Hořící most

Dvacet sedm

První střetnutí obou armád nevedlo k žádnému výsledku.

Královská rojnice složená z lehké pěchoty doprovázené lukostřelci zkusila postupovat proti Morgarathovu levému křídlu. Chvatně se však stáhla, když se na druhé straně seřadil prapor těžké pěchoty a dal se do pohybu proti ní.

Lehce ozbrojení vojáci z rojnice prchali do bezpečí vlastních řad, za nimi zvolna dusali wargalové. Když potom proti levému křídlu praporu wargalů klusem vyrazil oddíl těžkého jezdectva, wargalové se z pochodového čtyřstupu přeskupili v pomalejší obranný čtverec a ustoupili.

Dalších několik hodin probíhala bitva tímto způsobem: malé jednotky opakovaně prověřovaly odolnost protivníkovy obrany. Větší jednotky přecházely do protiútoku a první útok byl neúspěšný. Arald, Fergus a Tyler seděli na koních vedle krále na malém pahorku uprostřed královské armády. Bojový mistr David se skupinkou rytířů právě podnikal jeden z četných výpadů proti wargalskému vojsku.

„Je to pořád sem a tam, už mě to unavuje,“ nevrle poznamenal Arald. Král se na něj usmál. Měl jednu z nejdůležitějších vlastností dobrého velitele: téměř nekonečnou trpělivost.

„Morgarath vyčkává,“ řekl prostě. „Čeká na Horthovo vojsko, až nám vpadne do zad. Potom zaútočí, o tom není pochyb.“

„Tak se do toho dejme sami,“ zabručel Fergus, ale Duncan zavrtěl hlavou a ukázal na pruh země bezprostředně před Morgarathovým vojskem.

„Je tam rozměklá a bahnitá půda,“ řekl. „Ta nám neumožní plně využít naši nejmocnější zbraň — kavalerii. Počkáme, až nás Morgarath napadne. Pak ho můžeme porazit na půdě, která nám bude víc vyhovovat.“

Za jejich zády se ozval naléhavý dusot kopyt. Členové královské skupinky se otočili a spatřili kurýra, jak pobízí koně vzhůru k pahorku, na němž stáli. Kurýr zpomalil, rozhlédl se, vyhledal mezi nimi světlovlasou hlavu krále, znovu pobodl koně a nakonec před nimi hladce zastavil. Zelený kabátec, lehký pancíř a meč s úzkou čepelí prozrazovaly, že se jedná o jednoho ze zvědů.

„Vaše Veličenstvo,“ promluvil udýchaně. „Zpráva od sira Vincenta.“

Vincent byl velitel sboru kurýrů, oddílu, který během bitvy sloužil jako královy oči i uši. Kurýři přinášeli zprávy ze všech částí bitevního pole a doručovali jim rozkazy. Duncan souhlasně přikývl a pokynul muži, ať přistoupí a předá zprávu.

Kurýr několikrát polkl a ustrašeně se podíval na krále a tři barony. Araldovi bylo okamžitě jasné, že to nebude dobrá zpráva.

„Pane,“ nejistě začal zvěd. „Sir Vincent s úctou zdraví, pane, a… zdá se, že za námi jsou Skandijci.“

Z hloučku mladších důstojníků, kteří obklopovali skupinku velitelů, se ozvalo několik překvapených výkřiků. Fergus se k nim prudce otočil. Obočí měl přísně stažené.

„Buďte zticha!“ zaburácel a hlasy zmlkly. Pobočníci se zastyděli za projev nedostatku kázně.

„Kde přesně jsou ti Skandijci? A kolik jich je?“ zeptal se klidně Duncan zvěda. Jeho klidné chování jako by se přeneslo i na kurýra. Tentokrát odpověděl s mnohem větší jistotou.

„První skupina byla spatřena na nízkém hřebeni na severozápadě, Vaše Veličenstvo. Zatím jsme jich viděli jen asi stovku. Sir Vincent se domnívá, že nejlepší přehled byste měl z malého návrší vlevo od našeho zadního voje.“

Král kývl a otočil se k jednomu z mladých důstojníků.

„Ranalde, jeďte a uvědomte sira Davida o tomto novém vývoji. Povězte mu, že přesouváme velitelské stanoviště na kopec, který navrhl sir Vincent.“

„Ano, můj pane!“ odpověděl mladý rytíř. Obrátil koně na zadních a pobídl ho do cvalu. Nato se král otočil ke svým společníkům.

„Pánové, podíváme se na ty Skandijce, ne?“

Baron Arald si zastínil oči a zíral na oddíl mužů na kopci v týlu jejich vojska. I na takovou dálku bylo možné rozeznat rohaté helmice a velké kruhové štíty, které používali mořští nájezdníci. Malá skupinka jich dokonce sestupovala po přilehlém úbočí kopce a bylo možné je dobře rozeznat.

Jako obvykle postupovali vpřed v klínovém útvaru, který byl pro Skandijce příznačný. Arald odhadoval, že na dohled je nyní několik set nepřátel, s tím, že kdo ví, kolik se jich ještě skrývá za kopci. Na bedra mu padl těžký smutek. Skutečnost, že Skandijci se objevili zde, znamenala jediné: Halt neuspěl. A protože Halta velmi dobře znal, věděl, že to pravděpodobně znamená, že prošedivělý hraničář při plnění úkolu položil život. Věděl, že Halt by se nikdy nevzdal, protože zabránit Skandijcům, aby se dostali královskému vojsku do zad, bylo životně důležité.

Duncan vyslovil to, co si mysleli všichni.

„Jsou to Skandijci, nu dobrá.“ Rozhlédl se po vrcholu kopce. „Budeme muset vybojovat obrannou bitvu, pánové,“ pokračoval. „Navrhuji, abychom začali stahovat naše muže do kruhu kolem tohoto kopce. Je to stejně dobré místo jako každé jiné, pokud máme bojovat na dvě strany.“

Všichni věděli, že nyní je jen otázkou času, kdy Morgarath vyrazí vpřed, aby je rozdrtil v pasti, kterou na ně nalíčil.

„Někdo přijíždí!“ zvolal jeden z pobočníků a všichni se otočili směrem, kterým ukazoval. Z hustých stromů při pravém okraji hřebene vyrazil osamělý jezdec. Hnalo se za ním několik Skandijců, vrhali po něm kopí a kyje. On se však tiskl ke krku svého koně, jeho šedo-zelená pláštěnka za ním ve větru vlála, a brzy pronásledovatelům ujel.

„To je Gilan,“ zamumlal baron Arald, když poznal jezdcova hnědého koně. Očima marně hledal za Gilanem dalšího hraničáře v naději, že Haltovi se nějak podařilo přežít. Ale nebyl tam. Baron mírně svěsil ramena, když si uvědomil, že Gilan je zřejmě jediný, kdo přežil z celé jednotky, která se s takovou odvahou vydala do Trnového lesa.

Gilan už vjel na malou rovinku a neustále ze všech sil ujížděl směrem k nim. Viděl královskou zástavu, jak vlaje nad pahorkem, a zabočil s Blazem k ní. Za chvíli zastavil před nimi. Od hlavy k patě byl pokrytý prachem, jeden rukáv haleny měl roztržený a kolem hlavy měl omotaný krví nasáklý obvaz.

„Pane!“ vyhrkl udýchaně a úplně přitom zapomněl na jemnosti pravidel pro oslovování krále. „Halt vám vzkazuje, že -“

Dál se nedostal, protože do řeči mu skočily nejméně čtyři hlasy. Nejvíce bylo slyšet barona Ferguse.

„Halt? On žije?“

Gilan se místo odpovědi usmál. „Ale ano, pane! Je živý, a jak!“

„Ale ti Skandijci…“ namítl král Duncan a ukázal na řady mužů na vzdáleném hřebeni. Gilan se smál od ucha k uchu.

„Jsou poraženi, pane. Dokonale jsme je zaskočili a rozprášili je. Tamti muži jsou naši lučištníci, mají helmice a štíty, které jsme vzali nepříteli. To byl Haltův nápad…“

„A k čemu je to dobré?“ zeptal se břitce Arald. Gilan se s omluvnou úklonou hlavy otočil od krále k baronovi.

„K oklamání Morgaratha, můj pane,“ odvětil. „Čeká, až uvidí, jak vám Skandijci vpadají do týlu, a teď to má mít. Také proto ti muži před chvílí předstírali, že se mě snaží zadržet.

Naše kavalerie je hned za hřebenem. Halt navrhuje, že bude postupovat s lučištníky vpřed, vy se otočíte a on bude za vašimi zády. Potom, při troše štěstí, až Morgarath se svými wargaly zaútočí, by lučištníci a vaše hlavní armáda uvolnili cestu středem, aby mohla ukrytá kavalerie projet a udeřit na Morgaratha na otevřeném bojišti.“

„U boha, to je výborný nápad!“ nadšeně zvolal Duncan. „Dá se předpokládat, že rozvíříme tolik prachu a způsobíme tolik zmatku, že Haltovu kavalerii spatří Morgarath až ve chvíli, kdy bude před ním.“

„Potom můžeme použít těžkou kavalerii na obou křídlech, aby na wargaly zaútočila z boku.“ To promluvil sir David. Nikdo si dosud nevšiml, že se k nim připojil ve chvíli, kdy Gilan vysvětloval Haltův plán.

Král Duncan chvíli přemýšlel a popotahoval se za krátkou bradku. Potom rázně přikývl.

„Uděláme to tak!“ rozhodl. „Pánové, hned se pusťte do plnění rozkazů. Fergusi, Aralde, vezměte každý po oddílu těžké kavalerie na levé a na pravé křídlo a buďte připraveni. Tylere, vy velíte pěchotě ve středu. Postarejte se, aby věděli, že se jedná o předstíraný útok. A nařiďte jim, ať křičí a tlučou meči do štítů, až se ti ‚Skandijci‘ přiblíží. Musí to jako bitva vypadat, i jako bitva znít. Ať jsou připraveni rozestoupit se, jakmile uslyší trojí zatroubení rohu.“

„Trojí zatroubení. Ano, můj pane,“ potvrdil Tyler. Zabodl ostruhy do slabin bojového koně a odcválal, aby se ujal velení pěchoty. Duncan pohlédl na ostatní velitele.

„Tak do toho, pánové. Nemáme mnoho času.“

Zezadu se ozvalo volání jednoho z pobočníků.

„Pane! Skandijci se hrnou z kopce dolů!“

O vteřinu nebo dvě později další jako ozvěnou zavolal:

„A wargalové se pohnuli vpřed!“

Duncan se ponuře usmál na své velitele.

„Myslím, že je načase, abychom Morgarathovi připravili malé překvapení,“ prohlásil.