů. Pak odevzdaně pokrčil rameny a řekl si, že mu kameny alespoň nedovolí na hlídce usnout.

Přehodil přes sebe pláštěnku a přes hlavu přetáhl kapuci. Jak tam tak seděl, nehybně mezi šedivými skalami, zdálo se, že splynul s okolím a stal se téměř neviditelným.

Nejdřív ho vyburcoval ten zvuk. Objevoval se a ztrácel se závany větru. Když vítr zesílil, zesílil i zvuk. Když vítr zeslábl, nebylo slyšet nic, takže si nejprve myslel, že se mu to jen zdálo.

Potom se to ozvalo znovu. Hluboký, pravidelný rytmický zvuk. Možná hlasy, ale jiné než všechny, které kdy slyšel. Mohl by to být zpěv, pomyslel si, a pak, když vítr zafoukal trochu ostřeji, to znovu uslyšel. Nebyl to zpěv. Nemělo to nápěv. Jenom rytmus. Stálý, neměnný rytmus.

Vítr se opět ztišil a s ním i zvuk. Will cítil, jak se mu zježily chloupky na krku. Ten zvuk měl v sobě něco nepříjemného. Něco nebezpečného. Will to vnímal každou částí svého těla.

A bylo to tu zas! A tentokrát už věděl. Bručení. Hluboké hlasy, které jednotvárně bručí. Bručení bez nápěvu, které v sobě skrývá zjevnou hrozbu.

Vítr vanul od jihozápadu, takže zvuk přicházel od cesty, po níž přijeli. Will pomalu a opatrně vstal a nakukoval směrem, odkud foukal vítr. Ze svého stanoviště dokázal na cestě rozeznat některé zákruty, jiné mu mizely za skalami a kopci. Odhadoval, že vidí úsek cesty o délce zhruba půl míle, ale tam se nic nehýbalo.

Chvatně slezl ze skal a pospíchal probudit ostatní.

Bručení se nyní přiblížilo. Při poryvech větru už se neztrácelo. Nabývalo na hlasitosti a bylo zřetelnější. Will, Horác a Evanlyn se krčili mezi křovisky a naslouchali blížícím se zvukům.

„Vy dva byste se možná měli trochu víc schovat,“ doporučoval Will. Věděl, že on sám, zahalený do hraničářské pláštěnky a s obličejem ukrytým hluboko v kapuci, je téměř neviditelný. V případě Horáce a Evanlyn si tak jistý nebyl. Oba bez odporu ustoupili hlouběji do hustého křoví. Horác byl zvědavý a měl i trochu strach. Zato Evanlyn, jak si Will všiml, byla bledá úzkostí.

Čistě pro případ, že by ti zpěváci vyslali zvědy, Will rychle strhl tábor a zahladil stopy, které po nich zůstaly. Zavedl koně asi sto kroků zpět mezi skály, tam je uvázal a potřeby na táboření nechal u nich. Pak společně s Horácem a Evanlyn našel hluboko v hustém křoví úkryt, z něhož byl vcelku dobrý výhled na cestu.

„Kdo to je?“ vydechl Horác, když bručení zesílilo ještě víc. Will odhadoval, že přichází odněkud zpoza nejbližšího ohybu cesty, vzdáleného pouhých sto kroků.

„Vy to nevíte?“ odpověděla Evanlyn hlasem plným hrůzy. „To jsou přece wargalové.“