Will pokračoval dál a Horáce nechal za sebou. Tunel byl nejprve nízký, potom se však strop začal prudce zvyšovat. Na stěnách i na dně tunelu bylo znát, jak krumpáče a vrtací dláta Celtiků skálu rubaly a drtily, aby průchod rozšířily.
Zdálo se, že původní úzký průchod nebyl ničím víc než pouhou skalní puklinou. Když však Will postupoval dál, viděl, že horníci ji významně rozšířili, takže vzniklo dost místa, aby prošlo pět mužů vedle sebe. A tunel vytrvale stoupal vzhůru do nitra hor.
Kruh světla ukázal, kde tunel končí. Will odhadoval, že zatím ušel zhruba čtyři sta kroků a konec byl vzdálený dalších padesát. Světlo, které viděl, mu připadalo jasnější než obyčejný svit měsíce, a jakmile z tunelu opatrně vyšel, pochopil proč.
Hory se zde rozestupovaly a vytvářely velké údolí asi dvě stě kroků široké a šest set kroků dlouhé. Na jedné straně spatřil v měsíčním svitu důkladnou dřevěnou stavbu, která směřovala nahoru k vrcholu náhorní plošiny. Když stavbu chvilku zkoumal, pochopil, že jsou to schody. Dno údolí ozařovaly táborové ohně a v oranžovém mihotavém světle bylo vidět stovky pohybujících se postav. Willa napadlo, že zde bude pravděpodobně shromaždiště Morgarathovy armády. V tuto chvíli sloužilo jako místo, kam wargalové na noc odváděli celtické vězně.
Will se zastavil a pokusil se zapamatovat si, co vidí. Plošina, která tvořila podstatnou část Morgarathova panství, byla ještě přinejmenším o sto padesát stop výš. Ale schody a méně prudké svahy okolních hor by umožnily poměrně snadný sestup do tohoto údolí, které muselo být určitě ještě nějakých sto stop nad úrovní, na které stál most. Tunelem by vojska odsud sestoupila až k mostu. Zase jednou mu v hlavě zazněl Haltův hlas: projít se dá všude.
Will se přesunul nalevo od ústí tunelu, našel si úkryt ve změti skal a balvanů a podrobně zjišťoval, co má před sebou. Uprostřed údolí stála hrubá palisáda. Za dřevěným opevněním hořela spousta malých ohnišť a kolem každého z nich seděla nebo polehávala skupinka postav. Podle všeho to byl prostor pro vězně.
Velká ohniště mimo ohrazenou část označovala místa, kde tábořili wargalové. V záři plamenů Will zřetelně rozeznával jejich nemotorné kolébající se postavy. Nedaleko od Willa však hořelo ještě jedno ohniště, u něhož to vypadalo trochu jinak. Postavy kolem ohně byly vzpřímenější a jejich chování spíš připomínalo lidi. Ze zvědavosti se Will pokusil k ohništi přiblížit, téměř nehlučně klouzal tmou, rychle se pohyboval od jednoho úkrytu k druhému, až se dostal těsně k hranici kruhu, který vytvářelo světlo vrhané ohněm — do místa, které ti, kdo sedí u ohně, jak dobře věděl, vnímají jako velmi temné.
Nad ohněm se zvolna opékal velký kus nějakého masa. Z vůně pečínky se Willovi začaly sbíhat sliny. Už celé dny nejedl nic jiného než studenou stravu a tohle maso vonělo tak lákavě. Uvědomil si, že mu začíná kručet v žaludku, a projel jím strach. Napadlo ho, že by to byla veliká smůla, kdyby se prozradil kručením v břiše. Strachy ho hned přešla chuť. Ovládl své útroby, přitiskl se tváří k balvanu nízko u země a pokusil se získat lepší výhled na ty, kteří hodovali u ohně.
Právě v tu chvíli se jeden z nich naklonil kupředu a ukrojil si pořádný kus šťavnaté pečeně. Opatrně držel horké maso v ruce, a tak se Will v jasné záři ujistil, že sedící u ohně opravdu nejsou wargalové. Podle hrubých kazajek z ovčí kůže, vlněných kamaší pošitých kůží a těžkých kožešinových bot šlo nejspíš o Skandijce.
Pozoroval je dál a uviděl jejich rohaté helmice, okrouhlé dřevěné štíty a válečné sekery odložené na hromadě po straně tábořiště. Podivil se, co tu asi dělají, tak daleko od moře.
Muž dojedl svůj kus masa a otřel si ruce o ovčí kazajku. Říhl a potom se pohodlně usadil u ohně.
„Budu sakra rád, až přidou Olvak a jeho chlapi,“ řekl se silným skandijským přízvukem. Téměř mu nebylo rozumět. Will věděl, že Skandijci mluví stejným jazykem, jakým se mluví v araluenském království. Nyní je slyšel poprvé a měl co dělat, aby alespoň něco pochytil.
Ostatní mořští vlci souhlasně mručeli. Kolem ohně byli celkem čtyři. Will se posunul malinko vpřed, aby trochu lépe slyšel, a pak ztuhl zděšením, když spatřil, že přímo jeho směrem se z opačné strany ohně blíží nezaměnitelná kolébavá postava wargala.
Skandijci ho slyšeli přicházet a ostražitě vzhlédli. S pocitem nesmírné úlevy Will pochopil, že netvor nemíří k němu, ale ke skandijskému ohni.
„Hele,“ ozval se tiše jeden ze Skandijců. „Hrne se sem jeden z těch Morgarathovo krasavcu.“
Wargal se zastavil před ohněm z druhé strany. Zabručel na skupinku mořských nájezdníků cosi nesrozumitelného. Skandijec, který předtím promluvil, pokrčil rameny.
„Lituju, krasavče. Nerozuměl jsem,“ řekl. Z jeho hlasu se ozývalo zjevné nepřátelství. Což Wargal zřejmě vycítil. Rozčileně opakoval to, co slyšeli už předtím. Kroužek skandijských bojovníků znovu pokrčil rameny.
Wargal zase něco vrčel, čím dál vztekleji. Ukázal na maso nad ohněm, pak na sebe. Teď už na Skandijce hulákal a posunky napodoboval jedení.
„Ta šeredná obluda chce naši zvěřinu,“ pochopil jeden ze Skandijců. Celá skupinka nesouhlasně zamručela.
„Ať si uloví sám,“ prohlásil první muž. Wargal stál teď velmi blízko u nich. Přestal hulákat. Jednoduše ukázal na maso a potom své rudé žhnoucí oči obrátil na Skandijce, který promluvil. Ticho bylo svým způsobem ještě výhružnější než předchozí skřeky.
„Pozor, Eraku,“ varoval svého druha jeden ze Skandijců, „v tuhle chvíli je jich tady přesila.“
Erak se na wargala krátce zamračil, ale pak zřejmě pochopil, že ta rada byla moudrá. Zlostně ukázal na maso.
„Tak do toho. Sežer si to,“ řekl hrubě. Wargal přešel k ohni, popadl dřevěný rožeň s pečení, lačně se zahryzl do masa a utrhl z něj veliký kus. I ze svého místa, kde ležel a málem ani nedýchal, mohl Will dobře vidět krutý vítězný záblesk v rudých zvířecích očích. Pak se wargal nečekaně otočil a vyrazil pryč. Skandijci museli rychle uskočit, aby je nesrazil. Když mizel v temnotě, zaslechli jeho hrdelní smích.
„Z těch potvor bych se osypal,“ zamumlal Erak. „Nechápu, proč s nima vubec musíme mět něco společnýho.“
„Protože Horth nevěří Morgarathovi,“ řekl jeden z jeho druhů. „Kdybysme tu nebyli, ty proklatý medvědi by shrábli všechnu kořist a na nás by zbyly leda tak tvrdý boje na pláních Uthalu.“
„A taky tvrdej pochod,“ přidal se další. „Pro Horthovy chlapy to stejně bude dost dřina, projít kolem Trnovýho lesa a dostat se nepříteli do zad. To je krutá cesta, na mou duši.“
Když to Will uslyšel, zamyšleně se zamračil. Morgarath a Horth, který byl zřejmě vůdcem skandijských válečníků, nepochybně královskému vojsku připravovali další zákeřné překvapení. Snažil se představit si mapu krajiny kolem Uthalských plání, ale vybavovala se mu jen mlhavě. Zalitoval, že v době, kdy se s Haltem učil pracovat s mapami, nedával trochu víc pozor.
Vzpomněl si, jak se svého učitele ptal: „Proč jsou mapy tak důležité?“
„Jsou důležité, když chceš vědět, kde je nepřítel a kam postupuje,“ zněla odpověď. Will si nyní smutně uvědomil, jak velká to byla pravda. Tehdy nad ním Halt kroutil hlavou tím svým naoko vážným způsobem. Při vzpomínce na moudrého učitele, který si vždy věděl rady, se Will najednou cítil strašně sám a neschopný.
„Tak nebo tak,“ prohlásil Erak, „všechno bude jinak, až tu budou Olvakovi chlapi. I když si, se mi zdá, dávají setsakramentsky načas.“
„Klid,“ řekl ten druhý. „Dostat pět set chlapů nahoru přes Jižní útesy, to musí pár dní trvat. Vem si jen, jak dlouho to trvalo nám.“
„To jo,“ ozval se další. „Jenomže my jsme značili cestu. Jim stačí jen po ní jít.“
„Podle mě se sem teda moc brzy nedostanou,“ řekl Erak, vstal a protáhl se. „Tak, hoši, já jdu spat, jen co si ještě ulevím.“
„No ale nedělej to tady u ohně,“ bouřil se jeden z ostatních. „Koukej jít někam za ty kameny.“
Will si s hrůzou uvědomil, že Skandijec ukazuje k balvanu, kde se skrýval. A teď se Erak zachechtal, otočil se a mířil směrem k němu. Byl nejvyšší čas zmizet. Will se rychle odplížil po břiše zpátky a využíval přitom všechny vrozené i naučené dovednosti, aby co nejlépe splynul s každým dostupným úkrytem.
Popolezl ještě o hodný kus dál, když od místa, kde předtím tajně poslouchal, zaslechl crčení vypouštěné moči. Vzápětí se ozvalo úlevné heknutí. Will se ohlédl a spatřil Erakovu střapatou hlavu, která se rýsovala proti záři zhruba stovky ohňů.
Uvědomil si, že Skandijec se soustředí jen na to, co právě dělá, a hbitě proklouzl temnotou zpátky do tunelu. Opatrně ušel několik kroků a počkal, až se jeho zrak přizpůsobí mdlému světlu pochodní. Pak se rozběhl po písčitém dně tunelu a díky botám z měkké kůže nebylo jeho kroky téměř vůbec slyšet.