Hořící most

Osm

Will ucítil na rameni Horácovu ruku, jak se ho Horác snažil udržet od loupežníků dál.

„Zpátky, Wille,“ varoval ho tiše.

Chlap s kyjem se zachechtal. „Jasně, Wille, zpátky. Drž se dál od toho ošklivýho malýho luku, co leží tamhle. My se o luky nezajímáme, že ne, Carney?“

Carney se na svého kumpána zašklebil. „To teda ne, Barte, to teda ne.“ Opět se podíval na oba chlapce a zlostně se zamračil. „Copak jsme vám neřekli, ať zahodíte ty klacky?“ připomněl zvýšeným hlasem a velmi, velmi nebezpečným tónem. Oba muži se k nim začali přibližovat.

Horácovo sevření teď zesílilo. Odstrčil Willa stranou, až ho povalil. Will upadl na zem a viděl, jak se Horác vrátil dozadu ke skále. Popadl meč, jednou s ním mávl a pochva hladce sjela z čepele. Už pouhá rychlost, s jakou to provedl, měla Barta a Carneyho varovat, že mají proti sobě někoho, kdo není v zacházení se zbraněmi začátečník. Ani jeden z nich však nebyl nijak zvlášť bystrý. Viděli v něm prostě jen šestnáctiletého kluka. Možná velkého, ale pořád jen kluka. Vlastně dítě, které má v ruce zbraň pro dospělé.

„No ne,“ posmíval se Carney. „Ono to s sebou má tatínkův meč?“

Horác se na něj upřeně zadíval, náhle úplně klidný. „Dávám vám poslední možnost,“ prohlásil, „abyste se otočili a okamžitě zmizeli.“

Bart s Carneym si vyměnili naoko vyděšené pohledy.

„Jémine, Barte,“ řekl ustaraně Carney. „Máme poslední možnost. Co budeme dělat?“

„Jémine,“ odpověděl Bart. „Tak prcháme.“

Začali postupovat směrem k Horácovi. Horác je pozorně sledoval, cvičný klacek měl teď v levé ruce a meč v pravé. Byl ve střehu, jen přešlapoval na špičkách. Šli na něj, Carney přitom mával rezavým zubatým mečem, Bart měl kyj s bodcem opřený o rameno, připravený k okamžitému použití.

Will se vyhrabal na nohy a začal se sunout ke svým zbraním. Carney si ho všiml a chtěl mu to překazit. Neudělal ještě ani krok, když Horác zaútočil.

Vyrazil vpřed a jeho meč se zablýskl v seku střechou na Carneyho hlavu. Carney měl tak tak čas zvednout své ostří do nemotorného střehu. Byl zaskočen překvapivým útokem i silou úderu, takže ztratil rovnováhu, klopýtl vzad a rozplácnul se v prachu.

Když Bart viděl, že kumpánovi se nedaří, ihned přiskočil a švihl těžkým kyjem v záludném oblouku směrem k Horácovu nekrytému levému boku. Počítal s tím, že Horác se pokusí uskočit, a ráně se tak vyhnout. Místo toho však bojovnický učeň udělal krok vpřed. Cvičný klacek v jeho levé ruce se mihl směrem vzhůru od těla, zachytil spodní část mohutného kyje a odklonil ho od původního směru rány. Špičatý bodec kyje tvrdě narazil do skalnaté půdy, Bart jen překvapeně vyhekl a náraz mu ochromil paži od ramene až po zápěstí.

Ale Horác ještě neskončil. Pokračoval výpadem vpřed a teď stáli s Bartem těsně proti sobě. Bylo to příliš blízko na to, aby Horác mohl použít meč. Takže švihl pravou pěstí a těžká mosazná hruška meče přistála jako kladivo v Bartově obličeji.

Se skelným výrazem v očích se loupežník zhroutil napůl v bezvědomí na kolena a hlava se mu kývala ze strany na stranu.

Carney zuřivě hrabal nohama v písku a znovu se postavil na nohy. Stál a pozoroval Horáce, zmatený a rozzuřený. Nedovedl pochopit, jak je oba mohl porazit takový usmrkanec. Měl jen štěstí, pomyslel si. Velikou kliku!

Vycenil zuby, pevně sevřel meč, znovu se hrnul na chlapce a přitom chrlil nadávky a hrozby. Horác neohroženě stál na místě a vyčkával. Cosi v chlapcově klidném výrazu přimělo Carneyho zaváhat. Měl by poslechnout, co mu velí instinkt, a vzdát to hned teď. Jenomže vztek zvítězil a hnal Carneyho vpřed.

Willa si už nevšímal. Hraničářský učeň jako šipka letěl k ohništi, popadl luk a toulec, chvatně nakročil pravou nohou, luk podepřel levou a usadil tětivu v drážce.

Rychle vybral šíp a vložil ho do tětivy. Právě se ji chystal napnout, když tichý hlas za jeho zády pronesl:

„Nestřílej po něm. Já bych se raději díval na tohle.“

Polekaně se otočil a spatřil za sebou Gilana. Zahalený v hraničářské pláštěnce byl téměř neviditelný a nenuceně se opíral o svůj dlouhý luk.

„Gilane!“ vyrazil ze sebe překvapeně, ale hraničář sykl, ať je zticha.

„Jen ho nech,“ řekl tlumeně. „Když ho nebudeme rozptylovat, půjde mu to skvěle.“

„Ale…“ začal zoufale Will a upíral pohled k místu, kde proti jeho kamarádovi stál dospělý, rozzuřený chlap. Gilan pochopil jeho obavy a pospíšil si s tím, aby ho uklidnil.

„Horác si s ním poradí,“ ujišťoval Willa. „Je vážně moc dobrý, víš. Patří k vyvoleným šermířům, pokud se to vůbec o někom dá říct. Ten zásah cvičným klackem a ta rána jilcem, ty byly jedna báseň. Prostě nádhera!“

Will udiveně kroutil hlavou a otočil se zpátky k místu boje. Carney teď útočil, sekal a řezal se slepou zuřivostí a hrozivou silou. Horác před ním pomalu ustupoval, jeho meč opisoval malé půlkruhy, které kryly každý sek, řez i výpad. Síla a neproniknutelnost Horácovy obrany otřásaly Carneymu zápěstím a předloktím.

„Skvělý kluk!“ prohlásil Gilan. „Vidíš, jak toho chlápka nechává postupovat? Dopřává mu, aby si myslel, kdovíjak není šikovný. Nebo naopak. Páni, to jeho načasování obrany je prostě dokonalé! Dívej na to! A na tohle! Nádhera!“

Horác se teď podle všeho rozhodl neustoupit už ani o krok. S nápadnou lehkostí dál kryl každý Carneyho úder, stál pevně na místě a loupežníka nechal, ať svoji sílu vyčerpává podobně jako mořský příboj, když naráží do skály. A zatímco Horác stál, Carneyho údery ztrácely na síle a pravidelnosti. Ruka ho od dlouhého, těžkého meče začínala bolet. Vlastně byl spíš zvyklý zaútočit zezadu nožem, a pokud šlo o tenhle způsob boje, obyčejně potřeboval jednu nebo dvě drtivé a prudké rány, aby prorazil obranu soupeře a zabil ho. Jenže kluk jeho nejstrašnější údery pohrdlivě odrážel.

Carney opět švihl mečem a následně ztratil rovnováhu. Horácova čepel zachytila čepel jeho meče, otočila s ní dokola a potom po ní se skřípotem podélně sjela, až se záštity do sebe zaklesly.

Nyní stáli těsně u sebe. Carney funěl námahou, ale Horác byl naprosto klidný a vše měl pevně pod kontrolou. Carney pochopil, že boj s tímhle klukem beznadějně prohrál, a poprvé mu strach sevřel útroby.

A v tom okamžiku přešel Horác do útoku.

Vrazil ramenem Carneymu do prsou, uvolnil záštity a loupežník se zapotácel. Horác potom klidně postupoval vpřed a švihal mečem v sledu hrozivých a překvapivých úderů. Boční sek, střecha, výpad. Boční sek, boční sek, rubový sek, střecha. Výpad. Výpad. Výpad. Šikmý sek. Rubový sek. Jedna řada úderů plynule navazovala na druhou a Carney se zoufale snažil, aby svou čepelí udržel od těla neúprosný meč, který jako by měl vlastní život a nevyčerpatelnou sílu. Cítil, jak mu ochabuje zápěstí i celá paže. Horácovy údery přitom byly čím dál silnější a tvrdší, až Carneymu nakonec s posledním tupým třesknutím meč prostě vyrazil ze strnule sevřené ruky.

Carney klesl na kolena. Pot se z něj jen lil a stékal mu do očí. Nemohl popadnout dech a čekal na poslední úder, který udělá všemu konec.

„Nezabíjej ho, Horáci!“ zavolal Gilan. „Rád bych se ho na pár věcí zeptal.“

Horác vzhlédl, překvapený, že vidí vysokého hraničáře. Pokrčil rameny. Stejně nebyl z těch, kdo by protivníka chladnokrevně zabili. Odkopl Carneyův meč stranou, daleko z dosahu. Potom jednou nohou šťouchl poraženého loupežníka do ramene a povalil ho do prachu.

Carney tam ležel, tekly mu slzy a nedokázal se pohnout. Byl vyděšený. Byl zničený. Na těle i na duchu.

„Kudy jste přišel?“ rozhořčeně se ptal Horác Gilana. „A proč jste mi nepomohl?“

Gilan se na něj usmál. „Podle toho, co jsem viděl, se nezdálo, že nějakou pomoc potřebuješ,“ odpověděl. Nato ukázal za Horáce, kde se Bart zvolna zvedal ze země a potřásal hlavou. Účinky rány jilcem vyprchávaly.

„Myslím, že tvůj druhý přítelíček potřebuje trochu pozornosti,“ podotkl. Horác se otočil, ledabyle zdvihl meč a naplocho praštil čepelí do Bartovy lebky. Se slabým zaúpěním se Bart znovu poroučel do písku, obličejem dolů.

„Já si vážně myslím, že jste se mohl ozvat,“ řekl Horác.

„Byl bych to udělal, kdybys měl potíže,“ odvětil Gilan. Potom přešel na druhou stranu a postavil se nad Carneyho. Popadl loupežníka za ruku, vytáhl ho na nohy a postrkoval napříč přes volné prostranství. Na druhé straně ho přitlačil ke skále, nijak zvlášť šetrně. Když se Carney začal nachylovat dopředu, ozval se krátký suchý zvuk, jak se ocel otřela o kůži, a Carney měl náhle pod krkem Gilanův saxonský nůž a musel držet hlavu vzpřímenou.

„Tihle dva vás pěkně nachytali na hruškách, co?“ rýpl si Gilan do Willa. Chlapec zahanbeně přikývl. A potom, když plně pochopil význam těch slov, se zeptal:

„Jak dlouho už tady jsi?“

„Od té doby, co se objevili,“ řekl Gilan. „Ujel jsem jen kousek a pak jsem je zahlédl, jak se plíží mezi skalami. Takže jsem sesedl, vrátil jsem se a sledoval je. Bylo jasné, že mají za lubem něco nekalého.“

„Tak proč jsi se neozval?“ nechápavě se ptal Will.

Gilanovy oči na chvilku ztvrdly. „Protože vy dva jste potřebovali dostat lekci. Jste na nebezpečném území, zdejší obyvatelé podle všeho nějak záhadně zmizeli a vy si tu klidně cvičíte s dřevěnými klacky tak, aby to celý svět viděl a slyšel.“

„Ale,“ koktal Will, „já myslel, že cvičit máme.“

„Ne když tu není nikdo jiný, kdo by hlídal, co se děje kolem,“ namítl oprávněně Gilan. „Jakmile začnete s takovým cvičením, nedokážete vnímat nic jiného. Ti dva nadělali tolik rámusu, že by to zburcovalo starou hluchou babičku. Dvakrát tě dokonce varoval Cuk, ale ty sis toho ani nevšiml.“

Will byl úplně schlíplý. „Nevšiml?“ divil se a Gilan přikývl. Na chvíli se zahleděl Willovi do očí, dokud si nebyl jistý, že je všechno naprosto správně a jasně pochopeno. Pak lehce kývl, což znamenalo, že tím je věc uzavřená. Will odpověděl rovněž kývnutím. Už se to nebude opakovat.

„Tak,“ prohlásil Gilan, „zjistíme, jaký mají tihle dva krasavci přehled o ceně uhlí.“

Obrátil se zpátky ke Carneymu. Ten už pomalu šilhal z toho, jak se snažil sledovat blýskavý saxonský nůž přitlačený k jeho krku.

„Jak dlouho jste v Celtice?“ zeptal se ho Gilan. Carney se podíval na něj a potom na mohutný nůž.

„De-de-de-set nebo jedenáct dní, můj pane,“ vykoktal konečně.

Gilan se zatvářil mrzutě. „Neříkej mi ‚můj pane‘,“ nařídil mu a k chlapcům poznamenal: „Tihle lidi se člověku vždycky snaží vlichotit, když zjistí, že jsou v maléru. Tak…“ Obrátil pohled na Carneyho. „Proč jste sem přišli?“

Carney váhal, uhýbal očima před Gilanovým upřeným pohledem, takže Gilan poznal, že bude lhát, a to ještě dřív, než loupežník vůbec promluvil.

„Jen… jsme se tu tak porozhlíželi… pane,“ na poslední chvíli si vzpomněl, že mu Gilan zakázal oslovení „můj pane“. Gilan si povzdechl a podrážděně zavrtěl hlavou.

„Podívej, nejradši bych ti rovnou uříznul hlavu. Vážně pochybuju, že se od tebe dozvím něco užitečného. Ale dám ti ještě poslední šanci. Teď chci slyšet PRAVDU!“

Poslední slovo rozhněvaně vykřikl, s obličejem těsně u Carneyova. Náhlý přechod od předchozího klidného, žertovného tónu byl pro loupežníka šokem. Na pouhých několik vteřin nechal Gilan sklouznout clonu dobrosrdečnosti a Carney spatřil zlost, která vřela hned pod povrchem. Vmžiku dostal strach. Podobně jako většina lidí se hraničářů bál. Hraničáře nebylo dobré dopalovat. A tenhle vypadal hodně, hodně dopáleně.

„Slyšeli jsme, že se tu dá leccos snadno sbalit,“ odpověděl okamžitě.

„Sbalit?“ opáčil Gilan. Carney uctivě kýval a slova se z něj jen hrnula.

„Všechny vesnice i města jsou tak nějak opuštěný. Nikdo je nehlídá a spousta věcí se povaluje kolem, takže si můžem vzít, co se nám líbí. Nikomu jsme neublížili,“ dodal na svoji obranu.

„Ó ne. Vy jste jim neublížili. Vy jste se tam jenom připlížili, když byli všichni pryč, a ukradli jste, co mělo nějakou cenu,“ obořil se na něj Gilan. „Snad aby vám za takovou pomoc ještě byli vděční!“

„To byl Bartův nápad, ne můj,“ pokoušel se vytáčet Carney. Gilan jen smutně kroutil hlavou.

„Gilane?“ promluvil nejistě Will. Hraničář se obrátil a podíval se na něj. „Jak se mohli doslechnout, že města jsou opuštěná? My jsme o tom nic nevěděli.“

„Zlodějská šeptanda,“ vysvětloval Gilan chlapcům. „Probíhá to stejně, jako když se supové slétají k nemocnému zvířeti. Předávání zpráv mezi zloději a lupiči je neuvěřitelně rychlé. Jakmile se někde vyskytnou potíže, rozšíří se ta zvěst rychlostí požáru a oni se tam přihrnou po desítkách. Umím si představit, že v těchhle horách bude hodně takových jako oni.“

Když domluvil, otočil se ke Carneymu a vtlačil saxonský nůž hlouběji do mužova krku, přesně natolik, aby málem tekla krev.

„Je to tak?“ zeptal se. Carney hodlal přikývnout, ale uvědomil si, k čemu by došlo, kdyby pohnul krkem, takže jen polkl a zasípal: „Ano, pane.“

„A umím si představit, že někde máte jeskyni nebo opuštěnou štolu, kde schováváte kořist, kterou jste zatím nakradli.“

Uvolnil tlak na nůž a tentokrát se Carneymu podařilo kývnout. Prsty jeho ruky bezděčně zamířily k váčku, který měl na opasku, pak se zastavily, když si uvědomil, co dělá. Jenže Gilanovi ten pohyb neunikl. Volnou rukou trhnutím váček rozevřel, zašátral uvnitř a nakonec vytáhl list papíru, složený na čtvrtiny. Podal ho Willovi.

„Prohlédni to,“ požádal stručně. Will papír rozložil a měl před sebou neuměle nakreslenou mapu s označenými body, směry a vzdálenostmi.

„Vypadá to, že svou kořist zakopali,“ hlásil Will. Gilan pokýval hlavou a pousmál se.

„Dobře. Takže bez mapy to místo už nenajdou,“ poznamenal. Carney překvapeně vytřeštil oči.

„Ale to je naše…“ spustil. Zarazil se však, když spatřil nebezpečný záblesk v Gilanových očích.

„Je to lup,“ pronesl hraničář hrozivě tichým hlasem. „Potají jste se připlížili a okradli jste lidi, kteří jsou nepochybně ve velkých nesnázích. Ty věci nejsou vaše. Patří jim. Nebo jejich příbuzným, pokud jsou ještě naživu.“

„Ještě jsou naživu,“ ozval se za nimi neznámý hlas. „Utekli před Morgarathem — všichni, kteří nepadli do zajetí.“