Hořící most

Dvanáct

Will s Horácem na ni rychle pohlédli.

„Wargalové? Jak to víš?“ zeptal se Will.

„Už jsem je předtím slyšela,“ odpověděla tichým hlasem a kousala se přitom do rtu. „Takhle divně bručí, když jsou na pochodu.“

Will zamyšleně vraštil čelo. Ti čtyři wargalové, které s Haltem stopovali, nebručeli. Pak si ale uvědomil, že vlastně pronásledovali kořist. Koutkem oka postřehl pohyb v zákrutu cesty.

„K zemi!“ sykl naléhavě. „Obličeje dolů!“ Lehli si a Horác s Evanlyn položili obličeje do písku. Will si přetáhl kapuci přes obličej, jak nejvíc to šlo, potom zahalil do záhybů pláštěnky i předloktí, aby měl zakryté vše kromě očí.

Účelem jednotvárného bručení wargalů, jak teď zjistil, bylo udržovat jednotný pochodový krok — úplně stejně by vyvolával povely nějaký seržant v případě jednotky pěšáků. Will jich v oddíle napočítal snad na třicet. Byli velcí, mohutní, v kovových pancířích a kalhotách z pevného hrubého sukna. Postupovali vytrvalým poklusem, vydávali hrdelní bručivé zvuky beze slov — což, jak nyní pochopil, nebylo nic víc než vrčení.

Všichni byli ve zbroji, měli různé druhy krátkých kopí, palic a válečných seker, připravených k okamžitému použití.

Jejich rysy zatím nedokázal rozeznat. Kolébavě klusali ve dvou řadách. Vzápětí zjistil, že mezi těmi řadami je ještě další skupina. Wargalové s sebou vedli vězně.

Když se přiblížili, všiml si, že vězňové — bylo jich asi tucet — klopýtají v zoufalé snaze udržet krok s bručícími wargaly. Poznal, že jsou to Celtikové — horníci, jak usoudil podle jejich kožených zástěr a čepic. Byli vyčerpaní a bylo vidět, že wargalové je pohánějí krátkými biči.

Bručení zesílilo.

„Co se děje?“ zeptal se šeptem Horác. Will by ho byl nejraději zaškrtil.

„Ticho!“ zasyčel. „Už ani slovo!“

Wargalové teď byli ještě blíž a Will mohl rozeznat jejich hlavy a rysy. Cítil, jak se mu na zátylku začínají ježit vlasy — viděl chlupaté, mohutné čelisti a nosy protažené a rozšířené tak, že připomínaly spíše čenichy. Oči měli wargalové malé a divé, a jak šlehali biči do Celtiků, rudě jim žhnuly nenávistí. Když se jeden z wargalů rozezlil na jednoho vrávorajícího Celtika, zahlédl Will záblesk žlutých tesáků. Nejraději by se ještě víc přikrčil k zemi. Věděl však, že každý jeho pohyb by nyní mohl znamenat prozrazení. Musel se spolehnout na ochranu své pláštěnky. Chtěl alespoň zavřít oči, aby neviděl ty zvířecí rysy, ale nějak to nešlo. Ochromený hrůzou sledoval, jak strašliví wargalové, přízraky ze zlého snu, za neustálého bručení klušou kolem místa, kde ležel.

Celtický horník nemohl začít klopýtat na horším místě.

Jeden z wargalů ho šlehal bičem a muž zakopl, zavrávoral a pak se zhroutil na cestu. Strhl tak s sebou další dva vězně, jednoho po každé straně. Will si teď všiml, že jsou k sobě přivázaní tlustým řemenem ze surové kůže.

Když se kolona neuspořádaně zastavila, bručení wargalů se změnilo v zlostné vrčení. Dva vězňové, kteří byli strženi k zemi, se pod deštěm ran bičem vyhrabali na nohy. Horník, který pád zavinil, stále ležel, přestože od jednoho z wargalů dostával strašné rány bičem.

Nakonec se k wargalovi připojil ještě jeden a začal do nehybné postavy mlátit násadou těžkého okovaného kopí. Horník se nijak nebránil. S očima vytřeštěnýma hrůzou si Will uvědomil, že ten člověk je mrtev. Konečně totéž pochopili i wargalové. Někdo, kdo jim nejspíš velel, jim asi dal rozkaz, který Will nedokázal postřehnout, protože ti dva přestali do bezduchého těla mlátit a přeřízli pouta, jimiž byl muž přivázán k hlavnímu řemeni. Potom bezvládné tělo nadzvedli a jednoduše je odhodili ke křoviskům, kde se ukrýval Will a jeho společníci.

Keře nejblíž u cesty při dopadu těla zapraskaly a Will zaslechl, jak vyděšená Evanlyn slabě vykřikla. Ležela tváří k zemi, vůbec netušila, co se děje, a nečekaný hluk byl už na ni zřejmě příliš. Potlačila výkřik téměř ve stejném okamžiku, kdy vznikl, ale stejně bylo pozdě.

Zdálo se, že vůdce wargalů něco zaslechl. Otočil se, upřeně civěl do místa, kde leželo tělo, a uvažoval, zda ten zvuk mohl vydat horník. Měl možná podezření, že ve snaze uniknout smrt pouze předstíral. Ukázal a zakřičel povel. Wargal s kopím přistoupil k mrtvému tělu a probodl ho.

Velitelovo podezření však nebylo zcela zažehnáno. Dlouze se zadíval do křoví, zíral přesně do místa, kde ležel Will, zahalený a chráněný svojí hraničářskou pláštěnkou. Hraničářský učeň si najednou uvědomil, že hledí do zlostných rudých očí toho divého tvora na cestě. Něco ho nutilo odvrátit zrak od toho upřeného pohledu, protože byl přesvědčený, že netvor ho určitě vidí. Jenomže všechno, co se od Halta za poslední rok naučil, mu teď napovídalo, že sebemenší pohyb by byl osudný, a Will věděl, že i pouhé zavření očí by způsobilo nepatrný, bezděčný pohyb hlavy. Skutečná hodnota maskovací pláštěnky nespočívala v kouzlech, jak se tolik lidí domnívalo, nýbrž ve schopnosti toho, kdo ji měl na sobě, vydržet bez hnutí pátravé pohledy.

Will se přinutil tomu věřit a zůstal nehybně civět na wargala. V puse mu vyprahlo. Srdce tlouklo dvakrát rychleji než obvykle. Slyšel těžký, chraplavý dech toho medvědovitého tvora, viděl, jak se jeho nozdry lehce chvějí, nasávají vítr a vyhledávají v něm neznámé pachy.

Konečně se wargal odvrátil. Vzápětí se prudce otočil zpět a ještě jednou se upřeně zadíval do křoví. Willův výcvik naštěstí počítal i s tímto úskokem. Will se ani nepohnul. Tentokrát wargal krátce zamručel a pak vydal rozkaz jednotce.

Wargalové se s bručením dali opět do pohybu a mrtvého horníka nechali ležet u cesty.

Když se zvuky vzdálily a wargalové zmizeli za další zákrutou, ucítil Will, jak se Horác za ním mele.

„Ani se nehni!“ šeptl ostře. Mohlo se stát, že wargalům jde v patách stopař zametač — zvěd, který se tiše pohybuje za jednotkou a může nachytat neopatrné pronásledovatele, kteří si myslí, že nebezpečí už pominulo.

Donutil se napočítat do sta a pak teprve ostatním dvěma dovolil se pohnout, vyplazit z křoví a protáhnout ztuhlé a bolavé údy.

Will naznačil Horácovi, aby vzal Evanlyn zpět k tábořišti, a sám obezřetně postupoval k cestě, u níž ležel Celtik. Jak předpokládal, muž byl mrtvý. Bylo vidět, že v posledních několika dnech dostal mnoho ran. Na obličeji měl podlitiny a šrámy od wargalských pěstí i bičů.

Pro toho muže se už nedalo nic udělat, a tak ho nechal, kde byl, a vydal se ke svým.

Evanlyn seděla a plakala. Když se Will přiblížil, podívala se na něj, po tvářích jí tekly slzy a ramena se jí otřásala mohutnými vzlyky. Horác stál vedle ní a tvářil se nešťastně i bezradně.

„Omlouvám se,“ dostala ze sebe konečně mezi vzlyky Evanlyn. „Prostě to… bručení… ty zvuky… vzpomněla jsem si na všechno, co se stalo, když…“

„To je v pořádku,“ tiše ji uklidňoval Will. „Jsou to ale strašné obludy!“ dodal směrem k Horácovi a kroutil hlavou. Bojovnický učeň jednou nebo dvakrát naprázdno polkl. Wargaly neviděl. Celou dobu ležel s obličejem přitisknutým k písčité půdě. Will si pomyslel, že svým způsobem to muselo být stejně hrozné.

„Jak vypadají?“ zeptal se Horác tiše. Will znovu potřásal hlavou. Bylo téměř nemožné je popsat.

„Jako šelmy,“ řekl. „Jako medvědi… nebo jako něco mezi medvědem a obrovským psem. Chodí ale po dvou jako lidi.“

Evanlyn znovu vykřikla hrůzou. „Jsou odporní!“ rozhořčila se. „Hnusné, ohavné nestvůry. Doufám, že už je nikdy neuvidím!“

Will k ní přistoupil a nemotorně ji poplácával po ramenou.

„Už jsou pryč,“ konejšil ji tiše, jako kdyby utěšoval malé dítě. „Jsou pryč a nemůžou ti nic udělat.“

Evanlyn s velkou námahou posbírala trochu odvahy. S bázlivým úsměvem ve tváři se podívala na Willa. Potom mu stiskla ruku. Už pouhý dotek jí přinesl úlevu.

Will chvíli nechal svoji ruku v její. Uvažoval, jak jim asi sdělí, co se rozhodl udělat.