Hořící most

Deset

Druhý den ráno je pochopitelně čekalo rozhodnutí, jak naložit s Bartem a Carneym.

Oba loupežníci prožili velice nepohodlnou noc, přivázaní zády k sobě a nucení sedět vzpřímeně na kamenité zemi. Vždy při střídání hlídek jim Gilan na pár minut uvolnil pouta a oni si mohli trochu protáhnout ztuhlé svaly. Nakonec se i slitoval a dostali trochu jídla a vody. Pořád to však pro ně byl velmi nepříjemný zážitek, ještě zhoršený tím, že neměli žádnou představu, co má Gilan v plánu s nimi udělat ráno.

A popravdě řečeno neměl ji ani Gilan. Vůbec se mu nechtělo brát je s sebou jako zajatce. Stejně měli jen čtyři koně, když se počítal i nákladní kůň, který nesl zásoby a věci na táboření a který teď bude muset nést i Evanlyn. Gilan se domníval, že zpráva o překvapivém Morgarathově vpádu do Celtiky by se měla ke králi Duncanovi dostat co nejdřív, a kdyby s sebou vláčeli dva opěšalé zajatce, nepředstavitelně by je to zdržovalo. Navíc už začal uvažovat o nápadu, že on sám by co nejrychleji ujížděl napřed a ostatní by jeli za ním, jak nejrychleji by dokázali. Věděl, že nákladní pony nikdy nemůže udržet krok s Blazovým vytrvalým klusem.

Takže při snídani usilovně přemýšlel o těchto dvou věcech a dopřál si přepych druhého hrnku kávy z jejich skromné zásoby. Když se to tak vezme, říkal si, jestli pojede napřed, je to jeho poslední káva pro několik dalších dnů. Po chvilce zvedl oči, zachytil Willův pohled a kývnutím ho k sobě zavolal.

„Uvažuju, že bych jel napřed,“ oznámil mu tiše. Okamžitě zahlédl ve Willových očích zděšení.

„To jako sám?“ zeptal se Will a Gilan přikývl.

„Wille, tohle je životně důležitá zpráva a já ji musím dovézt králi Duncanovi co možná nejdřív. Mimo jiné to znamená, že z Celtiky nepřijdou žádné posily. Král to musí vědět.“

„Ale…“ Will znejistěl. Rozhlédl se po malém tábořišti, jako kdyby pátral po nějaké námitce proti Gilanovu nápadu. Přítomnost vysokého hraničáře byla tak uklidňující. Zdálo se, že podobně jako Halt vždycky ví, co je správné udělat. Pomyšlení, že se je chystá opustit, vzbudilo ve Willovi téměř paniku. Gilan poznal, že chlapce trápí pochybnosti o vlastních schopnostech. Vstal a položil mu ruku na rameno.

„Trochu se projdeme,“ navrhl a pustili se směrem od tábora. Blaze a Cuk zvědavě zvedli hlavy, když je míjeli, ale pochopili, že je nepotřebují, a tak se vrátili k okusování chudého porostu.

„Já vím, že si děláš starosti kvůli tomu, co se přihodilo s těmi čtyřmi wargaly,“ řekl Gilan. Will se zastavil a podíval se na něj.

„Halt ti to řekl?“ zeptal se. V hlase mu zaznělo trochu nedůvěry. Rád by věděl, co Halt o jeho chování řekl. Gilan vážně pokýval hlavou.

„Jistěže mi to řekl. Wille, nemáš se vůbec za co stydět, věř mi.“

„Ale, Gile, já jsem zazmatkoval. Zapomněl jsem všechno, co jsem se naučil, a…“

Gilan zvedl ruku, aby zadržel příval sebeobviňování, který podle všeho hrozil.

„Halt říká, že jsi zůstal pevně stát na místě,“ prohlásil. Will rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.

„Tedy… já myslím, že ano. Ale…“

„Polekal ses, ale neutekl jsi. Wille, tohle není zbabělost. To je odvaha. To je ten nejvyšší stupeň odvahy. Copak jsi nebyl vyděšený, když jsi zabil toho kalkaru?“

„Jistě,“ připustil Will. „Jenže to bylo něco jiného. Byl ode mě na čtyřicet kroků a útočil na sira Rodneyho.“

„Zatímco,“ dořekl Gilan za něj, „ten wargal byl od tebe deset kroků a vrhal se přímo na tebe. To je vážně velký rozdíl.“

Willa to nepřesvědčilo. „Zachránil mě Cuk,“ namítl. Gilan se zazubil.

„Třeba si myslel, že za záchranu stojíš. Je to chytrý kůň. A i když Halt a já zdaleka nejsme tak chytří jako Cuk, myslíme si, že máš všechno, co potřebuje správný hraničář.“

„No, já jsem o tom začínal pochybovat,“ přiznával Will. Ale poprvé po několika týdnech měl pocit, že mu malinko stoupla sebedůvěra.

„Tak to rozhodně nedělej!“ doporučoval mu Gilan. „Pochybovat o sobě je nemoc. A když ty pochybnosti nedržíš na uzdě, začnou se naplňovat. Z toho, co se přihodilo s wargaly, se musíš poučit. Využij tu zkušenost, aby tě posílila.“

Will o Gilanových slovech chvíli přemýšlel. Potom se zhluboka nadechl a narovnal ramena.

„Dobře,“ prohlásil. „Co chceš, abych udělal?“

Gilan ho chvíli pozorně zkoumal. Z chlapcova postoje vyzařovalo znovu nalezené odhodlání.

„Chci ti předat velení,“ oznámil Gilan. „Teď už nemá smysl pokračovat s poselstvím, takže jeďte za mnou do Araluenu, jak nejrychleji to půjde.“

„Do Redmontu?“ zeptal se Will, ale Gilan zavrtěl hlavou.

„Vojsko bude touhle dobou už na cestě k Uthalským pláním. Tam mám právě namířeno a tam bude i Halt. Než vyjedu, podíváme se do mapy a naplánujeme pro vás nejlepší trasu.“

„A co ta dívka?“ zeptal se Will. „Měl bych ji vzít s sebou, nebo ji nechat někde v bezpečí, hned jak se dostaneme zpátky do Araluenu?“

Gilan se chvíli rozmýšlel. „Vezmi ji s sebou. Král a jeho rádci ji třeba budou chtít ještě vyslechnout. U araluenské armády bude v bezpečí jako nikde jinde na světě.“

Gilan zaváhal, ale pak se rozhodl s Willem podělit o své podezření. „Wille, pokud jde o tu dívku, je tu ještě něco,“ začal.

„Taky si myslíš, že ten její příběh není tak docela pravdivý?“ přerušil ho Will. „Často se zarazí nebo zmlkne, jako by se nám bála něco říct.“ Vtom Willovi blesklo hlavou ještě cosi. Bezděčně ztišil hlas, i když tábořiště bylo daleko mimo doslech. „Nemyslíš si, že je vyzvědačka, že ne?“

Gilan zavrtěl hlavou. „Nic tak vzrušujícího. Ale pamatuješ si, jak řekla, že když nás uviděla, pomyslela si ‚Díky bohu, jsou to hraničáři‘? Obyčejné lidi by tohle nenapadlo. Pouze urození lidé se cítí v přítomnosti hraničářů v bezpečí.“

Will se zamračil. „Takže ty myslíš…“ Uvažoval. Nevěděl přesně, co tím Gilan myslí.

„Já myslím, že tou paní je ona a že se vydává za svoji služebnou.“

„Takže když uvidí hraničáře, je na jednu stranu ráda, ale pak nám nevěří dost na to, aby nám řekla pravdu?“ namítl Will. „Gile, to nedává smysl!“ Gilan pokrčil rameny.

„Třeba to není proto, že nám nevěří. Možná má jiné důvody, aby tajila, kdo vlastně je. Nemyslím, že by to mělo způsobit nějaké potíže. Jen jsem chtěl, abys na to myslel.“

Otočili se a vraceli se zpátky do tábora.

„Nerad tě nechávám na holičkách,“ přiznával Gilan. „Ale nejsi úplně bezbranný. Máš svůj luk a nože a samozřejmě je tu ještě Horác.“

Will pohlédl směrem, kde urostlý učeň vyprávěl Evanlyn zřejmě nějaký vtip. Když zvrátila hlavu dozadu a srdečně se smála, pocítil slabé bodnutí žárlivosti. Pak si uvědomil, že by měl být rád, že má Horáce s sebou.

„S mečem to docela umí, že?“ prohodil.

Gilan obdivně kroutil hlavou. „Sám bych mu to nikdy neřekl, protože šermíři nemůže nijak prospět, když si o sobě moc myslí, ale je ještě mnohem lepší.“ Podíval se na Willa. „Tím nechci říct, že byste se měli chovat neopatrně. Cestou k hranici byste pořád ještě mohli narazit na wargaly, tak jeďte jen v noci a ve dne se ukrývejte ve skalách.“

„Gile,“ ozval se Will, protože mu to cosi nepříjemného připomnělo. „Co bude s těmi dvěma?“ Palcem ukazoval směrem k loupežníkům, kteří byli pořád svázaní zády k sobě, marně se pokoušeli alespoň trochu si zdřímnout a neustále přitom budili jeden druhého.

„To je otázka, co?“ prohodil hraničář. „Myslím, že bych je klidně mohl pověsit. Pravomoc k tomu mám. Konec konců, ohrožovali posly s královským pověřením. A rabují v době války. Obojí je hrdelní zločin.“

Přelétl očima skalnaté kopce kolem. „Jenže je otázka, jestli to vlastně tady můžu provést,“ zamumlal.

Willovi se nelíbil způsob, jakým jeho přítel uvažuje: „To jako že možná nemáš pravomoc pověsit je hned, když nejsme v našem království?“

Gilan se na něj zazubil. „Tak jsem to nemyslel. Spíš jsem myslel, že by to šlo docela těžko, když v okolí nějakých padesáti mil není žádný strom, který by byl dostatečně vysoký.“

Willovi se v duchu ulevilo, když pochopil, že Gilan si dělá legraci. Gilanův úsměv se však vytratil a přišlo varování:

„Co vím jistě, je to, že si nepřejeme, aby znovu sledovali vás tři. Takže dokud se jich nezbavíme, o mých plánech ani muk, jasné?“

Řešení bylo nakonec jednoduché. Na Gilanův příkaz nejprve Horác zlomil čepel Carneyova meče mezi dvěma velkými kameny. Bartův kyj pak hodil do hluboké strže u kraje cesty. Několik dlouhých vteřin slyšeli, jak rachotí a bouchá o strmý skalnatý svah.

Jakmile to bylo vyřízeno, Gilan poručil oběma lapkům, aby se svlékli do spodního prádla.

„Nemusíš se na to dívat,“ upozorňoval Evanlyn. „Nebude to žádný pěkný pohled.“

Dívka se tiše zasmála a vzdálila se pod přístřešek. A ti dva se svlékali, až zůstali jen v děravých spodkách. Ve studeném horském povětří se klepali zimou.

„A boty taky,“ nařídil Gilan. Oba muži si rozmrzele sedli na tvrdou zem a vyzuli se. Gilan špičkou boty šťouchl do hromádky šatstva.

„Teď to smotejte a svažte dohromady svými opasky,“ poručil a potom přihlížel, jak Bart s Carneym plní jeho příkaz. Když bylo vše hotovo, přivolal Gilan Horáce a palcem ukázal na dva rance šatů a bot.

„Pošli to za tím kyjem, Horáci,“ požádal. Horác se usmál, protože už začínal chápat. Pochopili i Bart s Carneym a okamžitě začali svorně naříkat. Přestali, když po nich Gilan vrhl mrazivý pohled.

„Vyšli jste z toho ještě hodně lacino,“ řekl jim studeně. „Jak už jsem předtím řekl Willovi, mohl bych vás pověsit, kdybych chtěl.“

Bart a Carney ihned zmlkli a Gilan pokynul Horácovi, aby je znovu svázal. Pokorně se podřídili a za pár minut byli opět zády k sobě. Třásli se v ostrém větru, který všude kolem profukoval a proháněl se po horách. Gilan je chvíli upřeně pozoroval.

„Přehoď přes ně deku,“ řekl znechuceně. „Koňskou deku.“

Will s úsměvem poslechl. Dal si dobrý pozor, aby nevzal Cukovu přikrývku a použil tu, která patřila statnému nákladnímu ponymu.

Gilan začal sedlat Blaze a přes rameno ostatním oznamoval: „Jedu prozkoumat okolí Gwyntalethu. Třeba tam potkám někoho, kdo mi prozradí víc o Morgarathových úmyslech.“ Významně se podíval na Willa a hraničářský učeň pochopil, že to říká, aby oklamal loupežníky. Nepatrně kývl.

„Vrátím se někdy při západu slunce,“ hlasitě pokračoval Gilan. „Ať mě čeká něco teplého do žaludku.“

Vyšvihl se do sedla a pokynem ruky k sobě přivolal Willa. Naklonil se a zašeptal mu:

„Ty dva nechte svázané a vyjeďte při západu slunce. Oni se nakonec z provazů dostanou, ale pak budou muset najít šaty a boty. Bez nich se v těchhle horách nikam nedostanou. Budete mít před nimi den náskok a to byste měli být už dost daleko.“

Will přikyvoval. „Rozumím. Jeď opatrně, Gilane.“ Hraničář kývl. Zdálo se, že se trochu rozmýšlí, ale potom se rozhodl.

„Wille,“ řekl tiše. „Doba je nejistá a nikdo z nás neví, co ho může potkat. Možná by nebylo špatné, kdybys Horácovi prozradil Cukovo tajné slovo.“

Will se zamračil. Tajné slovo každý žárlivě střežil a Will nechtěl, aby ho někdo jiný znal, dokonce ani tak dobrý kamarád jako Horác. Gilan viděl, že váhá, a tak pokračoval.

„Nikdy nevíš, co se může stát. Můžeš být zraněný nebo nějak jinak zesláblý a bez tajného slova Horác s Cukem nic nesvede, nebude ho poslouchat. Je to jen pro vaši bezpečnost,“ dodal.

„Dnes večer mu to řeknu,“ souhlasil Will. „Dávej na sebe pozor, Gilane.“

Vysoký hraničář se sklonil a pevně mu stiskl ruku.

„Ještě jedna věc. Ty tu teď velíš a ostatní se budou řídit podle tebe. Nedej jim nijak najevo, že si nejseš sám sebou jistý. Věř si a oni budou věřit tobě.“

Pobídl Blaze kolenem a hnědák se pohnul směrem k cestě. Gilan zvedl ruku, zamával Horácovi a Evanlyn a odklusal. Prach, který na cestě zvířil, se rychle rozptýlil v silném větru.

A Will si začal připadat strašně malý. A strašně sám.