Hořící most

Třináct

„Sledovat je? Tobě snad přeskočilo?“

Urostlý Horác vyjeveně zíral na malou odhodlanou postavu před sebou, neschopný uvěřit svým vlastním uším. Will na to neřekl nic, takže Horác to zkusil ještě jednou.

„Wille, právě jsme půl hodiny leželi ve křoví a třásli se strachy, aby si nás ty obludy nevšimly. A ty je teď chceš sledovat a dát jim další příležitost?“

Will se rozhlédl, aby se ujistil, že Evanlyn je opravdu nemůže slyšet. Nechtěl dívku zbytečně polekat.

„Nemluv tak nahlas,“ požádal Horáce. A kamarád sice ztišil hlas, ale na důrazu neubral.

„Proč?“ zeptal se. „Co tím můžeme získat, když půjdeme za nimi?“

Will rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. Upřímně řečeno nápad se sledováním wargalů děsil i jeho samotného. Cítil, že mu srdce tluče rychleji než normálně. Byli to strašní tvorové a nepochybně neměli žádný soucit ani slitování, jak se ukázalo na osudu toho vězně. A přece si myslel, že tohle je příležitost, kterou by neměli promarnit.

„Poslouchej,“ vysvětloval tiše. „Halt mi vždycky říkal, že vědět, proč nepřítel něco dělá, je stejně důležité jako vědět, co dělá. Někdy vlastně ještě důležitější.“

Horác umíněně vrtěl hlavou. „Tomu nerozumím,“ trval na svém. Podle Horáce byl tenhle Willův nápad bláznivý, nezodpovědný a příšerně nebezpečný.

Ani Will si upřímně řečeno nebyl úplně jistý, jestli má pravdu. Ale Gilanova slova na rozloučenou, aby nedával najevo nejistotu, mu zněla v uších a jeho instinkty, vybroušené Haltovým výcvikem, mu napovídaly, že tohle je příležitost, kterou by neměl propásnout.

„Víme, že wargalové berou do zajetí celtické horníky a odvádějí je pryč,“ připomněl. „A víme, že Morgarath nedělá nic jen tak bez důvodu. Tohle může být šance, jak zjistit, k čemu se chystá.“

Horác pokrčil rameny. „Potřebuje otroky,“ prohlásil. Will rychle potřásl hlavou.

„Ale na co? A proč jen horníky? Evanlyn říkala, že se zajímají jen o horníky. Proč? Nechápeš to?“ naléhal na velkého chlapce. „Mohlo by to být důležité. Halt říká, že obrat ve válce může často způsobit i zdánlivě nepodstatná drobnost.“

Horác sešpulil rty a uvažoval o tom, co Will řekl. Nakonec váhavě přikývl.

„Dobrá,“ souhlasil. „Řekl bych, že máš asi pravdu.“ Horácovi to nemyslelo dvakrát rychle, ani pronikavě. Ctil však zavedené postupy a svým způsobem byl rozumný. Will instinktivně cítil, že je nutné wargaly sledovat. Horác se k tomu musel propracovat. Když se mu to podařilo, pochopil, že Will nejedná z nějaké divoké touhy po dobrodružství. Horác věřil důvodům, které uvedl hraničářský učeň. „Dobrá, jestli je máme sledovat, tak sebou musíme hodit,“ dodal. Will na něj překvapeně pohlédl a zavrtěl hlavou.

„My?“ žasl. „Kdo tady mluvil o ‚nás‘? Mám v plánu jít za nimi sám. Tvoje starost je bezpečně dopravit Evanlyn zpátky do Araluenu.“

„A to říká kdo?“ zeptal se trochu bojovně velký kluk. „Moje starost, jak mi vysvětlil Gilan, je zůstat s tebou a dohlédnout, aby ses nedostal do potíží.“

„Dobrá, tak já ten pokyn měním,“ oznámil mu Will. Tentokrát se však Horác zasmál.

„Copak někdo umřel a velení přešlo na tebe?“ odsekl. „Ty nemůžeš změnit rozkazy, které jsem dostal. Dal mi je Gilan a ten má vyšší hodnost než ty.“

„A co Evanlyn?“ zaútočil Will. Horác chvilku hledal odpověď.

„Dáme jí zásoby a nákladního koně,“ navrhl. „Může jet zpátky sama.“

„To je tedy od tebe hodně šlechetné,“ řekl kousavě Will. Horác znovu potřásl hlavou. Odmítal ustoupit před námitkami takového druhu.

„Ty sám jsi přece říkal, jak je to strašně důležité,“ odpověděl. „A já myslím, že máš pravdu. Takže Evanlyn prostě bude muset zkusit štěstí, stejně jako my. Už jsme blízko u hranice a jedna noční jízda jí bude stačit, aby se dostala z Celtiky.“

Představa, že by Evanlyn nechali samotnou, se Horácovi ve skutečnosti moc nezamlouvala. Docela si ji oblíbil. Byla chytrá, byla s ní legrace, bylo mu v její společnosti dobře.

Výchova v bojové škole v něm však vypěstovala silný smysl pro povinnost a osobní pocity byly vždy až na druhém místě.

Will udělal ještě jeden pokus. „Bez tebe pojedu mnohem rychleji,“ vysvětloval. Horác ho ale hned zarazil.

„No a co? Rychlost není důležitá, když budeme sledovat wargaly. Máme koně. Nebude těžké je dohnat, hlavně proto, že s sebou musejí vláčet ty vězně.“ Zjistil, že si tuhle výměnu názorů s Willem a hledání přesvědčivých důvodů docela užívá. Možná mu čas strávený s hraničáři prospíval víc, než si myslel.

„A navíc, co když zjistíme něco opravdu důležitého? A co když je budeš chtít dál sledovat, ale budeme muset i podat zprávu baronovi? Když budeme dva, můžeme se rozdělit. Já můžu odjet se zprávou a ty půjdeš dál za wargaly.“

Will ten nápad zvažoval. Něco na tom bylo, to musel uznat. Když o tom teď přemýšlel, bylo by dobré mít ještě někoho s sebou.

„Tak dobře,“ ustoupil nakonec. „Ale budeme to muset říct Evanlyn.“

„Říct mi co?“ zeptala se dívka. Ani jeden z nich si nevšiml, že se přiblížila jen na několik kroků k místu, kde stáli a polohlasně se hádali. Oba chlapci se teď provinile podívali jeden na druhého.

„Ehm… Will měl takový nápad, víš…“ začal Horác. Pak se odmlčel a pohlédl na Willa, jestli nechce pokračovat on. Ukázalo se však, že to není třeba.

„Máte v úmyslu sledovat wargaly,“ řekla rovnou. Oba učňové si vyměnili pohledy.

„Tys nás poslouchala?“ zeptal se Will. Dívka zavrtěla hlavou.

„Ne. Je třeba to udělat, že? Máme příležitost zjistit, k čemu se chystají a proč s sebou berou horníky.“

Už podruhé během několika minut Will slyšel, jak se k němu někdo s naprostou samozřejmostí počítá. „My máme příležitost?“ zeptal se jí. „Co přesně myslíš tím ‚my‘?“

Evanlyn pokrčila rameny. „Pochopitelně to, že jestli vy dva je budete sledovat, tak já jdu s vámi. Přece mě nenecháte samotnou někde v pustině?“

„Ale…“ začal Horác a ona se k němu s klidem otočila. „Jsou to wargalové,“ připomněl.

„To jsem si všimla.“

Horác bezmocně pohlédl na Willa. Hraničářský učeň pokrčil rameny, a tak to Horác zkusil ještě jednou. „Bude to nebezpečné. A ty…“

Rozmýšlel se. Nechtělo se mu připomínat jí strach z wargalů a důvody k němu. Evanlyn jeho váhání pochopila a slabě se na něj usmála.

„Podívej, já se jich bojím,“ připustila. „Ale doufám, že je chcete sledovat, a ne se k nim přidat.“

„Zhruba něco takového jsem měl v úmyslu,“ přisvědčil Will. Evanlyn zaměřila svůj vyrovnaný pohled na něj.

„Myslím, že při tom rámusu, který nadělají, by nemuselo být nutné přibližovat se k nim moc blízko,“ vyslovila svůj názor. „A kromě toho by tohle mohla být příležitost, jak jim překazit jejich plány. Což by se mi nejspíš líbilo.“

Will na ni pohlédl s jistým obdivem. Měla hromadu důvodů se wargalů bát, víc než oni s Horácem. A přece byla ochotná na ten strach zapomenout, aby mohla uškodit Morgarathovi.

„Jseš si jistá?“ zeptal se nakonec. Evanlyn zavrtěla hlavou.

„Ne. Vůbec si nejsem jistá. Je mi bídně při pomyšlení, že se k nim znova dostanu až na doslech. Ale stejně tak se mi nelíbí ani představa, že byste mě tu nechali opuštěnou.“

„My tě nechceme opustit…“ namítal Horác, ale Evanlyn se opět obrátila k němu.

„Tak jak tomu chceš říkat?“ zeptala se a malinko se usmála, aby její slova nevyzněla tak pichlavě. Horác uvažoval.

„Asi že tě chceme opustit, řekl bych,“ uznal zdráhavě.

„Přesně tak,“ souhlasila. „Takže když si můžu vybrat, jestli mám vběhnout do náruče jiným wargalům či loupežníkům, nebo s vámi dvěma sledovat tyhle wargaly, vyberu si to druhé.“

„Jsme jenom jeden den jízdy od hranic,“ upozornil ji Will. „Jakmile bys ji překročila, byla bys skoro v bezpečí.“

Evanlyn však důrazně zavrtěla hlavou.

„Bezpečnější se cítím s vámi,“ prohlásila. „A vám se i může hodit, když budete mít s sebou někoho dalšího. Bude to jeden člověk navíc, který může v noci držet hlídku. Což znamená, že se můžete víc vyspat.“

„To je první rozumný důvod, který jsem od ní zatím slyšel,“ ozval se Horác. Stejně jako Will si uvědomoval, že už je rozhodnutá. A oba hoši tušili, že když se Evanlyn rozhodne, není na světě nic, co by ji přimělo rozhodnutí změnit. Usmála se na Horáce.

„Tak co,“ zeptala se, „budeme tu stát a klábosit celý den? Takhle se k těm wargalům moc nepřiblížíme.“

Rázně se otočila a jako první vykročila k místu, kde měli uvázané koně.