Hořící most

Dvacet

Gilan odvrátil zrak od královy utrápené tváře. Všichni, kdo byli ve stanu, viděli královu bolest, když pochopil, že jeho dceru zabili Morgarathovi wargalové. Gilan pohlédl na ostatní, hledal u nich nějakou podporu. Dobře viděl, že všichni se vyhýbají pohledu do králových očí.

Duncan povstal ze židle, přešel ke vchodu do stanu a zahleděl se k jihozápadu, jako by tam v dáli mohl spatřit svoji dceru.

„Kasandra odjela na návštěvu do Celtiky před osmi týdny,“ řekl. „S princeznou Madelydd jsou přítelkyně. Když začaly ty potíže s Morgarathem, myslel jsem si, že tam bude v bezpečí. Neměl jsem důvod povolávat ji zpět.“ Obrátil se opět k přítomným a upřel pohled na Gilana. „Mluv. Pověz mi všechno, co víš…“

„Můj pane…“ Gilan se odmlčel a urovnával si myšlenky. Věděl, že musí králi povědět co nejvíc. Zároveň mu však nechtěl zbytečně působit bolest. „Ta dívka nás zahlédla a přišla k nám. Poznala, že Will a já jsme hraničáři. Podle všeho se jí podařilo uniknout, když na ně zaútočili wargalové. Řekla, že ostatní byli…“

Váhal. Nemohl mluvit dál.

„Pokračuj,“ vybídl ho Duncan. Hlas měl pevný. Už se opět ovládal.

„Řekla, že wargalové je zabili, můj pane. Všechny,“ dokončil Gilan spěšně. Cítil, že bude lepší, když to sdělí rychle. „Podrobnosti nám neřekla. Nedokázala to. Byla vyčerpaná — na těle i na duchu.“

Duncan kývl. „Ubohé děvče. Muselo být hrozné něco takového sledovat. Je to dobrá služebná — vlastně spíš Kasandřina přítelkyně,“ dodal tiše.

Gilan měl potřebu mluvit s králem dál, chtěl mu povědět každičkou podrobnost, kterou o ztrátě jeho dcery věděl. „Nejdřív jsme ji málem pokládali za chlapce,“ řekl, když se mu vybavil okamžik, kdy Evanlyn přišla do jejich tábora. Duncan zmateně vzhlédl.

„Za chlapce?“ divil se. „S tou její záplavou zrzavých vlasů?“

Gilan pokrčil rameny. „Zkrátila si je. Zřejmě proto, aby vypadala jinak. V podhůří celtických hor je teď plno všelijakých pobudů, loupežníků a také wargalů.“

Měl dojem, že tu něco nesouhlasí. Byl k smrti unavený, nesmírně toužil po spánku a jeho hlava nepracovala, jak by měla. Král ale řekl něco, co nesedělo. Něco, co…

Potřásl hlavou, aby se pročistila, ale podklesla pod ním kolena a byl rád, že Haltova ruka ho pohotově podepřela. Duncan si toho pohybu všiml a okamžitě zvedl ruce v omluvném gestu.

„Hraničáři Gilane,“ oslovil ho, přistoupil k němu a podal mu ruku. „Odpusť mi. Jsi vyčerpaný a já tě tu zdržuji kvůli své osobní bolesti. Halte, dohlédni prosím, aby se Gilan najedl a odpočinul si.“

„Ještě Blaze…“ vzpomněl si Gilan na svého koně, který čekal před stanem. Halt ho uklidňoval.

„To je v pořádku. O Blaze se postarám.“ Ještě jednou pohlédl na krále a kývl hlavou směrem k Gilanovi. „Dovolí Vaše Veličenstvo?“

Duncan je pokynem ruky oba propustil.

„Ano, Halte, prosím. Postarej se o svého druha. Prokázal nám dobrou službu.“

Když oba hraničáři vyšli ze stanu, Duncan se obrátil k ostatním svým poradcům. „Pánové, nyní se pokusíme v tomto posledním Morgarathově tahu najít nějaký smysl.“

Baron Thorn vrhl rychlý pohled na ostatní — hledal, a také získal, podporu, aby mohl vystoupit jako mluvčí. „Můj pane,“ řekl rozpačitě, „možná bychom vám měli dopřát trochu času, abyste se s tou zprávou vyrovnal…“ Další členové rady dávali tlumenými hlasy najevo souhlas s tímto návrhem, Duncan však důrazně zavrtěl hlavou.

„Jsem král,“ řekl prostě. „A u krále jsou soukromé záležitosti na posledním místě. Na prvním místě jsou záležitosti království.“

„Uhasl!“ zvolal Horác s bolestným zklamáním.

Všichni tři se dívali, v zoufalé naději, že se mýlí, že je oči nějakým způsobem klamou. Byla to však pravda. Oheň pod levou věží pohasl v malou hromádku řeřavých uhlíků. Druhá strana byla naproti tomu celá v plamenech a oheň prudce šplhal po dehtem napuštěných postranních lanech k tlustému závěsnému lanu, které drželo pravou stranu mostu. A vskutku — jak mohli vidět, jedno ze tří lan, z nichž bylo nosné lano spleteno, prohořelo, a pravá strana mostu povážlivě vrzala.

„Třeba bude jedna strana stačit?“ s nadějí v hlase řekla Evanlyn. Will však nespokojeně vrtěl hlavou a přál si, aby se i druhý oheň znovu rozhořel.

„Věž na pravé straně je poškozená, ale pořád je použitelná,“ vysvětloval. „Když zůstane levá strana nepoškozená, dokážou pořád ještě přejít sem na druhou stranu. A pokud se jim to povede, mohli by most opravit dřív, než my stihneme varovat krále Duncana.“

Odhodlaně si navlékl luk na rameno a znovu vyrazil k mostu.

„Kam jdeš?“ zeptal se Horác a s nedůvěrou se díval na poškozenou stavbu. Teď, když shořelo hlavní lano na pravé straně, most se viditelně nakláněl dolů. Jen co tu otázku vyslovil, most se opět zatřásl a sesunul se ještě o kousek níž do propasti.

Will se zastavil a balancoval na holém trámu nad hlubinou.

„Budu to muset znovu zapálit,“ řekl. „Musíme mít jistotu, že na druhé straně nezbylo nic, co by mohli použít.“

A s těmi slovy se rozběhl na druhý konec. Horácovi se udělalo mdlo, když viděl, jak rychle Will přebíhá přes výrazně prohnutou část mostu a pod nohama nemá nic víc než úzký trám. Pak s horečnou netrpělivostí oba s Evanlyn sledovali, jak Will přidřepl u řeřavých uhlíků. Začal je rozdmýchávat, sehnul se a foukal do nich, dokud se v hromadě ohořelých třísek nezamihotal drobný jazýček plamínku.

„On to dokázal!“ zajásala Evanlyn. Ztichla však, když mihotání ustalo. Will se znovu shýbl a začal do uhlíků slabě foukat. Pravé postranní lano o další kousek povolilo, most se zakýval a nahnul se ještě víc doprava.

„Honem! Honem!“ drmolil pro sebe Horác, sledoval Willa a pořád přitom zatínal a rozevíral pěsti.

V tu chvíli Cuk tiše zaržál.

Horác i Evanlyn se otočili a podívali se na koníka. Kdyby to byl některý z jejich koní, nevšímali by si toho. Věděli však, že Cuk je vycvičený být potichu, ledaže…

Ledaže! Horác se zadíval do míst, kde se Will skláněl nad doutnajícím ohněm. Cukovo varování určitě neslyšel. Evanlyn chytla Horáce za ruku a ukazovala prstem.

„Podívej!“ vyhrkla a on sledoval její ukazovák mířící k ústí tunelu, kde se objevil záblesk světla. Někdo sem jde! Cuk zahrabal kopytem a znovu zaržál, tentokrát trochu hlasitěji. Jenže Will ho přes hukot ohně na pravém závěsném laně neslyšel. Evanlyn se rozhodla.

„Počkej tady!“ řekla Horácovi a vyrazila přes dřevěné trámy mostu. Postupovala opatrně, srdce měla až v krku, jak se stavba nakláněla a houpala. Pod ní byla jen černá prázdnota a úplně dole slabý stříbřitý lesk řeky, která se divoce řítila po dně Trhliny. Evanlyn zakolísala, ale pak se narovnala a šla dál. K široké části mostu jí zbývalo jen deset kroků. Teď šest. Poslední čtyři.

Most se znovu zahoupal a ona se předklonila, s rukama rozpaženýma, aby udržela rovnováhu, a prožila chvilku hrůzy, když se kymácela nad strašlivou propastí. Za sebou zaslechla Horácův varovný výkřik. Zhluboka se nadechla a vydala se k bezpečnému dřevěnému povrchu mostu, kde sebou plácla na drsná borová prkna.

Srdce jí divoce bušilo z toho, jak málo scházelo, aby se zřítila, ale vyškrábala se na nohy a pádila přes most. Když se přibližovala, Will vycítil její pohyby a vzhlédl. Udýchaně ukazovala k ústí tunelu.

„Jdou sem!“ vyhrkla. A nyní vyšlo najevo, že matné záblesky světla z tunelu pocházejí od několika hořících pochodní — objevila se skupina postav. Zastavily se v ústí tunelu, křičely a ukazovaly na plameny šlehající vysoko nad most. Evanlyn jich napočítala šest a podle neohrabané kolébavé chůze usoudila, že se jedná o wargaly.

Wargalové se rozběhli k mostu. Měli to ještě docela daleko, ale blížili se strašně rychle. A Evanlyn věděla, že za nimi jsou určitě další.

„Musíme utéct!“ volala a tahala Willa za rukáv. Will však její ruku nevrle setřásl. Už zvedal luk a toulec, zavěsil si toulec přes rameno a přesvědčil se, že tětiva je řádně upevněná.

„Běž zpátky!“ řekl jí. „Já zůstanu tady a zdržím je.“

Ještě ani nedomluvil a už vkládal šíp do tětivy, snad ani nezamířil a se zasvištěním vyslal šíp na wargala, který běžel v čele. Šíp se zabodl wargalovi do prsou a ten se svalil, jednou krátce vykřikl a potom ztichl.

Jeho druhové se zastavili a zírali na šíp. Obezřetně se rozhlíželi kolem a pátrali, odkud přilétl. Jejich prostoduchá přímočará mysl jim napovídala, že to může být past. Malou postavu na kraji mostu zatím nedokázali rozeznat. A zatímco se rozhlíželi, ze tmy přisvištěly další tři šípy. Ocelové hroty dvou šípů se zajiskřením udeřily do skal. Třetí se jednomu z wargalů vzadu zapíchl do paže. Wargal zařval bolestí a klesl na kolena.

Wargalové byli bezradní. Přišli na průzkum, protože si všimli záře a dýmu nad horou, která oddělovala jejich tábor od mostu. Teď po nich stříleli neviditelní lučištníci. Jelikož tu nebyl nikdo, kdo by jim nařídil postupovat vpřed, sami se rozhodli rychle se stáhnout do úkrytu v ústí tunelu.

„Odcházejí!“ řekla Evanlyn Willovi. Jenže on už to věděl a znovu klečel na kolenou a horečně se snažil vzkřísit oheň.

„Musí se to rozhořet celé!“ mumlal. Evanlyn poklekla vedle něj a začala z napůl ohořelých odřezků a větších kousků dřeva stavět špičatou hranici.

„Ty dávej pozor na wargaly!“ řekla. „Já se postarám o tohle.“

Will se rozmýšlel. Tohle byl vlastně oheň, který Evanlyn stavěla jako první. Na chvíli zapochyboval, jestli předtím svoji práci provedla dobře. Potom pohlédl k ústí tunelu, viděl, že se tam opět něco hýbe, a pochopil, že Evanlyn má pravdu. Popadl luk a vyrazil, aby se skryl v nedalekých skalách, ale Evanlyn ho zadržela.

„Tvůj nůž!“ vyhrkla. „Nech mi ho tu.“

Neptal se proč. Zlehka vysunul nůž z pouzdra a hodil ho na most vedle ní. Potom se přesunul ke skalám. Když opouštěl most, ucítil, že se zase zachvěl, jak hlavní lano opět o kousek povolilo. Tiše proklínal vrtochy větru, který jeden oheň rozdmýchal a druhý uhasil.

Čtyři zbylé wargaly povzbudilo, že během posledních pěti minut jim kolem uší nesvištěly žádné šípy, takže se znovu vynořili z tunelu a opatrně postupovali vpřed. Bez rozumného vedení a s klamným pocitem vlastní početní převahy se drželi blízko u sebe a byli snadným terčem. Will třikrát vystřelil a mířil pečlivě.

Každá střela našla svůj cíl. Wargal, který přežil, pohlédl na své druhy a pak se nemotorně schoval za skály. Will vyslal další šíp — odrazil se od žulové skály přímo nad wargalovou hlavou, což ho přimělo zůstat, kde byl.

Will se podíval do toulce. Zbývalo mu šestnáct šípů. Nic moc, pokud wargalové poslali pro posily. Pohlédl na Evanlyn. Zdálo se, že oživení ohně jí jde trýznivě pomalu. Chtělo se mu zakřičet na ni, ať si pospíší, jenže si uvědomil, že kdyby to udělal, nanejvýš by ji zneklidnil a trvalo by jí to ještě déle. Pohlédl zpět k tunelu, ruka svírající luk se mu střídavě napínala a uvolňovala.

Objevily se další čtyři postavy, vyběhly ven a ihned se rozptýlily, aby netvořily skupinku a tím i snadný cíl. Will zvedl luk, rychle zamířil a vypustil šíp na postavu nejvíc vpravo. Tiše zasykl zlostí, když šíp prolétl běžící postavě za zády. Pak mu zmizela za skálou.

Will v duchu děkoval za týdny a měsíce výcviku, na kterých trval Halt, protože další šíp byl v okamžení venku z toulce a založený v tětivě. Jenže i zbylí tři běžci se ztratili.

Teď se jeden z prostředních zvedl a vyrazil vpřed. Willova střela, vypuštěná bez míření, projela vzduchem těsně nad jeho hlavou a on se hbitě skryl. Pak se pohnul další na levé straně a skočil do úkrytu dřív, než Will stačil vystřelit. Jak se rychlými přískoky pohybovali vpřed, Willovi se rozbušilo srdce. Snažil se zhluboka dýchat a klidně přemýšlet. Čas ke střelbě přijde na posledních čtyřiceti krocích, kde není tolik možností k úkrytu a šípy budou na kratší vzdálenost létat rychleji, a tak bude těžší se jim vyhnout. Willovi prudce tlouklo srdce v hrudi. Vzpomněl si, jak posledně — před pouhými několika týdny — strach způsobil, že netrefil. Rysy mu ztvrdly, když se rozhodl, že se to nesmí opakovat.

„Zůstaň klidný,“ poroučel si a snažil se představit si, jak ta slova říká Haltův hlas. Další z postav se rychle o kousek přemístila a tentokrát, když ji zřetelněji osvětlilo světlo ohně, Will střelu zadržel, protože jeho oči potvrdily předchozí podezření.

Noví příchozí nebyli wargalové. Byli to Skandijci.