Dvacet dva

Gilan netrpělivě přihlížel, jak jezdecká setnina po čtvrthodinové přestávce opět nasedá na koně. Byl jak na jehlách, ale věděl, že koně i muži potřebují odpočinek, mají-li pokračovat vražedným tempem, které nasadil. Už byli na cestě půl dne a Gilan odhadoval, že Willovu skupinku by měli potkat někdy brzy odpoledne.

Přesvědčil se, že všichni jezdci nasedli, a otočil se ke kapitánovi vedle sebe.

„Nuže, kapitáne,“ řekl mu. „Vyrazíme.“

Kapitán se vlastně už nadechoval, aby vydal povel, když se z čela oddílu ozvalo zvolání.

„Jezdci na obzoru!“

Mezi muži na koních to zvědavě zašumělo. Většina z nich vůbec nevěděla, čeho se jejich výprava týká. Vytáhli je z postelí těsně před úsvitem a bylo jim řečeno, ať nasednou a vyjedou.

Gilan se postavil v třmenech, zastínil si oči před poledním sluncem a upíral zrak směrem, kam kavalerista ukazoval.

K hranici s Celtikou ještě nedorazili, projížděli otevřenými pastvinami s ojedinělými skupinkami stromů. Gilanovy bystré oči na jihozápadě rozeznávaly malý oblak prachu a cválající postavu před ním.

„Ať je to kdo je to, má naspěch,“ podotkl kapitán. Pak hlas zepředu oznámil další podrobnosti.

„Tři jezdci!“ zakřičel. Gilan ale už viděl, že hlášení není zcela přesné. Koně byli tři, ale jezdec jen jeden. Žaludek se mu nepříjemně sevřel.

„Máme jim vyslat někoho naproti, pane?“ zeptal se kapitán. V nejistých časech nebylo vždy moudré nechat neznámého člověka vjet doprostřed jednotky. Jezdec se však už přiblížil a Gilan ho poznal. A co bylo důležitější, poznal i koně, na kterém jezdec jel: malý, huňatý, se soudkovitým tělem. Byl to Cuk, Willův pony. Jenže na něm neseděl Will.

Čelo jízdy se už rozvinulo a vojáci měli v úmyslu jezdce zastavit. Gilan tiše požádal kapitána: „Řekněte jim, ať ho nechají projet.“

Kapitán hlasitě zopakoval rozkaz a jezdci se rozestoupili. Udělali tak Horácovi cestu a on spatřil malou skupinu důstojníků kolem vojenského praporu. Zamířil k nim a zastavil hraničářského koně před nimi. Další dva koně, v nichž nyní Gilan poznal původního Horácova koně a nákladního ponyho, na němž jela Evanlyn, následovali za Cukem na otěžích z provazu.

„Chytili Willa!“ chraptivě volal Horác, když ve velitelské skupině poznal Gilana. „Chytili Willa a Evanlyn!“

Gilan krátce zavřel oči, cítil, jak mu srdcem projela bodavá bolest. I když odpověď znal dřív, než vyslovil otázku, zeptal se: „Wargalové?“

„Skandijci!“ odpověděl Horác. „Zajali je u mostu. Oni…“

Gilan sebou při těch slovech překvapením trhl. Překvapením a hrůzou.

„U mostu?“ ptal se naléhavě. „U jakého mostu?“

Horác namáhavě a těžce oddychoval. Střídal tři koně, přesedal z jednoho na druhého, a přitom si ani jednou neodpočinul. Krátce se odmlčel, aby mohl popadnout dech. Pochopil, že by měl začít od začátku.

„U mostu přes Trhlinu,“ řekl. „Proto bral Morgarath do zajetí Celtiky. Stavěli pro něj široký most, aby po něm mohl převést svoje vojsko. Když jsme se tam dostali, měli ho už skoro dokončený.“

Kapitán stojící vedle Gilana zbledl. „Ty chceš říct, že přes Trhlinu vede most?“ zeptal se. Domyslet důsledky té skutečnosti do konce bylo strašlivé.

„Už ne,“ odpověděl Horác. Dýchal už pravidelněji a dokázal lépe ovládat hlas. „Will ho zapálil. Will a Evanlyn. Ale zůstali na druhé straně, aby zadrželi Skandijce a -“

„Skandijce!“ zvolal Gilan. „Co tam k čertu dělají Skandijci?“ Horácovi se nelíbilo, že mu skáče do řeči, a bylo to na něm znát.

„Šlo o předsunutou jednotku vojska, které postupuje od jižních útesů. Skandijci se chtěli připojit k wargalům, přejít po mostě a vpadnout naší armádě do týlu.“

Skupinka důstojníků jezdectva si vyměnila pohledy. Jako zkušení vojáci si všichni uměli představit, jak zničující by to pro královské vojsko bylo.

„To je dobře, že most je pryč,“ řekl jeden poručík. Horác na něj upřel utrápený pohled — byl to mladík, nejvýš o pár let starší než on sám.

„Ale oni dostali Willa!“ vykřikl a oči se mu zalily slzami, když si vzpomněl, jak tam stál a bezmocně sledoval, jak Skandijci jeho kamaráda srazili k zemi a potom odnášeli pryč.

„A tu dívku,“ dodal Gilan. Na ni však Horác příliš nemyslel.

„Ano! Jistěže ji mají!“ potvrdil. „A je mi to líto, že ji chytili. Ale Will byl můj kamarád!“

„Tak tobě je líto, že ji chytili? Víš, kdo…“ rozhořčeně mu skočil do řeči kapitán, protože jako jeden z mála znal skutečný důvod této výpravy. Než ale stihl říct něco dalšího, Gilan ho zarazil.

„To stačí, kapitáne!“ řekl ostře. Velitel se na něj rozzlobeně podíval a Gilan se nahnul dopředu, tak aby ho nikdo jiný neslyšel.

„Čím méně lidí se teď dozví její jméno, tím lépe,“ řekl mu tlumeně a spatřil v kapitánových očích záblesk pochopení. Kdyby se Morgarath dozvěděl, že králova dcera se stala rukojmím, měl by v rukou mocný nástroj pro vyjednávání. Gilan se podíval zpět na Horáce. „Horáci, je nějaká možnost, že by ten most dokázali opravit?“ zeptal se a urostlý chlapec rozhodně zavrtěl hlavou. Byl nešťastný kvůli ztrátě kamaráda, ale z jeho hlasu bylo zřejmé, jak je na Willův čin pyšný.

„To v žádném případě,“ odpověděl. „Je zničený, úplně a nadobro. Will se postaral, aby na druhé straně nezůstalo nic. Taky proto ho chytili. Chtěl mít jistotu.“ Odmlčel se a pak dodal: „Mohli by postavit úzký provazový most, to určitě.“

Gilan se rozhodl. Otočil se ke kapitánovi.

„Kapitáne, vy s jednotkou budete pokračovat dál a přesvědčíte se, že přes Trhlinu nevede žádný další most. Nechceme, aby se přes ni dostal nějaký, třeba jen malý Morgarathův oddíl. Horác ať vám to místo ukáže na mapě. Hlídejte západní stranu Trhliny, dokud vás nepřijedu vystřídat, a vyšlete průzkumné hlídky, ať hledají další místa, kde by se dalo přejít. Moc takových nebude,“ dodal. „Horáci, ty pojedeš se mnou a podáš zprávu králi. Hned.“ Zarazil se, protože pochopil, že Horác čeká na příležitost, aby mohl ještě něco říct. Kývl na něj, ať spustí.

„Skandijci,“ řekl Horác. „Oni nejsou jen na plošině. Poslali taky jednu jednotku na sever k Trnovému lesu.“

Mezi důstojníky to opět zašumělo, protože pochopili, jak málo scházelo, aby jejich armádu postihla nevýslovná pohroma. Dvě jednotky, o nichž neměli tušení, by jim vpadly do zad. Královské vojsko by se tak dostalo do obrovských nesnází.

„Víš to jistě?“ zeptal se Gilan a Horác několikrát přikývl.

„Will je tajně vyslechl, když o tom mluvili,“ řekl. „Jejich jednotky na břehu a v bažinách jsou jenom lest. Hlavní útok plánovali do týla.“

„Tak to nesmíme ztrácet ani okamžik,“ rozhodl Gilan. „S jednotkou na severozápadě by mohly být velké potíže, kdyby o ní král nevěděl.“ Otočil se k veliteli setniny. „Kapitáne, máte své rozkazy. Přesuňte se s jednotkou co nejrychleji k Trhlině.“

Kapitán krátce zasalutoval a vydal několik úsečných rozkazů svému sboru velitelů. Odcválali k jednotlivým oddílům a po krátké poradě, kdy Horác na mapě ukázal místo, kde stál zřícený most, se celá setnina dala do pohybu a ostrým klusem zamířila k Trhlině.

Gilan se otočil k Horácovi. „Jedeme,“ řekl stručně. Mladý bojovník unaveně kývl a potom se otočil, aby nasedl na svého vlastního koně. Cuk váhal, hrabal kopytem a sledoval, jak kavalerie odjíždí pryč — směrem k místům, kde naposled viděl svého pána. Uběhl pár nejistých kroků za nimi a potom, na Gilanovo zavolání, se neochotně vydal za vysokým hraničářem.

Загрузка...