Hořící most

Dvacet osm

Z velitelského stanoviště uprostřed své armády sledoval Morgarath zjevný zmatek v řadách královského vojska. Koně pobíhali sem a tam, muži se otáčeli na všechny strany. K armádě pána Deštných a temných hor přes pláně zalétal zmatený křik.

Morgarath se zvedl v třmenech. V dáli na hřebeni severně od královského vojska postřehl pohyb. Muži se seskupovali a postupovali vpřed. Napínal zrak, aby lépe viděl. Byl to směr, z kterého očekával Horthův příchod na bojiště, ale kvůli prachu, který se všude zvedal a vířil, nemohl nic pořádně rozeznat.

I když převážnou část Morgarathova vojska tvořili wargalové, jejichž těla i mysli byly bezvýhradně podrobeny jeho vůli, pán Deštných a temných hor měl kolem sebe i malou družinu mužů, jimž dovolil ponechat si svou vlastní vůli při přemýšlení a rozhodování. Byli to zrádcové a zločinci a pocházeli z různých končin celé země. Vrána k vráně sedá a Morgarathovu „družinu nejvěrnějších“ tvořili jeden vedle druhého bezcitní, krutí a zvrácení lidé. Všichni však byli zdatní bojovníci a většina z nich chladnokrevní zabijáci.

Jeden z nich teď přijel k Morgarathovi.

„Můj pane!“ křičel s radostným úsměvem. „Barbaři jsou za Duncanovým vojskem! Právě útočí!“

Morgarath se na něj rovněž usmál. Jeho pronikavý pohled byl pověstný. „Víš to jistě?“ zeptal se svým vysokým, bezbarvým hlasem. Černě oděný mladík přesvědčivě kýval hlavou.

„Dobře jsem poznal ty jejich směšné rohaté přilby a kulaté štíty, můj pane. Takové žádní jiní válečníci nenosí.“

Byla to pravda. Některé oddíly královského vojska sice používaly malé kulaté štíty, ale skandijské štíty byly ohromné, vyrobené z tvrdého dřeva a opatřené kovovými hroty. Měly průměr přes tři stopy a pouze Skandijci, se svaly vypracovanými veslováním na vlčích lodích přes bouřlivé moře, vydrželi v bitvě nosit tak těžké štíty libovolně dlouhou dobu.

„Podívejte, můj pane!“ pokračoval mladý muž. „Nepřítel se k nim obrací čelem!“

A tak se to i jevilo. Přední řady armády, které stály proti nim, se nyní zmateně hemžily a otáčely vzad. Křik a rámus se stupňovaly. Morgarath pohlédl vpravo a díval se na návrší, kde královská standarta označovala velitelské stanoviště nepřítele. Postavy na koních ukazovaly směrem k severu.

Znovu se zasmál. Dokonce i bez posil, které měly dorazit po mostě přes Trhlinu, byl jeho plán úspěšný. Chytil Duncanovu armádu do pasti mezi skandijským kladivem a svou vlastní wargalskou kovadlinou.

„Vpřed,“ řekl tiše. A potom, jelikož trubač stojící vedle něj příkaz zřejmě přeslechl, se otočil a s lhostejným výrazem ve tváři ho udeřil do hlavy kůží potaženou ocelovou násadou jezdeckého biče.

„Zatrub vpřed,“ zopakoval, stejně tiše jako předtím. Wargal si nevšímal bolestivé tržné rány, ani krve, která mu stékala po čele do očí, zvedl roh a zatroubil vzestupnou řadu čtyř tónů.

Podél řad wargalského vojska vystoupili velitelé oddílů, ve vzdálenosti sto padesáti kroků jeden od druhého. Pozvedli zakřivené meče a zabručeli první tóny jednotvárné wargalské písně. Celá armáda se jako bezduchý stroj okamžitě bručivě připojila a dala se, tentokrát pomalu, do klusu vpřed.

Morgarath nechal přejít prvních pět řad a potom on i jeho doprovod pobídli koně a postupovali společně s vojskem.

Pán Deštných a temných hor cítil, že se mu zrychluje dech a srdce začíná bít prudčeji. Přesně tuto chvíli plánoval a očekával celých uplynulých patnáct let. Vysoko ve větrných, deštivých horách zvětšoval své oddíly wargalů, až z nich vytvořil armádu, kterou nedokázala porazit žádná pěchota na světě. Nevládli svým vlastním rozumem, takže se téměř ničeho nebáli. Byli neúprosní. Mohli utrpět ztráty, které by žádné vojsko nevydrželo, a přece bojovali dál.

Měli pouze jedinou slabinu a tou bylo střetnutí s kavalerií. Vysoké hory nebyly místem vhodným pro koně a jemu se nepodařilo obrnit jejich mysli natolik, aby se dokázali postavit jezdcům na koních. Věděl, že ve střetu s Duncanovou kavalerií spoustu vojáků ztratí, ale vůbec mu to nevadilo. Za běžných podmínek by královské jezdectvo bylo v nadcházející bitvě rozhodující. Teď však, když Araluenští museli své síly rozdělit mezi wargaly a útočící Skandijce, jich nebude dost na to, aby ho zastavili. Nijak si nelámal hlavu tím, že Duncanova kavalerie jeho vojsku způsobí nesmírné ztráty. Na vojácích mu nezáleželo, jen na jeho vlastních touhách a plánech.

Tisíce klusajících nohou vířily prach. Ze všech stran se ozývala prastará jednotvárná píseň plná nenávisti a neúprosné krutosti. Rozesmál se. Zpočátku tichý smích se měnil ve stále hlučnější a divočejší chechtot. Tohle je jeho den. Tohle je jeho chvíle. Tohle je jeho osud.

Byl ukrutný, skrz naskrz zlý a nelidský, byl pán Deštných a temných hor. A nepochybně byl i šílený.

„Rychleji!“ zakřičel, vytasil z pochvy svůj obrovský široký meč a ve velkých kruzích jím mával nad hlavou. Wargalové to slovo nepotřebovali slyšet. Jejich mysli byly na něj nepřetržitě napojeny. Jednotvárná bručivá píseň zesílila a černá armáda zrychlovala a zrychlovala.

Vpředu nastal zmatek. Nepřátelé, kteří se nejprve obrátili, aby se střetli se Skandijci, nyní zjistili, že za jejich zády se objevuje nová hrozba. Chvíli váhali a potom se z nějakého nepochopitelného důvodu na trojí zatroubení rohu stáhli do stran, čímž se uprostřed jejich řad vytvořila mezera. Morgarath triumfálně zaječel. Teď mezi ně mohl vehnat svoje vojsko a rozdělit jejich pravé a levé křídlo. Jakmile bude prolomen první sled, ztratí armáda nepřítele jednotu a velení a bude už napůl poražena. Nepřítel zachvácený panikou nyní Morgarathovi poskytl vynikající příležitost, aby mu zasadil drtivou ránu. Nechali dokonce otevřenou cestu přímo k velitelskému stanovišti — ke skupince jezdců, která stála pod královským praporem nahoře na kopci.

„Doprava!“ zařval Morgarath a ukazoval mečem směrem k orlí standartě krále Duncana. Stejně jako předtím vnímaly mysli wargalů jeho slova i myšlenky. Vojsko mírně zatočilo a zamířilo do vzniklé mezery. Nyní však Morgarath přes bručení wargalů zaslechl tupý dunivý zvuk. Nečekaný zvuk.

Dusot kopyt.

Náhlé pochybnosti v jeho mysli se okamžitě přenesly do myslí jeho vojáků. Postup vpřed na chvíli ztratil na síle. S kletbami hnal Morgarath wargaly znovu kupředu. Jenže údery kopyt zůstávaly a teď, když se upřeně zahleděl do prachu zvířeného nepřátelským vojskem, zpozoroval pohyb. Nakrátko se v něm vzedmula vlna obav a wargalská armáda znovu zaváhala.

A tentokrát, dříve než je myšlenkami stačil šlehnout a popohnat vpřed, se clona prachu rozestoupila a před jeho zraky se zjevila útočící kavalerie, vzdálená něco málo přes sto kroků od čela jeho armády.

Nebyl čas přeskupit pěšáky do obranného čtverce, který byl jejich jedinou nadějí proti útoku jízdy. Obrněný klín divoce vnikl do rozšířeného prvního sledu wargalů, rozmetal jejich řady a hnal se přímo do srdce Morgarathova vojska. A čím hlouběji pronikal, tím více se mezera rozevírala a nepřítel rozháněl wargaly přesně tak, jak to Morgarath plánoval provést jemu. Morgarath nyní v dálce zaslechl jediné táhlé vzestupné zatroubení rohu. Zvedl se v třmenech, rozhlédl se nalevo i napravo a spatřil, jak se z obou křídel Duncanovy armády valí další jezdci na koních, ženou se proti jeho křídlům a drtí jeho jednotky. Matně si uvědomoval, že jeho vojsko se ocitlo v nejhorším možném postavení, jaké by si dokázal představit: na otevřeném prostranství tváří v tvář nájezdu Duncanovy kavalerie.

Wargalové měli proti sobě jediný druh vojska, který dokázal vehnat strach do jejich srdcí. Na tupých vlnách jejich myslí ucítil Morgarath slabý náznak porážky. Pokusil se jejich myšlenky ovládnout, ale hradba strachu v nich vězela příliš hluboko. Zařval zlostí a zavelel k ústupu. Poté obrátil koně na zadních a s hrstkou svých přisluhovačů cválal zpět. Přitom si mečem razil cestu řadami vlastního vojska.

V průsmyku Tří stupňů vypukl nevýslovný zmatek, protože tisíce vojáků ze zadního voje se pokoušely protlačit do úzkého průchodu ve skalách. Tudy pro Morgaratha cesta k útěku nevedla — jenomže útěk byl to poslední, nač myslel. Jedinou jeho touhou teď byla pomsta na těch, kdo jeho úžasné plány zadupali do prachu. Stáhl zbývající vojsko do obranného půlkruhu zády ke strmým skalám, které přehrazovaly cestu na náhorní plošinu.

Pálil ho hněv i zklamání a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Skandijský útok se rozplynul, jako kdyby k žádnému ani nedošlo. A pak pochopil, že přesně tak to i bylo. Vojáci postupující dolů z horského hřbetu měli skandijské helmice a drželi skandijské štíty, ale byl to jen úskok, který ho měl přinutit, aby vyrazil do boje. To, že měli helmice a štíty, znamenalo, že Horthovo vojsko bylo někde poraženo. Což se mohlo podařit jedině v případě, že by někdo převedl nepřátelskou jednotku neproniknutelným Trnovým lesem.

Někdo?

Kdesi v hlubinách své mysli Morgarath věděl, kdo to mohl dokázat. Netušil, jak to ví. Ani proč. Věděl ale, že to musel být hraničář a že existuje pouze jediný takový hraničář.

Halt.

V srdci se mu vzedmula temná, hořká nenávist. To, o čem patnáct let snil, se mu teď hroutí před očima kvůli Haltovi. Celá polovina jeho wargalských vojáků se teď poražena válí v prachu bojiště kvůli Haltovi.

Věděl, že dnešní den je ztracený. Ale Haltovi se hodlal pomstít. A už začínal mít představu, jak to provede. Otočil se k jednomu ze svých kapitánů.

„Připravte vlajku pro vyjednávání,“ poručil.