Hořící most

Prolog

Halt a Will sledovali stopu wargalů už tři dny. Čtyři velké medvědovité nestvůry, pěšáci vzbouřeného velitele Morgaratha, byly spatřeny, jak procházejí územím Redmontského léna a míří na sever. Jakmile se to k hraničáři doneslo, vydal se je se svým nedospělým učněm zastavit.

„Kudy asi mohli přijít, Halte?“ zeptal se Will při jedné z krátkých zastávek na odpočinek. „Je průsmyk Tří stupňů určitě už dobře zajištěný?“

Průsmyk Tří stupňů byl jedinou skutečnou spojnicí mezi Araluenským královstvím a Deštnými a temnými horami, kde měl Morgarath svůj hlavní stan. Když se teď království připravovalo na nadcházející válku s Morgarathem, byla vyslána jednotka pěchoty a lukostřelců, aby malou stálou posádku v úzkém průsmyku posílila, než se shromáždí hlavní armáda.

„To je jediné místo, kudy můžou projít v poměrně velkém počtu,“ souhlasil Halt. „Ale malá skupinka jako tahle mohla do království proklouznout někudy přes hraniční útesy.“

Morgarathovým panstvím byla nehostinná náhorní plošina, která se vypínala vysoko nad jižním koncem království. Od průsmyku Tří stupňů na východě se k západu táhla linie strmých skalních útesů, jež tvořila hranici mezi plošinou a Araluenem. Jak se útesy stáčely k jihozápadu, spadaly do další přírodní překážky zvané Trhlina — obrovské průrvy v zemském povrchu, která zabíhala až do moře a oddělovala Morgarathovo území od království Celtiků.

Právě tato přírodní opevnění v uplynulých šestnácti letech udržovala Araluen a sousední Celtiku v bezpečí před Morgarathovými vojsky. A zároveň také chránila vzbouřence před araluenskými jednotkami.

„Myslel jsem, že přes ty útesy se nedá projít,“ řekl Will.

Halt se smutně pousmál. „Projít se dá nakonec všude. Obzvlášť když je ti jedno, kolik životů to bude stát, abys toho dosáhl. Já bych myslel, že použili lana a hákovací kotvice a počkali si na bezměsíčnou noc a špatné počasí. Tak mohli hraničním hlídkám proklouznout.“

Vstal a dal tak najevo, že odpočinek je u konce. Will se zvedl s ním a šli ke koním. Když se Halt vyhoupl do sedla, malinko hekl. Rána, kterou utržil v boji se dvěma kalkary, pořád ještě trochu bolela.

„Mě ani tak nezajímá, kudy přišli,“ pokračoval Halt. „Spíš mě zajímá, kam mají namířeno a co mají za lubem.“

Ještě skoro ani nedomluvil, když odněkud zepředu uslyšeli výkřik, hned za ním bručivé zvuky a nakonec i řinčení zbraní.

„A to teď možná zjistíme!“ dořekl Halt.

Pobídl Abelarda do cvalu. Ovládal koně pouze koleny a jednou rukou hravě vytáhl šíp a založil ho do tětivy svého mohutného luku. Will vyskočil do Cukova sedla a cválal za ním. V umění jízdy bez držení se nedokázal Haltovi vyrovnat. Pravou rukou potřeboval držet otěže a luk měl připravený v levé ruce.

Ujížděli řídce zalesněnou krajinou a volbu nejlepší cesty nechávali na zkušených hraničářských koních. Najednou vyjeli na rozlehlou louku. Abelard na pokyn svého jezdce hladce zastavil, Cuk se k němu připojil. Willova pravá ruka pustila otěže na Cukovu šíji, instinktivně sáhla do toulce po šípu a připravila ho do drážky.

Uprostřed louky rostla velká smokvoň a pod ní bylo malé tábořiště. Z ohně ještě stoupal proužek dýmu a vedle ležel ranec a srolovaná pokrývka. Ti čtyři wargalové, které stopovali, obkličovali jediného muže, jenž stál zády ke stromu. V tuto chvíli si je díky dlouhému meči držel od těla, ale wargalové na oko podnikali drobné výpady a snažili se ho obelstít. Byli vyzbrojeni krátkými meči a sekyrami a jeden z nich měl těžké železné kopí.

Will hleděl na netvory se zatajeným dechem. Byl to pro něj najednou šok, když je po dlouhém sledování stopy měl přímo před očima. Stavbou těla připomínali medvědy, měli dlouhé čenichy a mohutné žluté tesáky, které teď cenili na svou kořist. Byli porostlí huňatou srstí a navlečení do černého koženého pancíře. Muž byl oblečený podobně. Odrážel jejich útoky a hlas mu strachy přeskakoval.

„Táhněte ode mě! Plním úkol lorda Morgaratha. Táhněte ode mě, poroučím vám to! Poroučím to jménem lorda Morgaratha!“

Halt natočil Abelarda a získal tak prostor, aby mohl natáhnout šíp připravený v tětivě.

„Odhoďte zbraně! Všichni!“ zakřičel. Čtyři wargalové i jejich kořist se překvapeně otočili a na Halta pohlédlo pět párů očí. První se vzpamatoval wargal s kopím. Zjistil, že muž s mečem se dívá jinam, vrhl se vpřed a vrazil mu kopí do těla. O vteřinu později se Haltův šíp zanořil wargalovi do srdce a mrtvý wargal se zhroutil vedle své těžce raněné oběti. Jelikož muž s mečem klesl na kolena, zbylí wargalové zaútočili na oba hraničáře.

I když se kolébali a vůbec vypadali neohrabaně jako medvědi, blížili se neuvěřitelně rychle.

Haltova druhá rána skolila wargala vlevo. Will vystřelil na toho vpravo a zjistil, že špatně odhadl jeho rychlost. Šíp prosvištěl místem, kde byl wargal vteřinu předtím. Ruka vyjela k toulci pro nový šíp a Will zaslechl chraplavé bolestné heknutí, jak se Haltova třetí střela pohroužila do hrudi prostřední obludy. Pak Willův druhý šíp minul posledního wargala, který byl už strašlivě blízko.

Divé oči a žluté tesáky Willa polekaly, takže sebou při střelbě škubl a bylo mu jasné, že šíp poletí mimo. Wargal byl už skoro u něj.

Wargal vítězně vrčel, když vtom přišel svému pánovi na pomoc Cuk. Koník se vzepjal a předními kopyty se ohnal po ohavné stvůře, která stála před ním. Nechtě tak poskočil o několik kroků vpřed, vstříc nebezpečí, místo aby raději ustupoval. Will, zaskočený a překvapený, se chytil hrušky sedla.

Stejně překvapený byl i wargal. Jako ostatní wargalové i on měl v sobě hluboce zakořeněný pudový strach z koní — strach, který se ještě prohloubil v bitvě na Hackhamské pláni před šestnácti lety, kde Morgarathovu první wargalskou armádu zdecimovala araluenská kavalerie. Na jednu osudovou vteřinu wargal nyní zaváhal a couvl před útočícími kopyty.

Haltův čtvrtý šíp ho zasáhl do krku. Při tak krátké vzdálenosti prošel šíp úplně skrz. S posledním zachroptěním se wargal skácel mrtev do trávy.

Will celý bledý sklouzl z koně a málem se pod ním podlomila kolena. Přidržoval se ze strany Cuka, aby dokázal rovně stát. Halt se rychle zhoupl ze sedla a přistoupil k chlapci. Jednou rukou ho objal.

„Už je to pryč, Wille.“ Haltův hluboký hlas pronikl strachem, který zaplňoval Willovu mysl. „Teď už je po všem.“

Will ale potřásal hlavou, vyděšený tím rychlým spádem událostí.

„Halte, já netrefil… dvakrát za sebou! Zazmatkoval jsem a netrefil!“ Hluboce se styděl, že svého učitele tak hrozně zklamal. Halt ho přitáhl paží těsněji k sobě a Will se podíval na vousatou tvář a tmavé, hluboko posazené oči.

„Je velký rozdíl mezi střílením na terč a střílením na útočícího wargala. Terč se tě obvykle nepokouší zabít.“ Posledních několik slov pronesl Halt přívětivým tónem. Viděl, že Will je v šoku. A žádný div, pomyslel si mrzutě.

„Ale… já netrefil…“

„A poučil ses z toho. Příště trefíš,“ přerušil ho Halt. „Teď už víš, že je lepší vystřelit jednou pořádně, než dvakrát ukvapeně.“ Potom vzal Willa za ruku a otočil ho k tábořišti pod smokvoní. „Zjistíme, co se tu vlastně stalo,“ řekl a tím předchozí téma uzavřel.

Černě oblečený muž a wargal leželi mrtví vedle sebe. Halt poklekl k muži, obrátil ho a tiše hvízdl překvapením.

„To je Dirk Reacher,“ zabručel udiveně napůl sám k sobě. „Poslední člověk, kterého bych tu čekal.“

„Vy ho znáte?“ zeptal se Will. Jak Halt předpokládal, nenasytná zvědavost už Willovi pomáhala, aby zbavil svou mysl hrůzy prožité v posledních několika minutách.

„Asi tak před pěti nebo šesti lety jsem ho vyprovázel z našeho království,“ vyprávěl hraničář. „Byl to zbabělec a vrah. Zběhl z armády a dal se k Morgarathovi.“ Odmlčel se. „Morgarath se podle všeho zaměřuje na verbování lidí, jako byl on. Co ale dělal tady…?“

„Říkal, že má úkol od Morgaratha,“ připomněl Will, ale Halt zavrtěl hlavou.

„To sotva. Wargalové ho pronásledovali a to jim mohl nařídit jedině Morgarath, což by asi těžko udělal, kdyby Reacher opravdu plnil jeho úkol. Já bych myslel, že už zase zběhl. Utekl od Morgaratha a ten poslal wargaly, aby ho dostali.“

„Proč?“ zeptal se Will. „Proč by zběhl?“

Halt pokrčil rameny. „Blíží se válka. Lidi jako Dirk se takovým nepříjemnostem snaží vyhnout.“

Sáhl po ranci, který ležel vedle ohniště, a otevřel ho.

„Vy něco hledáte?“ zeptal se Will. Halt se zamračil. Očividně se mu nechtělo hrabat se v ranci, a tak vysypal jeho obsah na zem.

„No, napadlo mě, že kdyby byl na útěku od Morgaratha a vracel se zpátky do Araluenu, nejspíš by s sebou vzal něco, co by vyměnil za svou svobodu. Takže…“ Nedokončil větu a sáhl po pečlivě složeném pergamenu, který ležel mezi náhradním prádlem a jídelními potřebami. Rychle ho prozkoumával. Povytáhl jedno obočí. Po téměř roce stráveném s prošedivělým hraničářem Will věděl, že to má stejnou hodnotu jako u jiného výkřik úžasu. Věděl také to, že i kdyby teď na Halta promluvil, on by si ho prostě nevšímal. Počkal tedy, až Halt pergamen přečte a složí, pomalu se zvedne, podívá se na svého učně a uvidí otázku v jeho očích.

„Je to důležité?“ zeptal se Will.

„Hm, dalo by se to tak říct,“ odpověděl Halt. „Zdá se, že jsme zakopli o Morgarathovy bitevní plány pro nadcházející válku. Myslím, že bychom je měli vzít na Redmont.“

Tiše zapískal a Abelard s Cukem přiklusali ke svým pánům.

Od stromů vzdálených několik set kroků, pečlivě po větru, tak aby hraničářští koně nezachytili cizí pach, je sledovaly oči nepřítele. Jejich majitel se díval, jak oba hraničáři odjíždějí z místa boje. Potom se obrátil k jihu a vydal se ke skalním útesům.

Bylo načase podat Morgarathovi zprávu, že jeho plán byl úspěšně splněn.