Hořící most

Dvacet devět

Hlavní část královské armády zvolna postupovala rozrytou půdou bojiště. Drtivý útok kavalerie ze tří stran jim v krátkém čase přinesl rozhodující vítězství.

V druhé řadě velitelské skupiny jel vedle sira Rodneyho Horác. Bojový mistr si ho vybral za štítonoše — Horác jel po jeho levém boku, což bylo vyjádřením uznání za jeho službu království. Byla to neobvyklá pocta pro někoho, kdo se účastnil teprve své první bitvy, ale sir Rodney byl přesvědčen, že chlapec si to víc než zaslouží.

Horác přehlížel bitevní pole se smíšenými pocity. Na jednu stranu byl trošičku zklamaný, že zatím nebylo zapotřebí jeho přímé účasti. Na druhou stranu zažíval hluboký pocit úlevy. Opravdová bitva byla na hony vzdálena kouzelným snům, kterým se kdysi jako malý kluk oddával. Takovou bitvu si maloval jako řadu pečlivě řízených, téměř do posledního puntíku připravených kroků, při nichž zkušení bojovníci konají odvážné rytířské činy. Netřeba říkat, že v těch snech byl tím nejvýznamnějším a nejušlechtilejším bojovníkem právě sám Horác.

Místo toho vyděšeně sledoval bitevní vřavu — bodání, sekání, krev, zvířený prach a výkřiky. Muži, wargalové i koně, ti všichni umírali a jejich těla ležela nyní roztroušena v prachu Uthalských plání jako spousta rozházených hadrových panenek. Bylo to rychlé, kruté a zmatené. Horác pohlédl na sira Rodneyho. Zachmuřená tvář bojového mistra mu prozradila, že takové je to vždy.

Horác měl sucho v krku a snažil se ho zahnat polykáním. Náhle v něm zahlodala pochybnost. Napadlo ho, jestli by se v případě, že by byl povolán do boje, dokázal strachy vůbec pohnout. Poprvé v životě si plně uvědomil, že v bitvách se skutečně umírá. A tentokrát jedním z těch mrtvých mohl být on. Znovu se pokusil naprázdno polknout. Dopadlo to stejně neúspěšně jako předtím.

Morgarath a jeho zbylí vojáci se seskupili v obranném útvaru na úpatí útesu. Měkká půda bránila jezdectvu postoupit vpřed a nebyla jiná možnost než nasadit pěchotu a dokončit boj krvavým střetem zblízka.

Každý duševně zdravý velitel obklíčeného vojska by si uvědomil nevyhnutelný výsledek a vzdal by se, aby zachránil životy svých zbývajících vojáků. Jenže tohle byl Morgarath a všichni chápali, že žádné vyjednávání nebude. Dodávali si odvahy před hrozným úkolem. Čekal je krvavý a krutý boj, jiná možnost však nebyla. Morgarathova moc musela být jednou provždy zlomena.

„Nicméně,“ prohlásil Duncan pochmurně, když se jeho první šik zastavil asi sto kroků před obranným půlkruhem wargalů, „mu poskytneme možnost, aby se vzdal.“ Už se nadechoval, aby svému trubači poručil zatroubit na znamení, že jsou připraveni vyjednávat. Vtom se čelo wargalské armády zavlnilo.

„Sire!“ zvolal náhle Gilan. „Mají vlajku pro vyjednávání!“

Velitelé královské armády překvapeně hleděli na rozvíjející se bílou vlajku. Nesl ji jeden wargalský pěšák. Vystoupil vpřed na volné prostranství. Zezadu z wargalských řad se ozval hlas rohu, pět vzestupných tónů — všeobecně platné znamení, že protivník žádá o vyjednávání. Král Duncan se zatvářil překvapeně, chvíli se rozmýšlel a potom dal znamení svému trubači.

„Myslím, že si raději vyslechneme, co nám chce sdělit,“ řekl. „Odpověz.“

Trubač si olízl rty a odtroubil přijetí — stejné tóny v opačném sledu.

„Bude to nějaká lest,“ zabručel Halt. „Morgarath pošle herolda, aby vyjednával, a sám mezitím vezme do zaječích. Určitě…“

Zmlkl, když se wargalské šiky opět rozestoupily a vpřed vyjížděla postava na koni. Byla neobyčejně vysoká a hubená, oděná v černém brnění a na hlavě měla zobákovitou černou helmici. Nebylo pochyb, že je to sám Morgarath. Haltovi instinktivně vyjela ruka k toulci zavěšenému na zádech a okamžitě založila do tětivy luku těžký šíp, který dokázal prorazit i pancíř.

Král Duncan ten pohyb postřehl.

„Halte,“ připomněl ostře, „dal jsem souhlas k vyjednáváni. Já nehodlám porušit své slovo, ani když jsem ho dal Morgarathovi.“

Hlas rohu byl zárukou bezpečí, a tak Halt zdráhavě vrátil šíp do toulce. Duncan rychle pohlédl do očí baronu Araldovi a dal mu tím znamení, aby na hraničáře dohlédl. Halt pokrčil rameny. Kdyby si usmyslel vstřelit Morgarathovi do srdce šíp, ani baron Arald ani nikdo jiný by nebyl dost rychlý, aby mu v tom zabránil.

Postava na bílém koni připomínající supa se zvolna sunula vpřed za wargalským praporečníkem. V řadách královské armády to tiše zašumělo, když muži poprvé spatřili toho, kdo v uplynulých patnácti letech představoval trvalou hrozbu pro jejich život a klid. Morgarath zastavil asi čtyřicet kroků od prvního šiku královského vojska. Když se šik rozjel k němu, poznával členy skupiny kolem krále. Oči se mu zúžily, jakmile pohledem zavadil o nevelkou nachýlenou postavu v šedozelené pláštěnce na huňatém ponym.

„Duncane!“ zvolal a jeho vysoký hlas se nesl tichem, které náhle zavládlo. „Uplatňuji svá práva!“

„Ty žádná práva nemáš, Morgarathe,“ odpověděl král. „Jsi vzbouřenec, zrádce a vrah. Vzdej se a my ušetříme životy tvých vojáků. To je jediné právo, které ti mohu přiznat.“

„Uplatňuji právo na rozhodnutí v souboji!“ zakřičel Morgarath, aniž věnoval pozornost královým slovům. Pak pohrdavě pokračoval: „Nebo jsi příliš zbabělý, abys mou výzvu přijal, Duncane? Pošleš další zástupy svých mužů na smrt a budeš se schovávat za jejich zády? Nebo přistoupíš na to, aby osud na tomto místě celou věc rozhodl?“

Duncana to nakrátko zaskočilo. Morgarath vyčkával a tiše se pro sebe usmíval. Dokázal uhodnout, jaké myšlenky se honí hlavou králi i jeho poradcům. Nabídl jim krok, který by mohl ušetřit životy tisíců jejich vojáků.

Arald se s koněm přesunul vedle koně králova a rozzlobeně namítal: „Na rytířské výsady nemá žádný nárok! Zasluhuje pověsit. Nic jiného.“ Někteří z ostatních poradců souhlasně mumlali.

„I když…“ tiše promluvil Halt a všichni na něj pohlédli. „Tohle by mohlo celou věc vyřešit. Wargalové jsou závislí na Morgarathově vůli. Když teď nemůžeme nasadit jezdectvo, budou pokračovat v boji, dokud to on bude po nich chtít. A přitom zabijí tisíce našich mužů. Ale zabít Morgaratha v jediném souboji -“

Tyler mu skočil do řeči a myšlenku dokončil: „Wargalové by byli bezradní. Je naděje, že by prostě přestali bojovat.“

Duncan zamyšleně vraštil čelo. „To nemůžeme vědět…“ začal.

Do hovoru se vmísil sir David z Carawaye. „Jistě, pane, ale za pokus to stojí. Řekl bych, že Morgarath se snaží přechytračit sám sebe. Ví, že vyhlídce na ukončení boje v jediném souboji nedokážeme odolat. Dal dnes všechno v sázku a prohrál. Ale určitě má v plánu vyzvat vás — aby vás zabil a završil tak svou pomstu.“

„Jaký je tvůj názor?“ zeptal se Duncan.

„Jako královský bojový mistr mohu přijmout každou výzvu, která byla učiněna vám, můj pane.“

V královské družině to zašumělo. Morgarath je možná nebezpečný protivník, ale sir David byl v celém království nejlepším turnajovým rytířem. Učil se šermovat u proslulého mistra MacNeila, podobně jako později jeho syn, a jeho zručnost v souboji muže proti muži byla pověstná. Nadšeně pokračoval.

„Morgarath se dovolává pravidel rytířství, aby dostal příležitost vás zabít, pane. Očividně přehlédl skutečnost, že jako král se můžete nechat zastoupit některým z bojovníků. Udělte mu právo k výzvě. A potom mi dovolte ji přijmout.“

Duncan ten nápad zvažoval. Rozhlédl se po svých poradcích a viděl zdráhavý souhlas. Náhle se rozhodl.

„Dobrá,“ řekl nakonec. „Uznám jeho právo na výzvu. Ale nikdo, vůbec nikdo, se nebude vyjadřovat k jejímu přijetí. Jenom já. Je to jasné?“

Rada souhlasně přikývla. Jakmile byla výzva jednou přijata, byla závazná. Duncan se nadzvedl v třmenech a oslovil hrozivou černou postavu.

„Morgarathe,“ zvolal Duncan, „i když jsme přesvědčeni, že jsi se o veškerá práva, která jsi jako rytíř kdy měl, připravil, pokračuj a přednes svoji výzvu. Jak říkáš, ať celou věc rozhodne osud.“

Nyní se Morgarath neudržel a úsměv se mu roztáhl po celém obličeji. Už se dál nepokoušel skrývat ho před všemi, kdo na něj hleděli. V hrudi pocítil prudkou vlnu triumfu, poté ho však zaplavila vlna mrazivé nenávisti, když se zadíval na nevelkou, od pohledu bezvýznamnou postavu za králem.

„Nuže tedy, jak jest mé právo před Bohem,“ promluvil slavnostně a dbal na to, aby při výzvě volil správné a starodávné výrazy, „a před všemi, kdož jsou zde přítomni, já činím svoji výzvu tak, abych prokázal, že jsem v právu, a to vůči…“ Nedokázal odolat a krátkým odmlčením si vychutnával tento okamžik. „Hraničáři Haltovi.“

Všichni omráčeně ztichli. Halt pobídl Abelarda vpřed, aby mohl odpovědět, zadrželo ho však Duncanovo hlasité a ostré „Ne!“ V očích mu divoce blýsklo.

„Můj pane, já tu příležitost využiji,“ prohlásil pevně Halt. Duncan však zvedl ruku a zabránil mu vyjet vpřed.

„Halt není rytíř. Jeho vyzvat nemůžeš,“ odpověděl spěšně. Morgarath pokrčil rameny.

„Duncane, já můžu vyzvat kohokoli. A kdokoli může vyzvat mě. Jako rytíř nemusím přijmout žádnou výzvu, pokud ji nevysloví nějaký jiný král. Ale mohu se rozhodnout to udělat. A mohu si vybrat, koho vyzvu.“

„Halt nemá svolení výzvu přijmout!“ rozzlobeně odmítl Duncan.

Morgarath se tiše zasmál. „Takže se pořád budeš jen plížit a schovávat, Halte?“ zasyčel pohrdavě. „Jako všichni hraničáři? Už jsem ti říkal, že jednoho hraničářského spratka máme v zajetí?“ Věděl, že hraničářský sbor je úzce provázaná skupina a doufal, že zprávou o tom, že zajal jednoho z učňů, Halta vyprovokuje. „Je tak malý, že jsme ho málem nechali běžet. Ale já se místo toho rozhodl, že si ho nechám, abych ho mohl mučit. Alespoň bude pro příště o jednoho takového špeha míň.“

Halt cítil, jak mu z obličeje mizí barva. Morgarath mohl mluvit jen o jednom jediném člověku. V návalu zuřivosti pobídl Abelarda vpřed.

„Ty máš Willa?“ zeptal se. Jeho hlas zněl tiše, ale ostře.

Morgaratha znovu zaplavil vítězný pocit. Bylo to ještě lepší, než doufal. Ten hraničářský spratek zřejmě pro Halta hodně znamenal. Byl tím přímo nadšený. Co když je to přímo Haltův učeň? Najednou nějak věděl, že je to pravda.

„Ano, Will je u nás a žije,“ odvětil. „Ale ne nadlouho, samozřejmě.“

V Haltovi vzkypěla zloba i nenávist k supímu zjevu, který viděl před sebou. Přestože se po něm natahovaly ruce, které ho chtěly zadržet, protlačil se s koněm dopředu a stanul tváří v tvář Morgarathovi.

„Když je to tak, Morgarathe, ano, já…“

„Halte! Zakazuji ti mluvit dál!“ překřičel ho Duncan.

Potom však zraky všech přítomných upoutal nečekaný pohyb v druhé řadě královské armády. Vpřed vyrazila postava na koni a v mžiku překonala krátkou vzdálenost k Morgarathovi. Pán Deštných a temných hor sáhl po meči, ale pak si všiml, že jezdcova zbraň je zasunuta v pochvě. Jezdec neuchopil meč, ale místo toho se rozmáchl pravou rukou a do Morgarathova vyzáblého obličeje mrštil svoji rukavici.

„Morgarathe!“ zakřičel, až mu nedospělý hlas přeskočil. „Vyzývám tě na souboj!“

Pak Horác stáhl koně o pár kroků zpět a čekal na Morgarathovu odpověď.