Hořící most

Dvacet čtyři

Bojový mistr David si okusoval konce kníru a mračil se na plán načrtnutý na desce s pískem. „Já nevím, Halte,“ zapochyboval. „Je to hodně nebezpečné. Jedno z hlavních pravidel vedení války zní, nikdy netříštit vlastní síly.“

Halt pokyvoval hlavou. Věděl, že rytířova výtka je dobře míněna, že nejde o prosté odmítání. Hledat v plánu chyby a porovnávat je s možnými výhodami bylo úkolem sira Davida.

„To je pravda,“ odvětil hraničář. „Ale pravda je i to, že překvapení je mocná zbraň.“

Baron Tyler obešel stůl a posuzoval plán z jiného pohledu. Ukázal svojí dýkou na zelenou plochu, která představovala Trnový les.

„Jsi si jistý, že s Gilanem dokážete převést velký oddíl kavalerie přes Trnový les? Já žiji v domnění, že projet se tudy nedá,“ položil pochybovačnou otázku. Halt kývl.

„Hraničáři už po léta mapují a prozkoumávají každou píď království, můj pane,“ odpověděl baronovi. „Především ty části, o kterých si lidé myslí, že přes ně nevede žádná cesta. Severní vojsko tak můžeme překvapit. A zároveň nachytáme i Morgaratha, když se za námi neobjeví žádní Skandijci.“

Tyler dál rázoval kolem stolu, zkoumavě hleděl na načrtnuté obrazce a značky umístěné na pískové mapě.

„Ale stejně,“ namítl, „jestli Skandijci porazí Halta a kavalerii tam na severu, bude to pro nás pěkné nadělení. Vlastně budete mít proti sobě dvojnásobnou přesilu.“

Halt opět kývnutím přitakal. „To je pravda. My je ale překvapíme v otevřené krajině, takže výhoda bude na naší straně. A nezapomínejte, že s sebou budeme mít i dvě stě lučištnických jednotek. Ty trochu vyrovnají síly.“

Lučištnická jednotka byla složená ze dvou mužů: jednoho střelce a jednoho kopiníka, kteří navzájem spolupracovali. Pro nedostatečně obrněné pěšáky to byla smrtící kombinace. Lučištníci dokázali z dálky skosit velké množství nepřátel. A při boji zblízka nastoupili kopiníci a umožnili lučištníkům stáhnout se do bezpečí.

„Jenže,“ trval na svém baron Tyler, „zkusme si představit, že Skandijcům se podaří projít. Pak se karta obrátí. Budeme bojovat proti skutečnému nepříteli na severozápadě a týl nebudeme mít krytý proti Morgarathovým wargalům, kteří přijdou průsmykem.“

Arald stěží přemohl vzdychnutí. Když šlo o vedení války, byl Tyler proslavený svojí opatrností. „Na druhou stranu,“ promluvil a ze všech sil se snažil krotit netrpělivost ve svém hlase, „jestli se to Haltovi povede, Morgarath narazí právě na jeho jednotku, která přijde ze severozápadu. Bude si myslet, že odtamtud na nás útočí Skandijci, a vyvede své vojsko na pláně, aby nám vpadl do zad. A pak ho dostaneme — jednou provždy.“

Tahle vyhlídka se mu podle všeho zamlouvala.

„Pořád je to hodně nebezpečné,“ paličatě vzdoroval Tyler. Halt s Araldem se po sobě podívali a baronova ramena se pozvedla v mírném pokrčení.

Halt suše prohlásil: „Každá válka s sebou přináší rizika. Jinak to nejde.“

Baron Tyler se na něj rozzlobeně podíval. Halt jeho pohled s klidem vydržel. Když baron otevřel ústa, aby něco řekl, sir David ho předešel a rázně plácl rukavicí o dlaň druhé ruky.

„Dobrá, Halte,“ řekl. „Předložím tvůj plán králi.“

Při zmínce o králi rysy Haltovy tváře povolily.

„Jak král přijal tu novinu?“ zeptal se a sir David nešťastně pokrčil rameny.

„Pochopitelně ho to velmi zasáhlo. Nemohlo se stát nic krutějšího, když mu nejprve svitla naděje, a hned ji zase ztratil. Ale snaží se odložit soukromé záležitosti stranou a pokračovat v plnění královských povinností. Říká, že truchlit bude až pak, až tohle všechno skončí.“

„Možná ani nebude nutné truchlit,“ vmísil se Arald a David se na něj smutně usmál.

„To jsem mu samozřejmě říkal. Král si ale myslí, že je lepší nedělat si znovu marné naděje.“

Ve stanu zavládlo rozpačité ticho. Tyler, Fergus a sir David s králem hluboce soucítili. Duncan byl oblíbený a spravedlivý panovník. Halt s Araldem navíc velmi litovali, že ztratili Willa. Během pozoruhodně krátké doby se Will začlenil mezi platné členy posádky hradu Redmontu. Ticho nakonec prolomil sir David.

„Pánové, snad byste mohli začít připravovat rozkazy. Já jdu s tímto plánem ke králi.“

Zamířil k hlavní části velkého stanu a baroni i Halt rovněž odcházeli. Arald, Fergus a Tyler spěšně odkráčeli připravit rozkazy pro přesun vojsk. Halt spatřil u stanoviště stráží sklíčenou postavu v hraničářské zeleni a šedi, a tak sešel z malého návrší, na kterém stál stan, aby promluvil se svým bývalým učněm.

„Chci odjet a dostat se přes Trhlinu za nimi,“ oznámil mu Gilan.

Halt věděl, jak moc byl Gilan ztrátou Willa zasažen. Dával si za vinu, že Willa nechal samotného v celtických horách. I když mu Halt a ostatní hraničáři stále dokola opakovali, že se rozhodl správně, Gilan to odmítal vidět stejně. A Halt věděl, že Gilana teď zasáhne ještě víc, když nebude smět odjet. Jenže jako hraničáři museli v první řadě plnit povinnosti vůči království. Halt zavrtěl hlavou a stručně řekl: „Nepovoluje se. Potřebujeme tě tady. Povedeme vojsko přes Trnový les, aby odřízlo Horthovy muže. Dojdi do Crowleyho stanu a sežeň mapy s tajnými stezkami v té části země.“

Gilan otálel, tvářil se zarputile. „Ale…“ začal namítat. Něco v Haltových očích ho však zastavilo.

„Gilane, copak sis jen na jediný okamžik myslel, že bych tu planinu nejraději nerozebral kámen po kameni, dokud bych Willa nenašel? Ale ty i já jsme složili přísahu, když jsme dostali tyhle stříbrné dubové listy, a teď se podle ní musíme zachovat.“

Gilan sklopil oči a kývl. Svěsil ramena, vzdával se.

„Dobrá,“ souhlasil. Hlas se mu zlomil a Haltovi se zdálo, že v jeho očích zahlédl stopy slz. Chvatně se otočil, dřív než by si Gilan mohl všimnout, že slzy se lesknou i v jeho očích.

„Přines ty mapy,“ požádal ho úsečně.