Hořící most

Osmnáct

Shlavou svěšenou vklusal hnědák Blaze zvolna na okraj královského tábora na Uthalských pláních. Gilan se znaveně zakymácel v sedle. Poslední tři dny skoro nespal, povolil si pouze krátké přestávky po každých čtyřech hodinách.

Dvoučlenná hlídka vykročila, aby ho zastavila, ale mladý hraničář sáhl za košili pro stříbrný amulet ve tvaru dubového listu — odznak hraničáře. Při pohledu na odznak strážní spěšně ustoupili z cesty. V časech, jako byly tyto, lidé hraničáře nezdržovali — alespoň ti, kteří věděli, co je pro ně samotné užitečné.

Gilan si promnul unavené oči. „Kde je stan válečné rady?“ zeptal se.

Jeden ze strážných ukázal kopím na stan, který byl větší než ostatní a z malé vyvýšeniny shlížel na celý tábor. Stály před ním další hlídky a řada lidí neustále vcházela i vycházela, tak jak se dalo u velitelského stanu předpokládat.

„Tamhle, pane. Na tom kopečku.“

Gilan kývl hlavou. Přijel z takové dálky a tak rychle — čtyřdenní cestu urazil za tři dny. Teď mu těch posledních pár stovek kroků připadalo jako několik mil. Sklonil se a šeptal Blazovi do ucha.

„Už je to blizoučko, kamaráde. Ještě chvíli vydrž, prosím.“

Vyčerpaný kůň zastříhal ušima a trochu zvedl hlavu. Po Gilanově jemném pobídnutí se mu podařilo zrychlit, a tak pomalým klusem projížděli táborem.

Tábor vypadal jako každý jiný vojenský tábor kdekoli na světě: prach vířící ve větru, vůně kouře z ohňů, rámus a zmatek. Hlasité udělování rozkazů. Řinčení a chřestění zbraní při opravách a broušení. Smích ozývající se ze stanů, kde muži nečinně polehávali — dokud je neobjevili jejich seržanti a nevymysleli pro ně nějakou činnost. Gilan se při tom pomyšlení unaveně usmál. Seržantům bylo vždycky hodně proti srsti, když viděli své muže zahálet.

Hnědák Blaze se znovu zastavil. Gilan sebou trhl a došlo mu, že vlastně v sedle usnul. Další dva strážní mu zatarasili cestu ke stanu válečné rady. Zamžoural na ně.

„Královský hraničář,“ zaskuhral. V krku měl vyprahlo jako na poušti. „Zpráva pro radu.“

Strážní váhali. Tenhle zaprášený, napůl spící muž na uštvaném koni docela dobře mohl být hraničář. Nepochybně byl oblečený jako hraničář, tedy alespoň jim to tak připadalo. Jenže strážní většinu starších hraničářů od vidění znali a tohohle mladíka nikdy předtím neviděli. A neprokázal se žádným odznakem.

Kromě toho si všimli, že má u sebe meč, a ten rozhodně nebyl hraničářskou zbraní, takže nebyli nijak ochotní vpustit ho do přísně střeženého okolí stanu válečné rady. Gilan si neradostně uvědomil, že nenechal stříbrný dubový lístek viset navrchu na košili. Začal po něm usilovně šmátral pod límcem. Vtom do jeho vědomí pronikl známý a velmi vítaný hlas.

„Gilane! Co se stalo? Jsi v pořádku?“

Ten hlas pro něj znamenal povzbuzení a bezpečí po celých pět let, kdy byl učněm. Hlas plný odvahy, přirozené síly a moudrosti. Hlas, který vždy přesně věděl, co je třeba udělat.

„Halte,“ zamumlal. Zjistil, že se kymácí a padá ze sedla. Halt ho zachytil, aby nespadl na zem. Upřel rozzlobený pohled na dva strážné, kteří nerozhodně stáli a nebyli si jistí, zda mají Haltovi pomoct, nebo ne.

„No tak mi pomozte!“ nařídil. Oba přiskočili, kopí zarachotila, jak je upustili, a oba podepřeli mladého hraničáře, který byl napůl v bezvědomí.

„Někam tě odvedeme a odpočineš si,“ řekl Halt. „Jsi úplně vyřízený.“

Gilan však sebral poslední zbytky sil, odstrčil od sebe vojáky a stoupl si na vlastní nohy. „Důležité zprávy,“ oznámil Haltovi. „Musím se dostat k radě. V Celtice se dějí divné věci.“

Halt ucítil, jak mu srdce sevřela mrazivá předtucha. Rychle se rozhlédl kolem, pohlédl na stezku, po níž přijel Gilan. Špatné zprávy z Celtiky. A Gilan je podle všeho sám.

„Kde je Will?“ zeptal se rychle. „Je v pořádku?“

Srdce mu poskočilo, když Gilan přikývl a vyčerpanou tváří se mihl náznak jeho obvyklého úsměvu.

„Je v pořádku,“ řekl Gilan mírně prošedivělému hraničáři. „Já jsem jel napřed.“

Během hovoru se pomalu blížili k velkému stanu. Ve službě tu stály další stráže, ale při pohledu na významného hraničáře jim ustoupili z cesty. Halt byl u válečné rady známou osobou. Natáhl ruku, lehce svého bývalého učně podepřel a vešli do stinného stanu.

Kolem pískové mapy — velké desky s hlavními rysy krajiny plání a hor vytvořenými z písku — bylo seskupeno šest mužů. Při zvuku kroků se otočili a jeden se ihned se starostlivým výrazem oddělil od ostatních.

„Gilane!“ zvolal. Byl to vysoký muž a jeho prošedivělé vlasy napovídaly, že je mu už hodně přes padesát. Dosud se však pohyboval s hbitostí a pružností zdatného válečníka. Gilan opět nasadil unavený úsměv.

„Dobré ráno, otče,“ pozdravil, jelikož ten vysoký prošedivělý muž nebyl nikdo jiný než sir David, bojový mistr z Carawayského léna a hlavní velitel královské armády. Bojový mistr se rychle podíval na Halta a stačil postřehnout nepatrné uklidňující kývnutí. Pochopil, že Gilan je v pořádku, jen je vyčerpaný. Otcovská starost byla potlačena smyslem pro povinnost.

„Pozdrav náležitě krále,“ řekl tiše a Gilan pohlédl na skupinku mužů, jejichž pozornost se nyní plně upírala na něj.

Poznal Crowleyho, velitele hraničářského sboru, a barona Aralda a další dva významné barony královské říše — Thorna z Draydenu a Ferguse z Carawaye. Zaujala ho však postava uprostřed. Vysoký světlovlasý muž, věkem se blížící čtyřicítce, s krátkým vousem a pronikavýma zelenýma očima. Byl urostlý a měl široká ramena, protože král Duncan nebyl z těch, kdo za sebe nechávali bojovat jiné. Od chlapeckého věku se cvičil v zacházení s mečem i kopím a ve svém království byl považován za jednoho z nejlepších rytířů.

Gilan se pokusil pokleknout na jedno koleno. Klouby však byly ztuhlé a nechtěly poslouchat. Před pádem ho opět zachránila Haltova ruka svírající jeho paži.

„Můj pane…“ spustil Gilan uctivě, ale to už Duncan vykročil vpřed, uchopil ho za ruku a podepřel. Gilan slyšel, jak ho Halt představuje.

„Hraničář Gilan, můj pane, přidělený do Merického léna. Se zprávami z Celtiky.“

Král náhle ožil velkým zájmem. „Z Celtiky?“ zeptal se a pozorně se zadíval na Gilana. „Co se tam děje?“

Ostatní členové rady odešli od mapy a seskupili se kolem Gilana. „Gilan vezl vaše poselství králi Swyddnedovi, můj pane,“ vysvětloval baron Arald. „Dovolávalo se dohody o vzájemné pomoci při obraně a požadovalo, aby Swyddned vyslal vojsko, které by se s námi spojilo -“

„Vojsko nedorazí,“ přerušil ho Gilan. Uvědomil si, že musí králi sdělit svou zprávu dřív, než se zhroutí vyčerpáním. „Morgarath je uzavřel na jihozápadním poloostrově.“

Ve velitelském stanu všichni ohromeně ztichli. Nakonec promluvil Gilanův otec: „Morgarath?“ zeptal se nevěřícně. „Jak? Jak by dokázal do Celtiky dostat nějaké vojsko?“

Gilan potřásl hlavou a přemohl neodbytné zívání. „Posílal je po malých skupinkách přes útesy, až měl na druhé straně dost vojáků, aby Celtiky překvapil. Jak víte, Swyddned má jen malou stálou armádu…“

Baron Arald pokyvoval hlavou a ve tváři se mu objevil rozzlobený výraz. „Já na to Swyddneda upozorňoval, můj pane,“ řekl. „Jenže tyhle zpropadené Celtiky vždycky víc zajímalo kutání než ochrana vlastní země.“

Duncan zvedl ruku ve smířlivém gestu. „Teď není čas na nějaké obviňování, Aralde,“ řekl mírně. „Co se stalo, stalo se, bohužel.“

„Umím si představit, jak je Morgarath po léta sledoval a čekal, až jejich hrabivost zvítězí nad zdravým rozumem,“ s hořkostí v hlase řekl baron Thorn. Ostatní tiše přikyvovali. Až příliš dobře věděli, jak je Morgarath zdatný v budování sítí špehů.

„Takže Morgarath porazil Celtiku? Tohle nám oznamuješ?“ ujišťoval se Duncan. Když tentokrát Gilan zavrtěl hlavou, všem ve stanu se viditelně ulevilo.

„Celtikové jsou odříznutí na jihozápadě, můj pane. Ještě nejsou poraženi. Na tom všem je ale divné, že přepadové tlupy wargalů unášejí celtické horníky.“

„Cože?“ Tentokrát mu do řeči skočil Crowley. „K čemu by, u všech všudy, byli Morgarathovi horníci?“

Gilan odpověděl pokrčením ramen. „Nemám ponětí, pane,“ řekl svému veliteli. „Ale myslel jsem si, že vám tu zprávu musím přinést co nejdřív.“

„Vy jste viděli, že se tohle děje, Gilane?“ zeptal se Halt a zamyšleně se mračil, jak dumal nad tím, co jim mladý hraničář právě sdělil.

„Ne tak docela,“ připustil Gilan. „Viděli jsme prázdná hornická města a opuštěné hraniční posty. Když jsme potom vjeli dál do Celtiky, potkali jsme mladou dívku. To ona nám řekla o nájezdech.“

„Mladou dívku?“ zeptal se král. „Z Celtiky?“

„Ne, můj pane. Byla z Araluenu. Služebná, která byla se svojí paní na návštěvě u Swyddnedova dvora. Bohužel narazili na oddíl wargalů. Evanlyn byla jediná, komu se podařilo uniknout.“

„Evanlyn?“ zašeptal zaraženě král Duncan. Ostatní se na něj bezděčně podívali. Král měl obličej náhle bledý jako křída a oči rozšířené hrůzou.

„Tak se jmenovala, můj pane,“ potvrdil Gilan, zmatený královým chováním. Duncan však neposlouchal. Otočil se a nejistým krokem přešel k plátěné židli stojící u čtecího stolku. Klesl do židle, hlavu schovanou v dlaních. Členové válečné rady k němu znepokojeně přistoupili.

„Můj pane,“ promluvil sir David z Carawaye. „Co se děje?“

Duncan pomalu zvedl hlavu a pohlédl bojovému mistru do očí.

„Evanlyn…“ řekl a hlas mu přeskočil pohnutím. „Evanlyn byla služebná mé dcery.“