Hořící most

Čtrnáct

Sledovat wargaly bylo snadnější, než čekali. Byla to prostoduchá stvoření, soustředěná pouze na jediný úkol, jímž teď bylo dopravit celtické horníky na určené místo. Žádného útoku se v těchto končinách neobávali, protože obyvatelstvo už vyhnali, a tak nevysílali zvědy ani zametače stop. Jejich jednotvárné bručení, jež znělo stejně zlověstně jako prve, přehlušilo i všechen hluk, který nechtěně způsobili jejich pronásledovatelé.

V noci se wargalové jednoduše utábořili tam, kam právě došli. Horníci zůstávali stále spoutaní a stály u nich stráže, zatímco zbytek jednotky spal.

Na počátku druhého dne pochodu začalo Willovi docházet, kam mají wargalové asi namířeno. Rozjel se o kus napřed a spoléhal na Cuka, že kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, vycítí ho jako první. Nyní se kousek vrátil a čekal na Horáce s Evanlyn, až k němu dojedou.

„Zdá se, že míříme k Trhlině,“ sdělil jim a bylo na něm vidět, že je z toho zmatený.

V dáli před sebou už rozeznávali vysoké, hrozivé útesy, které se vypínaly nad mohutnou průrvou v zemském povrchu. Samotná Celtika byla hornatou krajinou, Morgarathovo panství však čnělo dobrých tisíc stop nad ni.

„Já bych o to tedy moc nestál, slézat z těch útesů po lanech a žebřících,“ prohlásil Horác a trhnutím hlavou ukázal příslušným směrem.

„A i kdybys o to stál, musel bys na druhé straně najít rovné místo, kde bys mohl začít,“ řekl Will. „A takových je určitě hodně málo. Největší část útesů spadá strmě až dolů.“

Evanlyn se podívala z jednoho na druhého. „A přece to Morgarath už jednou dokázal,“ připomněla. „Třeba má v úmyslu zaútočit stejnou cestou i na Araluen.“

Horác zadržel koně a přemýšlel o jejích slovech. Will s Evanlyn zastavili vedle něj. Horác si chvíli kousal rty a vzpomínal na vyučovací hodiny, kdy do něj ve škole sira Rodneyho učitelé vtloukali vědomosti. Potom zavrtěl hlavou.

„Tohle je něco jiného,“ řekl nakonec. „Útok na Celtiku byl spíš nájezd než vpád. Na ten mu stačilo nejvýš takových pět set mužů, a tak mohli snadno postupovat. Ke vpádu do Araluenu by potřeboval celé vojsko — a přes ty útesy a Trhlinu by ho na pár žebřících a provazových mostech nedostal.“

Will ho se zájmem poslouchal. Takový projev od něj nečekal. Horác se nepochybně za posledních sedm či osm měsíců naučil víc než jen zacházet s mečem.

„Určitě dostal, kdyby měl čas…“ začal Will, ale Horác znovu zavrtěl hlavou, tentokrát ještě rozhodněji.

„Mužstvo ano, nebo v tomhle případě wargaly. Když budeš mít dost času, dostaneš je přes útesy, i přes Trhlinu. Trvalo by to měsíce, ale zvládnout by se to dalo. I když čím déle by to trvalo, tím větší by byla pravděpodobnost, že se prozradí, o co se pokoušíš.

Jenže vojsko potřebuje výstroj — těžké zbraně, zásobovací vozy, potraviny, stany, náhradní zbraně a kovářské nástroje na jejich opravy. Koně a voly, kteří by táhli vozy. Tohle všechno bys nikdy přes útesy nedostal. A i kdyby ano, jak bys to dostal přes Trhlinu? To je prostě nemožné. Sir Karel vždycky říká, že…“

Horác si uvědomil, že ho oba pozorně poslouchají, a zrudl. „Nechtěl jsem mluvit tak dlouho,“ zamumlal a pobídl koně vpřed.

Will jel za ním a kroutil hlavou. Zapůsobilo na něj, jak se kamarád ve věci vyzná. „Ale vůbec ne,“ ujišťoval Horáce. „To, co říkáš, je rozumné.“

„Jenže pořád neznáme odpověď na otázku, k čemu se chystá.“ řekla Evanlyn.

Will pokrčil rameny. „Počítám, že to dost brzy zjistíme,“ prohlásil a pobídl Cuka, aby se opět dostal o kus napřed.

Zjistili to následujícího večera.

První náznak toho, co se děje, zachytili stejně jako předtím sluchem: tlučení palic dopadajících na kámen a na dřevo. Když se ještě více přiblížili, zaslechli jemnější zvuk. Nepřetržité, i když nepravidelné praskání. Will dal Horácovi a Evanlyn znamení, aby zastavili. Sám sesedl z koně a opatrně postupoval po cestě k poslední zatáčce.

Zahalený v pláštěnce se obezřetně pohyboval od jednoho úkrytu k druhému, sešel z cesty a pátral po výhodném místě, odkud by mohl sledovat její další úsek. Téměř okamžitě spatřil vršky mohutných dřevěných staveb těsně před dokončením. Byly to čtyři věže spojené tlustými lany a dřevěnými nosnými trámy. Srdce se mu sevřelo, když pochopil, na co se dívá. Přiblížil se však ještě víc, aby měl jistotu.

Bylo to tak, jak se obával. Pracovalo se tu na mohutném dřevěném mostu. Morgarath objevil na své straně Trhliny jedno z mála míst, kde byla úzká římsa zhruba ve stejné výši jako na celtické straně. Římsu kopáním rozšířili, až vznikl dostatečně velký pevný podklad. Na každé straně Trhliny stály dvě věže spojené silnými lany. Dřevěná svrchní část mostu se opírala o věže a byla už z poloviny hotová — přes závratné hlubiny Trhliny se po ní dalo přejít v šestistupu.

Na stavbě se hemžily postavy, v nichž poznával vězněné Celtiky — pracovali s kladivy a pilami. Ty praskavé zvuky pocházely od bičů wargalských dozorců.

Údery kladiv rubajících kámen se ozývaly z ústí tunelu, jež se nacházelo na římse ve vzdálenosti asi padesáti kroků na jih od mostu. V čelní stěně útesu zela nepříliš široká puklina — jen o málo širší než mužská ramena — ale jak viděl, celtičtí vězňové na ní pilně pracovali, kutali do tvrdé skály a malý otvor rozšiřovali a zvětšovali.

Will pohlédl vzhůru na vysoké strmé útesy na druhé straně. Nebylo na nich ani stopy po nějakých lanech či žebřících, které by vedly dolů na římsu. Dospěl k závěru, že wargalové a jejich vězni musejí přicházet ke stavbě puklinou ve skále.

Jednotka wargalů, kterou předtím sledovali, nyní přecházela přes Trhlinu. Posledních dvacet kroků svrchní části mostu ještě nebylo dostavěno a nacházela se tam jen provizorní dřevěná lávka. Byla stěží dost široká, aby po ní přešli Celtikové svázaní ve dvojicích. Celtičtí horníci byli však zvyklí na nebezpečné stezky i závratné hloubky a přešli lávku bez nehody.

Will usoudil, že prozatím viděl dost. Byl čas se vrátit. Stáhl se opatrně zpátky mezi roztroušené balvany. Pak ohnutý téměř do předklonu běžel za ostatními.

Když k nim dorazil, unaveně se opřel zády o skálu. Začínalo se na něm projevovat napětí uplynulých dvou dnů, spojené s odpovědností vůdce. Když si uvědomil, jak je tělesně vyčerpaný, trochu ho to překvapilo. Netušil, že duševní vypětí může člověka připravit o tolik sil.

„Tak co se děje? Viděl jsi něco?“ naléhal Horác. Will na něj unaveně pohlédl.

„Most,“ řekl mu. „Stavějí veliký most.“

Horác se zamračil. Byl z toho všeho zmatený. „Na co by Morgarathovi byl most?“

„Říkám, že je to velký most. Dost velký na to, aby po něm přešlo vojsko. Před chvílí jsme mluvili o tom, že Morgarath nemůže dostat armádu a všechno, co k ní potřebuje, přes útesy a Trhlinu, a on celou tu dobu staví most, aby právě tohle provedl.“

Evanlyn v zamyšlení tahala za volnou nitku na své haleně. „Tak proto potřeboval Celtiky,“ řekla. Když se na ni oba chlapci podívali, upřesnila to. „Jsou to dobří stavitelé a odborníci na ražení chodeb. Wargalové něco takového nejspíš vůbec neumějí.“

„Pracují i na tunelu,“ přisvědčil Will. „Na druhé straně je úzká puklina — něco jako vchod do jeskyně — a tu právě zvětšují.“

„Kam vede?“ zeptal se Horác. Will pokrčil rameny.

„Nevím. Asi by bylo dobré to zjistit. Plošina na druhé straně je vlastně ještě o stovky stop výš. Musí k ní ale vést nějaká cesta, protože tam nikde nejsou lana ani žebříky.“

Horác vstal a začal přecházet sem a tam. Přemýšlel o těch novinkách a samým soustředěním se mračil.

„Já to nechápu,“ oznámil nakonec.

„Na tom není moc k chápání, Horáci,“ prohlásil trochu drsně Will. „Přes Trhlinu se tu staví veliký most — dost velký na to, aby se po něm hravě dostal Morgarath a všichni jeho wargalové i zásobovací vozy i kováři i voli a kdekdo další, komu se zachce.“

Horác trpělivě vyčkal, až Will se svým proslovem skončí. Pak se s hlavou nakloněnou na stranu zdvořile zeptal: „Už jsi skončil?“ Will si uvědomil, že se nechal unést, a neurčitým gestem, jež mělo být zároveň omluvou, Horácovi pokynul, ať mluví on.

„Co nechápu,“ vysvětloval Horác a pečlivě přitom volil každé slovo, „je, proč o tom nebyla ani zmínka v těch plánech, které jste ukořistili.“

Evanlyn zvědavě zvedla hlavu. „V plánech?“ podivila se. „V jakých plánech?“

Will však pochopil, že Horác trefil do černého, a zvednutím ruky ji požádal, aby na vysvětlení chvíli počkala.

„Máš pravdu,“ řekl tiše. „V plánech není ani zmínka o mostě přes Trhlinu.“

„A to není žádná maličkost. To by tam přece někde muselo být,“ pokračoval Horác. Will souhlasně přikyvoval. Evanlyn teď už hořela zvědavostí, takže svoji otázku zopakovala.

„O jakých plánech mluvíte?“

Horác se nad ní slitoval. Bylo mu jasné, že musí být z jejich řečí zmatená.

„Will a Halt — to je jeho učitel — před několika týdny získali Morgarathovy bitevní plány. Bylo v nich podrobně popsáno, jak se jeho vojsko probije z hor přes průsmyk Tří stupňů. Bylo tam dokonce i datum, kdy k tomu má dojít, a zmínka, že Morgarathovi budou pomáhat žoldáci ze Skandije. Jen o tomhle mostě tam nebylo ani slovo.“

„Jak to?“ divila se Evanlyn. Ale Will už začínal chápat, co měl Morgarath v úmyslu, a polila ho hrůza.

„Ledaže,“ řekl, „by Morgarath chtěl, abychom ty plány získali.“

„Ale to je šílené,“ namítl hned Horác. „Přece kvůli tomu zemřel jeden z jeho mužů.“

Will se mu klidně podíval do očí. „Copak to by Morgaratha zastavilo? Jemu na životech jiných lidí nezáleží. Musíme to promyslet. Halt říká jednu věc: Když nechápeš důvod nějakého jednání, podívej se, k čemu vede a zeptej se sám sebe, kdo z toho má prospěch.“

„Takže,“ ozvala se Evanlyn, „k čemu vedlo objevení těch plánů?“

„Král Duncan přesunul vojsko na Uthalské pláně, aby zatarasilo průsmyk Tří stupňů,“ pohotově odpověděl Horác. Evanlyn přikývla a zeptala se na druhou část Haltova doporučení.

„A kdo by z toho měl prospěch?“

Will se na ni podíval. Pochopil, že směřuje ke stejnému závěru, k jakému dospěl on. Velice pomalu řekl:

„Morgarath. Pokud ty plány byly falešné.“

Evanlyn souhlasně přikývla. Horácovo chápání bylo malinko pomalejší.

„Falešné? Jak to myslíš?“

„Myslím to tak,“ vysvětloval Will, „že Morgarath chtěl, abychom ty plány ukořistili. Chtěl, aby se araluenské vojsko shromáždilo na Uthalských pláních — celé vojsko. Protože skutečný útok nepřijde z průsmyku Tří stupňů. Skutečný útok přijde tady odsud — překvapivý útok do týlu. A naši armádu uzavře v pasti a zničí.“

Horác hrůzou vyvalil oči. Následky mohutného útoku do týlu si dokázal představit. Araluenští by byli sevřeni mezi Skandijci a wargaly, které by měli před sebou, a dalším wargalským vojskem, které by bylo za nimi. Byla by to strašlivá pohroma — taková, jaké se bojí každý generál.

„Musíme naše vojsko varovat,“ vyhrkl. „Hned teď.“

Will souhlasil. „Musíme jim to říct. Ale já potřebuju vědět ještě jednu věc. Ten tunel, co kopou. Nevíme, jestli už je dokončený úplně, nebo napůl, ani kam vede. Dnes v noci bych se do něj chtěl podívat.“

Ale Horác začal vrtět hlavou dřív, než Will stačil domluvit. „Wille, musíme naše vojsko varovat hned,“ zdůraznil. „Nemůžeme se tu někde potulovat jen proto, aby byla uspokojená tvoje zvědavost.“

Spor rozhodla Evanlyn. „Máš pravdu, Horáci,“ řekla. „Král se o tom musí dozvědět co nejdřív. My ale musíme mít jistotu, že nejde o další falešnou stopu. Tunel, o kterém Will mluví, může mít hodně daleko do dokončení. Nebo třeba nikam nevede. Celé to může být jen další lest, jak přimět vojsko, aby se rozdělilo a chránilo si týl. Musíme se snažit zjistit co nejvíc. Jestli to znamená počkat ještě dalších pár hodin, pak říkám, že bychom to měli udělat.“

Will se na Evanlyn zkoumavě zadíval. Vypadala, že je zvyklá poroučet a rozhodovat víc, než by se očekávalo od nějaké služebné. Usoudil, že Gilanova domněnka byla správná.

„Horáci, za hodinu padne tma. Dnes v noci přejdeme na druhou stranu a koukneme se na ten tunel zblízka.“

Horác se po nich po obou podíval. Neměl z toho radost. Jeho instinkt mu radil vyjet okamžitě, co možná nejrychleji, a podat zprávu o mostu. Byli však proti němu dva. A Horác pořád věřil, že Willovy úsudky jsou lepší než jeho vlastní. Sám byl vycvičený k rychlému zásahu, ne k složitému přemýšlení. Ač nerad, nechal se přesvědčit.

„Dobrá,“ řekl. „Dnes v noci se tam podíváme. Ale zítra odjedeme.“

Will se zahalil do pláštěnky, opatrně se vrátil na své předchozí stanoviště a pečlivě si prohlížel most. Napadlo ho, že Halt bude po něm chtít, aby nakreslil přesný plán stavby.

Nebyl na své pozorovatelně víc než deset minut, když zaslechl zatroubení rohu.

Celý ztuhl hrůzou. Chvíli si myslel, že jde o poplach a že ostražitá hlídka si všimla jeho pohybu mezi skalami. Potom zaslechl práskání bičů a hrdelní výkřiky wargalů, a když zvedl hlavu, viděl, jak ženou Celtiky z mostu zpátky k nedokončenému tunelu. Procházející vězňové odkládali nářadí na hromadu a wargalové je začali opět připoutávat k dlouhému tlustému řemeni.

Will pohlédl k západu a zahlédl poslední oblouček slunce mizející za hory. Uvědomil si, že roh prostě oznamoval konec pracovního dne. Vězňové se nyní vraceli tam, kde byli střeženi přes noc, ať už to bylo kdekoli.

Nedaleko od ústí tunelu došlo ke krátké nepříjemné příhodě, když se dva Celtikové zastavili a pokusili se zvednout postavu ležící na břiše na zemi. Wargalská stráž horníky vztekle odháněla ranami bičem a přinutila je nechat nehybnou postavu ležet.

Poté Celtikové jeden za druhým postupovali úzkým vchodem tunelu a mizeli uvnitř.

Stíny ohromného mostu se protahovaly směrem do kopců. Will chvíli nehnutě čekal, jestli se některý z wargalů ještě jednou nevrátí a nevyjde znovu z tunelu. Nebylo však slyšet vůbec nic, ani náznak, že by se někdo vracel. Zůstával pouze obrys nehybného těla ležícího vedle ústí tunelu. I v rychle ubývajícím světle ho Will zřetelně rozeznával. Podle všeho šlo o nějakého horníka. Will si ale nebyl jistý.

Potom se postava pohnula a Will pochopil, že ten člověk je stále naživu.