Hořící most

Dvacet pět

Čtyři Skandijci a jejich zajatci se po celý zbytek dne a část večera plahočili přes pustou, větrnou plošinu. Teprve několik hodin poté, co se začalo smrákat, vydal Erak povel k zastavení a Will s Evanlyn se vděčně sesunuli na kamenitou zem. Během dne Willa už trochu přestala bolet hlava, ale stále mu v ní tepala tupá bolest. Zaschlá krev v místě, kam dopadl kámen, nesnesitelně svědila, ale Will věděl, že kdyby se poškrábal, jen by ránu otevřel a znovu by mu začala téct krev.

Alespoň že je Erak nespoutal nebo jinak neomezil v pohybu, pomyslel si Will. Jak Skandijec prohlásil, stejně by neměli kam utéct.

„Tady se to wargalama jen hemží,“ sdělil jim drsně. „Jestli se vám chce, můžete zkusit štěstí u nich.“

Takže se drželi uprostřed skupinky. Během dne míjeli tlupy wargalů a vytrvale směřovali k severovýchodu, do průsmyku Tří stupňů. Skandijci nyní shodili na zem své těžké vaky a Nordel začal sbírat dřevo na oheň. Svengal hodil velký měděný kotlík Evanlyn k nohám a ukázal k potoku, který bublal nedaleko mezi skalami.

„Přines trochu vody,“ zavrčel na ni. Dívka na chvíli zaváhala, pak pokrčila rameny, vzala kotlík a vstala. Tiše přitom zaúpěla, protože ji zabolely všechny unavené svaly a klouby.

„Tak pojď, Wille,“ řekla jako by nic. „Pomůžeš mi.“

Erak se hrabal ve svém vaku. Prudce otočil hlavu.

„Ne!“ vyštěkl ostře a celá skupinka na něj pohlédla. Namířil na Evanlyn špinavý ukazovák.

„Ty klidně jdi,“ řekl. „Protože ty se vrátíš. Ale ten hraničář, ten by si moh vzít do hlavy, že za každou cenu uteče.“

Will se snažil vypadat překvapeně, i když přesně na to pomýšlel.

„Já nejsem hraničář,“ ohradil se. „Jsem jenom učeň.“

Erak posměšně odfrkl. „To vykládej, komu chceš,“ odpověděl. „Ale tam u mostu jsi kosil wargaly jako hotovej hraničář. Ty zůstaneš tady, ať tě mám na očích.“

Will pokrčil rameny, mdle se usmál na Evanlyn a opět se posadil. Když se znovu opřel zády o skálu, byla to úleva. Věděl, že za pár okamžiků mu bude připadat tvrdá, hrbolatá a nepříjemná. Ale právě teď to bylo blaho.

Skandijci pokračovali v budování tábora. Zakrátko hořel pěkný oheň, a když se Evanlyn vrátila s kotlíkem plným vody, Erak a Svengal vytáhli zásoby sušeného jídla, část vhodili do vroucí vody a připravili večeři. Byl to prostý pokrm, téměř bez chuti, ale byl horký a zaplnil jim žaludky. Will s lítostí zavzpomínal na chutné jídlo z kuchyně mistra Chubba. Smutně si uvědomil, že na kuchyň mistra Chubba i na čas strávený v lese s Haltem může jen vzpomínat. Hlavou se mu míhaly různé obrázky: Cuk, Gilan, Horác. Hrad Redmont ozářený posledními paprsky zapadajícího slunce, jeho hradby z hnědele, který jako by žhnul vnitřním světlem. Do očí se mu tlačily slzy, pálily a chtěly skanout dolů. Nenápadně se je snažil utřít hřbetem ruky. Chuť jídla byla najednou ještě mdlejší.

Evanlyn zřejmě vytušila jeho sklíčenost. Ucítil, jak svou malou teplou dlaň položila na jeho ruku a věděl, že se na něj dívá. Nedokázal však pohlédnout do těch jasných zelených očí, protože cítil, jak se jeho vlastní zalévají slzami.

„Zas bude dobře,“ zašeptala Evanlyn. Will se snažil něco říct, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Tiše potřásal skloněnou hlavou, s očima upřenýma na otřískanou dřevěnou misku, kterou mu přidělili Skandijci.

Tábořili kousek od cesty, na malém kopečku. Erak prohlásil, že chce uvidět každého, kdo by se k nim hodlal přiblížit. Teď se v dáli v ohybu cesty vynořila velká skupina jezdců na koních a za ní oddíl wargalů, kteří běželi, aby s klusajícími koňmi udrželi krok. Bručivá píseň wargalů se k nim nesla s větrem a Will cítil, jak se mu na zátylku ježí vlasy.

Erak se rychle otočil k Willovi a Evanlyn a rukou jim ukazoval, ať se ukryjí mezi skály za tábořištěm.

„Dělejte, vy dva! Jestli je vám život milý, honem za skály. To je sám Morgarath na bílém koni! Nordele, Horaku, přesuňte se blízko k ohni, ať na ty dva není vidět.“

Will a Evanlyn nepotřebovali pobízet dvakrát. Po čtyřech lezli do úkrytu mezi skalami. Jak Erak poručil, dva Skandijci vstali a přemístili se do záře plamenů, aby odvrátili pozornost blížících se jezdců od dvou postaviček v pološeru.

Bručení, smíšené s klapáním kopyt a řinčením zbroje a zbraní, se přiblížilo ještě víc. Will ležel na břiše, jednou rukou přikrýval Evanlyn a stejně jako předtím si přes hlavu přetáhl kapuci pláštěnky, aby měl obličej v hlubokém stínu. Mezi dvěma velkými kameny byla malá mezera, a i když věděl, že se tím vystavuje obrovskému nebezpečí, nedokázal odolat a přitiskl k ní oko.

Výhled měl poměrně omezený. Na vzdálené straně ohně stál Erak, obrácený čelem k jezdcům. Will si uvědomil, že když se takhle postavil, byla mezi nově příchozími a místem, kde on s Evanlyn leželi v úkrytu, oslňující záře ohně. Kdyby se některý z wargalů podíval jejich směrem, zíral by přímo do plamenů ohně. Byla to dobrá lekce taktiky a Will si ji zapamatoval.

Muži na koních se zastavili. Bručení wargalů náhle utichlo. Malou chvíli nebylo slyšet vůbec nic. Potom se ozval hlas. Byl tichý a trochu připomínal syčení hada.

„Kapitáne Eraku, kam máš namířeno?“

Will měl oko přilepené ke štěrbině mezi kameny a napínal zrak, aby uviděl muže, který mluví. Ten ledový, zlý hlas musel nepochybně patřit Morgarathovi. Byl plný chladu a nenávisti. Zněl jako skřípání drápů po tlustém skle. Při tom zvuku stydla krev v žilách. Willovi se opět na zátylku zježily vlasy a cítil, jak se Evanlyn chvěje.

Pokud hlas působil stejně i na Eraka, ten to na sobě nedával nijak znát.

„Moje správná hodnost je ‚jarl‘, lorde Morgarathe,“ prohlásil klidně, „a ne ‚kapitán‘.“

„Dobrá,“ odpověděl ledový hlas, „musím si to zapamatovat, pro případ, že by to někdy pro mne mělo nějaký význam. A teď… kapitáne,“ řekl a tentokrát na hodnost položil důraz, „ptám se znovu, kam máš namířeno?“

Ozvalo se zachřestění zbroje a Will štěrbinou ve skalách viděl, jak bílý kůň popojíždí vpřed. Nebyl to bělouš se svítivou hladkou srstí, na jakém by mohl jezdit například statečný rytíř, ale sinavě bledý kůň se srstí bez lesku a bez života, mrtvolně bílý a s divokýma, neklidnýma očima. Will natáhl krk trochu do strany a podařilo se mu spatřit ruku v černé rukavici, která volně držela otěže. Víc z jezdce nezahlédl.

„Mysleli jsme si, že se k tvému vojsku přidáme u průsmyku Tří stupňů, můj pane,“ odpovídal Erak. „Počítám, že přece jen zaútočíš, i když most už nestojí.“

Při zmínce o mostu Morgarath strašně zaklel. Bílý kůň vycítil, že jeho pán má vztek, a bezděčně ukročil stranou. Will teď mohl spatřit jezdce celého.

Byl mimořádně vysoký, ale hubený, oblečený v černém. Při hovoru se Skandijci se v sedle nahrbil a sehnutá ramena spolu s černým pláštěm mu dodávala vzezření dravce.

Obličej měl hubený, se zobákovitým nosem a vysedlými lícními kostmi. Pokožka obličeje byla sinavě bílá, tak jako u koně. Vlasy měl dlouhé a bílé, zčesané dozadu z čela. Naproti tomu oči měl jako černé tůně. Jeho tvář byla hladká a ústa v sinalém obličeji vypadala jako tenká krvavá rána. Když se na něj Will díval, zdálo se, jako kdyby pán Deštných a temných hor vycítil jeho přítomnost. Zvedl hlavu, upřel pohled dozadu za Eraka a další tři Skandijce a prozkoumával temnotu za nimi. Když ty černé oči pátraly ve tmě, Will ztuhl a málem se neodvážil ani nadechnout. Záře ohně však nad Morgarathem zvítězila a on znovu obrátil svůj pohled k Erakovi.

„Ano,“ odpověděl. „Útok bude pokračovat. Teď, když má Duncan své vojsko uspořádané v silném obranném postavení, jak si nejspíš myslí, můžeme my vyjít na pláně a potom zaútočit.“

„A v tý chvíli mu Horth vpadne do zad,“ doplnil Erak a zachechtal se. Morgarath se na něj zkoumavě zadíval, hlavu skloněnou ke straně. Držením těla Willovi opět připomněl dravce.

„Přesně tak,“ potvrdil. „Bylo by lepší, kdyby z boku zaútočily dvě jednotky, jak jsem původně plánoval, ale jedna by měla stačit.“

„To si myslim taky, můj pane,“ souhlasil Erak a nastala delší odmlka. Morgaratha samozřejmě nezajímalo, zda s ním Erak souhlasí, nebo ne.

„Všechno by bylo jednodušší, kdyby nás tví krajani neopustili,“ řekl nakonec Morgarath. „Bylo mi řečeno, že Olvak se svými muži odplul zpět do Skandije. Počítal jsem s tím, že přijdou od jižních útesů a podpoří nás.“

Erak pokrčil rameny. Odmítal přijímat odpovědnost za něco, co sám nemohl ovlivnit. „Olvak je žoldnéř,“ prohlásil. „Žoldnéřům nemůžeš věřit. Bojují jenom za žold a kořist.“

„A co ty… ty ne?“ otázal se pohrdavý hlas. Erak narovnal ramena.

„Já budu ctít vše, co jsem slíbil,“ řekl upjatě. Morgarath se na něj znovu tiše a dlouze zadíval. Skandijec jeho pohledu čelil a nakonec to byl Morgarath, kdo uhnul očima.

„Chirath mi řekl, že u mostu jsi někoho zajal — prý mocného bojovníka. Nevidím ho tu.“ Morgarath se opět pokusil proniknout očima přes záři ohně do tmy. Erak se drsně zasmál.

„Jestli Chirath byl ten vůdce tvých wargalů, tak ho neviděl ani on,“ odpověděl posměšně. „Skoro pořád se krčil u mostu za skálou a uhýbal šípům.“

„A ten zajatec?“ zeptal se Morgarath.

„Je mrtvý,“ odvětil Erak. „Zabili jsme ho a hodili do propasti.“

„A to se mi právě vůbec nelíbí,“ prohlásil Morgarath a Willa zaplavila vlna děsu. „Raději bych ho viděl trpět za to, že zkřížil mé plány. Měli jste mi ho přivést živého.“

„No, my bysme zas byli radši, kdyby nám ty jeho šípy nesvištěly kolem hlavy. Střílet teda uměl, to se musí nechat. Jedinej způsob, jak ho dostat, byl zabít ho.“

Opět nastalo ticho a Morgarath přemýšlel o Erakově odpovědi. Očividně ho neuspokojovala. „Příště si dej pozor. Tvoje jednání se mi nelíbilo.“

Tentokrát to byl Erak, kdo mlčel. Lehce pokrčil rameny, jako by ho Morgarathova nelibost ani za mák nezajímala. Konečně se pán Deštných a temných hor chopil otěží, trhnul s nimi a divoce pobídl koně patami, aby se otočil od táborového ohně.

„Uvidíme se u Tří stupňů, kapitáne,“ zavolal. Potom, jako by si ještě dodatečně na něco vzpomněl, koně znovu obrátil. „A kapitáne, ne aby vás napadlo zběhnout. Budete s námi bojovat až do konce.“

Erak přikývl. „Řekl jsem ti, můj pane, že budu ctít každou dohodu, kterou jsem uzavřel.“

Tentokrát se Morgarath usmál, nepatrným pohybem červených rtů ve strnulém bílém obličeji. „Tím si buď jistý, kapitáne,“ řekl mrazivě.

Pak škubl otěžemi, kůň se otočil a tryskem vyrazil vpřed. Wargalové ho následovali a nocí se opět rozeznělo jejich jednotvárné bručení. Will si uvědomil, jak strašně dlouho zadržuje dech. Vydechl a podobné oddechnutí slyšel i od Skandijců.

„U boha všech bitev,“ ulevil si Erak, „ten chlap teda dovede pouštět hrůzu, jen co je pravda.“

„Vypadá, jako by už byl po smrti a v pekle,“ prohodil Svengal a ostatní přitakávali. Erak obešel oheň a postavil se nad Willa a Evanlyn, stále přikrčené za skálami.

„Tak slyšels to?“ zeptal se a Will přikývl. Evanlyn zůstávala schoulená tváří k zemi. Erak do ní šťouchl špičkou boty.

„A co ty, slečinko,“ oslovil ji. „Slyšelas to taky?“

Evanlyn teď vzhlédla, po ušmudlané tváři jí z přestálého děsu tekly slzy. Bez hlesu kývla. Erak se zadíval směrem, kudy odjel Morgarath se svými wargaly.

„Tak si na to vzpomeňte, až se vám zachce pláchnout,“ řekl drsně. „Když nám utečete, nic jinýho vás nečeká.“